Top hledané
Výsledky (0)
O víře, strachu lidí, ale i o Vánocích a naději

Rychlá zpověď - polský kněz pro Čechy Edward Walczyk: I já to budu mít v očistci těžké

Karolína Lišková
24. prosince 2021
+ Přidat na Seznam.cz
16 minut čtení

Během Vánoc mnoho lidí navštíví kostel. Každý má jiný důvod, proč tam jde, ať je to z víry či ze zvyku. Ale vždycky tam je TEN člověk. Farář, kněz. Svatý muž, který říká krásná slova. V rozhovoru pro LP-Life.cz jsme se na Vánoce naladili s farářem Římskokatolické farnosti u kostela sv. Bartoloměje v Praze-Kyjích, Edwardem Walczykem. Jak se stal polský kněz poslem Božím v Česku? Hovořili jsme nejen o víře, ale také o hlubokých myšlenkách, které věřící i nevěřící trápí. Nechybí ani přání čtenářům...

 

 

Jste z Polska, ale sloužíte v Česku, proč? Proč ne v Polsku, kde jsou dle mého názoru lidé více zbožní...

Důvodů je několik, ale jsou to samozřejmě i obecné církevní problémy v Čechách v době komunismu, kdy těch kněžských povolání bylo velmi málo. Tím pádem kardinál Miloslav Vlk potřeboval najít cestu, jak tady v České republice zabezpečit kněžskou službu. A snažil se objíždět polské diecéze a prosit o pomoc z Polska, protože tam už bylo mnoho kněžích ve službě.

Což je vlastně obecná otázka, proč tady vůbec jsou polští kněží, a ne třeba Slováci. Z Polska je to logičtější, abychom neměli historické problémy mezi Československem. A z toho hlediska soukromého - proč jsem zrovna já tady? To bylo shodou okolností spojeno s žurnalistikou, protože já jsem kromě teologie vystudoval také žurnalistiku, kde jsem dělal rozhovor pro rádio Krakov o polských kněžích pracujících v Čechách. Tak jsem se poprvé setkal s realitou české církve a moc mě to oslovilo. Zejména právě pan kardinál Vlk, který si mě tehdy vzal na lavičku, posadil mě a říká: Edwarde, poslyš, já ti vysvětlím, proč tady jsou polští kněží. Vy splácíte dluh za smrt svatého Vojtěcha, to jsou úroky za jeho krev, polská procenta.

Tak jsem se smál, nevěděl jsem, co si mám myslet, ale po 10 letech služby v Čechách jsem se ho ptal, jestli už jsem zaplatil úroky a můžu začít vydělávat. Tak se smál on a řekl mi: Jo, Edwarde, nedělej si legraci, děkuji za tvé služby.

Toto první setkání, to byl takový bod, kdy jsem začal uvažovat, že bych chtěl být knězem v Čechách.

Prodej luxusního řadového domu - Tuřany
Prodej luxusního řadového domu - Tuřany, Okolí Prahy

Podle mě jsou Češi ateisté...

V Čechách se snažím dělit lidi na praktikující a nepraktikující. Znám takové, kteří praktikují pravidelně bohoslužbu, chodí vždy na vánoční mši svatou, jednou za rok, ale pravidelně. Těžko říct, jestli je to otázka víry nebo zvyku a tradice. Proto si myslím, že když se tady budeme bavit o našich českých poměrech, tak bych radši řekl, že většina lidí přeci jen nějaký otevřený vztah k víře má a ta víra je pro ně otázkou, která přichází, když jim je těžko. Když se bojí, když mají strach... Shodou okolností v době, ve které žijeme, ta otevřenost k víře je daleko větší.

Když jsou lidé v pohodlí, tak radši tradují nějaké zvyky křesťanské. Protože jsme křesťanská země, to nemůžeme popřít. Samozřejmě lidé, kteří už praktikují víru, bych řekl, že to dělají s hlubokým přesvědčením a zároveň i s vnitřní potřebou. Že to není praktikování zbožnosti nebo náboženská činnost, ale že je to opravdu živý vztah k Bohu. Víra je vztahem mezi osobou a osobou, akorát na jedné straně je ta osoba omezená v těle a na druhé straně je Bůh. My se občas potřebujeme povznést z úrovně těla a duše, toho našeho intelektu, našeho uvažování, přemýšlení, na ještě vyšší úroveň ducha. A ta je teprve tím setkáním, které je osobitým vyjádřením víry.

A když to srovnávám s Polskem, tak tam najdeme totéž. Najdeme tam lidi, kteří jsou hluboce věřící a praktikující, ale ve větším množství najdeme lidi, kteří praktikují nějakou náboženskou činnost, tradice nebo chodí do kostela, protože tak byli vychováni. To neznamená, že církev nemá opravdové svědky víry. Má jich daleko více než v Čechách, protože počet lidí věřících je tam daleko větší.

Ale Polsko je také výjimečné, protože jako jediné v Evropě má tak vysoké procento lidí, kteří se hlásí k víře. Je to přes 90 procent. A praktikujících, kteří každou neděli chodí do kostela, je pořád ještě kolem 45 procent. Pro srovnání - moje farnost má kolem 50 000 obyvatel. Kdybych udělal 40 procent, tak bych musel mít kolem 20 000 lidí každou neděli v kostele. To by se těžko vešlo do toho krásného románského kostela v Kyjích, kde působím.

Koronavirus lidem opravdu znepříjemnil život, ať už jsou nemocní oni, nebo jejich blízcí, někteří dokonce umírají. Vnímáte tu dobu tak, že i lidé nepraktikující, kteří chodí třeba opravdu jen jednou v roce o Vánocích do kostela, se teď té víře více otevírají, že ji potřebují?

Každý člověk v sobě má duchovní potřeby, jsou to potřeby dané přirozeností. Znamená to, že my neutečeme od otázky, co dál, co po smrti. A když nastává doba, kdy je smrt opravdu tak blízko, že se cítíme ohroženi, že máme strach, takový obyčejný lidský strach, který má každý, věřící i nevěřící člověk, tak v tu chvíli nastávají ty základní otázky. Co pak? Jak se připravit na to pak?

A samozřejmě, že ta otevřenost je potom větší z hlediska přirozeného přemýšlení o smyslu svého života a také jeho křehkosti. Protože když je nám dobře a, v uvozovkách, si užíváme života, nemáme v podstatě čas na takové zamyšlení, které nás vede k přesahu pozemského času, pozemského bytí. Ale když vidíme, že vedle nás zemřel někdo ze známých, že nějaký kolega, kolegyně onemocněla a byla na hranici života a smrti, potom si klademe otázky. Co je nejdůležitější, proč jsme tady? Kam směřujeme? A co je cílem našeho bytí tady na Zemi? A tam samozřejmě nastávají otázky nejen víry, ale jaké víry.

Protože my, bohužel, v tom pluralismu, máme množství informací, ze kterých musíme vytřídit to, co má smysl a co je úplně zbytečné. A to je velmi náročná věc. Dnes najít to, co je objektivní pravdou, a ne zmanipulovanou informací, je už skoro nemožné. V tom se vlastně začínáme ztrácet. Protože když už člověk neví, na čem stavět, začne hledat nějaké jistoty. A samozřejmě i víra je postavená na jistotě, že věřím tomu, co je božským zjevením. Že to není moje představa Boha, že by asi mohl být takový.  Ale on se nám zjevil, a to dokonce jako malé dítě, potom jako ten Ježíš, který přišel a před Pilátem řekl, že se pro to narodil, aby dal svědectví pravdě. To je smysl narození Ježíše Krista. Samozřejmě kromě toho, že přišel jako mesiáš, zachránce, spasitel, vykupitel. Ale kdybychom vzali první den Ježíšova narození, kde se mu klanějí, uctívají ho králové, aniž by věděli, co je to za dítě, on se nenarodil na královském dvoře, on se narodil v jeslích a králové mu vzdávají úctu, takže něco ti králové museli cítit a vědět, že to je někdo výjimečný.

A poslední soud s Ježíšem, který se odehrává před Pilátem, nám odpovídá, proč Ježíš byl nebo proč je. On je jediný, který má pravdu, protože je Bohem. A když chceme najít jakoukoli objektivní pravdu, tak potřebujeme prozkoumávat to, co je zjevením božským. Nebo to, co je způsobem, jakým se Bůh přibližuje člověku, aby ho člověk mohl uchopit. Boha neuchopíme jinak než přes Ježíše Krista. Ten byl člověkem. Stvořitel Nebe na Zemi, ten Demiurg, jak mu někteří říkají nebo ten, kterého neuměli popsat, je pro nás tak daleko v našich představách, že bychom neuměli ani těmi nejlepšími slovy vyjádřit, kdo může být tím, kdo stvořil tu krásu světa, kdo stvořil tu lásku, kdo stvořil dobro, kdo nám dává štěstí. To jsou pojmy, které poznáváme, ale my jsme je nevytvořili jako lid. Proto Ježíš, člověk a vtělený, teda v lidské podobě, Bůh.

Jak to, že mluvíte tak perfektně česky? To asi nebylo jednoduché.

Já se přiznám, že čeština je těžká. Nemluvím perfektně, já mluvím, řekněme, slušně. Záleží to hodně na únavě, záleží to také na tom, jestli je člověk zrovna v dobré náladě... Ale snažím se mluvit tak, jak mluví lidé. Učil jsem se češtinu vlastně za pochodu, protože jsem byl po dvou měsících tady v Praze na semináři v Dejvicích poslán do Kralup a tam jsem začínal ve farnosti, aniž bych češtině rozuměl. Tak jsem se usmíval a říkal: Ano. To bylo krásné období, protože všichni byli šťastní. Pak jsem začal rozumět a říkat: Ne. To už bylo horší období. (smích) Ale vzpomínám si, že Kralupy, které byly prvním místem, byly opravdu krásným místem. Měli jsme se tam moc dobře, zažil jsem tam hodně krásných chvil a dodnes vzpomínám, že to bylo úžasné.

Jak vypadá takový den kněze? Málokdo si to umí představit. My vás vidíme jen v kostele, ještě si umím představit, jak se k vám chodí lidé vyzpovídat ze svých hříchů...

Charakteristika služby kněžích v Čechách je trošku jiná než v jiných oblastech. Já samozřejmě znám Polsko, znám trochu Německo, Rakousko, také dost Itálii, protože tam jsem také působil. Tady to v podstatě záleží na každém jednotlivém knězi, který se musí rozhodnout, jak si nastartuje rytmus dne. Já to mám nastaveno tak, že ráno, když vstanu, tak si dám samozřejmě toaletu, to je jasné, ale dám si kávu a jdu do kostela. Tam se modlím dle základní modlitby kněžské a mám chvilku na meditace, nebo přebývání před svatostánkem, před Bohem, abych načerpal sílu do dalšího dne.

Pak mám většinou dopoledne různé schůzky a jednání. Od, řekněme, byznysových, s developerem o koupi pozemků, až po pastorační. Třeba dnes ráno jsem měl setkání zástupců kultury na městě a řešili jsme tam další rok společných aktivit. A ještě chtěli natočit nějaké pozdravy pro občany a podobně. Občas to také využiji na nákupy, uvařím si nějaký oběd, nebo když nemám úplně čas, tak někam zajdu.

Funkcionalistická vila na prodej, Praha-západ
Funkcionalistická vila na prodej, Praha-západ, Okolí Prahy

A pak odpoledne většinou učím náboženství. Takže chodím do školy, nebo máme místa tady na faře i jinde, kde učím děti náboženství. Když skončím, většinou je ještě malá chvíle na soukromá setkání, což znamená duchovní rozhovor, někdy to je zpověď, někdy si tam najdu čas na četbu bible nebo na četbu nějakého duchovního slova. A pak přichází mše svatá, až na výjimky. Ta začíná od osmnácti hodin, končí kolem devatenácté.  A pak nastávají pravidelná setkávání, která jsou spojena s pastorací. Setkáváním se s lidmi, kteří něco potřebují. Jsou tam setkání dospělých, kteří se připravují na křest, to jsou tzv. katechumeni. Máme tam biblické hodiny, studujeme bibli, máme setkání žen, setkání mužů, mládeže... Jsou tam zkrátka různé druhy setkávání lidí, kteří dříve nemůžou, protože pracují. Takže většinou končím službu kolem osmé večer.

Ale jak říkám, nezačínám také v šest hodin ráno. Začínám většinou kolem osmé modlitbou, ale to není práce, to je příjemná záležitost, kterou můžu prožívat jako soukromou věc. A pak jsou tady výjimečné dny jako svátky, oslavy, ty jsou vyloženě spojené s tou liturgií, se mšemi svatými, se službou zpovědi apod. No a pak jsou třeba prázdniny, kdy je to trošku volnější. Tam si najdu čas na aktivity pro své tělo, duši i ducha, když to tak řeknu.

My máme takový pocit, že duchovní lidé jsou jenom v kostele. A teď nás vyvedla z omylu farářka Martina Viktorie Kopecká ve StarDance. Sledujete to, nebo viděl jste ji tančit?

Přiznám se, že televizi už nesleduji delší dobu skoro vůbec. Ona tady sice stojí, ale nesleduji to, nedívám se na to. Ale zaregistroval jsem to. Nevím, jestli ve zprávách, nebo mi o tom někdo říkal, že je tam nějaká farářka, která je součástí té soutěže. Já si myslím, že každý člověk by měl mít koníčky. To ho vždy trošku motivuje k tomu, aby se vyvíjel. Já si také prošel vývojem, třeba ve sportu. Moc rád jsem hrával fotbal, ale v mém věku to stíhá jen hlava, nohy už to nestíhají. Tak jsem musel přejít na trošku jinou úroveň a zaujal mě golf, který mě vtáhnul tím, že učí pokoře a je zároveň sportem, který může člověk v podstatě hrát i v pokročilém věku. Ale přitom to není úplně nenáročné. Někdo si myslí, že při golfu není žádná fyzická zátěž, to ale není pravda. A srdeční záležitostí jsou pro mě lyže. V pondělí, kdy mívám volný den, nemám povinnosti, tak když je možnost, tak si skočím třeba do Liberce, nebo do Jizerek, někam tam, na chvilku, na pár hodin.

Ale počkejte, já měla pocit, že vy jste milovník potápění.

Potápění to je záležitost, kterou jsem si vyzkoušel ve Spojených státech. Tam to začalo s mým bratrancem, on mě do toho namočil. On mi udělal kurz a trochu mě připravoval, protože je instruktorem. A pak jsem si to vyzkoušel ještě v Egyptě. Ale teď, poslední dobou, jsem na to neměl čas. Přiznám se, že je to trošku zanedbaný sportovní koníček, ke kterému bych se chtěl někdy vrátit, ale na to musí mít člověk trochu víc času. Jeden den je na to málo. Na to člověk potřebuje odjet aspoň na týden a znovu si to projít, oprášit to, protože potápění není úplně jednoduchá záležitost. Člověk musí respektovat spoustu dalších věcí, aby to bylo bezpečné.

Ale přiznám se bez násilí, že před dvěma lety mě nakazil kamarád motorkou. Tedy půjčil mi svou motorku. A už jsme podnikli dvě túry, taková putování na motorce. Jedna byla přes Čechy až do jižního Polska a vraceli jsme se přes Slovensko. Ta druhá byla k Baltu, také v Polsku, to jsme tam byli na týden na motorkách. Je to docela zajímavá zkušenost. Samozřejmě snažím se jezdit velmi opatrně, protože motorky jsou přeci jen více nebezpečné než auta. Ale baví mě to, cítím tam svobodu. Kterou naopak cítím, že ztrácím v běžném životě. Na motorce mám pocit, že se můžu aspoň tady cítit jako poslední kovboj, který kam dojede, tam zastaví a tam je třeba sám.

Za to, co pro lidi děláte, půjdete do nebe?

Ne, to rozhodně ne, naopak mám často strach, že to budu mít dost těžké v tom očistci.

Jak to?

Čím více člověk přemýšlí o svém životě, ale také o nedokonalostech života, tím více má výčitky svědomí a strach z toho, že tamto zanedbal, tamto možná neudělal správně, tam třeba nebyl dost opatrný a neřekl to tak, aby to vyznělo jinak a oslovilo někoho.

Jednou z nejdůležitějších otázek, kterou jsem si kladl, když jsem se stal knězem, byla právě otázka zpovídání a svátosti smíření. Zpověď bereme jako že někdo přijde, řekne ty hříchy, kněz mu řekne rozhřešení, a hotovo. Schválně použiji ten název svátost smíření, dar pro naši spásu, abychom byli smířeni se sebou, s lidmi a s Bohem. Tak by se to dalo přeložit v širším kontextu, ta zpověď. To znamená, že člověk u ní musí být velmi opatrný, aby někoho neodradil. Aby dal najevo, že mu opravdu záleží na vyřešení toho, co ten dotyčný potřebuje řešit.

Zpovídat se můžeme každému, ale odpuštění hříchů dostaneme jen skrze službu kněze, tak aby to opravdu motivovalo toho člověka změnit svůj život. Když člověk zpovídá lidi, vidí mnohem dokonalejší jedince, než je on sám, vidí však i ty více hříšné. Ale uvědomuje si, že on by měl být tím dokonalejším.

Já už se mnoho let s nikým nesrovnávám, protože jsem si říkal, že srovnávání s lidmi v nás akorát vyvolává většinou negativní emoce. Buď nejsem tak dobrý, anebo jsem tak pyšný, že jsem lepší. My se potřebujeme srovnávat s jedním jediným - dokonalou pravdou, s Ježíšem nebo s Bohem. Pak vnímám, že před ním jsme hříšní. Tam přichází ten pocit, že to není jen o dobrých skutcích, ale i o tom, že upřímně něčeho lituji. My hodně zdůrazňujeme v dnešní době dobré skutky, milosrdenství Boha, který je takový děda, který každému odpustí všechno. A ještě když k tomu někdo něco dobrého dělá, tak to je úplně skvělé.

Ale Bůh je také spravedlivý a nechce nikoho zatratit, to vůbec ne. Ale chce, aby člověk litoval. Aby si upřímně řekl: Ano, bylo to příjemné, hezké, zábavné, ale ono to de facto nepomohlo mně ani ostatním lidem. Protože to nevedlo k žádnému konkrétnímu cíli, který by měl být tím opravdovým dobrem, a ne nějakým zážitkem nebo chvílí, okamžikem, který nás potěší, ale přinese nakonec zklamání, frustrace a podobně.

To je svět, ve kterém žijeme. Na jedné straně máme spoustu lákavých zážitků a všeho možného, na druhé straně, když se člověk zamyslí globálně, tak zjistí co? Příklad - protože učím mládež, tak vnímám, jak se mění, a to každým rokem. Dnes mají děti strašný problém s emocemi, obrovské problémy. Mají problémy se sebevědomím i přesto, že si barví všechno možné, aby si jich někdo všiml. Protože si rodiče nevšímají jejich růstu a dorůstání. Mají problémy s negativní myšlenkou obecně. Myslím tím splín, depresi, sebevražedné myšlenky a tak dále. Je strašný nárůst i sebevražd a všechno v podstatě začíná tím, že jsou manipulováni obrazovkou, kterou mají v ruce. Ani nevědí, že normální člověk ještě před pěti, deseti lety by se ve 12 letech nezabýval politikou. Dvanáctiletá holka by přemýšlela, jak se krásně nalíčit, aby si jí kluk všiml.

Dnes, já přijdu na náboženství a ta holka mi říká o politice. A to takové informace, že se nestačím divit, co to dítě sleduje. Samozřejmě s ohledem na to vnímám, že v Německu chtějí snížit volební věk na 16 let. Tak si můžu říct, někomu záleží na tom, aby manipuloval davy. A čím mladší člověk, tím je nevyspělejší a tím snadněji se s ním manipuluje.

My žijeme v době opravdu velmi podivné. Když to člověk vidí dennodenně, tak se z toho děsí. Když mi maminka brečí, že její dcera chce spáchat sebevraždu, to je potom velmi komplikovaná záležitost, jak to vlastně řešit. Aby se neprozradilo tajemství zpovědi. To je to, co zatěžuje svědomí a vědomí toho člověka, který je knězem. Ale zároveň nejtěžší otázkou je, jak budu zpovídat, abych někoho neodradil.

Když člověk vstupuje do zpovědnice, tak ví, že v tu chvíli tam nevstupuje jako Edward Walczyk nebo kněz, farář, ale vstupuje tam jako ten, který má být prostředníkem. Tam to opravdu funguje. Člověk někdy neví, co říct a najednou přijde věta, přijde slovo, které úplně toho člověka otevře, osloví a on odejde spokojený. Proto věřím, že svátost smíření není jen zpověď. To je opravdu okamžik, kdy zasahuje Bůh přímo u lidí. Samozřejmě za použití nástroje, který je nedokonalý, je hříšný, ale je v rukou božích.

Za chvíli tu máme Vánoce. Co byste vy, jako Boží posel, vzkázal lidu? Co byste popřál našim čtenářům k Vánocům?

Všem vašim čtenářům bych popřál především, aby měli odvahu nebát se. A tím nemyslím světa a ohrožení, které se nás dotýká, ale nebát se dotknout nejpodstatnějších otázek našeho života. Bavit se o životě duchovním a bavit se o naději, která vzniká na základě víry a lásky, která je křesťanským učením. Nebát se toho, že jednou zemřeme, protože zemřeme všichni. A nemusíme věřit tomu, že nás zachrání nějaké léky nebo nějaké přesvědčení o tom, že tady budeme žít věčně, to není pravda.

Ale zároveň bych popřál všem, aby žili s úctou k člověku a debatovali o jeho názorech. Debatujme o našich názorech, ale mějme rádi člověka, protože názor není totožný s člověkem. Člověk je v jádru dobrý. Názor můžeme měnit, někdy ho musíme měnit. Takže přeji, aby každý o Vánocích měl čas na diskuzi, na dialog, na upřímnost, aby měl odvahu otevřít témata, která možná nejsou příjemná, ale aby miloval svého bližního. A žil ve zdraví, štěstí, v pohodě, s Božím požehnáním.

Moc děkuji za rozhovor, veselé Vánoce.

Rychlá zpověď:

Označil byste se za workoholika a proč?

Ne. Z principu kněz je ten, co slouží lidem, takže k službám lidem.

Jak moc při kázáních improvizujete?

To se moc nedá, na jedné straně spolupracujeme s boží milostí, na druhé straně máme ten mozek, abychom to dělali pro lidi.

Co o vás nikdo jiný neví?

To je těžká otázka, na kterou neumím odpovědět. Možná to, co jsem zažíval v rodině, dětství.

V jaké zemi byste se nejraději potápěl a proč?

Lákala by mě vzdálenost, kde jsem nikdy nebyl, třeba Mikronésie.

Na jaké aktivity, které máte rád, vám vůbec nezbývá čas?

Rád lyžuji, ale poslední dobou je to dost omezené.

Čeho si nejvíce ceníte na svých farnicích?

Upřímnosti, služby církvi a pomoci.

Co si myslíte o bitcoinech a investoval byste do nich?

To rozhodně ne, protože si myslím, že je to spekulace a spekulace není zaplacená prací, ale přemýšlením, jak vydělat na někom, kdo tomu vlastně nerozumí.

Studoval jste ve Vatikánu. Co na tom bylo nejlepší?

Poznávat církev obecně v celém světě, byli tam totiž lidé z celého světa, kteří také studovali. Jejich kultury a tradice byly velmi zajímavé.

Cítíte se více jako Čech nebo Polák?

Obojí. Jsem český kněz, ale občas český i polský. Řekl bych, že půl srdce zůstalo v Polsku a půl tady.

Jakou vlastnost máte na českých lidech nejraději?

Asi pohodlí, které máte ve svém životě. Že si umíte udělat čas a máte ty svoje chalupy, na které rádi jezdíte.

Nejúžasnější věc na Vánocích z pohledu víry?

Naděje, že všichni jednou dostaneme možnost dostat se do nebe nebo nikoliv.

Porušil jste někdy desatero?

Každý den ho porušuji, je to dost složité, ale snažím se jen malé hříšky.

Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl knězem?

Asi bych se vrátil k původnímu povolání, já jsem totiž automechanik a řidič kamiónů.

Čeho si na víře ceníte nejvíce?

Toho, že je víra pro nás budoucností, která nás teprve čeká a která nás překvapí.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Jak dokážete zprostředkovávat zprávy objektivně?

Musím od toho tématu odstoupit, musí tam zůstat rozum, ale duše musí jít stranou.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - tanečník StarDance Marek Dědík:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - vítězka soutěže MasterChef 2021 Veronika Danišová alias Besky:
Zobrazit článek