Veronica Biasiol, podnikatelka a influencerka: Nerada stagnuji, život toho nabízí strašně moc

Veru, ty jsi návrhářka, sama říkáš „na půl“ influencerka a youtuberka. Nově i podcasterka, ale také jsi úspěšná podnikatelka. Byl to vždycky tvůj sen?

Asi ano. Myslím si, že vždycky jsem chtěla dělat něco kreativního a tady do toho se to všechno tak nějak schovalo. Můžu se tak kreativně vybít všude možně.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Takže jsi taková multifunkční žena. Ale co byl tvůj sen, když jsi byla maličká?

Asi tohle. Já vždycky říkám, že jsem chtěla být zubařka. Ve finále si ale myslím, že kdybych to opravdu chtěla, tak jako za každým snem, šla bych si za tím. Tak velkou touhu jsem v tom tedy asi neměla, ale vždycky jsem chtěla dělat něco kreativního. Já už jsem odmalička šila, navrhovala a vždycky jsem věděla, že to bude něco takového princeznovského. A v dnešním světě být influencerem docela princeznovské je. Nese to s sebou fajn výhody a hezké věci. A mě to baví. Takže mohu říct, že dělám něco, co mě baví a kdybych jako malá věděla, že budu dělat něco takového, co mě bude každý den naplňovat, už tehdy bych byla spokojená.

Takže se ti to splnilo?

Asi ano.

Co byl tvůj první navržený a vyrobený kousek?

Já si pamatuji, že když mi bylo asi devět, to jsem byla opravdu hodně malá, mamka mě přihlásila tehdy do nějaké dílny. Ta byla jenom pro starší, vyloženě pro dospělé ženy a já jsem tam jako malá šila. Prostě jo. Už jako malá jsem měla průpravu. Ve škole jsem měla výtvarné dílny a na základě toho, že mamka viděla, že mě baví malovat a šít, tak mě přihlásila tady do toho kroužku. Já si pamatuji, že jsem jednou na Vánoce dostala od mamky látky pod stromeček a tady to byla jedna jediná látka jako velká, že jsme z toho ušili něco malého. Už nevím, co to bylo, ale něco malého. Ale první šaty byly asi až na střední v prvním ročníku, kdy jsem dělala první kolekce, to byly vyloženě plesové šaty.

A tím i pokračuješ. Ty máš svojí značku Honeymerch. Co tam navrhuješ?

Prodej bytu s balkónem, Smetanovo nábřeží, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Je to streetwearová značka. Je to pořád merch, kde jsou tepláky, mikiny, „oversize“ trička. Tam je to navrhování spíš takové, co se týká nějakého designu. Ono to s navrhováním zas až tolik společného nemá. Jsou tam klasické střihy. Je to velké, jsou tam velké věci a střih zůstává podobný, ale taky se na tom člověk může docela kreativně vybít. Pořád se to snažím dělat v nějakých kolekcích. Stejně tak jako moje druhá značka Icybody a tam už je to víc, protože to jsou sportovní věci, takže tam hodně ladíme to, aby ten střih seděl i s tím materiálem. Takže můžu uplatnit to, co jsem se učila na střední škole.

Čeho chceš dosáhnout? Začínala jsi s Honeymerchem, máš Icybody a máš i novou kosmetickou značku, tu máš s kamarádkou?

Ano, se společnicí, teď už kamarádkou, se kterou jsem se seznámila asi před čtyřmi lety, když tady začala distribuovat jednu značku. Já jsem pro tu značku byla jejich první ambasador. Značky, kterou jsem milovala jako dítě. Byly to štětce a ona je sem dotáhla jako distributor. A já jsem byla dva roky ambasador hodně jsme si sedly jako lidé, ale i obchodně. Měly jsme stejnou vizi a stejnou pracovní etiku, bylo to super. Já jsem tedy nikdy s nikým nechtěla spolupracovat tak, že bych měla společníka, ale se Soňou, jak jsem říkala, jsme si sedly. A když tam funguje ta synergie, tak každá děláme oddělenou práci, to, co ta druhá neumí. Tak mi to dávalo smysl. A založily jsme novou značku Biami, která funguje jako multibrand na kosmetické věci. Ten cíl je celkem vysoko, laťka je nastavená vysoko, i co se týká konkurence. Myslím si, že to dává smysl, za mě to dává určitě smysl tím, že já roky odkazuji na různé kosmetické brandy, na různé e-shopy a tady mám možnost odkázat na jeden e-shop, kde bude všechno, co mám ráda z kosmetiky. Lidi tedy ví, že cokoliv si tam koupí, je mnou odzkoušené a funguje to.

A ty si na to dáváš extra pozor, že doporučuješ nebo sdílíš právě to, co máš odzkoušené. To si myslím, že je hlavní důvod, proč tě lidi sledují a věří ti...

Ano, myslím si, že je to tak. Podařilo se mi vybudovat silnou základnu. Lidi ví, že když si ode mě něco koupí, že mi mohou věřit. A asi to bude i tím, že toho nedělám tolik. To mě možná trošku odlišuje od ostatních influencerů.

S podnikáním jsi začínala hodně mladá. Pamatuješ si na něco, co se ti během podnikání nepovedlo?

Myslím, že kdybych to tady neřekla, hodně lidí mi připomene řasy z Biasiol Beauty. Dodavatel nám tehdy zatajil výrobu, ž čeho řasy jsou. Řešili jsme to hrozně dlouhou donu. Soudili jsme se, řešili jsme nějaké vyrovnání, protože my jsme tím vlastně oklamali zákazníka, protože nám bylo doručené něco jiného, než co jsme si objednali a co jsme prezentovali. Šlo tam o „cruelty free“ věci, přitom nebyly. A mě osobně to doteď strašně moc mrzí. Nemohla jsem to vůbec tušit, že by se stalo. Samozřejmě v mém zájmu nebylo se s nikým další rok soudit a odškodnit své všechny zákazníky. Takže to byl opravdu „f***up“ v pravém slova smyslu, ale i obrovská škola. Jak řešit věci nejen s dodavateli, ale i zákazníky. Dávat si sakra pozor na spoustu věcí! Speciáílně na tohle tě nikdo neupozorní. O to víc si při každém dalším kroku, který dělám, dávám teď mnohem víc pozor, s kým komunikuju.

Myslíš si, že influenceři to dělají špatně, že třeba sdílí něco, co nemají ani odzkoušené? Nebo například neví, kdo je dodavatel…

Myslím si, že jim to je hlavně jedno, „nepídí“ se po tom. Podle mě většina influencerů a lidí, co dělají reklamu na internetu a je to s nimi nějak spjaté, tak se zeptají, odkud to je, co jak mají odprezentovat, co je součástí dejme tomu třeba nějakého „krámu“ a jaké v tom jsou obsažené složky. Odkud to ale je a jakým způsobem to je z praxe, to už je podle mě vůbec nezajímá. Já třeba s každou značkou, s kterou spolupracuji, tak už roky, protože já nejenom, že mám vyzkoušené produkty, ale i celý tým. Jsem s nimi pevně spjatá. Vim, jaká je filozofie značky a vím, že za tím můžu taky stát.

A to se mi právě líbí, protože mně už přijde, že ten trh je tak strašně přehlcený a já už si říkám, že už nevím, co si mám vybrat…

Možná proč to někdy nezměnit, že ano? Kdybychom doporučovali všichni to jedno…Ta rozmanitost je dobrá a každému sedí něco jiného. Ale ono zase na tom trhu těch dobrých značek tolik není. Co ale nepochopím, když někdo sdílí každý týden nebo měsíc něco jiného.

Ale mně se líbí, že si to opravdu uznala s tím, co se nepovedlo. Řekla jsi, že jsi to fakt pokazila..

Ne, to jsem fakt extrémně pokazila…

Takhle jsem to nechtěla říct, ale je super, že to chceš vylepšit a udělat líp. A to člověka posouvá nahoru.

Přesně tak, stoprocentně. Je dobré si připustit chybu a ne dělat, že se nic nestalo. Možná v očích některých lidí můžu působit, že dělám, jakože se nic nestalo. Spoustu lidí ale neví, co všechno za tím stálo práce, abychom se dostali do té fáze, ve které to bylo. Dále tu značku nějak rozvíjet… Kolik peněz, energie a všeho to stálo. Lidi si to neumí představit.

Lidi to nevidí.

Přesně. Velmi těžko se to popisuje třeba lidem, co nikdy nepodnikali.

Veru, myslím si, že jsi to dotáhla daleko, ale co bys svojí tvorbou chtěla lidem předat? Co je to hlavní?

Nevím, jestli tvorbou, ale celkově bych strašně moc ráda chtěla komunitě lidí, která mě sleduje, předat to, aby byli sami sebou. Už odmalička jsem se prezentovala tak, aby to bylo hodně osobité. Ono je ale hrozně těžké předávat skrz Instagram nějaké poselství, když se vyloženě nikdo nezapojuje do nějakých charit. Úplně klasické nastavení si, co může lidi možná třeba i motivovat je: nebát se. Když se to povedlo mně, může se to povést i jim, líbí se jim to. Na mně se jim to líbí a chtějí být jako já. Mohlo by to tedy určitě fungovat.

Kde bereš motivaci, hnací motor být každý den lepší?

Já to tak mám ráda.

Sama v sobě?

Já nerada stagnuju. Já si neumím představit, že bych stála na místě. Hodně lidí se s tím možná spokojí, ale já to neumím a taky to nechci. Myslím si, že život toho nabízí strašně moc, aby člověk stál na místě.

Veru, já vím, že ty sleduješ Kardashians. Jsou tvůj vzor?

Určitě.

Kim, Kylie?

Obě. Mně se totiž strašně líbí přesně to, že mají tu pracovní etiku hrozně vysoko nastavenou. Asi nejradši mám jejich mamku Kris, která to tak celý managuje strašně dobře a myslím si, že to impérium, který se jim podařilo takhle nastavit, je skvělé.

Jak to dělají?

No, to je právě to. A pak kolik lidí chce, může říkat, že nemají žádný talent, ale oni umí takhle vše pokrýt. To je podle mě obrovské umění.

Myslíš, že je důležitější talent, nebo dřina?

Obojí. Myslím, že to jde ruku v ruce. Jen talent určitě nestačí. Podle mě.

Přesně. Já si myslím, že nikdo nevidí tu tvrdou dřinu, že Kim říkala, že vstává každý den brzy ráno, do večera fotí a všichni jenom vidí, jak se vyfotí na instagram a plno lidí vůbec nevidí tu dřinu. Ale také jsem si všimla, že Kim má lupénku.

Ano.

Ty jsi nedávno prozradila, že sama trpíš autoimunitní nemocí, vitiligo.

Ano.

Jaké to bylo, když ses na sebe poprvé podívala a našla jsi první flíčky. Jaké to pro tebe jako pro ženu bylo?

Úplně první jsem si našla uprostřed čela flek ve tvaru trojúhelníku. Říkala jsem si, to je snad třetí oko, a jestli jsem už fakt prozřela. Fakt si nedělám srandu. Já jsem vůbec nejdřív netušila, co to je. Nevěděla jsem, že existuje nějaké vitiligo. Nejdříve to lidé znali od modelky Winnie Harlow. Když se ho to člověka netýká, tak se o to tolik nezajímá. Nejdříve jsem zkusila nějaký scrub, nebo jestli jsem se třeba špatně neopálila. A pak najednou začneš zjišťovat, co se děje. A nejhorší na tom podle mě je to, že to nemůžeš zastavit a že nevíš, co se děje. To pro mě bylo nejtěžší, to přijmutí toho, a že čím víc se budu stresovat, tím to bude horší, protože autoimunitní nemoci vychází z nějakého přesvědčení, z toho, co ti děje v hlavě. A to tomu určitě nepomáhá.

A začala ses stresovat ještě více?

Ano. Hlavně jsem si procházela fakt docela nelehkým obdobím a bylo to v životní fázi, kdy se hodně věcí lámalo. Člověk je zmatený v těch osmnácti.

To já jsem zmatená pořád... (smích)

Ono to přetrvává. Byla jsem tedy po střední škole, do toho nějaké vztahy, který byly fakt toxické a k tomu ještě nějaké traumatické věci. Tehdy to přišlo v nejhorší čas, když se ale ohlédnu zpět, tak už to teď chápu. Když jsem to poprvé odhalila ve svém streamu, říkala jsem si, co by, kdyby a nakonec to tak mělo být. Že mi to něco mělo dát, dalo mi to tu lekci. Byla jsem ale hodně zmatená, protože samozřejmě je to vaše tělo a to máte jenom jedno. Ale je to tak, jak to je.

Já se do tebe trošku dokážu vžít, protože sestra má lupénku a bojuje s tím dennodenně. Také si to zakrývala a až po několika letech s tím šla ven. Bála se jít na koupaliště. Pak vzala odvahu, ukázala se a říkala, že se jí fakt ulevilo. Měla jsi to stejně?

Moc! Já jsem si představovala co přijde potom, ale tohle? Jednak ta obrovská podpora, to, jak to lidi vzali, to neskutečné množství lidí. Viděli to jen chvíli na tom streamu a přijali to krásně. A hlavě fakt, že člověk nemusí nic řešit. Já jsem jako hrozný „hrotič, a všechno extrémně analyzuji, prostě extrémně. A tady mi odpadla jedna velká starost. Pořád se něčím „nepatlat“, neřešit, nekoukat. Pro mě, jako pro člověka, který každý den točí na Instagram... A já jsem to natočila na první pokus. Taková banální věc, co každému přijde úplně normální…

Bylo to krásné a šlo to od srdce. Takhle ty věci jsou nejhezčí. A já tedy musím říct, že i teď mám husí kůži, když o tom mluvíš. Kdy ses rozhodla jít s tím ven? Pomohl ti někdo? Nebo sis to uvědomila v hlavě? Že to po těch čtyřech letech najednou přišlo: Teď vám to chci říct. Byla jsi vyrovnanější, dospělejší?

Asi to načasování. Ve finále si myslím, že to mělo být přesně tak, jak má a myslím si, že mě to trošku dohnalo i s tou dovolenou. My jsme byly tehdy v Egyptě a já jsem nechtěla zažít další dovolenou, kde budu muset selektovat každé story, každou fotku, už mě to nebavilo. Je to strašně unavující. Nechtěla jsem pořád dokola říkat, tohle story nepřidávej, tady mám flek. A já jsem samozřejmě nechtěla nikomu dát tu moc, aby to odhalil přede mnou, takže mě to trošku dohnalo. Ale myslím si, že poslední rok se spousta věcí změnilo. Myslím si, že mi určitě strašně moc pomohla Bára. V tom nastavení, na některé věci se vykašlat…Ona mě hodně učí. Moc mi to pomohlo. Mamka mi určitě strašně moc pomáhala, vlastně od samého začátku. Abych příjmula sama sebe. Přece jenom, jsem její dítě. To nejdokonalejší, co může být.

To je dojemné…

Je to opravdu tak, že člověk musí přijmout sám sebe a když má kolem sebe lidi, kteří ho berou takového, jaký je, tak je to určitě obrovská podpora.

Žena na sobě vidí každý detail, chybu, zakřivený vlas a pak se stane něco takového. Je to třeba trošku důvod, proč sis našla přítelkyni?

Myslím si, že ne. Ta orientace se určitě nezměnila s tím, že bych se nějak přijala taková, jaká jsem. Já to tak mám celý život. Mně se líbí chlapi stejně jako ženy celý život. Jenom jsem si nikdy úplně neuměla představit s holkou i chodit. Věděla jsem vždycky, že se mi holky líbí. Spíše mě přitahuje hlavně určitý druh energie, spíše maskulinnější energie. Když se vídám s holkami, tak mi vždycky přišlo, že mají ještě více ženské energie než já. A možná asi i tím, že jsem vyrůstala jenom s mamkou, mám asi podle mě tu chlapskou a ženskou stránku dost vyrovnanou. A spousta holek jí má vyloženě jenom „ženskou ženskou“, což mě úplně nepřitahuje. Ta holka může být sebehezčí, ale když tam není ta energie, není to ono. A když jsem poznala Báru, tak jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli chlap, nebo ženská. Sedla mi jako člověk i jako osobnost. Je zkrátka skvělá, a to jsem si nemohla nechat ujít. Krásně to mezi námi sedlo.

Veru, zajímá mě, kdy ti to začalo vrtat v hlavě, že se ti líbí i ženy? Člověk v nějakém věku, ať už dospívajícím nebo jakémkoliv, přemýšlí, jaké pohlaví se mu líbí. Bylo to tak, že sis řekla, že budeš na holky, nebo to zkrátka bylo Barčou…

Myslím si, že ano. Určitě to ale bylo Barčou. Říkala jsem si: "S touhle si umím představit strávit víc než jeden večer." Já to ani teď nemám tak, že jsem víc na holky. Mám to tak, že jsem s tím, s kým mi je dobře.

Co bys vzkázala lidem, kteří se bojí říct, kým jsou?

Dnes už nebudete první ani poslední. Když jsem šla ven s tím, že jsem s Bárou ve vztahu jako s ženou, tak jsem ani nečekala žádný „bum“. Když je člověk nějakým způsobem známý, tak kromě nějakých článků, to lidi přijmuli úplně skvěle. Ale chápu, že lidi, co žijí třeba na vesnici, tak to tolik nepochopí. V Praze je to už přece jen jiné. Těžko se to posuzuje, ale z mé pozice jako člověka, co je hodně vidět, tak jsem se připravovala, že mi přijdou hrozné zprávy a nestalo se to. Někteří lidé si žijí, bez urážky, ve svém vlastním rybníčku a může to být pro ně lehčí, než když je někdo veřejně známý.  Ale vyrovnat se s pár špatnými reakcemi versus to být celý život spokojený…To si myslím, že za to stojí.

Takže ses nebála sdílet to na Instagramu. Někteří se bojí...

Zaprvé si myslím, že se není za co stydět. Myslím si, že tyhle věci by se měly brát jako úplně normální. Myslim si, že čím víc i přestanou dělat nějaký „coming outy“. Nikdo za tebou nepřijde a neřekne "Ahoj, já jsem Petr a jsem hetero, protože to je normální." Takže si myslím, že čím víc to lidi začnou brát jako normální, přestanou kolem toho dělat haló. a jenom řeknou: "Teď jsem tady s Bárou a třeba za rok budu někým jiným." Ta kdyby mě slyšela, tak by asi měla radost…(smích). Myslím si, že normálně to prezentovat není na škodu. Myslím si, že kolem toho spoustu lidí dělá zbytečné haló, přitom je to normální věc.

To se mi na tobě hrozně líbí. Ty jsi v jednom rozhovoru řekla, nebo je to i tvoje takové motto: „Já jsem já a nejsem nikdo jiný“, protože tebe srovnávají, že můžeš vypadat jako například Ariana Grande, ale ty jsi ten originál. A to se mi strašně líbí, že tohle říkáš. Barča ti tedy pomohla hodně psychicky?

Určitě, protože je hodně silný člověk. Já si myslím, že to je jeden z nejkvalitnějších lidí, jaké jsem kdy poznala a být vedle ní je skvělé. Určitě cítím velkou transformaci v sobě mimo nějaké věci s orientací. Myslím si, že když máte vedle sebe správného člověka, že vás dokáže i správně nasměrovat.

Jasně, to je krásné. Jaký je tvůj životní cíl? 

To je těžké, protože mohla bych odpovědět klišé typu být šťastná. Řekla bych ale tu spokojenost. Vyrovnanost, hezký přímý balanc. Až mi bude 90 let, tak si říct, že mohu „natáhnout bačkory“ a lehnout si do houpacího křesla a nebýt zapšklá. Dožít se spokojeného stáří, mít zdravý spokojený vztah, děti a vnoučata. Byly nějaké roky v mém životě, kdy jsem byla pořád nespokojená. Teď se k té spokojenosti alespoň blížím. Člověk není nikdy úplně spokojený.

Já hledám pořád balanc. Myslím s, že je těžké ho v životě najít. Dřít, ale umět si odpočnout. Jak to máš se zdravým životním stylem?

Mám krabičky, takže to je úplně ideální, protože nesnáším vařit. Úplně nenávidím vařit.

A klidně to i řekneš!

Přesně. Já umím lepší věci, než svíčkovou. Já nebudu dělat svíčkovou. Prostě ne! Klidně to objednám z té nejlepší restaurace. Je to spousta nádobí a ztráta času. Miluji svoje krabičky. Navíc nejím maso. Svíčkovou jsem měla ráda, ale teď už mám krabičky. Ráda si i zajdu na dobré jídlo. Snažím se mít balanc.

Trvalo ti dojít k němu dojít? Hodně žen s tím má a mělo potíže.

Já jsem to tak nikdy neměla. Odmalička jsem byla vedená ke zdravému přístupu k tělu a k jídlu. Mamka mě vždycky učila správnou cestou. Nemusela jsem za každou cenu dojíst jídlo, protože přece jen nejsem popelnice. Obešla mě bulímie i anorexie. Myslím si, že to hodně zapříčiní výchova. Jak je k tomu člověk odmalička vedený a jak na svoje tělo kouká. Sama vím, že když začnu být oteklá, nebo najdu na svém těle celulitidu, je to tím, že „prasím“. Lidé v tom hledají opravdu zbytečnou vědu. Balanc je důležitý. Já mám třeba i tu autoimunitní nemoc Vitiligo i sníženou funkci štítné žlázy. Hodně lidí se vymlouvá. Přibrala jsem dokonce i sedm kilo. A to je na padesátikilovou holku opravdu hodně. Lidi se nesmí vymlouvat a chodit cvičit. Začala jsem tedy hledat problém, zjistila jsem kde je a začala jsem makat. To mi bylo osmnáct. Věděla jsem, že jestli někdy, tak se mi určitě teď podaří dát to dolů. Už to budou 4 roky, možná i déle. Ten čas tak letí.

Mladší už nebudeme…(smích)

Já jsem se teď úplně přepočítala….Nechávám si dělat testy a mám je pořád ve stejné hladině. Znamená to, že se to nezhoršilo. Když přiberu, začnu makat!

Ano, ale přijde mi, že hodně žen má problémy s jídlem…

Nemyslím si, že úplně z jídla, ale spíš z Instagramu. Zaznamenala jsem to i v sobě, když Instagram začínal. Všichni se chceme přiblížit nějakému ideálu. Dokonce jsem jednou přemýšlela, že si nechám udělat zadek. A to už jsem si říkala a dost. Když se na to podívám zpětně, tak to nebylo v pohodě…(smích). Já mám udělaná prsa a ano, za každým svým rozhodnutím, co jsem si nechala kdy upravit, si stojím. Ono jedna věc je nechat si udělat velká prsa, ale něco už je příliš. Já mám prsa ráda, protože se mi líbí ženy. I já jsem hodně začala přemýšlet, co je a co není normální.

Jasné. My na Instagramu vidíme pár dokonalých holek, ale vždyť nás je tolik miliard! Mě to ale spíše motivuje makat.

Ano, je to výborná motivace, ale člověk se z toho nesmí zbláznit. Ano, ta má hezký zadek, ale já taky…Zkrátka se nezbláznit, ale i mně z toho začalo „hrabat“.

Tím si projde asi každá žena…

Asi ano.

Když se tě ptají na nějaké úpravy, řekneš jim to v pohodě, nemáš s tím problém?

Já s tím nemám problém. Když se mě někdo slušně zeptá. Ty máš upravené tohle a tohle…Kde jsi na tom byla, kam mám jít? Tak proč ne. Když je to také udělá šťastnými a chtějí vypadat super.

Ať si každý dělá, co chce, ale něco je extrém. Jak to zvládáš s „hejty"?

Mně už hejty moc nechodí. Já jsem si lidi i zablokovala. V reálném životě za tebou taky nepřijdou a ty ho v životě taky nechceš. Já chci v životě hezkou energii a i Instagram je můj život.

Jak to máš s filtry?

Asi zase prostě narážíme na ten balanc. Já mám taky ráda filtry, ale zase vím, že když mě někdo potká v reálném životě, jsem stejná. Na tom instagramu je to vše vyhrocenější. Určitě se najde někdo, kdo dá moje dvě fotky vedle sebe a bude mě kritizovat. Jestli jim to udělá radost, ať to dělají. Já ale vím, jak vypadám, jaké mám rysy a co jsem si upravila, abych vypadala tak, jak chci.

Vypadá to, že jsi spokojená.

Jsem spokojená. Myslím si, že kdyby se na to dívalo takhle více lidí, byli by více spokojení. Kdyby se dívali na to, co je může motivovat a v čem být lepší, udělali by lépe.

Děkuji moc za rozhovor.

Taky děkuju.