Rychlá zpověď - kostymérka Stáňa Šlosserová: Angelina Jolie je přímá a přesně ví, co chce

Jak vypadá vaše práce v době adventu a koronaviru?

Letošek je pro mne rokem, kdy jsem se z prostředí „offlinu“, který byl pro mou práci dosud zásadní, přesunula téměř zcela do světa online komunikace. Přemýšlela jsem, jak práci, kterou miluji, dělat dál i v situaci, kdy je náš život momentálně přesně vymezen mantinely opatření, která je třeba dodržovat. Zjistila jsem, že část toho, co jsem léta dělala tváří v tvář, mohu dělat s využitím technologií. Natáčení filmů bylo pozastaveno nebo výrazně omezeno, zaměřila jsem se proto na stylingové konzultace, které jsem přizpůsobila online prostředí. Za standardní situace navštěvuji při osobním stylingu své klienty u nich doma, šatník třídíme na místě a spolu také vytváříme kombinace oblečení pro různá roční období. Toto dělám i teď, kdy se potkávat nejde, jen jsem se musela naučit a trochu si „vychytat“ formu online stylingu tak, abych vyhověla všem, kteří o něj měli zájem. Vyzkoušela jsem to nejdříve asi na šestici svých známých a dle reakcí se to docela povedlo. Lidé si tuto moji online službu teď objednávají.

Co všechno je k tomu potřeba?

Exkluzivní vila na prodej, Říčany u Prahy -, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Stačí iPad, telefon, počítač nebo notebook, cokoliv, kde je kamera, přes kterou se můžeme vidět. (směje se) Setkání začíná malou přípravou, kdy klientům nejdříve posílám přehled toho, co budou potřebovat, abychom byli efektivní, a oni ode mne dostali to, co skutečně chtějí a potřebují. Znamená to hlavně mít při naši konzultaci oblečení na dosah, zajistit alespoň dvoumetrový odstup od kamery, zrcadlo a telefon nebo foťák, na který si vytvořené outfity vyfotí. V domluvený den a hodinu pak už jen obdrží link pro naše spojení a můžeme jít na to! Mnoho lidí totiž neví, jak oblečení kombinovat, a často tak dochází ke známé situaci – plná skříň a stejně neví, co na sebe. Při naši konzultaci se tak zajímám o jejich nejoblíbenější kousky, také o ty, které koupili, protože se jim líbily, ale neví, jak je nosit. Společně pak zkoušíme různé kombinace, a nakonec máme rovnou hotové varianty outfitů pro různé příležitosti.

To musí být mnohem náročnější.

Vlastně kromě toho, že se s klienty teď nepotkávám osobně, to odpovídá tomu, jak připravuji a dělám osobní styling i za standardní situace. Náročnější to s touto online formou bylo hlavně na začátku, kdy jsem přemýšlela, jak to udělat, aby setkání neztratila nic z příjemné atmosféry, která je pro mne zásadní. Je důležité, aby si to klient užil a měl dobrý pocit z nového šatníku. Teď už to mám vychytané. (směje se) Online styling se mnou trvá devadesát minut.

Mají o to lidi zájem i v této době?

Zjistila jsem, že je hodně těch, kteří jako já přemýšlí, co nosí a co o nich oblečení vypovídá, ale odmítají mít skříně plné věcí. Právě naopak, zcela vědomě si šatník skládají z kousků, které jim budou sloužit při jakékoliv příležitosti a hlavně několik let bez „ztráty kytičky“. A to je také to, co se snažím lidi učit. Vidím totiž rozdíl mezi nakupováním oblečení a investováním do šatníku. Místo neustálého nakupování zbytečných kusů oděvů, které nás zlákaly třeba jenom akční cenou, je lepší investovat do kvalitních základních kousků, ze kterých vyskládáme fungující šatník. Mluvím tady o tzv. kapsulovém šatníku, což není nic jiného než skříň obsahující základní kousky od prádla, přes trika, košile, kalhoty, šaty či obleky až po svrchníky a boty, dotažená doplňky v podobě pásků, kabelek, šperků a pokrývek hlavy. Vypadá to jako velká věda a investice, ale složité to není. Zhruba ze dvaceti základních kusů lze udělat třeba šedesát různých kombinací. Svým klientům radím přemýšlet o oblékání z pohledu jejich zaměstnání, koníčků či společenského života a podle toho skládáme jejich šatník tak, aby pokryl každou z těchto příležitostí. Pokud potřebují nějaký z chybějících kousků dokoupit, sepíšeme jejich seznam a ráda jim poradím, kde je koupit. Od unáhlených nákupů se snažím odrazovat, doporučuji počkat si na příležitost, kdy si oblečení v nejvyšší prémiové kvalitě lze při speciálních akcích i těch nejznámějších značek pořídit za výhodnější cenu.

Jak vás klienti najdou? V Česku vaše jméno mezi stylisty známé není, šíří se vaše pověst mezi lidmi ústní lidovou slovesností?

Máte pravdu, nejčastěji se ke mně noví klienti dostanou na doporučení těch stávajících, kteří se mnou už mají zkušenost. V poslední době se ale stává, že mne oslovují i členové z mé skupiny, kterou jsem založila na facebooku, a pravidelně tam s fanoušky komunikuji. Jsem opravdu více známá za hranicemi, ale to hlavně jako kostýmní výtvarnice, protože pracuji zejména s produkcemi zahraničních filmů. Osobně mne tak znají zahraniční producenti, v jejichž kruzích se pohybuji, a najít mne lze i v mezinárodní filmové databázi. V Česku o mně ví jen přátelé z filmové a televizní branže, se kterými občas také spolupracuji.

Zkrátka nejste tolik v povědomí českých producentů, a proto si vás nevybírají?

Nevím, zda je to kvůli tomu, nebo je za tím něco jiného. Možná si myslí, že jsem nafoukaná. (směje se) Moje filmová profesní dráha je spojena s projekty mimo český trh, případně se ho týká jenom lokací, když se nějaký zahraniční film točí u nás a já na něm zrovna pracuji. Vybrala jsem si tuto cestu a nijak nelituji. Přinesla mi setkání s úžasnými lidmi, se kterými bych se jinak neměla ani šanci potkat. To ale neznamená, že bych se práci s českými produkcemi vyhýbala. Nabídek z Česka si vážím, o jejich přijetí, stejně jako u těch zahraničních, rozhoduje ale mnoho okolností. Začátkem roku jsem třeba vyhrála konkurz na kostýmního výtvarníka jednoho zahraničního seriálu, pandemie ale projekt zastavila, a tak se mezitím začala rozvíjet moje online kariéra…

Takže jste začala dělat stylistku, protože jste nemohla natáčet filmy?

Jako stylistka pracuji už léta, osobní styling jsem ale dělala převážně pro své kamarády, nebo na doporučení pro některé osobnosti ze světa byznysu či umění. A někdy se stalo, že mne oslovili na filmu, když třeba  producentka chtěla poradit se svým osobním šatníkem… Nejčastěji jsem tak pracovala pro ty, kteří mne znají nebo o mně věděli, případně to byli známí od lidí z branže. Letošní rok nás všechny postavil před nové výzvy, toto moje zaměření na styling se trochu více rozneslo mezi lidi a já se profesně najednou ocitla v online světě. Přispělo k tomu i založení mé facebookové skupiny Zrcadlo stylu, kde mohu zúročit všechny své zkušenosti a pomáhat lidem se vším, co je kolem oblékání a stylu zajímá. Otevřelo mi to zároveň další možnosti, abych ani do budoucna nebyla odkázaná pouze na to, co dělám u filmu, a mohla se živit i jinak. Zájem lidí o vstup do skupiny mě až překvapil, jen několik málo dní od založení, jich tam bylo přes tisíc a stále se přihlašují další. Fanouškům se u mne na stránce i ve skupině líbí, že jim ukazuji, co k čemu nosit, radím, jak správně oblékat případné tělesné disproporce nebo vhodně zdůraznit přednosti. Vznikly z toho tzv. převlíkačky, jak jim mí fanoušci hezky říkají. (směje se) Pravidelně přidávám také různé praktické tipy a triky, které jsem si v průběhu let sama vyzkoušela na filmovém place, a seznamuji členy své skupiny s jednotlivými dress cody nebo inspirujícími osobnostmi. Snažím se, aby u mne vždy našli něco zajímavého. Těší mne pocit, že dělám něco užitečného. Přijďte se podívat, zvu vás!

Kolik let už se pohybujete u filmu?

Více než dvacet let. Mé, vůbec první setkání s velkým filmem, byl projekt Mission Impossible. Na něm jsem tehdy pomáhala zadarmo, ale s velkým zaujetím. Ten mne poté, i díky osobnímu doporučení filmového producenta Terence A. Clegga, dostal k první oficiální pozici v kostýmním týmu a prvnímu skutečnému filmovému honoráři.

Jak byste těch dvacet let zhodnotila? Proč myslíte, že jste tak úspěšná?

Popravdě, to, kam jsem se u filmu ve svém oboru dostala, připisuji souhře několika faktorů. Jsem hodně pracovitá, nedělá mi problémy začínat takzvaně od píky, rychle se učím a věci vidím víc pozitivně než negativně. Navíc, co dělám, si užívám, jsem vnímavá, dbám na férovou komunikaci i vzájemný respekt a úctu k práci jiných. Nejsem dokonalá a stále je co zlepšovat. Vím ale, o čem má práce je, a rozumím jí opravdu dobře.

Která zkušenost v zahraničí pro vás byla zásadní, která vás nejvíc naučila?

Každý projekt znamenal cestu, kterou jsem musela projít, jen s jinými okolnostmi kolem. To, co jsem se za ty roky naučila, nebylo ale jen o filmovém průmyslu jako takovém, či kostýmech, které jsme dělali. Bylo to zejména o lidech, se kterými jsem pracovala, a o mně samotné. Ze všeho nejvíc mě to totiž naučilo najít samu sebe, věřit svým schopnostem a nebát se ukázat to, co umím. Zásadní skok v mém profesním životě byl film Gladiátor, díky němu jsem se pak dostala k práci na filmu Černý jestřáb sestřelen a potom už se to nabalovalo. Pracovala jsem s herci jako je Russell Crowe, Angelina Jolie, Johnny Depp, Richard Gere, ale také Jeremy Irons, Morgan Freeman, Joaquin Phoenix, Jessica Chastain nebo Orlando Bloom, John Malkovich, Michael Douglas či Harvey Keitel.

To jsou obrovská jména. Umějí vyslovit vaše jméno?

Ano. Vždy se zeptají, jak se vyslovuje. Taky se jich ptám, jak je mám oslovovat. Když jsme na stejné vlně, požádají mne třeba, abych jim říkala tak, jak jim říkají doma jejich blízcí. Z povahy mé práce kostýmní výtvarnice i osobní kostymérky jsou vztahy s herci svým způsobem velice osobní a mně záleží na tom, aby se se mnou cítili příjemně a uvolněně.

Ne všichni ale asi vědí, kde je Česká republika.

Na začátku dost často ne, ale v průběhu natáčení, kdy spolu trávíme spoustu času, se aktivně o mojí domovinu zajímají.

Řekl vám někdo z těchto slavných, že nechce, abyste ho oblékala? Že se s vámi necítí komfortně?

Taková situace se mi ještě nestala. Mám naopak opačnou zkušenost. Dostala jsem nabídku na kostýmy pro zahraniční film, kterou jsem nemohla kvůli tehdejšímu pracovnímu vytížení přijmout, ale hlavní hvězda si mne vyžádala „alespoň“ za osobní kostymérku, což jsem samozřejmě neodmítla.

Vracela jste se do Česka, nebo jste žila tam, kde se natáčelo?

Vracela jsem se, základnu mám tady. Při práci na zahraničních filmech to bývá tak, že filmováním strávíte mimo domov klidně několik měsíců. Jsou to přípravy, pak natáčení a nakonec likvidace. Třeba s filmem Černý jestřáb sestřelen jsem žila půl roku v Maroku, z toho nejvíc času v poušti… Kdo by si to ale neužíval, když tam byli i skvělí kluci jako Orlando Bloom, Ewan McGregor či Tom Hardy. (směje se) Po natáčení se pak vracíte domů, nebo na něj navazuje hned zase další projekt. Takový už je život u filmu.

Bylo to pro vás těžké, nechat za sebou na půl roku celý svůj život v Čechách?

S filmy jsem začínala ve svých dvaadvaceti letech, když jsem ještě neměla děti. Cestování po světě a delší doba mimo domov tak pro mne problém nebyly, nejvíc velkých filmových projektů jsem dělala právě v době „předmaminkovské“. Po narození dětí jsem si dala několikaletou pauzu a přijímala jen menší a časově méně náročné projekty. Nabídky pečlivě zvažuji, a také proto jsem vlastně ráda za změny, které mne letos posunuly i k online aktivitám.

Zbylo vám něco z těch filmů na památku?

Zbývají mi hlavně hezké vzpomínky, fotky a od herců dostávám osobní dárky, kterých si moc vážím. Mám tak mimo jiné starožitný řetízek s antik krabičkou od Johnnyho Deppa, které mi chvíle při práci s ním vždy připomenou. Specifickými dárky je známá Angelina Jolie, od ní mám sadu nožů, kde je vyryté poděkování. Mělo to vlastně souvislost s jejím charakterem ve filmu Wanted, na kterém jsme se potkaly. Vysvětlila jsem jí, že nože by se darem dávat neměly, protože pak bychom ještě byly „na nože“, takže jí za ně musím zaplatit alespoň jednu korunu, aby to vypadalo jako obchod a my dvě mohly být dál v pohodě. O takovém „rčení“ vůbec nevěděla, ale souhlasila. (směje se) Práce s Angelinou je vůbec také jednou z těch nezapomenutelných. Je velká osobnost, je přímá a přesně ví, co chce i jak má její postava vypadat. Při kostýmních zkouškách dokáže člověka konfrontovat, ale pokud jste připraveni přesvědčivě s ní diskutovat, naslouchá vašim argumentům.

Spousta těch herců natáčí i v Praze, vzpomenou si na vás, když sem přijedou?

Vzpomenou. Třeba s Owenem Wilsonem jsem pracovala v zahraničí a když pak natáčel v Praze, zavolal mi. Mnoho hollywoodských herců nemá na lidi, se kterými pracují přímé telefonní spojení, většina kontaktů na členy štábu je v produkčních telefonech. Je tomu tak jistě i proto, aby se čísla na největší hvězdy pak nerozdávala na potkání. Když vás herci sami chtějí kontaktovat, zkusí to nejčastěji právě přes produkci, záleží ale na jejím rozhodnutí, jestli dovolí, abyste se s nimi soukromě setkali nebo ne. Na natáčeních trávíme společně hodně času a vznikají mezi námi samozřejmě nějaké vazby, když ale přijedou do Prahy s nějakým dalším filmem, jsou součástí nového týmu, se kterým nemám zkušenost, a to je pak složitější se spojit. Naštěstí, fungují i sociální sítě…

S kým jste se viděla, když sem přijeli?

Například s Orlandem Bloomem, se kterým jsem pracovala na dvou filmech. Když jsme se potkali poprvé, byl ještě herecké ucho a pamatuji si, jak jsme se spolu smáli tomu, když říkal, jaké je „nemehlo“, protože si v těle zlomil snad už všechny kosti, jak pořád někde padal. Po letech jsme se při práci sešli znovu, to už byl velká hvězda, ale užili jsme si to stejně jako tenkrát.

Není vám líto, že jste více známá v zahraničí než tady?

Takový je život. Rozhodla jsem se pro to ale dobrovolně. Moje osobní i profesní cesta není lemovaná jen růžemi, zažila jsem pády na dno i ztráty, včetně těch nejtěžších, lidských. Naučila jsem se ale v situacích, které zažívám, najít smysl. Zahraničním projektům vděčím za to, že jsem díky nim schopna v tomto složitém roce udržet svou rodinu, peníze jen z domácích produkcí by nám na to asi nestačily. Protože se ale filmy teď moc netočí a nemůžu za prací cestovat, nakoplo mne to vymyslet něco nového a být na filmových projektech méně závislou. Věřím však, že film se mnou bude i nadále.

Máte do budoucna něco domluvené?

V lednu bych měla začít pracovat na jednom zahraničním seriálu. Ale o detailech zatím mluvit nemohu.

Stáňo, moc děkuji za rozhovor.