Rychlá zpověď - Ministryně Klára Dostálová: Musíme se snažit ochránit naše rodiče a prarodiče
Jestli si někdo i v této nelehké době dokáže udržet dobrou náladu, je to bezesporu ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová. Při setkání s ní na vás okamžitě přeskočí její optimismus i radost a na okamžik máte pocit, že to se světem není tak špatné. A že se má z čeho radovat – už 28 let žije v harmonickém vztahu se svým manželem, daří se jí v práci a nedávno se dokonce stala babičkou. V otevřeném rozhovoru pro LP-Life.cz prozradila, jak se vyrovnává s ublížením druhých lidí, i to, jak svým podřízeným tu a tam pošle rozzlobeného huláka.
Co nejbláznivějšího v životě jste udělala?
To jsou otázky, ani nevím! (směje se) Já mám v životě hodně humorných situací, protože jsem velký optimista a smíšek. Bláznivé bylo možná to, že jsem si myslela, že bez problémů zvládnu výstup na ledovec, ale v půlce kopce jsem to musela otočit, protože jsem to neudýchala.
Jak se v životě rozhodujete?
Jsem velmi spontánní člověk, takže dokážu reagovat na spoustu situací okamžitě. Nemůžu říct, že bych byla velký plánovač, spíše reaguju na aktuální situaci. Ale co se týká rodiny, tak teď třeba chystáme svatbu mého syna, a to se plánovat musí. Těším se na to.
Letos jste se stala babičkou, na dnešní dobu se dá říct, že docela mladou babičkou. Jak to prožíváte?
To je pravda, mně bude teprve padesát, takže jsem relativně mladá. Ale je to tím, že jsem měla brzo děti. Na druhou stranu jsem ráda, že si s vnukem – a doufám, že budou vnoučátka přibývat, protože mám syna a dceru – užiju velkou legraci. Budu ještě plná sil, budu moci řídit auto, takže budeme jezdit po památkách a na různé výlety.
A jak si to užívám? Je to taková smutná doba, sami jsme s manželem prošli Covid onemocněním, takže jsme se museli od zbytku rodiny separovat. Ale díky digitálním technologiím se to daří lépe. Máme společný videochat s celou rodinou, dokonce i s druhou babičkou a dědečkem, takže prožíváme takové veselé večery.
Máte předsevzetí, jaká babička budete? Budete mít tendenci synovi nebo dceři mluvit do výchovy?
Spíš si myslím, že budu rozmazlovací babička a že mě mladí budou muset trošičku krotit. Rozhodně nebudu babička zákazů, naopak tím, jak jsem byla přísnější na své děti, se na rozmazlování těším.
Jste přece jen vytížená ministryně. Nemáte strach, že na vnoučata nebudete mít dostatek času?
Je to tak, všechno s sebou něco nese. Naštěstí má Kryštůfek zatím jen čtyři měsíce, ale hrozně bych litovala, kdybych mu později nemohla věnovat dostatek času. Asi nikdy nebudu babička na plný úvazek, stejně tak druhá babička Nina, která je zdravotní sestra a slouží směny. Takže se, my babičky, budeme muset podělit, aby Kryštůfek nestrádal. (směje se)
V Rychlé zpovědi jste zmínila, že pro Kryštůfka teď nakupujete jako divá…
To je pravda, to si opravdu užívám. Ještěže existují internetové obchody, sama bych to pěšky neuběhala… Ale zase v tom je to horší, na internetu „probrouzdám“ opravdu velké množství obchodů a myslím si, že ty věci Kryštůfek ani neunosí. Ale babičku to prostě těší. (směje se)
Jak dědečkovskou roli prožívá váš manžel?
Manžel se hlavně těší, až bude větší, protože chlapi a miminka, to není úplně ono. Takže už mu koupil takovou speciální dětskou deku do karavanu a plánuje, jak s ním bude jezdit po závodech, protože má rád motorky. Opravdu hodně plánuje a myslím si, že když budu muset „vypadnout“ kvůli pracovním povinnostem, nastoupí celý natěšený děda. (směje se)
Jak dlouho už jste s manželem spolu?
Brali jsme se v roce 1992, to znamená 28 let.
To je neuvěřitelné, skoro 30 let! Jaká je vaše rada na spokojené manželství?
Máme opravdu harmonický vztah. Asi je to i tím, že nemáme dvoukariérní manželství. Manžel je umělecky založený, vyrábí blondelové rámy, takže se vzácně doplňujeme a v kariéře nejsou třecí plochy. Opravdu si nemohu vzpomenout, jestli jsme měli nějakou zásadní hádku… Určitě jsme se dohadovali ohledně dětí, asi jako v každém běžném manželství. Já jsem něco nechtěla povolit a manžel říkal, že jsem moc přísná.
Takže váš kariérní úspěch asi moc neprožívá…
On to vůbec neprožívá! Vím, že to je vzácné, ale tím, že má uměleckého ducha, je velmi rád sám ve své dílně, kde si dělá své věci. Je rád sám se sebou, kdežto já jsem velmi ráda v kolektivu lidí a jsem velmi přátelská. Tím nechci říct, že on není přátelský, samozřejmě spolu společnost navštěvujeme, ale rozhodně se mnou nemusí za každou cenu chodit na rauty a podobné akce.
Co společně rádi děláte?
Rádi jezdíme na lyže, protože bydlíme v Hořicích v Podkrkonoší, takže do Špindlu nebo do Pece to máme coby dup. A milujeme cestování, v tom se hodně vyžíváme. Momentálně to nejde, ale doufáme, že se to brzy změní. A budeme doufat, že nám děti půjčí Kryštůfka a budeme „vymetat“ moře s ním.
Jaké máte plány na příští rok? Pokud se tedy v této době dá vůbec něco plánovat…
Jak už jsem zmínila, chystáme svatbu mého syna. Už požádal o ruku, ale chtěli počkat, až se miminko narodí. A co se týká pracovních věcí, byla bych ráda, kdyby volební kampaň začala až později, abychom ve Sněmovně a v Senátu dojednali stavební zákon.
Jak vůbec politiku prožíváte jako žena?
Prožívám to svým způsobem jako muži. Jediné, co mě trošičku mrzí, že někdy mužům – a teď se omlouvám, že to řeknu upřímně – nejde o věc, ale o ego. To u žen tolik není, možná i tím, že máme i rodinu a „pracujeme“ zároveň s více jedinci v rámci rodiny. Jsme spíše týmové a většinou máme tah na branku nebo ke konkrétnímu cíli. Není to o tom, že teď musím pronést něco, abych někoho trochu šťouchla, proto někdy ty pošťuchance ve Sněmovně nevěřícně sleduju a kroutím hlavou.
Setkala jste se ze strany mužů nějakými narážkami na to, že jste žena? A u vás by se ještě dalo říct, promiňte, že jste blondýna…
Opravdu nikdy jsem se s tím nesetkala. Celou svou kariéru jsem pracovala s muži, a musím říct, že když jsem v minulém zaměstnání měla na poradě jenom ženy, tak to také nebylo jednoduché. Ženy zase do práce tahají emoce, někdy jednají až moc diplomaticky a než se někdy dostanou k jádru problému, vylíčí celou historii. V tom je zase ten chladný mužský pohled velmi žádoucí. Nejlepší je mít smíšený kolektiv, pak se pracuje dobře.
Uvítala byste více žen v politice?
I pro muže by bylo žádoucí, aby to byl smíšený kolektiv a ani jedna strana tam nebyla v menšině.
Jak často se vám stává, že kvůli ministerské funkci něco zanedbáváte v rodině?
To se v této funkci stává bohužel velmi často. Dříve jsem trávila víkendy s rodinou, ale teď je spousta víkendových povinností. Je spousta projektů obcí a měst, kde rádi uvítají ministra, takže hodně času věnuji těmto aktivitám, snažím se komunikovat se starosty a starostkami, protože na podobných akcích vždy probereme řadu věcí. A to je samozřejmě na úkor rodiny.
Vyčítal vám někdy manžel to, že kvůli politice je na vás – a tedy i na něj – více vidět?
Není to tak, že by mi to vyčítal, ale nemá rád pozornost. Třeba jedeme do sklípku nebo na kole a to bych musela mít na sobě kuklu, aby mě nikdo nepoznal. Kamkoliv přijdeme, strhne se na nás pozornost. A to manžel úplně nemusí, nedělá mu to dobře.
Musí být hodně tolerantní…
Je velmi tolerantní. Ale někdy mám pocit, že dělá, jako když mě nezná. (směje se)
Jak relaxujete, když si „ulovíte“ čas pro sebe?
Nemám čas pro sebe. Jakmile čas ušetřím, je to vždy pro rodinu, abych byla s manželem nebo s dětmi. Nikdy si třeba nenechám vzít Vánoce, nedovedu si představit, co by se muselo dít, abych obětovala rodinné Vánoce. Protože ty milujeme, máme pyžamové dny a nevylezeme z domu, všichni si u bramborového salátu, vanilkových rohlíčků a klobásek povídáme, a to i s dospělými dětmi. A teď nám přibyde ještě ten malý pišišvor, což bude úžasné.
Když se s vámi bavím, musím přiznat, že jste neuvěřitelně živá a dokážete naladit optimismem…
Jsem velký životní optimista a všechny problémy se snažím řešit s úsměvem. I kolegové se občas smějí, že když se mnou mluví face-to-face, tak je to lepší, než když píšu huláky. (směje se) Někdy něco člověka nadzvedne, takže napíšu mail s ostřejší dikcí. A to se tady na baráku smějí: „Ježiš, hulák je tady!“
Kde tu dobrou náladu berete?
Ve všem hledám to lepší. I když mi v životě někdo ublíží, neumím někoho nenávidět, nemám nepřátele. Po čase si řeknu „no jo, asi ho k tomu vedly takové a takové důvody“ a dokážu omluvit chyby druhých. A to i lidí, kteří mi mohli osobně ublížit. Situace se dají popsat tragicky, nebo na nich můžeme vidět přidanou hodnotu a to úsměvné. Já na všem vidím to pozitivní a tím pádem mě jakékoliv životní příběhy rozesmějí.
Takže jste velkorysá?
Myslím, že ano. Dokážu odpouštět, nemám s tím problém. Není to o tom, že by člověk, který mi opravdu ublížil, byl můj doživotní kamarád. Ale rozhodně nežiju s pocitem nenávisti.
Rád bych se ještě zeptal na onemocnění koronavirem, které jste nedávno prodělala. Jak to u vás probíhalo?
Naštěstí jsem měla velmi mírný průběh, až se mi chce říct, že kdyby měl takový průběh každý, budu razit cestu promořování. Ale bohužel můj manžel měl velmi těžký průběh a byl na tom špatně, takže to umím porovnat i z druhé strany. Zatímco mě jeden den lehce bolela hlava za očima, ztratila jsem čich – bohužel ne chuť (směje se) – a měla jsem ucpaný nos, manžel měl zimnice, horečky, obrovské bolesti zad v oblasti ledvin a hrozně dlouho mu to trvalo. Byl zesláblý, ani schody nevylezl.
Kdybyste na základě této rodinné zkušenosti měla lidem vyslat nějaký vzkaz, co by to bylo?
Covid se chová pokaždé jinak a každý má jiný průběh. Měli bychom být tolerantní vůči všem lidem. Mladí lidé to snáší lépe, ale kdyby měli starší lidé průběh jako můj manžel, mohlo by to mít fatální následky. Jsem přesvědčená, že musíme být tolerantní, něco si odepřít a musíme se snažit ochránit naše rodiče a prarodiče.
Abychom rozhovor zakončili pozitivně, je možné na tom všem, co letos prožíváme, najít něco dobrého?
Když to nebudu brát z pohledu zdraví, protože tam ještě nejsou prozkoumány následky toho covidu, tak i tady je potřeba hledat to pozitivní. Do roku 2019 jsme o digitalizaci jen mluvili, ale v podstatě jsme si to nikdy nevyzkoušeli v praxi. A najednou nás život nahnal do toho, že musíme okamžitě aplikovat chytré technologie.
I moje maminka, tatínek, tchýně, což jsou lidé, kteří mají přes 70 let, normálně „jedou“ videochaty a smartphony na plné čáře, už i starší generace s tím umí žít. A paradoxně i veřejná správa se úzce dotkla digitalizace, už to nejsou jen plané řeči. Jsem přesvědčená, že už si nebudeme muset horkotěžko hledat termíny v diářích, abychom se fyzicky potkali, ale budeme se potkávat elektronicky. Problémy se budou řešit rychleji a s rokem 2020 se digitalizace stane součástí našeho života a přirozenosti.
