Co je americké, to je hezké, řekl Ivan Mládek, proč spolupracoval s Netflixem na seriálu Wednesday
Ivan Mládek v našem rozhovoru vysvětlil jak se dostal k Wednesday a ohlíží se zpět za svou hudební dráhou, od prvních jazzových klubů přes vznik Banjo Bandu až po fenomén Jožina z bažin, který mu přinesl slávu nejen u nás, ale i v zahraničí. S typickým nadhledem vypráví o svých začátcích a také o tom, co ho dnes baví víc než muzika – malování a humor.
Nezapomněli jsme se ho ale zeptat ani na to, jak se jeho nejslavnější píseň dostala až k seriálu Wednesday. Ivan Mládek nám totiž zodpověděl i otázku ohledně upoutávky k seriálu Wednesday, kde Jožin z bažin zazněl.
Jak se dnes díváte na svoji hudební dráhu, když si uvědomíte, že „Jožin z bažin“ se stal kultovním fenoménem nejen u nás, ale i v zahraničí?
"Jožin z bažin" i další moje legrácky bych jaksi do své hudební dráhy nezařazoval, do písničkaření jsem se dal z nutnosti, abychom se mohli se stejně postiženými kolegy živit starým jazzem, který jsme si zamilovali. Jenom s ním bychom asi u našeho národa nepochodili a skončili jako ekonomové, technici, řemeslníci, nedej Bože jako politici. Vzhledem k tomu, že má idea byla stát se virtuózním bandžistou, moje hudební dráha sklouzla z existenčních důvodů na jakousi vedlejší zbabělou komerční kolej. Naštěstí mě začalo bavit lidi bavit. Z původního záměru stát se virtuózem sešlo, ale s odstupem doby mi připadá, že jsem koncem sedmdesátých let nedospěl ke svému hudebnímu vrcholu s banjem, ale paradoxně s kytarou.
Jako fandovi černošských ragtimových pianistů se mi podařilo kytarovou technikou napodobit jejich strojovou hru s basem, tří tónovou přiznávkou a melodií. Později jsem ke svému zklamání zjistil, že Francouz Dadi a Američan Atkins hrají podobně a efektněji, ale hru šidí jen jedno tónovou přiznávkou. Když jsem na žádost Pantonu několik instrumentálek tímto svým stylem nahrál, dostavilo se velké zklamání. Když jsem nebyl vidět, že hraji sám, audio nahrávky působily, že hrají dva špatní kytaristé. Anebo že si špatný kytarista nahrál základ a pak na něj špatně melodii. Proto jsme se rozhodli nahrávky smazat. Nicméně nahrávky smazány nebyly a po 40 letech byly Supraphonem vydány v edici Mini jazz. Nedivil jsem se, že mě nedávno málem inzultoval nějaký kytarista s kytarou na zádech. Podle celkem sympatického zjevu a jeho asi drahé kytary v pevném pouzdře to nebyl žádný tramp a moje zařazení do Edice "Mini jazz" ho asi právem rozzuřilo. Nebyla šance se obhájit, stál na chodníku, já seděl u otevřeného okénka v autě a naskočila mi zelená.
Jak dlouho už spolu Banjo Band hraje a co vás pořád drží pohromadě?
Když pominu různá malá seskupení, se kterými jsem hrál celá šedesátá léta a se kterými jsem vymetal pokaždé v jiném složeni různé jazz kluby, country kluby, varieté a noční kluby, tak se existence Banjo Bandu dá počítat až od Folk a country festivalu v Lucerně v prosinci 1970. Na ten pořadatelé bez mého vědomí přihlásili Banjo Band už pod mým jménem, aniž by v té době vůbec existoval. Po marné snaze se z účinkování v Lucerně vymluvit, mi nezbývalo než dát dohromady nějaké seskupení, schopné vystoupit na pódiu v Lucerně.
Připomínám, že jsem v té době jen hrál jakž takž na tenorové banjo, hráli jsme jen americké evergreeny a nějaké vlastní písničky a natož nějaký můj zpěv mi nepřišly ani na mysl. Nicméně jsem se musel pustit do práce. Za čtrnáct dní se mi podařilo sehnat "sedm statečných", kteří by byli ochotni dva týdny nepřetržitě nacvičovat sedm instrumentálek dle partitury našeho pianisty Pavla Skály – a pak si jít udělat ostudu před dvěma tisíci diváky. Podařilo se a překvapivě jsme měli před převážně trampským publikem velký úspěch. Aniž někdo z nás otevřel ústa, a aniž se někdo z nás pohnul. Po několika hodinách bluegrassu se tak asi stalo díky nečekané změně. Uši a mozek změnu milují. Takže spolu hrajeme už 55 let, stále přibližně v té samé sestavě, jediný omluvitelný důvod odchodu z kapely je smrt. A co nás drží stále pohromadě? Malé starobní důchody.
Čemu se v poslední době věnujete víc – hudbě, malbě, nebo humoru?
V poslední době asi víc malování – a tím pádem i humoru. Snažím se jen o humorné náměty, za humorné považuji jen ty, kterým se sám od srdce několik hodin směji.
Jak jste se dozvěděl, že píseň Jožin z bažin chtějí použít do upoutávky seriálu Wednesday, a jaké pro vás bylo samotné natáčení tohoto klipu?
Od mojí manažerky, musela mi i vysvětlit, o co jde, co je to česky Wednesday a že to točí Američané. Na to jsem slyšel, mám v sobě zakořeněné "co je americké, to je hezké".
Jak vnímáte, když se vaše hudba dostane do kontextu gotického a temného seriálu? Sedí vám to, nebo vás to spíš pobavilo?
Už jsem si zvykl, že se díky internetu může dostat jakákoliv hudba kamkoliv. Často náhodou. Když se dostal Jožin z bažin do brazilských pralesů, mezi Eskymáky a do Kremlu, proč by nemohl propagovat gotický a temný seriál.
Co podle vás na té písni přitahuje zahraniční publikum – humor, jednoduchost, melodičnost, nebo něco jiného?
Asi od každého něco. A hlavně asi díky tomu, že lidé všech jazyků, barev a sklonů očí mají rádi recesi. Jen u lidojedů si nejsem jistý, jak by zareagovali na vypaseného Pešáka.
Máte pocit, že podobná propojení mohou přitáhnout mladší generaci k české hudbě a humoru?
Myslím si, že k hudbě a humoru se mladá generace nemusí přitahovat. Každému se ale holt líbí něco jiného. Tento problém řeší letní festivaly, každý si na nich najde tu svoji muziku – a humoru si tam také každý jistě užije. Hlavně ti, co mají rádi humor černý. Třeba když kamarádovi někdo ukradne peněženku, nebo když se kamarádce ztratí drahý zlatý prstýnek s briliantem anebo když se kamarádovi ztratí pětiletý bratříček. Ten se vždycky najde, protože se za něj nedá nic koupil.
Sledujete dnešní popkulturu? Máte oblíbené současné interprety nebo seriály?
Sleduji dnešní popkulturu pečlivě, když musím. Hlavně na festivalech si vyslechnu se zájmem kapely, co vystupují před námi a pak si při balení nástrojů a převlékání se zájmem vyslechnu kapely, co hrají po nás. Nejsem takový ignorant, abych se o tyto hezké chvilky připravoval tím, že sedím zavřený v autě s klapkami na uších. Jako jeden náš hudebník, kterého nebudu jmenovat. A ze současných interpretů mám rád Ondřeje Havelku a jeho kapelu, Xaviera Baumaxu a také, nevím, jak se jmenuje, má dlouhé vlasy, huňaté obočí, nohy trochu do O a zpívá hrozně vysoko a pak zase hrozně nízko, až si vzpomenu na jeho jméno, tak vám ještě zavolám. A dívám se rád na italský seriál "Komisař Montalbáno"
Je nějaký váš osobní sen nebo projekt, který byste ještě rád uskutečnil, ať už v hudbě, malbě nebo jinde?
Mají mě teď vytrhnout dva zuby, kdoví jak to dopadne, i při banálním zákroku se může stát leccos – a tak si radši žádné další projekty neplánuji.
Zdroje: autorský text, rozhovor, redakce
