Rychlá zpověď - boxerka Barbora Suchánková: Do Bohnic jsem šla na popud maminky

Jste profesionální sportovkyně, koronavirus se vás také dotýká. Jak uplynulý rok prožíváte v rámci tréninků?

Jediné omezení, co máme jako sportovci je, že je strašně málo turnajů a pořád se něco ruší. My jsme v podstatě pořád v nějaké přípravě, ale nevíme na co. Teď jsme byli půl roku v přípravě na nějaký turnaj, který se zrušil, a zase musíme začít od začátku. Je to pro nás pro sportovce strašná nejistota, protože nevíme, co se kdy zruší a jak dlouho to bude trvat. Co se týká tréninků a tréninkového procesu, nejsme nějak omezení.

Na začátku to tak ale nebylo, to byli omezení všichni.

Ano, ale myslím si, že každý si tu cestu najde. Myslím si, že i profesionální sportovci, kteří možnosti neměli, tak pořád můžou být venku, dá se trénovat kdekoliv, i ve ztížených podmínkách. Trénovali jsme venku, kdekoliv se dalo.

Zkoušela jste dát trénink v roušce?

Je to hrozné. Dokonce jsme jednou byli běhat Letenské schody v roušce, byl to zážitek na hodně dlouho.

Prodej investičního bytu - Praha 6 - 2+kk -, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Prodělala jste covid?

Ne. Možná jsem to jednou měla, ale byla jsem doma, nebyla jsem na testech. Bylo mi hůř, byla jsem unavenější.

To se ale těžko porovnává se stavem sportovce, kdy musíte být pořád unavená.

Právě. Ale myslím si, že mám hodně silnou imunitu, dbám o to. Pořád se mi to nějak vyhýbá.

Většina lidí v rámci covidu dost přibrala, vy jako sportovec ale předpokládám ten problém nemáte.

Měla jsem také takové vánoční období, ale to nemá s koronavirem nic společného. Opravdu trénujeme stabilně poslední rok pořád stejně, až na nějaké odchylky, není tam moc prostor na velké přibírání.

Jak vypadá týden profesionálního sportovce?

Týden se skládá většinou z dvanácti tréninkových položek, kdy momentálně teď jedu silovou přípravu. Třikrát týdně mám box a třikrát týdně silový trénink, který doplňuji jógou, plaváním a během. Je to poskládané od pondělí do neděle tak, aby to dávalo smysl, aby tělo mělo čas regenerovat, ale aby bylo zároveň pořád v nějakém zápřahu.

Takže sedm dní v týdnu něco máte?

Kromě neděle, v neděli mám volno.

To děláte co?

Většinou ležím (směje se). Jsem ale aktivní člověk, mám ráda aktivní odpočinek. Miluji přírodu, zvednu se a jdu se projít nebo jdu za rodinou. Je mi líto zabít den v posteli, ale i takové dny se samozřejmě najdou.

Život se vám hodně točí okolo tréninků. Máte přítele?

To je taková daň za to. Sport jde trochu na úkor osobního života, není na tyto věci úplně prostor. Možná je to jenom tím, že ještě nepřišel nikdo, kdo by o to, nebo za to, stál.

Chápu, že se někdo oddá sportu a olympiádě, to je obrovská meta, na kterou je třeba se připravit. Přesto, je vám dvacet pět let. V tom věku jsem já vymetala večírky…

Tímto obdobím jsem si už prošla dávno. Myslím si, že už jsem si svoje propila a propařila. Patří to k nějakému životnímu období. Tím, že toto období už mám za sebou, to není pro mě věc, ke které bych se někdy chtěla vracet. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si tím prošla, mám zážitky a nebyla jsem o nic ochuzená, ale myslím si, že mám teď už úplně jinou životní etapu. Ráda si dám s kamarádkou víno, není to ale moje priorita, že bych to potřebovala nebo vyhledávala.

V kolika letech jste začínala pařit?

Začínali jsme v šestnácti, sedmnácti. To bylo opravdu brzy.

Jak se na to tvářili rodiče? Ze mě rodiče cítili i jedno pivo.

Měli jsme různé fígle, s nejlepší kamarádkou jsme u sebe přespávaly. Neříkám ale, že jsme v té době chodili každý víkend někam, samozřejmě se to ale stupňovalo. Nejhorší období bylo od osmnácti do dvaceti, to jsem už ani nebydlela doma. Bydlela jsem s bývalým přítelem a nikdo už nade mnou neměl žádnou kontrolu. V tom věku si ale člověk myslí že je nejchytřejší na světě.

Vy jste potom skončila v protialkoholní léčebně. To nebylo kvůli alkoholu, ale kvůli vám, pokud se nemýlím?

To bylo všechno dohromady. V té době jsem měla dost problémy s alkoholem, nějakými drogami, nebyla jsem na tom ale psychicky dobře. Měla jsem těžké psychické problémy.

Člověk, co to nezažije, tohle asi nepochopí. V osmnácti vám patří svět. Co vás přimělo k tomu rozhodnutí nechat se hospitalizovat? Co se vám odehrávalo v hlavě?

To ani nechcete vědět, co se v hlavě odehrávalo, to bylo něco hrozného. Když si to vezmu zpětně vím, že jsem si to všechno způsobila sama. Nebyla jsem nemocná na hlavu. Teď už nevěřím, že nějaké deprese vůbec existují, ale v té době jsem byla ze všeho tak zmatená, vůbec jsem nevěděla, kdo jsem, co se svým životem dělat. Opravdu jsem přežívala. Byla to spousta faktorů, v jakých podmínkách jsem žila, kde jsem pracovala, všechno to na vás dopadne.

Prodej investičního bytu - Praha 6 - 2+kk -, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Kde jste pracovala? V baru?

V hospodě.

A váš přítel?

Byl střídavě bez práce, a když už nějakou práci výjimečně měl, byly to práce na stavbách a podobně. Samozřejmě domů nenosil moc peněz, takže jsem byla v práci pořád, protože jsem potřebovala platit nájem.

Takže jste i přes to všechno byla natolik uvědomělá, že jste věděla, že musíte platit nájem.

To člověk musí. Jídlo, nájem, telefony, základní věci platit musí. Tím, že jsem byla v práci tak často, jsem si potřebovala nějak pomáhat, abych dokázala fungovat. To není práce na osm hodin, většinou jsem dělala šestnáctky nebo čtrnáctky.

Chodila jste k tomu ještě do školy?

Potom už ne, od devatenácti už ne. Předtím jsem pracovala brigádně v kavárně, to ale ještě nebylo tak špatné.

Co jste vystudovala?

Grafický design.

Proč jste se nešla věnovat tomu? To muselo být lépe placené než hospoda.

Mě to v hospodě bavilo, byly to párty, akce a v podstatě snadno vydělané peníze, dost peněz. V oboru grafického designu musíte mít nejdřív praxi a zkušenosti, jenom se střední školou vás málokam vezmou.

Kdy jste se rozhodla, že takhle už to dál nejde? Vzešlo to z nějaké kocoviny?

Spíš na nátlak mámy. Ta zasáhla. Vrátila jsem se domů od bývalého přítele, protože tam bylo více problémů, fyzických.

Bil vás?

Občas to tam vlétlo.

Tenkrát jste ale byla velká...?

Byla, měla jsem 140 kilo, ale to vůbec nic neznamená. Myslím si, že když člověk vycítí, že jste psychicky slabá, ví, co si k vám může dovolit. Pak už je jedno, jestli máte dvěstě kilo nebo patnáct. To už pak jde o psychickou slabost a lidi si s vámi můžou dělat, co chtějí.

Takže maminka zasáhla, řekla, že takhle už to dál nejde.

Ano, že takhle to dál nejde, že takhle dál nemůžu žít. Řekla mi, ať pro ni jednou v životě něco udělám a jdu na léčení.

To vám bylo dvacet?

Ano, dvacet nebo devatenáct.

Jak to tam vypadá, co je tam za lidi?

Feťáci a alkoholici.

Říká se, že když zavřete mladého člověka do kriminálu, naučí se tam, co ještě neuměl venku. Jak je to v léčebně?

V léčebně to funguje v podstatě stejně, protože vás tam musejí připravit na fungování venku. Je tam přísný režim od rána do večera. Není to tak, že tam půl dne ležíte. Ráno vstanete, je rozcvička, pak musíte uklízet, splňovat různé úkoly a tak dále, prostě brutální režim, aby si lidi zvykli, že tam nejsou na dovolené, ale že tam musí makat, aby pak mohli makat i venku.

Byl to pro vás šok?

Šok to pro mě ani moc nebyl, byla jsem zvyklá pracovat. To, že tam vytíráme podlahy, mi bylo jedno. Spíše na psychiku, co se týká terapií. Když každý den slýcháte brutální osudy lidí, kteří tam byli a co všechno se jim dělo. Nemluvím ani o zneužívání od rodičů a podobně, to byly takové osudy, že jenom si na to vzpomenu, bolí mě z toho břicho.

Říkala jste si, že vy jste na tom ještě dobře?

To jsem si říkala často.

Jak dlouho jste tam byla?

První léčbu jsem tam byla asi čtyři měsíce, potom dva na druhé.

Proč dvakrát?

Protože jsem se vrátila jako recidiva. Vrátila jsem se s tím, že jsem v pohodě a žádné problémy nemám. Pak jsem ale zjistila že mám, tak jsem se musela vrátit.

Kde nastal ten zlom? Vy jste do té doby v životě nesportovala.

Ne.

To jste neměla ani tělocvik ve škole?

To samozřejmě ano. Základy jsem měla, chodila jsem na tancování, aerobik, volejbal, to mě vždycky bavilo chvíli. Zaprvé nejsem na kolektivní sporty, byla jsem z toho naštvaná a nebavilo mě to. Nic mě neoslovilo takovým způsobem, že bych to chtěla dělat. Nic jsem v tom neviděla, nebavilo mě někde běhat nebo něco dělat, proč taky (směje se).

Jak jste se tedy dostala do gymu?

Vzala mě tam moje nejlepší kamarádka. Volala mi a říkala hele, začala jsem chodit na box, je to docela dobrý, jsou tam dobrý kluci. Na to jsem slyšela (směje se). Říkala, jak je to super, že hubne a podobně. I já jsem v tom viděla impuls, že potkám nové lidi a mohla bych se sebou začít něco dělat. Říkala jsem si, že za zkoušku nic nedám.

Kolik jste měla tenkrát kilo?

Kolem sto třiceti.

To si nedovedu vůbec představit, to nemůžete pořádně ani chodit.

Blbě. Byly to mraky zdravotních problémů, doteď nedokážu pochopit, že jsem něco takového dokázala se svým tělem udělat. Byla jsem ale ve velkých stresech, které jsem zajídala. To je pak peklo, je to kolotoč a nemůžete přestat.

To znám, taky zabořím lžíci do Nutelly.

Ve zdravé míře je to v pohodě, když se z toho pak ale stane závislost, to už je špatně.

Takže jste měla závislost na jídle a alkoholu.

Tak nějak, ano.

Na drogách ne?

To si nemyslím. Také tam byly s tím nějaké problémy, ale ne nijak závažné.

Najednou s tímhle přijdete do gymu, všude pěkní kluci. Nestyděla jste se?

Styděla, byla jsem úplně ve stresu. Klepala jsem se, byla jsem nervózní. Všichni tam ale byli v pohodě, vysmátí. Frajeři tam mlátili do pytlů a mně se tam líbilo. Všichni tam byli přátelští.

Nikdo na vás nekoukal skrz prsty?

Ne. Hrozně jsem se bála, že se mi někdo bude smát, to se ale vůbec nestalo. Můj první trenér, to bylo v Hostivaři v tělocvičně, byl úplně skvělý. Ujal se mě a začali jsme makat. Po prvním tréninku to bylo strašné, protože člověk nemůže nic. Když máte problém pomalu i pořádně chodit, tak těžko můžete dělat jinak fyzicky náročnou věc. Potom se to ale nějak obrátilo.

Neměla jste ten moment, kdy jste si na začátku říkala, že to nemůžete zvládnout?

Nechtěla jsem se vůbec vrátit, říkala jsem si, že to nezvládnu.

Kdo vás k tomu donutil, kdo vás motivoval?

Já sebe samu. Paradoxně to bylo tak, že jsem si řekla, že se na to nemůžu znovu vykašlat. Dala jsem tomu ještě jednu šanci, potom jsem začala chodit víc a víc a fyzicky to šlo líp a líp. Je to jako se vším, jde o to vydržet první období, kdy je to peklo, je to jenom o vůli.

V jaké fázi vás to začalo i bavit? Kolik jste zhubla po nějaké době?

Něco jsem zhubla, asi dvacet pět kilo. Ale pořád jsem měla nad sto, pořád to nebylo ono. Už jsem se ale cítila líp a začalo mě to strašně bavit. Další impuls jsem dostala, když jsme se domluvili, že půjdu na první zápas. V tom jsem viděla úplně novou fázi, hrozně jsem se toho chytla.

Není vám divné, že mlátíte do lidí?

Není (směje se). Spousta lidí to vidí jako brutální sport, samozřejmě trochu je, opravdu je to ale jenom sport. Musíte to tak brát, nechodím si tam léčit nějaké svoje komplexy a někomu ublížit. Tak to nemám, baví mě to, protože ten sport je o technice, o tom, co děláte ve zbytku dne, je to i o morálce. Není to o tom třískat se do hlavy.

Měla jste nějaké zranění? Jaké je pro vás nejhorší zranění z boxu?

Asi jsem si jednou hnula se zády. Musím to zaklepat, zranění se mi vyhýbá velikým obloukem. Neměla jsem zlomený nos ani roztržené obočí, nevím, jak je to možné. Samozřejmě nějaké monokly mám, to jsou ale jenom drobná zranění.

Na první zápas jste tedy šla ve sto kilech. Vyhrála jste?

Vyhrála.

Jaký to byl pocit?

To byla úplná euforie, vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje, ale měla jsem najednou pocit, že jsem všechno špatné nechala za sebou. Byl to pro mě úplně nový start.

Tehdy jste se rozhodla, že zhubnete těch čtyřicet kilo?

To ne, to bylo až mnohem později. Váhu jsem měla pořád víceméně stejnou, nedokázala jsem to stabilizovat. Nechápala jsem stravovací návyky, pořád jsem dělala všechno špatně. To, že jsem se rozhodla že tolik zhubnu, bylo až před dvěma lety.

Takže vám bylo dvacet tři. Za jak dlouho a jak jste zhubla těch čtyřicet kilo?

Trvalo to přes rok. Je to všechno o stravě.

Takže vás naučili správně se stravovat.

Přesně tak. Co jíst, jak by měl vypadat jídelníček sportovce. Nějaké tabletky na hubnutí jsou podle mě blbost, je to opravdu o jídle, o vůli a přesvědčení. K tomu mít dobrý tréninkový plán.

Chodíte do práce?

Teď ještě jí mám.

Kde pracujete?

Pracuji v nadačním centru Nala, starám se tam o veškeré výtvarné projekty, dělám tam grafiku.

Takže jste se k tomu vrátila.

Ano. Do toho jsem začala studovat tibetskou medicínu, připravuji skripta pro studium tibetské medicíny, úpravy textů a podobně. Strašně mě to baví.

Do toho dvakrát denně tréninky.

Přesně tak.

Když jste se stala ze stotřicetikilové váhy sexy ženou, jaký je to pocit při nakupování? Co si kupujete za oblečení?

Nejsem nakupující typ, že bych se v tom vyžívala.

To ano, ale já když zhubnu pět kilo, už si běžím něco koupit.

Je to super pocit, když jdete do obchodu a můžete si koupit co chcete, najednou je to strašná svoboda.

Co na to okolí?

Všichni reagovali že je to super, velká změna. Všichni mi fandili. I když všichni asi ne (směje se).

Myslíte, že máte nepřátele z minulosti?

Nepřátele z minulosti asi ne, ale znám spoustu lidí, kteří jsou závistiví a nejsou rádi, když má někdo jiný úspěch.

Píšou vám hejtři?

Nepíší, ale z doslechu se člověk něco dozví. To ale nejsou věci, které by mi nějak ubližovaly. Myslím si, že každý by si měl zamést před svým prahem a pak řešit ostatní.

Je skvělé, že o své minulosti mluvíte. Nikdy nevíte, kdy na vás ten kostlivec vykoukne.

To ano, to se může stát se vším a vždycky. Myslím si ale, že stačí, když se chováte normálně, jelikož karma funguje.

Kolik vážíte teď?

Teď mám stabilně nějakých 85 kilo.

V jaké váhové kategorii tedy boxujete?

Teď jsem boxovala v plusce, ale i v osmdesát jedničce. Pořád se ale snažím, abych to dotáhla na 75 kilo. Už je to ale samozřejmě mnohem delší proces než předtím, tělo bylo zvyklé žít několik let v extrémním stavu, a vrátit to do původního stavu, aby se váha ustálila, je už těžší.

Když shodíte tolik kilo, musí tělo trápit strie a nadbytečná kůže. Přemýšlela jste nad nějakou estetickou medicínou?

Přemýšlela jsem o nějakém laseru nebo něčem takovém, ale uvidím. Řekla jsem si, že nejdřív chci zhubnout na váhu, kterou chci, chvíli počkám, až se to ustálí. Určitě jsem o tom přemýšlela.

Kdy bude olympiáda?

Doufejme že za čtyři roky.

Před třicítkou tedy chcete být na olympiádě ve váze 75 kilo.

Přesně tak. Říkala jsem si, že do třiceti má člověk ještě čas. Nejsem úplně rodinný typ, že bych si přála svatbu a děti. Samozřejmě někdy v budoucnu, teď to mám ale nastavené takhle. Strašně mě to baví, baví mě práce, kterou dělám. Dalších pět let se chci věnovat tomuhle, pak bude třeba čas na další věci. To se mění v průběhu let.

Moc děkuji za rozhovor.