Rychlá zpověď - baletní mistryně Michaela Černá: Starám se o to, aby měl balet duši

Baletkou jste byla do osmatřiceti, od té doby jste baletní mistr. Je to tak?

Moje profesionální dráha začínala v bratislavském Národním divadle jako sólistka baletu. Po dvou letech jsem přešla do Národního divadla v Praze, též jako sólistka baletu. A pak jsem se zde stala baletním mistrem.

Nedávno jste oslavila šedesátku, takže baletního mistra děláte už dvaadvacet let.

Ano. Je to neuvěřitelné, jak ten čas rychle letí. Měla jsem to štěstí, že jsem po skončení aktivní kariéry mohla pokračovat v prostředí, které mám ráda.

Baletní mistr funguje také jako pedagog, který zadává tréninky, což je třeba rozcvičení tanečníků před celodenním zkoušením, nebo před představením. Jeden můj milovaný pedagog nám vštěpoval, že trénink je taková snídaně tanečníků. Jak se rozcvičíš, takový budeš mít pak den. Baletní mistr je zároveň i asistent choreografie. Když například choreograf vytvoří balet, my ho převezmeme, naučíme a pak se o něj staráme a zkoušíme. Nebo při přenášení již hotových inscenací přijede asistent choreografa a nastuduje jeho balet zde. Z nás jsou pak asistenti asistentů. Prostě naše práce obnáší starání se o představení, která jsou na repertoáru.

Luxusní mezonet na prodej v centru Prahy, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Měla jste obrovské štěstí, že jste u baletu zůstala. Nemusela jste jít do „důchodu“ jako ostatní baletky a dělat někde sekretářku. Přesto, zatančíte si ještě někdy?

Ano zatančím, ale jenom pro sebe. No ale v duchu si tančím pořád. A když se dívám na své tanečníky, tak to s nimi tančím vždy, i když sedím. Ale jinak se hlavně snažím, aby co nejlépe tančili moji svěřenci. Přemýšlím, jak jim ukázat a předat vše tak, aby to pochopili a dobře se jim tančilo.

Při sborových tancích je velmi důležité, aby byli tanečníci „stejně“, ale přitom, aby z toho nebyla spartakiáda, ale pořád tanec s duší. V sólových partech je také velice důležitá technika. Ale zase… Musí tam uvnitř být duše. A o to vše se my baletní mistři staráme. Když si po nazkoušeném baletu jdeme sednout do hlediště na dozor, už jen s napětím sledujeme, jak vše dopadne.

Každé povolání má své krásné chvilky. Já jsem si takových chvilek, kdy vám tleskali, užila opravdu nad míru. Mám velkou radost, když se tanečníkům vše podaří a když jsem k tomu třeba přispěla nějakými svými poznámkami a připomínkami. Užívám si jejich úspěch uvnitř. A přeji jim tu krásnou a pomíjivou chvíli, kdy přejde jiskra z jeviště do hlediště, a to pak reaguje.

Nemrzí vás, že jste nikdy nezkusila jiné zaměstnání?

Ani ne. V mládí mě cesty osudu zavedly k baletu. Začínala jsem sportem, gymnastikou a krasobruslením. S baletem jsem začínala docela pozdě. V devíti letech. Myslím si dodnes, že gymnastika je dobrý základ pro balet a tanec vůbec.

Ta cesta nebyla jednoduchá. Vždycky přišel nějaký balvan, který vám tu cestu zavalil, ale osud mě tam zase vrátil. Pamatuji se například, že když jsem začala dělat balet, byla jsem nejmenší ve třídě, a v patnácti letech jsem šíleně vyrostla. Pak přijel pedagog z Ruska, kterému to nevadilo, balvan se odvalil a prorazila jsem. A najednou jsem byla ve světě na soutěžích a vyhrávala ceny. 

Takových příkladů je hodně. Ať jsou to nedobrovolná, třeba úrazy, operace, nemoci a podobně, nebo dobrovolná přerušení mé kariéry, například těhotenství. Proto říkám, že důležité je radovat se z maličkostí, věřit a nenechat se zlomit. Život je krásný. Nikdy nevíte, co vám osud přinese, ať dobrého, nebo zlého.

Podle mě je neuvěřitelné dokázat se vrátit k baletu i přes nemoc nebo těhotenství, to je takový velký zásah do těla ženy.

Není to úplně jednoduché, chce to trpělivost, vůli a píli. Ale já vždy říkám, že balet a tanec jsou taková zdravá droga.

V baletu se nemoc a bolest přechází. Je to tvrdý sport, také protože je velká konkurence. Jak to bylo s konkurencí v době, kdy jste tančila?

Konkurence vždycky byla vždy, je a bude. Každá doba má svoje, nedá se srovnávat. Já to nerada srovnávám.

Jste podruhé vdaná. Manželé jsou tanečníci?

Ne, já mám muzikanty. (smích) První byl houslista a druhý je kontrabasista. Můj manžel Jiří Hudec hraje v České filharmonii. Jsme spolu dodnes a máme syna Pavla.

A syn nejde ve šlépějích baletu?

Ne, syn jde ve šlépějích hudby a kontrabasu po tatínkovi. Také rád kreslí a maluje. Takže umělecky zaměřený je.

Kolik vám bylo let, když jste šla do Ruska nebo do Ameriky?

Sedmnáct.

Za režimu, který tady tenkrát byl, jste odjela do velkého světa, navíc v tak mladém věku. Jak jste se cítila?

Já jsem tak milovala balet, že jsem vnímala jenom balet a vše okolo něho. Do Petrohradu jsem odjela s Lubošem Kafkou, což byl můj o dva roky starší kamarád, který také miloval balet. Byli jsme do baletu tak „zažraní“, že jsme moc nevnímali realitu. Když si na to vzpomenu, mám pocit, že jsme žili ve snu. V té době nebyla žádná videa a mít možnost jít studovat do Leningradu (dnešní Petrohrad, pozn. red.) byl velký zážitek a zkušenost. Hltali jsme vše plnými doušky.

Byty Janáčkovo nábřeží 207m, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Nejlépe jsem znala cestu z internátu do učiliště, kde jsem byla celý den, a z učiliště zpět do internátu. Některý večer nebo o víkendu jsme šli do divadla. V Mariinském divadle jsme měli i závěrečné představení, které ve mně zanechalo dojmy na celý život. Poprvé jsem zažila velký úspěch, ovace, a pak ticho v internátu. No, tady bylo velké probuzení do reality. A tehdy mě napadlo to rčení – velká sláva polní tráva. Ale ta chvíle štěstí je nádherná.

V internátě jsem bydlela se dvěma Irami z Jakutska a bylo nám krásně. Povídali jsme si hodně a naučila jsem se rusky. Ale když se mě někdo zeptá, jak vypadá Petrohrad, tak mu toho moc neřeknu. Jako turistka bych tam teprve měla jet.

Od té doby jste tam nebyla?

Bohužel ne.

V Americe jste byla konkrétně kde?

Hned z Ruska jsem jela do Ameriky, do Saratogy ve státě New York. Saratoga Ballet Center v USA jsou letní baletní kurzy, na které jsem se dostala díky ceně, kterou jsem vyhrála v Lausanne. Neuměla jsem anglicky, jediné, co jsem zvládla, bylo ,,hello, how are you“. Táta z toho byl úplně na mrtvici. Ale já to tak nebrala, těšila jsem se hlavně na to, co nového z tance a baletu se tam naučím a uvidím. A kromě baletu mě učili i anglicky, za ty čtyři týdny jsem se docela obstojně domluvila.

Co na to rodiče? Museli špatně snášet, že vás pouštěli tak mladou a navíc tak daleko…

Asi ano. Pocitově byste se musela zeptat jich. Oni zase věděli, že je to pro mě dobré z profesního hlediska. Ale dneska je obdivuji, zejména v té době.

Tenkrát jste si nemohli skypovat…

Dnešní člověk si to asi vůbec nedovede představit, ani já si to dneska nedovedu představit. My jsme vlastně odjeli a zmizeli. Jedinou možností bylo objednat si z Petrohradu telefon třeba jednou za měsíc. Hlavně jsme si psali dopisy. A z té Ameriky o mně v podstatě čtyři týdny nevěděli, protože to byla ještě železná opona.

Ani tam jste díky baletu nevnímala, že jste na Západě?

Ne, já jsem tam vnímala hlavně vše okolo tance a baletu. Byla jsem nadšená. V Saratoze byl také George Balanchine s New York City Ballet a bylo mi umožněno si jít zacvičit na trénink tohoto souboru s profesionálními tanečníky. S těmi hvězdami, které jsem znala jenom z obrázků! Vnímala jsem to jako zázrak a velmi mi to pomohlo, protože jsem viděla, že tam byly některé tanečnice ještě vyšší než já. Říkala jsem si, že nezáleží, jestli je člověk malý, nebo velký, ale na tom, co umíte. A také, jestli se líbíte, nebo nelíbíte.

Zažila jsem choreografy, kteří měli rádi malé tanečníky, a ti mě pochopitelně neobsadili. Zažila jsem ale i choreografy, kteří měli rádi velké tanečníky, a obsadili mě do rolí, do kterých bych to ani já neřekla.

Ráda lyžujete, ale tehdy jste takový sport musela kvůli práci mít zakázaný.

Ano, nebylo moc populární lyžovat. Já lyžovala ve 14 letech ještě v gumácích. Pak nám to ale nebylo doporučováno, a já jsem odložila lyže na dlouhá léta. Když jsem ve čtyřiceti skončila s aktivním tancem, říkala jsem si, že jsem možná stará baletka, ale mladá žena. Manžel rád lyžoval, všechny děti lyžovaly. (z prvního manželství má manžel dceru Martinu a syna Tomáše, pozn. red.) Zkusila jsem nové boty, které mi po gumácích připadaly jako sádry. Ale když jsem zjistila, jak se v nich báječně jezdí, přihlásila jsem se do školičky zároveň se svým synem Pavlem, kterému byly tenkrát čtyři roky. Chtěla jsem se naučit, jak se lyžuje na carvingových lyžích. Pak jsem splužila první kopec a začalo mě to šíleně bavit. Jsem opatrná, ale lyžuji strašně ráda. Teď už neplužím, teď už lyžuji.

To musí být náročné se po čtyřicítce něco takhle učit.

Není, začala jsem znovu i bruslit. Jako dítě jsem bruslila do svých devíti let. Myslela jsem, že jsem to zapomněla, ale koupila jsem si brusle – a dobrý, bruslím.

Nemáte strach? Čím jsem já starší a zkouším něco nového, tím jsem opatrnější…

Víte, co se říká… Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

To se říká, ale nevěřila jsem, že je to pravda.

Já jsem tomu taky nevěřila. Jednou jsem ale dostala velkou chuť si zkusit znova zabruslit, tak jsem vzala brusle a říkala jsem si ,,uf, to klouže“. Za chvilku jsem se rozjezdila, a ono se to vracelo a vracelo. Také ráda jezdím na kole. Nemůžete jen tak přestat s aktivní činností. Tělo je celý život zvyklé na pohyb. Pochopitelně už ho nepotřebuje tolik, ale prostě se někdy dostaví pohybový absťák. Navíc když se protáhnete, zacvičíte nebo si uděláte dobře jinou pohybovou aktivitou, udělá vám to radost a cítíte se lépe. Kromě pohybových koníčků ještě ráda háčkuji. To mě moc těší.

V šedesáti letech už hodně lidí chodí po doktorech, všechno je bolí. Mají baletky své neduhy, které ostatní nemají?

Mají, třeba záda. Už proto je dobrá jakákoliv pohybová aktivita. Jinak se svaly začnou povolovat a tělo bolet. Musím sedět rovně, pak mě záda nebolí.

A co prsty u nohou? Přeci jen, když pořád stojíte na špičkách…

Mám vám je ukázat? (smích) O berličce hnáty křivé, pod plachetkou osoba (smích). Já mám strašně křivé prsty a hallux. (vbočený palec, pozn. red.) Ten hallux mě bolíval hodně, když jsem byla mladá. Tenkrát mi radili, ať si na to dávám tvaroh, nebo syrové brambory a podobně.

Pak mi jeden ortoped poradil, ať si hlavně dávám pozor, v čem chodím. Jaké mám boty. Špičaté nenosím vůbec a lodičky na vysokém podpatku také nemohu. Pak mě hallux nebolí. Velmi si dávám záležet, jaké boty si koupím, aby zdravotně vyhovovaly. A v baletním sále mám teď cvičební boty, které nám šijí skoro na míru.

Jaké nové představení právě připravujete?

Naše nová premiéra bude můj milovaný balet o labutích. ,,Labutí jezero“ Johna Cranka ze Stuttgartu zde nastudují Andria Hall, Birgit Deharde a Filip Barankiewicz. Jsem moc ráda, že mohu být v našem týmu baletních mistrů, kteří se podílejí na přípravě tohoto velkolepého díla. (Terezka Podařilová, Nelly Danko, Jiří Kodym a Alexej Afanasiev, pozn. red.)

Moc děkuji za rozhovor.