Rychlá zpověď - Jan Hrušínský: Někteří lidé spěchají zpátky do klece

Kvůli karanténě jste nemohli hrát. Jaký to byl pocit?

Jsem u divadla 45 let a nikdy jsem nezažil nic podobného. Samozřejmě jako provozovatel soukromého divadla počítám s tím, že se může stát leccos, můžou přijít povodně nebo vypuknout nějaké požáry, a lidé v takovou chvíli nemají náladu chodit do divadla. Ale to znamená, že jsem připraven na nějaký mírný pokles návštěvnosti. Ale tady skutečně vláda vypnula ekonomiku tak, že jsme byli najednou na nule. A na to nemůže být připravený nikdo na světě. Je to bezprecedentní případ a doufám, že se to už nebude opakovat.

Jaký je to pocit moci zase hrát?

Začínáme opatrně. Měli jsme velmi dobře rozjetou sezónu, měli jsme dvě úspěšné premiéry – Gin Game s Jiřinou Bohdalovou a Milanem Kňažkem a potom hru Naprostí cizinci od Paola Genoveseho, který byl i na premiéře. To bylo 5. března, potom jsme 10. března měli hrát první reprízu, a přišlo nařízení, že hrát nebudeme.

Proto jsem i tehdy reagoval silnějším hlasem, než je mým zvykem, protože mě to opravdu zaskočilo a mrzelo. Do té doby vláda ani nenaznačovala, že by šlo o něco příliš vážného, naopak spíše měli tendenci konoravir zlehčovat. Dokonce i ministr zdravotnictví říkal, že o nic vážného nejde a země je na všechno připravena.

Tehdy jste napsal, že je to cílená likvidace Divadla na Jezerce. Litujete zpětně toho prohlášení?

Nelituju, protože já jsem byl opravdu rozzlobený. Pak jsem se za ta slova omluvil. Neřekl jsem ale slovo „cílená“. Použil jsem pouze slovo likvidace. Měl jsem je říct o den později a už by se nic nestalo, protože všichni divadelní ředitelé mluvili o likvidaci divadla. Ale mluvili o tom o něco později než já.

Proč vlastně divadla nehrají i v létě?

U nás je tradice letních divadelních prázdnin, lidé odjíždějí z měst, jsou školní prázdniny a jen ve výjimečných případech se hraje pro turisty nebo na letních scénách pod širým nebem.

V jednom rozhovoru jste prohlásil, že vaše dcera Kristýna rodila podle „hereckého kalendáře“, tedy právě v létě.

My tohle asi máme v krvi, protože můj táta se narodil půl hodiny po konci představení a moje babička v tom přestavení hrála. On hrál na jevišti ještě s ní a po představení se narodil. Takže i moje babička byla ukázněná herečka a „počkala“ hezky až na konec přestavení. Kristýna byla to samé, náš vnuk Vojta se narodil 27. července. A koncem září už hrála.

Napadají vás nějaká další podobná pravidla, která „musí“ herec dodržovat?

Na to není nějaký předepsaný seznam věcí, které člověk musí dodržovat, to máme v krvi. Víte, že musíte do divadla chodit včas, nemůžete prošvihnout svůj výstup na jevišti, musíte bezpodmínečně dobře umět text… Těch věcí jsou tisíce a vlastně o nich ani nepřemýšlíte.

Když o nich herec začne přemýšlet, je to většinou špatně. Táta na to měl takové přirovnání, mluvil o stonožce, která se velmi pomalu sune, a někdo se jí zeptá: „Jak to děláte? Vždyť máte sto nohou! Jak to, že se vám nezamotají?“ A ona říká: „No, to musíte nejdřív zvednout tuto nohu, pak tamtu…“ A najednou o tom začne přemýšlet a od té doby už neudělá ani krok. (úsměv)

Už jste někdy zapomněl na své představení?

Ne, to se mi za celých 45 let nestalo, neprošvihnul jsem žádné představení. Musím to zaklepat. Ale zažil jsem pár přestavení, na které se nedostavil nějaký kolega.

Jak se to potom řeší?

Je to velmi nepříjemné. Někdy se musí představení zrušit a diváky poslat domů, protože to nejde. A když je to menší role, dá s to zaskočit nebo vynechat a diváci to mnohdy ani nepoznají. Ale děje se to velmi zřídka, herci jsou většinou zodpovědní lidé.

Zmínil jste vašeho tatínka. Na podzim uplyne 100 let od jeho narození, jak to prožíváte?

Nemůžu věřit tomu, že by mu letos bylo už 100 let, a že už je to tak dlouho, co zemřel. Odešel v roce 1994.

Teď s ním trávím hodně času, protože s produkční divadla Nikolou Hrklovou a grafikem Janem Balcarem o něm připravujeme knihu. Sháníme různá povolení a autorská práva na další fotografie. Bude tam celá řada fotek, které ještě nikdy nebyly zveřejněny, celkem asi 800 fotek. Kniha se bude jmenovat „100 rozmarných lét Rudolfa Hrušínského“ a měla by vyjít začátkem října, protože 17. října bude to výročí.

Máte nostalgickou náladu?

Při probírání fotografií ano, ke každé fotce se váže nějaká vzpomínka. A popravdě je to docela příjemné.

Objevila se při tom procházení nějaká vzpomínka, která byla hodně „zapadlá“?

Našel jsem třeba plakátek z přestavení bratří Mrštíků Maryša, které hrál táta jako pětadvacetiletý kluk v roce 1945 s ochotníky v Plané nad Lužnicí. Přijeli tam s dědečkem a Josefem Kemrem na prázdniny, a místní je pozvali, aby si s nimi zahráli. Ten den se seznámil s mou maminkou. Poznal ji odpoledne po zkoušce na plovárně, které se říkalo „Sokolky“. Černovlasou sedmnáctiletou dívku pozval na představení. A to byla moje maminka.

Takže mám krásně zdokumentované datum jejich seznámení. Druhý den hráli znovu a také spolu měli rande v blízkém kamenolomu. Zní to jako z červené knihovny, ale je to místo, které si o deset let později koupili, táta si tam postavil chatu a já tam prožil krásné dětství.

Které tatínkovy vlastnosti se vám vybaví jako první?

Dochvilnost, spolehlivost a klid, který dovedl vytvořit na jevišti. On v životě nebyl úplně klidný, někdy byl hodně nervózní. Do poslední chvíle před představením měl jistou nervozitu, byl vášnivý kuřák, kouřil asi 80 cigaret denně, a vím, že než šel na jeviště, tak dlouze típal cigaretu a tím se soustředil. A potom vešel na jeviště a po nervozitě nebylo ani stopy. Ten jeho klid na jevišti byl odzbrojující a přitahoval oči diváků.

Luxusní kancelář Staré město - Praha 1 - 118m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

V závěru se trochu „namočil“ do politiky, byl členem Federálního shromáždění. Jak to vnímal?

Přišlo to pro něj pozdě, už ani nevěřil, že se dožije svobody. Většinu svého života strávil v totalitě, v osmašedesátém roce by býval do politiky vstoupil aktivněji, protože tehdy se hodně angažoval v událostech Pražského jara. A bylo mu to hrubě vyčítáno, měl pak dlouholetý zákaz natáčení, nesměl do televize a rozhlasu. Podepsalo se to negativně na jeho zdraví.

A protože měl u lidí přirozenou autoritu a patřil k oblíbeným hercům, tak ho tehdy požádali, aby kandidoval na kandidátce Občanského fóra v prvních svobodných volbách. Nechal se přemluvit, ale jen aby pomohl správné věci, takže žádal, aby byl na zadním nevolitelném místě. Ale preferenčními hlasy, kterých získal 180 tisíc, se dostal na druhé místo a musel pak dva roky chodit do Federálního shromáždění.

Myslím, že to byla nejhorší léta jeho života, neměl to rád. (smích) Byla tam spousta hloupostí a zlé krve, nebyla to jeho parketa. Ale patřil k těm poctivějším poslancům, takže když si odskočil do divadla, měl neplacené volno. Mnozí z těch dnešních politiků by si z něj měli vzít příklad.

Přemýšlel jste o tom, že vy sám byste politiku zkusil?

Dostal jsem několik nabídek ke kandidatuře do Senátu nebo na magistrát a pokaždé jsem to odmítl, protože se věnuju divadlu. Tohle je asi jedna z věcí, které jsem po tátovi zdědil, musíte dělat jednu věc a té se věnovat pořádně.

Máme řadu příkladů poslanců, kteří dále podnikají, a dostávají se do absolutního střetu zájmu. Ostatně u současného předsedy vlády je to do nebe volající, ale i u běžných poslanců a senátorů to tak v minulosti bylo. Vždycky je na tom něco nepoctivého. Ex-senátor Tomáš Töpfer veřejně říkal, že na Senát mu stačí dvě hodiny. Pokud do politiky jdete, musíte ji dělat na sto procent. Není možné sedět na více židlích najednou.

Jste z české politiky naštvaný, nebo spíše zklamaný?

Jsem z ní zklamaný. A unavený. Jsem překvapený, kolik nepoctivosti, egoismu a sobectví se mezi vrcholnými politiky objevilo. Napravo i nalevo. Lidé začali ztrácet důvěru k demokracii, ale pevně doufám, že boj za svobodu a demokracii nevzdají. Stojí to za to!

Žil jsem 37 let v totalitě a už bych to nikdy nechtěl zažít. To je, jako byste nějakému zvířeti řekli, že může na pár let poznat svobodu, ale potom se zase vrátí do klece. To je absurdní a nechápu, že někteří lidé zpátky do klece spěchají.

Muselo být šílené, když v minulém režimu mohl být kdokoliv ze dne na den odstaven od herecké kariéry jen kvůli politice.

To měl můj otec. Dokonce mě samotného nutili, abych se přejmenoval a zřekl se otce. Mnoho lidí bylo odsouzeno nebo zavražděno. Bylo to hrozné. Podle mě se stala chyba, že v 90. letech nebyla komunistická strana zakázána a že agentům STB nebyla zakázána jakákoliv činnost související s podnikáním a politikou.

Pronájem bytu Praha 1 - Nové Město - 112m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Už jste dva roky v důchodovém věku. Požádal jste si o starobní důchod?

Požádal, ale pracuju tak, jako celý život. Nevnímám, že by to byla nějaká změna.

Omlazuje vás divadlo?

Ne, to bohužel ne. Ale je známo, že bolest zubů nebo vysoká horečka ve chvíli, kdy je herec na jevišti, mizí. Ovšem s větší prudkostí se vrací po představení.

Máte obavu ze stárnutí?

Nemám.

Jak s tím bojujete?

Nebojuju, jsem rád, že žiju. Před pěti lety jsem si sáhl na smrt, byl jsem v ohrožení života. Po operaci žlučníku mi praskla tepna, která vede k srdci, dostal jsem oboustranný zápal plic a byl jsem v umělém spánku. Asi tři měsíce jsem strávil na ARU. Takže si dnes života víc vážím.

S manželkou Miluší se blížíte 40 letům manželství. Jaký je váš recept na dlouhodobé vztahy?

V září oslavíme 36 společných let. Moji rodiče spolu byli 49 let, takže na tom nevidím nic zvláštního.

V jednom rozhovoru říkala, že jste ve vašem vztahu byl vždycky takový dominantní. Změnilo se to nějak se stářím?

Já si myslím, že jsme oba klidnější, než jsme bývali. (smích)

Když si potřebujete odpočinout, co spolu rádi děláte?

Rádi cestujeme, máme syna v Austrálii a nejmladší dceru v Americe, máme tam i vnoučata, takže se na ně vždycky těšíme. Navíc je fantastické, že můžete být přes Facetime nebo Skype každou chvíli ve spojení, vidět se a povídat si. Dokonce mám pocit, že se s dětmi z Austrálie a Ameriky vídáme častěji než s Kristýnou, která bydlí o patro výš. (smích)

Vaše babička zemřela v Osvětimi. Pátral jste někdy po jejím osudu?

To víte, že ano. Maminka o tom moc nevyprávěla, protože nás před tím čirým zlem chtěla uchránit. Ale byli jsme v Izraeli v muzeu Yad Vashem a tam jsme babičku našli. Bylo tam zdokumentováno, jakým transportem jela do Osvětimi, a před tím do Terezína. Dokonce jsme tam objevili i její fotografii.

Ta krutost byla i v tom, že dva roky předtím, než šla do transportu, nesměla žít se svými dcerami. Do transportu musela nastoupit dva dny před Štědrým dnem. Takže krutost byla znásobena.

Nemáte obavu, že se na ty hrůzy zapomene?

Už se na to zapomíná, vidíte třeba, že náš pan prezident si stoupá na tribunu s extrémisty, na Hrad jsou zváni tvůrci seznamu českých Židů. Václav Klaus jezdí do Německa veřejně podporovat neonacisty. Antisemitismus tady má zelenou a je zvláštní, s čím si lidé zahrávají, přestože musí vědět, co to v nedávné minulosti způsobilo. Myslel jsem si, že inteligentní lidé se po zkušenostech z 20. století už nikdy nemohou něčeho takového dopustit.

Co vám dělá největší radost?

Vnoučata, ať už ta, se kterými si povídáme přes Facetime, nebo Vojta, který je tady v Praze a už začíná chodit po divadlech. Je s ním sranda, měl jsem v červnu narozeniny, on přišel, zabouchal na dveře, měl takový velký klobouk na hlavě, a já říkám: „Ty máš krásný klobouk, Vojto.“ A on: „Ne, to jsem jenom vtipnej! Klobouk je dárek pro tebe.“

Jste rozmazlující dědeček?

Přiměřeně. (úsměv)

Jak vzpomínáte na své role ve filmech v 70. nebo 80. letech?

Vzpomínám spíše na filmy, které jsem nemohl natočit, aniž bych tehdy cokoliv provedl. Ale kvůli tomu, že komunisti tehdy rozhodli, že se jméno Hrušínský nesmí objevit v titulcích, jsem přišel o řadu rolí. Třeba Václav Vorlíček mi nabídnul roli v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Druhý den ráno mi pak volal a říkal, že to bohužel nejde. A o několik let později, když mi dal roli prince Jaroslava v pohádce Jak se budí princezny, mi říkal: „To máš za prince, o kterého jsi přišel ve Třech oříškách pro Popelku.“ (směje se) Filmů, které jsem nesměl tenkrát dělat, bylo asi pět nebo šest.

Luxusní byt na pronájem - Praha 1 - Josefov, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Já si vás pamatuju v roli zlého právníka v seriálu Místo v životě. Jak se hraje záporná role a kde se pro ni bere inspirace?

Každý herec vám potvrdí, že záporné role se hrají lépe. Myslím si ale, že o skutečném herectví se dá mluvit až po té padesátce. Do té doby, pokud máte talent, předpoklady a určitou píli, sice hrajete nejlépe, jak v tu chvíli dokážete. Ale až životní zkušenosti a určité bolesti a ztráty, které se v člověku nastřádají, jsou materiálem, ze kterého může herec „brát“, aby jeho práce byla pravdivá. Pravda je vrcholem herectví – stejně jako života.

Na co se můžeme ve vašem divadle těšit na podzim?

Rád bych připomněl hru Naprostí cizinci, která se znovu začne hrát v září. Jen měsíc jsme také hráli Gin Game, což je skvělá novinka s Jiřinou Bohdalovou a Milanem Kňažkem, kteří podávají své životní výkony.

A připravujeme také dvě premiéry. Nejprve novou českou hru o Karlu Čapkovi, kterou pro naše divadlo napsal Petr Vacek, jmenuje se Ze života Čapka. A na začátku října začneme zkoušet hru Mašíni. Hlavní party budou mít Milan Šteindler a Jan Slovák a základní myšlenkou je rozhovor mezi ředitelem divadla a režisérem a autorem, který touží uvést hru o bratrech Mašinových. Sami si začnou určité situace přehrávat a vracejí se tím do minulosti. Vše vyvrcholí naprosto překvapivým a nečekaným závěrem hry. Myslím, že diváci se mají na co těšit.

Jde o kontroverzní téma, půlka národa Mašíny odsuzuje, druhá polovina je považuje za hrdiny, kteří bojovali proti totalitnímu režimu. Nechceme lidem vnucovat, co si mají myslet. Chceme jim dát možnost, aby se rozhodli sami, k čemu se přikloní. Jestli k pravdě, nebo lži.

Děkuji moc za rozhovor.