Rychlá zpověď - herečka Martina Preissová: Hrála jsem feťačku, lidé se mi ozývali s prosbami o pomoc

Seriál Anatomie života skončil, podle vás je dobře, že už nebude pokračování. Proč? Vždyť to byl úspěch.

Jsem pyšná, že měl seriál úspěch. Byla jsem hrozně potěšená, že to mělo takovou odezvu. Na druhou stranu jsem si nikdy nepřála zemřít v zeleném mundúru zdravotní sestřičky. Vlastně konec seriálu, a já věřím, že to tak je, otevře cestu novým projektům. Například mě konkrétně to nějakým způsobem na pomezí pětačtyřicítky udělalo konečně „známou“, jak by si mohli mnozí říkat. Pro mě to byl ale jenom takový vhled do televizního průmyslu, a teď se těším, že na tomto základě by mohla přijít jiná nabídka. Kdybych setrvala u tohoto natáčení, tak se bojím, že bych si ostatní cesty zavřela.

Já nemám pocit, že byste nebyla známá. Už jste byla na Primě v seriálech.

Byla, ale vždycky v okrajové roli. Tohle byla první výrazná role, kdy se mně poprvé začalo stávat, že mě obyčejní lidé, diváci zastavují na ulici a něco mi chtějí říct. To se předtím nestávalo, spíš si mě pletli s prodavačkou z masny nebo vzdáleně věděli, že někdo jsem, ale nevěděli kdo. Měla jsou spoustu úsměvných historek, kdy jsem musela odpovídat na otázky „Neznáme se? Kde pracuješ?“ A já musela potupně říct, že jsem herečka (směje se). Až tahle role mě tedy udělala obecně známou.

To je opravdu zajímavé, protože vy opravdu hrajete už dlouho…

Ano, dvacet let v Národním divadle, a nic to ve výsledku pro diváckou obec neznamená.

Prodej historického bytu 3+1 Malá Strana – 113, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Do divadel chodí určitý typ diváků, široká veřejnost divadelní herce, oproti těm seriálovým, příliš nezná. Přesto si ale spousta herců nenechá divadlo vzít. Jaké jsou tedy výhody divadelního herectví?

Myslím si, že divadlo moc výhod neposkytuje, už vůbec ne finančních nebo jakýkoliv jiných. Divadlo si herci drží kvůli gruntu toho řemesla, málokdy se dostanete v televizi k nějaké látce nebo tématu, které je, jak já říkám, potravou pro duši. Šli jsme studovat herecké školy z potřeby dělat umění, a umělecká potřeba je uplatnitelná jenom na platformě divadla.

Každý rok se rodí noví a noví herci, vy sama herectví učíte. Vnímá to nová generaci mladých herců stejně, nebo si uvědomují, že dnes jsou peníze potřeba a v divadle jich moc není?

To se nedá paušalizovat. Já učím na DAMU, kam jdou studovat výsostně lidé, kteří už jsou v 18 letech rozhodnutí pro to, že chtějí studovat a dělat divadlo v té nejčistší podobě, jaké divadlo má. Jdou tam s tím ideálem, že se umění poddají a budou to dělat. Samozřejmě ale i mezi nimi se postupem jejich studia a mladého života vykrystalizují ti, které televize začne živit. Nedá se to ale paušalizovat, je spousta lidí, kteří začnou studovat například soukromé herecké školy, protože se chtějí dostat právě na plátna kin a do televize, protože to je pro ně to lákadlo, to, čím se chtějí živit. Ale ten vnitřní oheň, který plápolá v mladých lidech, třeba na té DAMU, kde učím, je především ten, že chtějí dělat divadlo jako takové.

To mě poměrně překvapuje, že takoví lidé ještě jsou.

Jsou. Jinak by zanikly všechny malířské, sochařské školy. Zanikly by veškeré umělecké obory, protože bez potřeby lidí tyto obory studovat a věnovat se jim, by byly tyto školy prázdné.

To je pravda. Stejně tak ale zaniká mnoho jiných manuálních řemesel, dneska lidi nechtějí dělat rukama. Chtějí sedět v kanceláři.

Je to dnešní zkratková doba. Cesta od práce k penězům se zrychluje a oni vědí, že to jde snáz a může to být rychlejší proces.

Proto je dobře, že lidé ještě mají o studium divadelního herectví zájem, protože ani pandemie tomu příliš neprospěla.

To samozřejmě ne. Ti mladí lidé měli v tomto období mnoho krizí, jestli je to vůbec platforma, která je životaschopná, jestli se něco nestane. Myslím si, že se konec konců každopádně něco stane, že vývoj divadla ještě nazná změn. Praha je to snad jediná metropole v Evropě, která má tolik divadel, i plošně v republice máme nejvíc divadel v přepočtu na obyvatele. Jsme bláznivý divadelní národ. Existuje i spousta hereckých spolků a sdružení, které svou platformu hrají všude možně, nemají svou domovskou scénu. Divadelních počinů vzniká každoročně tolik, že si myslím, že covid teď divadelní nabídku trochu proředí.

V seriálu jste hrála závislou na drogách. Požila jste někdy vy osobně nějakou drogu?

V životě ne.

Jak to může potom člověk tak dobře zahrát?

Protože herec musí nějakým způsobem vystihnout, co se děje s tělem a s duší, když je člověk v tomto stavu. Příznaky, které jsou sice u každého trochu jiné, ale nesou stejné znaky. Vždycky si to herec musí přizpůsobit nějakému stavu duše a těla, který důvěrně zná. Já jsem si říkala, že je to asi něco tak krajního, například ty abstinenční příznaky, že je to tak krajní tělesný i psychický stav, že to asi bude mít takové projevy jako když třeba přijdete o někoho blízkého. Emoce se strašně překrývají, jsou hraniční, někdy, když se člověk směje, tak vypadá, že pláče. Je tam tenká hranice toho, že projevy emoce mohou působit úplně matoucím způsobem. To je asi základ toho, proč herci potřebují své řemeslo, proč chodí na herecké školy a proč se jen tak někdo hercem nestane jenom z rozhodnutí, že chce být hercem.

Diváci si někdy u seriálu neuvědomují rozdíl mezi rolí a hercem. Stalo se vám, že byste šla po ulici a někdo si řekl „to je ta, co fetuje“?

Spíše přicházely zprávy s prosbou o pomoc. Že jsem pro lidi začala být synonymem toho, že se vždycky za každého postavím, každý problém vyřeším a že jsem ta empatická duše, která je ochotná se rozdat. Což ta postava taková je, a já jsem taky taková. Musela jsem si hrozně hlídat hranici toho, kdy mně to ještě nevadí, a kdy už se musím ohradit a říct nezlobte se. Chodily mi zprávy, kde se lidé zpovídali ze svých problémů, závislostí svých nebo partnerů a podobně. Vytvořila jsem si potom takový manuál, jak s tím nakládat. Řekla jsem si, že jim dám jednu radu a musím jít od toho, protože bych se pak mohla stát okresní pobočkou pro závislé a spoluzávislé, a to by nešlo. Vždycky jsem odepsala radu, aby se v tomto případě obrátili na odborníka, že já nejsem schopná jim s tímto pomoci. Ale zaměňování herců s postavami je stará záležitost, nedá se tomu zabránit.

Zajímá mě, jak jste se cítila na začátku pandemie, kdy nikdo nic nevěděl, a jak to vnímáte teď? Jak jste celý covid prožívala?

První uzávěra divadel pro mě přišla velmi nečekaně a velmi rychle. Ze všech těch uzávěr jsem si ji ale nejvíc užila, protože jsem měla najednou znatelný pocit rozdílu mezi tím, kdy nic nemusím a mezi tím, kdy pořád něco musím. Najednou jsem trávila večery doma, nechodila jsem na dopolední zkoušky, všichni jsme byli doma. Nějakým způsobem jsem to uvítala, bych to hluboký výdech. Před létem jsem už začala být trochu nervózní, co bude v září, ale říkala jsem si - dobře, přes léto se nadechneme. V září jsem už při vstupu do divadla viděla, jak začínají kolegové odpadávat, začaly karantény. Nebylo dne, kdy by někdo nevolal, že nemůže přijít, protože se setkal s někým pozitivním. Tabulky na to, jak zareagovat, byly nepřehledné. V divadle byla vyčleněná přímo koordinátorka na to, kam volat, když měl někdo nějaký problém s covidem.

V září a říjnu to začalo být turbulentní, nedokážu to vyčíslit, ale týdně byly třeba dva nebo tři záskoky. Museli jsme být neustále připravení, že někdo nepřijde, a představení byla vyprodaná. Stalo se mi, že mně ve dvanáct hodin zavolali, že večer hraju v Králu Oidipovi Iokasté. Říkala jsem, že je to strašně moc textu, na což mi řekli, ať se půlku naučím a půlku odchodím s textem. I diváci to přijímali, v krizových dobách jsou shovívavější k tomu, že to není úplně dokonalé. Pak už ale bylo neúnosné udržovat divadlo dál při životě, protože z třicetičlenného souboru jich bylo asi patnáct v karanténě. To je neúnosný stav, když hrajete na třech scénách.

Takže přišel druhý lockdown, a ten už byl pro mě zařízený v tom směru, že jsem věděla, že mám práci mimo divadlo. De facto jsem během období od října do března měla nejvíc práce, co jsem v životě měla. Byla jsem překvapená z toho, že jsem se nezastavila.

Do toho jste se musela starat o rodinu, vařit, učit se se dvěma syny.

To bylo docela náročné. S manželem jsme prošli několika vrcholy, kdy jsme je buď chtěli zneškodnit, nebo jsme jimi začali opovrhovat, že jsou úplně netalentovaní. Pak jsme jim začali důvěřovat, že to dají, potom jsme to vzdávali, že už to nejde.

Prodej pozemku se studií na výstavbu, Praha 4

Zobrazit nemovitost

Učili jste oba?

Střídali jsme se, kdo mohl, tak tam byl. Měli jsme síť různých Whatsappových skupin, kde jsme neustále konzultovali nějaké příklady, i kolegyně z divadla se zapojovaly do řešení úloh, hlavně matematických složitostí. Samozřejmě ale online výuka není pro každého. Ten mladší to zvládal bravurně, naučil už se v online prostředí surfovat, ale ten starší, který je spíše introvertní a má trochu problém se soustředit, tak pro něj bylo učení se přes obrazovku nevstřebatelné. Odmítal to, chtěl spíše živý kontakt. Některé hodiny jsme u něj museli opravdu sedět, aby byl schopný s učitelkou spolupracovat. Takže ačkoliv už mu je dvanáct a je starší, tak nám dal mnohem více práce.

Už jste si všimla, jakým směrem se vaše děti profilují?

Zatím se neprofilují a jsem za to strašně ráda. Myslím si, že profilovat děti v tomhle věku nemá žádný smysl. Mají takovou fluktuaci svých koníčků a zájmů, že je u toho nechávám. Když chtějí půl roku hrát na kytaru, tak ať hrají, a když za další půl rok chtějí jezdit na koloběžce freestyle, ať to dělají. Čím víc toho v dětství nasbírají, tím větší potom budou mít základnu rozhodování, z čeho si budou vybírat. Talent na muziku mají oba, to bezesporu, taky by se nemohli ani narodit do takové rodiny, aby tím byli úplně nedotčení. Ale že by to byli extra talenti na něco konkrétního, to ne.

Během pandemie jste napsala knihu. Jak jste se k psaní dostala?

Já jsem knihu nenapsala během pandemie, jen mně byl díky ní dán čas na to knihu dodělat, dotáhnout to do vysněného konce, aby opravdu byla na pultech. Jestli mě něco baví, tak mě baví vyprávět. Tak jsem si říkala, že je to docela příjemná věc, když budu vyprávět sama sobě na papír. Je to činnost, kterou můžu vykonávat sama. To je pro mě vzácná chvíle, když jsem sama se sebou v mém veskrze společenském životě. Je to pro mě jako svátek, sama se zavřu a vyprávím příběhy.

Kniha se jmenuje Jak jsem nebyla na lvech. Co jste tím názvem měla na mysli?

Chtěla jsem, aby název byl takhle ironický. Původně jsem chtěla, aby se ta kniha jmenovala Jak jsem nebyla na Lvech a mé další úspěchy, pak jsme si ale řekli, že je to moc militantní (směje se). Takže jsme to nazvali Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příhody. Je to kniha složená z fejetonů a z příběhů, které mě potkaly, které se mně staly. Je o tom, jaké je to být herečkou a k tomu mít děti, rodinu, jiné zájmy jako vyučování na škole, zahradu, všechny členy rodiny, kteří se na vás nabalují a vy se jim chcete věnovat. Je to v podstatě taková hořkosladká, úsměvná sonda do duše jedné ženy.

Můžete nějaký krátký humorný příběh prozradit?

Ty příběhy nejdou převyprávět. Ten humor je zakletý v tom, jak se fejeton odehrává na papíře, jakou formou je to psané. Nejde to převyprávět, jsou zábavné skladbou vět a tím, jak se to čte.

Někde jsem se dočetla, že váš největší kamarád je váš manžel. Co na knihu říkal?

Byl první, kdo to četl. Doma to tak máme, že si věci navzájem konzultujeme a obyčejně jsme ti první, kdo ví o problému nebo radosti toho druhého. Protože se tam zmiňuji i o něm, tak jsem chtěla, aby byl on první čtenář. Mimo to, že mě obdivoval, kde jsem na to sebrala čas a vlastně si ani nevšiml, kdy jsem to napsala, tak druhá jeho věta byla, že se dojal. To se mu málokdy stalo při čtení, a to myslím že můj muž je velký čtenář. Neustále nahrává audioknihy, takže toho za život přečte daleko více než já. Říkal, že ho to silně zasáhlo a nesmírně pobavilo, ten styl psaní. Že vůbec netušil, že jsem schopná takového stylu. Takže mě pochválil, což nebývá mezi námi moc zvykem.

Vy se navzájem nechválíte?

Jsme k sobě docela příkří, myslím tím v rámci práce. Jinak umím chválit úplně božsky, protože vím, že je to jediný způsob, jak z muže něco vymámit.

Je něco, co vás na něm dokáže ještě překvapit? Nemyslím v negativním smyslu, ale obecně?

Je úplně jedno, jestli je překvapení pozitivní nebo negativní. Myslím si, že když se dva přestanou překvapovat, je to konec vztahu. To překvapování se navzájem a to, že se na chvíli zastavíte nad něčím, co dokáže, je myslím kořením vztahu.

Je to po všech těch letech stále možné?

Je, my jsme spolu skoro dvacet let. Tím, že se přestavují žebříčky hodnot a priorit, vám každá životní etapa přináší úplně jiné pohledy na věc a úplně jiné zážitky. Tudíž se vždycky stane něco, co vás překvapí. Nepřijde mi dobré pořád setrvávat u jedné věci, nebráním se změnám. Když mě přestane jedna etapa bavit, například jezdit na chalupu nebo chodit s partou lidí do sauny, tak z toho vlaku velmi ráda vystoupím, když mě to neposouvá a nic mně to nedává. Přijde změna, to je zákonité, že to má člověk udělat. Život je příliš krátký na to, aby člověk na věcech lpěl.

Je to i věkem?

Pokud narážím na věk, je to jen fáze úsměvná, že člověk si ani nevšimne, což je na tom úplně nejkrásnější, kolik mu je let, až když je na to upozorněn. To je podle mě nejvíc zenová fáze života, že nevnímáte to, že jste zase o rok starší. Mít plány je pro mě osobně strašně stresující, nerada plánuji, protože jsem pak smutná, když se mi to nepodaří zrealizovat. Mám teď plán jenom vnitřní, že bych chtěla zůstat u psaní a zároveň bych chtěla, aby se mi tam vešlo všechno ostatní a nepřerostlo mi to přes hlavu. Myslím si ale, že to zvládnu, že to tam někam nacpu.

Kniha už se prodává, má úspěch?

Vyšla 13. května a už není k sehnání.

Takže bude dotisk?

Bude dotisk.

Když jste v divadle, odměnou pro herce je potlesk. Tohle musí být tedy také taková forma odměny.

Určitě. Od lidí, kteří si knihu koupili a přečetli, mi chodí denně několik zpráv, že mě třeba skrze knihu nějakým způsobem poznali. Nejsou to jenom takoví ti čtenáři, ale i lidé, kteří tomu třeba rozumí. Napíše mně knižní blogerka, kterou jsem doteď neznala, že to, že herečka napíše knihu, sice není nic neobvyklého, ale že ta moje se jí líbila a je dobře napsaná. To jsou pro mě malé pochvaly, které si sbírám.

Je to i dobře načasované. Skončila Anatomie, díky které, jak jste řekla, jste konečně více známá. To musí být dobré znamení.

Moje PR manažerka Anička mně hodně pomáhala s poslední fází, hlavně s promem, aby se kniha dostala do povědomí lidí. Ale i kdybychom vydání roky plánovali, tak to takhle marketingově skvěle nenačasujeme. Kniha vyšla v den, kdy se po roce otevřela knihkupectví. Byl to týden, kdy tam zavítali i lidé, kteří do knihkupectví tak často nechodí. Samozřejmě to bylo načasované dobře i v tom smyslu, že skončila Anatomie.

Nějakým způsobem se to do jara protklo tak, že i díky konci Anatomie jsem získala strašnou spoustu jakýchsi lidí na sociálních sítích, čemuž já jsem do této doby vůbec nerozuměla, nevěřila, neakceptovala a nerespektovala. Když mně můj syn řekl, že tam mám skokově o dva tisíce lidí víc, nevěděla jsem vůbec, co to znamená a jak s tím nakládat. Mladší kolegyně mně řekly, že je to super, že už se na tom dá stavět a že propagace, kterou na těch sociálních sítích udělám, bude mít velký dosah. Bylo to mnoho faktorů, které se spojily dohromady tak, že se po knize tolik zaprášilo.

Kam se v létě chystáte na dovolenou?

Hrozně rádi bychom k moři, protože jsme ho dlouho neviděli. Myslím si, že pro celou rodinu je vidět moře známka mozku, abychom odpočívali. To bychom chtěli, zatím to ale ještě nemáme naplánované. Obecně nejsme velcí plánovači. Pak se těším že chlapci pojedou na pionýrský tábor a já budu mít s manželem našich sladkých čtrnáct dní, kdy si sice zaplníme kalendář trochu prací, abychom ten čas využili, ale na ty klidné večery se moc těším.

Moc děkuji za rozhovor.