Rychlá zpověď - manažer slavných Tomáš Gottlieb: Šťastný už být nedokážu, spokojený ale jsem!

Tome, jak sis užil svou oslavu 70. narozenin?

Bylo to krásný, opravdu jsem s tím nepočítal. Původně jsem to plánoval pro pár lidí a vůbec jsem netušil, že to bude takhle veliký. Jsem za to hrozně vděčnej, protože se aspoň ukázalo, že jsem úplně všechno v životě nedělal tak blbě. Žiju z toho už týden a mám obrovskou radost.

Kdo tě překvapil tím, že přišel, i když jsi mu nedával vědět?

Já jsem v podstatě nikoho nezval, abych řekl pravdu. Udělal jsem to jako událost, spíš to udělala moje kamarádka, já jsem o tom ani nic zprvu nevěděl. Osobně jsem nikoho nezval. Právě proto mě o to víc překvapilo, že přišla moje kamarádka zpěvačka Leona Gyöngyösi, kterou mám strašně rád. Přišel Petr Pecha, ten mi udělal obrovskou radost. Andrea Pomeje, kterou mám taky velice rád. A pak přišlo plno dalších lidí, se kterými jsem vůbec nepočítal.

Jaké dárky jsi dostal?

No tak, bylo pár dárků, které byly legrační, jako ve smyslu mojí sedmdesátky. Objevily se tam věci jako parte, který bylo ale vtipně napsaný. Pak jsem dostal krásnou kytici plnou cigaret. A mimo to strašná spousta alkoholu, který určitě do konce života nevypiju.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jak je to možný? Vždyť ty rád piješ, ne?

Já se rád napiju, s tím nemám problém, ale doma vůbec ne. Neznám, co to je – dát si doma panáka. Vlastně až do tý sedmdesátky jsem doma neměl žádnou láhev, protože doma nepiju.

Došlo i na vzpomínání?

Určitě, došlo na vzpomínání. Normálně nevím, jak je to možný, ale mně se ten den promítlo těch mejch 50 let ve světě showbyznysu. Promítlo se mi to, aniž bych chtěl. Byly to takový sekvence, kdy jsem třeba slavil čtyřicítku, padesátku. Proto se mi to celé tak líbilo, myslel jsem si, že v sedmdesáti nebudu už nikoho zajímat. Že přijdou jenom ti moji nejbližší, což teda přišli samozřejmě, jako je Marie Maribel a Petr „Sepéši“ mladej.

Taky to ráno potom, když jsem se probudil, jsem si myslel, že to bylo tou oslavou, ale najednou v těch sedmdesáti jsem začal pomaleji dýchat. Nemyslím to jako zdravotně, ale začal jsem se hned ráno trošku uklidňovat a říkat si „tak, chlapče, tak teď už jako zvolni tempo“.

Jak vzniklo, že se z tebe stal manažer českých celebrit?

Já jsem dostal tu školu vlastně už od 22 let, kdy jsem si sám postavil balet a zajímal se o nějaký angažmá. Udělal jsem přehrávací zkoušky, tenkrát na Pragokoncertu. Začali jsme na tom pracovat, vzal jsem si čtyři dobrý tanečnice a dostal jsem trvalý angažmá v Lucerně, no a tam jsem se musel o všechno starat. Pak jsem odjel do zahraničí, do Itálie, Švýcarska, západního Německa, a tam jsem se protančil až tak, že jsem vlastně musel ten balet produkovat.

Když jsem se vrátil, dostal jsem nabídku od Jirky Korna, abych účinkoval ve Zpívat jako déšť. S radostí jsem to přijal, protože to pro mě byla obrovská šance se ukázat i jinde než jenom v baru. Vzhledem k tomu, že jsme byli životní kamarádi od 20 let, jsme s Jirkou stejně starý a tak dále, bral jsem to jako velkou příležitost.

Takže jste spolu třeba i studovali?

Ne, nestudovali jsme spolu, já ani Jirka jsme nestudovali. Já jenom tančil, já jsem tančil jako déšť. (smích) Ale Jirku jsem vždycky žral už jako mladýho, on zraje jako víno. A má kariéru tak udělanou, kdy v sedmdesáti letech vyprodá celou arénu.

Když skončila ta naše spolupráce, vrátil jsem se zpátky do Lucerna baru jako programový ředitel a začal jsem produkovat. Najednou se tam objevila mladá holčička s mladým chlapcem, což byli Iveta Bartošová a Petr Sepéši. Dostali na mě doporučení, že u mě zpívá Dalibor Janda, že by tam chtěli taky zpívat. Tenkrát jsem je vůbec neznal, ji jsem viděl jednou v televizi v Karlových Varech zpívat Knoflíky lásky. Přišli odpoledne na zkoušku, kde mi zazpívali tři písničky. A byli opravdu sladký a výborný, tak jsem je vzal. Jenomže byly problémy, Iveta přijela z Frenštátu a měla jenom spací pytel, a to bylo všechno, takže bydlela u nás.

To už jsi byl ženatý?

To už jsem byl ženatý, samozřejmě.

Takže bydlela u tebe s manželkou?

Ano, moje manželka se o ni starala, jako kdybychom měli druhý dítě. To se teda později obrátilo proti ní, ale bylo to tak, měli jsme Ivetu u sebe. Je to taková kapitola, všeobecně známá, vypsal jsem se z toho i v knížce, když jsem byl načnutej z toho, že mám vinu na Ivety životě, který se potom odvíjel úplně jiným směrem. Tenkrát jsem napsal knihu, která se jmenovala Temná tvář princezny Ivety. Tím to období pro mě skončilo.

Iveta byla takovej můj první počin. Pracoval jsem v Havana klubu, kde jsem dělal za barem, a tím jsem živil Ivetu a zároveň jsem tím okrádal svoje dítě. Protože jsem byl z Ivety nadšenej a věděl jsem, že je to nová Simonová a že tu holku někam dostanu. Jsem na to hrdej, protože za mojí éry se stala zlatým slavíkem, aniž by byl Láďa Štaidl a Karel Svoboda… Tomu Láďovi jsem ji předal už jako zlatého slavíka. Pro mě je to jako vítězství, podařilo se mi to jako obyčejnýmu klukovi, v tý době ještě mladýmu, kterej dělal za barem, akorát je načuchnutej tím showbyznysem, a tak se mi to prostě povedlo.

Pak jsem spolupracoval, dalo by se říct, skoro se všemi zpěváky, ale nikdy jsem si nedával titul manažer, protože jsem nebyl manažer. Já jsem jim sháněl kšefty, ale nediktoval jsem jim, kam mají jít. Já bych to dneska řekl, že jsem byl spíš takový konzultant, a to mi zůstalo dodneška. Takže jsem šťastnej a dělá mi dobře, že za mnou chodí a radí se, povídají si. Na druhou stranu jsem rád, že už to břímě toho manažera na svých bedrech nemám, protože to bych teď už asi nedal.

Komu jsi ještě pomohl?

Určitě Daliboru Jandovi, ten dělal původně na letišti, a když jsem ho já vzal do angažmá a potom, co u mě byl půl nebo tři čtvrtě roku, mu to hrozně pomohlo. Tam ho viděl třeba Felix Slováček a spousta producentů. A taky mi to dělá dobře. Ale zrovna tak se můžu bavit o Evě Olmerové, ta byla u konce s dechem, už ji nikdo nikde nechtěl, a já jsem podstoupil to obrovský riziko, když neměla co jíst a byla na tom hodně špatně, tak jsem to risknul. Bil jsem se za ni, abych ji dostal na vystoupení, do televize. V Lucerna baru vlastně udělala Eva comeback, protože se na ni všichni přišli podívat. A ona, když otevřela pusu a zazpívala Čekej tiše… Ten její hlas byla prostě bomba.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Další byla Judita Čeřovská, Pavla Břínková, Marcela Holanová a spoustu dalších, ale vždycky jsem pro ně byl takový odrazový můstek. Buď comebackový, že už prostě nebyli slavný, ale měli jméno a já jsem se pokusil jim dát tu možnost, aby prostě byli, nebo ten začáteční.

Byli ti vděční? Protože lidi rádi zapomínají…

Určitě zapomínají. To je jako kdybychom se bavili, jaký je rozdíl v showbyznysu před padesáti lety a teď. Dřív byla větší pokora, byly to hvězdy, který zažily pády i comebacky, a to se nezapomíná. Takže ten vděk tam byl, dneska je to daleko horší. Proto už tuhle práci dělat nechci. To, co je dneska, to je strašný, strašná zloba, řevnivost kvůli muzikálům a podobným věcem. Umělci se perou o místa a nemají se moc rádi. U toho já být nemusím.

Ale tenkrát tě to živilo…

Neživilo, já jsem měl dobrej plat díky Lucerna baru, ale to mi stačilo tak akorát na rodinu. Ale přestože jsem vydal s Ivetou desku, dokonce i s Jirkou Kornem jsem vydal LP 02 jako producent, tak jsem z toho peníze neměl. V tý době to tak nebylo, buď si musel být Karel Svoboda a mít jméno a mít na desce minimálně jednu píseň, pak jsi započítaný do tantiém a bereš tantiémy jako zpěvák.

Jenže v mém případě to tak nebylo. Já jsem to natočil, ale podepsaný tam byl Supraphon, ty peníze do toho dala firma, já jsem udělal výběr písní, dal jsem tomu hlavu a patu. Tohle jsem udělal jednak s Ivetou, předtím teda s tím Jirkou Kornem na LP 02, kde jsem jako producent, tam jsem udělal výběr písní. Jenže musíš být opravdu autor, abys ty peníze měla.

Já si u tebe ještě pamatuju třeba Sámera Issu.

Možná jsi narazila na to pravý jméno, zrovna teď mi na svých narozeninách chce poděkovat. Sámer je prostě Sámer, říkám mu, že je to rebel bez příčiny. Já ho mám rád, ale my jsme samozřejmě spolu měli strašný boje, protože jsme oba takový. Spolupracoval jsem s ním hrozně rád, ale zase jsem nebyl jeho producent, byl jsem jeho spolupracovník. Bylo to tak, že co jsem sehnal já a co se Sámerovi líbilo, tak to udělal. To stejný s Peterem Pechou, kdy dneska Peter tyhle věci neřeší, je pokornej, je vděčnej a nemáme nic stanovenýho, žádný procenta, žádný provize. Ale v případě, že mu se líbí moje nabídka, dokáže ji ocenit.

Jak ses staral o hvězdy kdysi a dnes, kdy je doba internetu? Doba, kdy už nejde o desky, ale jde o videa na Youtube…

Změnilo se to v tom ohledu, že zpěvák, interpret, herec, pokud je úspěšný, tak vlastně manažera nepotřebuje. Nebudeme si nic nalhávat, je to vidět na mnoha příkladech, kdy mají možná tak road manažery, to asi samozřejmě funguje. Ale že by potřebovali manažera, který by jim sháněl kšefty jako já, to ne.

Teď to řeknu blbě, ale já jsem tady s druhou ligou nedělal, vždycky jsem dělal s tou první. Pakliže ta první byla úspěšná, tak je to o té druhé otázce, na kterou ses ptala. Některý zapomínají, a některý mám jako přátele a potkávám se s nimi, konzultuju jejich práci i dneska, a je to v pořádku.

Spousta těch hvězd, o které ses staral, už dneska není. Jak jsi bral, když zemřely nebo se jim něco stalo?

Hrozně. Neunesl a neunáším dodnes Petra Sepéšiho. Petr si jel pro oblek na moje narozeniny do Aše a jel v noci. Chtěl stihnout moje narozeniny a na přejezdu se to stalo. Měl to půl kilometru od svého bydlení! Našli v jeho košili moji vizitku. Volali mi pak teda policajti, tenkrát ještě na pevnou linku, zvedla to moje žena a zavolala mi to do Lucerna baru, kde jsem měl oslavu. Původně jsem si myslel, že se mi to celý jenom zdá, že to je nějaká legrace, nebo nějaký překvápko, tak jsem jí řekl, že to je strašně blbá legrace a ať už konečně přijede, že Petr přijede za hodinu. Položil jsem telefon a bohužel to byla pravda.

Je to věc, se kterou se nevyrovnám do konce života. Ještě jel v autě, který jsem mu já koupil, ve kterým se učil jezdit, škodovka za 10 tisíc, a chcípla mu na tom přejezdu. Dokonce za těma šraňkama, za tím přejezdem, na něj mávali jeho kamarádi. Tenkrát jsme to celý rekonstruovali, celý ten příběh, a já jsem to s jeho partnerkou Marií nemohl vůbec dát dohromady. Jak mu to auto nešlo nastartovat, tak místo toho, aby utekl, protože ten vlak se blížil, chtěl furt nastartovat. Do poslední chvíle si myslel, že to stihne nastartovat a projede to. Tohle jsou věci, který v showbyznyse zažiješ, a nejsou to ty příjemný okamžiky. Zůstanou ti v hlavě. A o to víc si vážíš pokory.

Co Karel Svoboda?

To pro mě bylo taky šílený, protože Karel byl můj kamarád. Jezdil jsem k němu na konzultace, učil jsem se od něj. Týden předtím, než se to stalo, jsem s ním seděl ve Vinohradským pavilonu, a on byl naprosto v pohodě.

Já jsem toho v showbyznysu zažil strašně moc. Marie Formáčková říká, že o tom musím jednou napsat knihu, ale dnešní generaci už tohle vůbec nezajímá, nic jim to neřekne. Všechno je hrozně uspěchaný. A jak jsi říkala, oni zapomínají, ale já ne. Já tyhle věci nemůžu zapomenout. Jsem ze čtyř bráchů a zůstal jsem tu sám a o to víc si vážím života. Bráchové mi hrozně chybí, byli jsme všichni v týhle branži.

Co tvoje rodina?

Moje první žena se mnou prožila nejvíc, s tou jsem byl 15 let. Bylo to těžký, protože to, co jsem dával týhle branži, o to jsem obíral svoje vlastní dítě, který vyrůstalo v naprostým zmatku. Je pravda, že ve škole mu to dělalo dobře, protože on tenkrát sbíral rodokapsy a za jednu Ivetu dostal dva rodokapsy. Chodil Ivetu ukazovat, protože ji všichni chtěli vidět.

V té době jsem spolupracoval s Frantou Janečkem, pracoval jsme u něj v Goje, a ten řekl jednu památnou větu: „Tomáši, já až jednou budu psát knížku o blbejch Židech, tak ty budeš na první stránce!“

Taky to byla škola, protože Franta je profesor v byznysu. A on když viděl, jak já jsem měkkej, tak mi říkal, že to nemůžu nikam dotáhnout, a já jsem s ním souhlasil. Protože když mi ukradli ty hvězdy, tak říkal: „No, když sis je nechal ukrást, je to tvoje chyba.“ A měl pravdu.

Takže se na nikoho nezlobíš?

Vůbec ne, třeba na Láďu Štaidla, protože on je známej proutník a vždycky byl. Ten mi to taky v tý době říkal, když jsem vozil Ivetu na natáčení do studia, že tu dostane. A dopadlo to tak! Ale on mi ji nikdy neukradl v tom pravým slova smyslu, protože se zamilovali, a tak to asi má být. Tím jsem se dostal na vedlejší kolej, protože já jsem Ivetu nikdy nemiloval, nikdy jsme spolu nic neměli, ale stejně to mému manželství hrozně ublížilo. Moje žena ji oblékala, vozila ji na hory a podobně, a Iveta se k ní zachovala strašně ošklivě.

Ta story, která otřásla showbyznysem, kdy k nám přišla Marie, Petra Sepéšiho partnerka, těhotná... Já jsem o jejich vztahu s Petrem věděl. Petr u mě taky bydlel a byli jsme životní kamarádi, takže jsem věděl, že s Ivetou už dávno nic nemá. Jednou spolu něco měli, ale pak už s ní nic mít nechtěl, našel si Marii a chodili spolu, byl to úžasnej vztah. Ona byla nádherná, dodnes je. Tenkrát přišla, že potřebuje pomoct, potřebovala DNA, a to v tu chvíli nebylo s Petrem možný udělat. A my jsme to s mojí ženou hrdě potvrdili. Iveta stála v předsíni, slyšela tu naši debatu a začala na Marii křičet, že to není pravda, že Petr miluje ji a že si to celý vymyslela a bůh ví s kým to má. Moje žena se na ni otočila a řekla jí: „Sbal si svejch pár švestek a táhni z našeho bytu!“ Tím skončila celá moje spolupráce s Ivetou.

Je ti sedmdesát, co plánuješ ještě dělat?

To je nejzajímavější otázka! Já plánuju bejt zdravej, pokud to půjde. Nepřestanu se bavit a nepřestanu žít společenskej život, protože žiju. Mám rád legraci, mám rád úsměv a hrozně mi dělá dobře, když se kolem mě lidi baví. V tom bych chtěl pokračovat. Dokud budu bavit lidi, tak to půjde.

Jsi v důchodu. Bereš důchod?

Beru důchod, ale protože jsme svobodní umělci, mám tak strašně nízkej důchod, že samozřejmě musím něco dělat.

A to mě zajímá. Co děláš?

Teď jsem dělal v byznys centru na Karlově náměstí v recepci. Ale já nemůžu moc dělat, protože bych zase přišel o sociální dávky a tyhle věci. Je to takovej paradox života, když si potřebuješ přivydělat, tak to nesmíš, protože by ti vzali dávky. Živím se konzultací, něco občas udělám, teď jsem natočil pár reklam…

Jsi šťastný?

Já jsem spokojenej. Šťastnej ne, protože když přijdeš o ty nejbližší, to mluvím o rodině, a seběhne se to všechno během tří až čtyř let, kdy ti odejdou tři bráchové… Potom už nemůžeš bejt šťastný, to nejde, protože já jsem je miloval. Ale jak jsem řekl, jsem spokojenej.

Tome, moc díky za rozhovor!