Rychlá zpověď - Lucie Borhyová: Nerada říkám nahlas velké soudy

Jak prožíváte léto?

Já prožívám léto vždycky krásně, protože léto miluji. Je to moje roční období, miluji horko a teplo. Je pravda, že letos je to trochu jiné než obvykle, je pro nás netradiční z mnoha úhlů pohledu, i protože dost často cestujeme. Teď většinu času trávíme v České republice. Ale to má taky něco do sebe.

Na Instagramu jsem ale viděla nějaké fotky u moře.

Měli jsme naplánované Španělsko, ale vzhledem k situaci jsme tam neletěli a změnili jsme program. Chtěli jsme k moři, tak jsme zvolili tu nejjednodušší variantu v tom smyslu, že kdyby se cokoliv stalo, tak sedneme do auta a hned se vrátíme.

Tou variantou bylo Chorvatsko. Zvolili jsme Istrii, protože je autem asi nejblíž, abychom nejeli až dolů na Makarskou, je to zhruba deset hodin cesty. Děti na ty daleké cesty moc zvyklé nejsou, protože většinou létáme, tak jsme měli trochu dobrodružství po dlouhé době. Navíc jsme to brali tak, že kdyby se cokoliv stalo, tak sedneme do auta a „za chvíli“ jsme doma. V době koronaviru nevíte, co se stane, nehledě na to, že se situace mění z minuty na minutu, a člověk nikdy neví, jestli během té dovolené nepřijde nějaké nové opatření. Obzvlášť s dětmi je to jiné, než když cestujete sami.

Prodej luxusního bytu, Praha 10 - 131m, Praha 10

Zobrazit nemovitost

Jeli jste i s partnerem?

Jeli jsme všichni, celá rodina. 

Jak dlouho už působíte na Nově?

5. srpna 1999 to bylo poprvé, kdy jsme spolu s Reyem moderovali Televizní noviny, ale do Novy jsem nastoupila na pozici pomocné redaktorky ve zpravodajství v roce 1997. Letos budeme s Reyem slavit jednadvacáté výročí v Televizních novinách, na Nově to bude celkem třiadvacet let. Je to pro mě tak, jako kdybych se otočila a těch třiadvacet let uteklo. Je to neuvěřitelné, mám pocit, že jsem nastoupila včera. Je to smutné v tom, jak čas strašně rychle letí. 

Na vás to vůbec není vidět. V dnešní době je to ale obdivuhodné, udržet se v jedné práci takhle dlouho. Neměla jste někdy nutkání zkusit něco jiného někde jinde? Určitě jste musela mít spoustu nabídek.

Nabídek byla spousta, to musím přiznat. Já jsem ale věrná a konzervativní, když se mi někde líbí a jsem spokojená, nemám tendenci nic měnit. Tak to mám ve všem, i v práci. Jsem spokojená a vděčná za práci, kterou mám, a stále mě baví.

V životě jsem si vždycky přála nemít stereotypní zaměstnání. A ve zpravodajství stereotyp nikdy nemůže být. Každý den přicházejí nové informace, dějí se nové věci, pořád se kolem vás něco děje, a tudíž je každý den úplně jiný.

To ano, neděláte ale v terénu, pořád jste v kanceláři…

Ale informace přicházejí neustále nové. Je pravda, že jsme v kanceláři, máme open space. Sedí nás tam pohromadě docela dost a stále se něco řeší, máme pořád nějakou zábavu, občas se mění kolegové, takže jsme po nějakém čase vždycky v nové skupině lidí, nestačíte se nudit nebo si navzájem zevšednět.

Moderuji i pořad Víkend, do toho přicházejí akce mimo televizi, focení, natáčení, mám občas i herecké nabídky, zahrála jsem si už v několika seriálech, starám se o svou nadaci, designuju náramky a podobně.

Jaké je moderování mimo televizi nebo herectví? Je tam i nějaká improvizace? Ve zpravodajství je to přesně dané.

Přesně tak, mám ráda akce mimo televizi, protože ráda improvizuji, je mi to blízké a je dobré, že si v tom můžu vyzkoušet více poloh. Samozřejmě je v seriálu daná nějaká linka, kterou člověk musí dodržet, měla jsem ale kolem sebe skvělý tým, že jsem si texty mohla malinko přizpůsobit podle sebe. Před natáčením je nejdříve zkouška, kde si nahazujete texty, které se mohou v průběhu malinko upravovat, jinak se samozřejmě musí linka a význam textů zachovat.

Napadlo vás někdy, že se díky moderování dostanete i k herectví?

Já jsem někdy v devatenácti letech byla na castingu u Zdeňka Trošky na pohádku Princezna ze mlejna. Byla to náhoda, můj dědeček pracoval v ruchovém studiu na Barrandově, takže jsem shodou okolností jezdila sem do ateliéru už jako malá holčička. Moc mě to bavilo a párkrát jsem si zahrála i maličké role, jako scény, kde děti vystupují z autobusu a podobně. Po letech jsem se sem vrátila v roli moderátorky, v životě jsou takové cykly. 

Děda mi tenkrát právě nabídl, jestli nechci jít na casting. Nebyla jsem sice vybraná, s tou myšlenkou jsem ale vlastně už kdysi dávno koketovala. Potom už jsem dostala nabídky a hrála jsem v seriálu Ulice, Dáma a Král, Comeback nebo ve filmu Dědictví aneb Kurva se neříká. Jako dítě jsem hrála také ve filmech, nikdy jsem ale neměla nějakou větší roli, jenom jsem se někde mihla právě díky dědečkovi. Jezdila jsem tam s maminkou, která pak říkala, že ji nebaví tam čekat. Na natáčení se vlastně jenom čeká, to je na tom asi jediné nepříjemné. Proto jsme pak přestaly jezdit. (směje se)

S Reyem jste moderátorská dvojka přes dvacet let, to už je skoro jako manželství.

To vždycky říká Rey, že je to jako manželství. On si to asi uvědomuje víc, protože je myslím stejně dlouho ženatý. Já jsem vdaná ještě nebyla, takže s Reyem mám takové televizní manželství. 

Pohádáte se i někdy jako manželé?

Musím říct, že asi ani ne. Za celou dobu jsme neměli ani jednu hádku. Možná jsme měli den, kdy jsme se nemuseli úplně bavit, že jsme neměli náladu, ale ne tak, že bychom se hádali nebo si lezli na nervy.

To je až vzácné…

Jednou jsme se s Reyem bavili, ač on na znamení nevěří, že kdysi někde četl, že znamení Berana, ve kterém jsem já, a Lva, ve kterém je on, si dobře rozumí v práci. Že v životě by nám to asi nefungovalo, ale v práci ano.

Luxusní penthaus na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jak jste se za ta léta na Nově srovnávala se slávou?

Ono, jak to vznikalo postupně, tak se s tím člověk sžije plynule. Něco jiného by bylo, kdybych jeden den byla neznámá holka a druhý den by na mě na ulici lidi pokřikovali. Nastoupíte na obrazovku a docela dlouhou dobu se nic neděje, protože trvá, než vás divák zaregistruje, zapamatuje a začne vás vnímat i na té ulici a nějakým způsobem vás poznávat. 

Nejdřív jsem moderovala, vyšla ven a nic se nedělo. Pak až postupně zaregistrujete, že někdo na vás kouká, tamten se na vás podívá a pak už víc vnímáte reakce lidí. Víc to ale kupodivu vnímali lidé, kteří šli se mnou, než já sama. Ptali se mě, jestli mi to nevadí, že na mě každý kouká nebo pokřikuje. Naučila jsem se s tím žít a ani už mi to nepřijde. Myslím si, že už si žiji ve vlastní bublině a tyhle věci už nevnímám.

Ani když vyjedete do zahraničí?

Je pravda, že ráda jezdím na dovolenou do zahraničí na místa, kde vás nikdo nepozná. Jde o větší pocit svobody. Tady má člověk pocit, že je pod neustálým drobnohledem. Jsme třeba na letišti a každý pak vidí, co pijeme, kam a s kým letíme. Je to jasné, tak jako my, když uvidíme kamaráda, podíváme se, kam letí a podobně. Lidi pak mají pocit, že my už jsme součástí jejich životů, tak si chtějí povídat nebo se vyfotit a nemáte tam úplný klid. Pak když přijedete na místo, kde vás nikdo nezná, tak tam teprve se člověk může totálně odreagovat.

Zrovna v tom Chorvatsku je hodně Čechů…

Letos právě ne, kvůli koronaviru lidé moc necestují. Bylo tam asi jenom deset procent návštěvnosti oproti předchozím rokům. Byli jsme na místě, kde jsme potkali málo Čechů, na plážích jsme byli skoro sami. Byli jsme tedy docela bokem, nebyli jsme v extra turistickém centru nebo hotelu, ale v apartmánu. Za celý pobyt jsme potkali pár Čechů, když jsme šli na večeři nebo večer v turistických městečkách, tam ano. Byli fajn, to jsme pokecali, ale na plážích jsme byli sami, to byla pohoda.

Kolik je dětem?

Lindušce je šest let a Lukymu jedenáct.

To už jsou ve věku, kdy už taky vnímají, že mají slavnou maminku.

Je legrace pozorovat to u dětí. Nejdřív neví, a první, co začnou vnímat, jsou momenty, kdy za vámi někdo přijde a chce se vyfotit. Když jsou děti malinký, myslí si, že je to normální, že se každý chce s někým fotit. Až když začínají být větší, začne jim docházet, že je to jenom případ naší rodiny. Pak jim to i vadilo. Děti řeknou všechno, třeba vloni na výstavě aut se mnou přišel někdo vyfotit, a Linduška bezprostředně reagovala „už zase?“ (směje se)

Lucas na to zase ale může balit holky…

To asi ne. My to nějak neprožíváme, vůbec to neřešíme. Bere to tak, že pracuji v televizi, ale jinak to neřeší. Asi registruje, že mu občas někdo třeba ve škole řekne, že znají jeho mámu, ale že by se tím on sám chlubil, to ne. Spíš se snažíme být neviditelní, když někde jsme. Beru si brýle a nechceme být středem pozornosti.

Už děti vědí, čím by chtěly být? Že třeba nechtějí být slavné, protože se nechtějí s každým fotit?

Ještě si asi úplně neuvědomují pro a proti, ale Linduška má tendence napodobovat to, co dělám já. Je to holčička, a navíc je mi docela podobná. Ráda si bere do ruky mikrofon, když mě vidí doma, jak se připravuji na moderování a Lukýska třeba používám na nahazování Reye. (směje se) Tak se to Lindušce líbí a občas to zkouší. 

Když jsme se bavily, co by chtěla dělat, neřekla moderátorku. Paní učitelky ve školce mi pak ale řekly, že když se dětí ptaly, Linduška řekla moderátorka. To pohladí u srdce, bylo to hrozně milé. Potěšilo mě to ještě víc, než kdyby to řekla mně. Luky zatím není moc otevřený, u něj sklony k vystupování před lidmi zatím moc nevidím.

Jak prožíváte, že půjde malá do školy?

Obrečím to, to je jasné. Vždycky jsem obrečela životní etapy, jako když děti nastoupily do školky a podobně. Najednou se z té malinkaté holčičky stává větší slečna. Tyhle momenty mě vždycky dojímají.

Bude u toho přítomen i tatínek?

To nevím.

Jste ale zadobře, fungujete?

Ano, jsme taková jedna velká rodina.

Přemýšlela jste ještě nad jedním miminkem?

Jsem spontánní typ, takže dopředu neplánuji. Co život a osud přinese, to přinese.

Všimla jsem si, že podporujete charitu…

Jsem patronkou Neonatologického oddělení Nemocnice Na Bulovce a prostřednictvím svého Nadačního fondu LuckyBe sháním prostředky, abych mohla pomáhat předčasně narozeným miminkům, jak nejvíce to jde. A nejen jim, ale hlavně také lékařům a celému zdravotnickému personálu, i maminkám.

Kromě toho, že pořádáme různé akce, dražby nebo se jich účastníme, jsem se rozhodla designovat a vyrábět svoje LB produkty, díky kterým se nám daří mít tu pomoc konstantní. Mezi LuckyBe produkty najdete šperky – LB náramky, náušnice, přívěsky, oblečení – trička, kšiltovky, lesk na rty nebo hrnečky atd. Mám radost, že se lidem tento nápad líbí. A když si něco na našich stránkách www.luckybe.cz koupí, pomohou potřebným a zároveň si udělají radost.

Jste šťastná, Lucko?

Nerada to říkám, protože nechci nic zakřiknout. Nerada říkám nahlas velké soudy.

Vždycky když vás totiž vidím, záříte tím vaším obrovským úsměvem…

Moje heslo je, že všechno špatné je k něčemu dobré. Snažím se mít pozitivní myšlení. Ne vždycky to samozřejmě jde. Jsou to klišé, ale život hrozně rychle utíká a nikdy nevíme, co se stane zítra, je třeba si ho užívat.

Mám radost i z toho, že ráno vstanu a svítí sluníčko, užívám si den i z maličkostí, že si večer zajdu na dobré jídlo nebo oblíbenou zmrzlinu. Podobným způsobem si pak můžete život užívat. Každý má samozřejmě jinou hranici toho, co ho činí šťastným. Když vás těší maličkosti, jste pak svým způsobem šťastný člověk. To se ale nedá naučit.

Lucko, díky za rozhovor.