Rychlá zpověď – Zorka Hejdová: Stál při mně anděl strážný

Zory, co je nového?

Hele pár věcí jo, ale o těch zatím nesmím mluvit.

Takže jsi těhotná!

Ne, to zatím ne. Jde o pracovní věci. Od března mě čeká pár zásadních novinek.

Mám pocit, že tě všude vidím, slyším všude. To je Snídaně s Novou, pak tě slyším v rádiu a pak se mi dostane do ruky časopis a ty se na mě směješ na obálce. Ty jsi poslední dobou prostě všude.

Hodně lidí to tak vnímá. Protože skutečně ráno vstanu, jedu do televize, pak rovnou do rádia a večer ještě moderuji nějakou akci. Prostě makám a tomu, co se poštěstí mě takhle zaregistrovat během celého dne, tak si musí myslet, že jsem magor. Ale není to tak zlé, jak to vypadá.

Prodej luxusní vily, Praha 6 Hanspaulka – 748, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Jak dlouho už jsi ve Snídani?

Ty kráso, už devět let. Od devatenácti. Za chvíli budu druhej Pavel Svoboda, ale v sukni. Tím, že jsem tam s Mírou, tak mě to i dost baví. Pořád. A v rádiu už pracuju celkem deset let. Nás moderátory ale živí hlavně to kolem, tudíž pořád moderuji nějaké tiskovky, eventy a tak. Je to takové pestré.

To už jsi jak Leoš Mareš, který byl jeden čas také úplně všude.

Myslím, že do Leoše mám daleko, ale pravda je, že už jsem si párkrát vyzkoušela, jaké to je, mít takový režim. Ale nejsem člověk, kterému to vyhovuje. Někdy si nabalím tolik věcí, že se z toho pak trochu hroutím, a nejde zatáhnout za ruční brzdu, když si to nasmlouváš takhle dopředu. Ale víš co, bývá to v sinusoidách, prostě jedeš někdy na krev. To jsem měla takový loňský prosinec. Konec roku je vždycky masakr. Ale pak se to zas uklidní na nějakou dobu.

Proč mám pocit, že jsi pomalu tváří diety a nějakých sportovních plátků?

To začalo asi před třemi lety, kdy jsem začala cvičit s Hankou Mašlíkovou a jejím Andrém. To jsme fakt makali… no a vzhledem k tomu, že cvičím a běhám dodnes, tak se mě tahle image asi drží.

No ale proč? Ty to nepotřebuješ, nejsi tlustá nebo tak něco.

Je to o tom, jak se cítíš. Já jsem byla hubená, ale chtěla jsem to tělo zpevnit a taky se dostat do formy, neměla jsem žádnou fyzičku. Začala jsem makat s nimi. Chodili jsme třikrát týdně a výsledky byly rychle vidět, tak se toho asi média chytla a začala mě zaškatulkovávat jako sportovce. Což mi vůbec nevadilo, naopak mě to motivovalo. To trvalo dlouho, asi dva roky… pak jsem měla pauzu a teď cvičím zase, tentokrát se skvělým trenérem Jakubem Krausem.

Navíc jsem se spojila s Adidasem a stala se jejich ambasadorkou, protože běhám. Takže mě tohle všechno hodilo tímto směrem.

Ale diety nedržíš?

Ne to ne, nikdy jsem nepotřebovala výrazně hubnout. Ale znáš to, občas tři kila sem, tři kila tam. To na sobě vnímám. Tak vždycky si řeknu, že od zítřka začnu držet dietu. Míra se mi vždycky směje, protože já to vydržím třeba fakt jenom to dopoledne, pak dostanu chuť na dort a musím si ho dát. Já to prostě neumím si tu danou chtěnou věc nedat. Takže se spíš snažím kontinuálně jíst zdravě, nijak zvlášť se nepřejídat a nejíst prasárny. To mi stačí v kombinaci s pohybem. V poslední době obědvám a večeřím Vitalbox, což je krabičková strava a maximálně mi vyhovuje. Extra v čase rádia, kdy nemám čas chodit na oběd, mám navařeno, je to fantastické, zdravé a stačí jídlo jen ohřát.

Všimla jsem si, že ty jsi také taková instagramová královna. Sleduje tě strašně moc lidí.

Mám jich tam 160 tisíc lidí. Je to hodně, ale na druhou stranu už je u nás hodně lidí, co má dost sledujících. Pojďme si říct, že Leoš jich má třeba 400 tisíc. Jako je to dobrý. Navíc mě to strašně baví. K tomu mám docela dobrej příběh. Já totiž Instáč mám už asi osm let, založila jsem si ho v době, kdy tady ještě nikdo nic netušil, ale ve světě to už docela frčelo. Někde jsem se dočetla, že je to aplikace na úpravu fotek. Já si je tam teda upravovala, ale ani jsem je nesdílela, tady to prostě nikdo neznal. Pak to sem konečně přišlo a najednou boom, mánie, tak mě to pobavilo. Dneska prostě instagram frčí, převálcoval podle mě i Facebook a všichni ho hrozně řeší. Ale tím, že mě ty fotky vždycky bavily a celkově i ta myšlenka Instagramu, tak je to pro mě přirozené na něm fungovat.

Díky tomu máš kromě velké fanouškovské základny i nabídky na práci?

Ano, taky. Oslovuje mě spousta zajímavých klientů a je to nová forma spolupráce. Dokonce se mi stává i to, že si mě klient objednává na moderaci, ale chce v rámci toho i sdílení na sociálních sítích.  

Nenapadlo tě být youtuberka?

Hele nechci. Už se mě na to ptaly mraky lidí, proč nejsem youtuberka, když jsem zvyklá pořád něco točit… vzít si ale kameru a točit sebe samu, to mi přijde tak nějak strašně hloupý a necítím se v tom. Nejsem na to ten typ. Před kamerou jsem sice zvyklá mluvit, ale že bych se natáčela sama a ukazovala lidem, jaký mám den, co dělám… Ani nevím, o čem bych točila. Všechno zajímavé dávám na ten Instagram… navíc si upřímně i myslím, že jsem na to stará. Kdyby mi bylo o deset míň, tak bych možná zapadla a bavilo mě to, ale dneska…

Já ten youtubering třeba vůbec nechápu.

No já právě také vůbec ne. Myslím si, že my už ani nejsme schopný to pochopit. Možná, kdyby nám bylo šestnáct a hledaly bychom nějaké vzory… ale teď už je to mimo naší věkovou skupinu.

Zorko, už jsi pět let vdaná, žiješ si takhle v klidu v Plzni… kdy tě dostihne baby boom?

Hele, já jsem pořád dost v klidu. Já to mám všechno tak časově dost posunuté. Když jsme se Mírou brali, bylo mi čerstvých třiadvacet let. Od té doby se mě na miminko všichni ptají, přestože dnes není úplně standardní mít takhle brzy dítě. Já to fakt poslouchám od té doby. Už jsem vůči těmto otázkám imunní. Není to tak, že bychom se o tom s Mírou nebavili, to určitě ne, chceme rodinu, ale rozhodně to není na pořadu dne, že jako teď je čas… to ne.

Když jsem se tě na dítě ptala před pár lety…

…tak jsem ti určitě řekla, že za dva roky, co? To já vždycky říkám, že za dva roky. (smích)

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Ne… říkala jsi, že chcete ještě cestovat, že chcete do New Yorku…

Tam jsme už byli a byli jsme i všude jinde možně. (smích)

Chápu, že se ptají kámošky, novináři a tak, ale co na to rodiče? Ti na to musí už čekat …

Rodiče se občas zeptají, rýpnou si, ale spíš ze srandy. Nemám takové rodiče ani tchýni, kteří by se mě ob den ptali, kdy už budou vnoučata a je to asi dané tím, že máme s Mírou starší sestry – Míra dvě, já jednu. Všechny už děti mají, takže naše babičky jsou tak vytížené… že my čekáme, až se jim uvolní program a pak budeme mít my. (smích)

Tak vy jste si pořídili to psisko… Barneyho?

Jojo, Barney. Má takový hashtag Ze života Barneyho Boo.

Někde jsem četla, že to šíleně drahý pes. Jak jste na to proboha přišli?

No hele … Instagram. Já na něm dost žiju, a fotky těchto psů jsem často vídala. Tak jsem se o tu rasu začala zajímat. Shodou okolností přišla i ta myšlenka, že si psa pořídíme. Kamarádka přišla s tím, že zná paní, co tuhle rasu chová. Nejenže se nám líbilo to, jak ta rasa vypadá, ale i ta povaha, jsou to méďové, společenští přátelští psi, odpovídají našim představám. Jeli jsme se tam jen podívat s tím, že pak si řekneme, co a jak. Jenže pak jsme tam dorazili a bylo vymalováno. Řekla jsem si, že si holt nekoupím drahou kabelku, ale zainvestuji do psa.

Stojí od 50 do 70 tisíc korun. My zaplatili o něco méně, protože nemáme plány s ním objíždět výstavy. Chtěli jsme mazlíka, výstavy mi nejsou blízké. Tak byl levnější. Je to ale pejsek jako každý jiný, jen jsme si za něj trošku připlatili. (smích)

Chápu, je to člen rodiny…

Jednoznačně. Zajímavý na tom je ale ten vývoj. Já jsem psa nikdy v životě předtím neměla. Nevěděla jsem, jaký mají lidé vztah k tomu zvířeti. Dneska už to vím. Proto bych si dneska vzala psa z útulku. Dřív jsem si prostě vyhlídla pěkného pejska, dneska to mám hozený jinak. Řeším, jak se v útulcích k pejskům chovají, dokonce teď vymýšlíme různé venčení psů z útulku v Plzni… snad to klapne.

Nedávno se zase ukázal nějaký článek o množírnách…

No to já vůbec nemůžu ani číst. To je strašné, jak se lidi dokážou ke zvířatům chovat. Navíc, když už toho psa máš, tak to vnímáš o to víc. Fakt ty články nemůžu ani číst nebo vidět obrázky? Vyvolává to ve mně hrozné emoce.

Pojďme k jinému tématu. Cestování.

My s Mírou milujeme cestování. Měli jsme vysněné ty státy, ten můj New York. Nakonec jsme to ale nedávali na vlastní pěst, ale nechali jsme si poradit. Od agentury USA na míru. To jsou kluci, co mají procestovanou Ameriku, Havaj (tam jsme s nimi byli vloni) a další místa, ale fakt křížem krážem. Přesně ví, co za to stojí a nestojí. Mají různé vychytávky a nám naplánovali trasu na náš vymezený čas tak, abychom toho stihli co nejvíc, aby to na sebe logisticky navazovalo. Bylo to fantastický... hned bych si to dala znovu.

To ale není cestovka.

Vlastně je, ale taková osobnější. Zařídí ti, cokoli chceš. Vytvoří ti individuální itinerář cesty. Nám i letenky a ubytování, protože jsme byli v hrozném časovém presu a nestíhali jsme nic řešit. Nejvíc jsem tohle ale ocenila, když jsme srazili losa v Arizoně. To seš totiž úplně v …, v situaci, kdy jsi přežila vlastní smrt. Půjčené auto na maděru, nevíš, kde pořádně jsi, jak se tam odtud dostat. Oni za nás všechno obtelefonovali, vyřídili ty úřední záležitosti, abychom se z toho dostali co nejrychleji a mohli pokračovat v cestě.

Ty kráso… jak se ti stane, že srazíš losa?

Hele jedeš na dálnici v Arizoně v úplné tmě a mlze. A na dálnici nejsou svodidla. Zvířata se tam normálně promenádují. Jela jsem asi stovkou a ten los se prostě z ničeho nic vynořil z mlhy… a to už nedobrzdíš. Normálně jsem to do něj napálila. Na místě zemřel, byl to strašný zážitek. Nám se díky bohu nic moc nestalo, byli jsme v šoku a jen trochu odření od čelního skla, které se na nás vysypalo.

Místní šerif nám pak vyprávěl šílené historky. Děje se to tam prý poměrně často, prý jsme nad sebou měli strážné anděly. Buď tě ten náraz okamžitě zabije, nebo se prý často stává, že to zvíře spadne skrz okno do auta a je hned několik tragických scénářů, co se děje potom...

Od té doby jsme řídili jen za bílého dne. Tohle bych nikomu nepřála.

Uff, no a další cestu plánujete?

Určitě nějakou větší cestu naplánujeme. Nicméně v nejbližší době pojedu do Itálie, loni jsem byla také – jsem ambasadorkou značky Calzedonia, takže pojedu do Verony na další přehlídku. Loni tam byla úchvatná Julia Roberts, která je tváří této značky. Tak jsem zvědavá, kdo dorazí letos. Je nádherná. Pořád se usmívala. Všichni z ní byli paf, prostě opravdová star.

Letos ještě nevím, láká nás ještě Asie – Thajsko, Bali… Ale už se tolik neděsím cestování s dětmi. Nemáme už takový ten postoj, že tohle ještě musíme stihnout bez dětí. Myslím si, že my dva budeme cestovat i s dětmi. Je to naše vášeň.

Pamatuji si na příběh, jak jste se zamilovali a tak… ale umíš si to fakt představit do konce života?

Umím, já bych do toho ani nešla, kdybych si to neuměla představit. Ale na druhou stranu jsem realista. Doufám, že nám to vydrží, ale samozřejmě jestli se v průběhu našeho života stane, že budeme chtít jít od sebe… tak se to stane. Člověk musí mít nadhled. Děje se to dnes a denně. Ale fakt věřím a doufám, že nám to vydrží.

Pořád se o své lásce ujišťujete?

Ano. Pořád se něčím překvapujeme a tak. To je prostě důležité si to říkat, chovat se k sobě hezky.

Když se vrátím k té Julii Roberts – taky se cítíš být hvězdou, aspoň tady u nás?

Hele já se moc neprožívám, držím si nadhled sama nad sebou. Možná bych kolem sebe měla šířit „hvězdnou auru“, jako to dělají někteří moji kolegové, ale vždy si uvědomím, že jsem v podstatě obyčejná holka z malého města, akorát dělám práci, co mě baví a tahle práce obnáší tenhle svět, který působí nablýskaně, ale sama víš, že když do něj pronikneš, že to tak nablýskané zase není…

Děkuji moc za rozhovor Zorko.