Česká verze Christophera Paolini: Při první autogramiádě jsem měla na krajíčku, řekla spisovatelka Rozálie Pražáková
Rozálie Pražáková je mladou autorkou dvou úspěšných knih. Její debutový román vydala ještě před tím, než oslavila své dvacáté narozeniny. Duologie Korunovačních klenotů je young adult fantasy s prvky temné romance a dobrodružství, které vás nenechá chladnými. Jaký to je pocit mít v tomhle věku úspěšně publikované dvě knihy a jaké strasti s tím zároveň přichází? Na to a více jsme se zeptali samotné autorky.
Mnoha lidem trvá roky, než se jejich rukopisu nějaké nakladatelství ujme. Proč si myslíte, že to u vás šlo poměrně rychle a jak jste celý proces vnímala?
Abych byla upřímná, nemám sebemenší tušení, proč můj rukopis nakladatelství přijalo tak snadno. Většina lidí tomu věnuje měsíce i roky, ale mně to vyšlo hned napoprvé. Nemyslím si, že by se můj rukopis nějak zvlášť lišil od ostatních. Spíš, než cokoli přikládám ten úspěch jednoduše štěstí.
Co vás při psaní nejvíce inspirovalo a věděla jste od začátku, že chcete psát právě young adult fantasy?
Nejvíc mě inspiruje hudba. Většinu svých příběhů stavím na postavách a ty se mi právě nejlépe tvoří při poslechu. Šroubuju jejich charakter na texty písniček a v často metaforických slovech ráda hledám spojení právě mezi jejich povahou a dějem knihy.
Co se týče toho young adult fantasy, tak tím jsem si byla jistá vždycky. Je to můj nejoblíbenější žánr jak na psaní, tak na čtení. Baví mě ta volná ruka, ta nekonečná možnost si vymýšlet, kterou mi nálepka fantasy dává. S věkem se posouvám od young adult k new adult literatuře a nejspíš jednou dojdu i k té vyloženě pro dospělé, ale u fantastiky hodlám zůstat.
Byla jste pozvaná na besedu od Humbooku, kde jste se setkala i se svými čtenáři. Jaké to bylo a baví vás tenhle pomyslný “střet s realitou”?
Nikdy mi nevadilo mluvit před lidmi. Zvlášť, když můžu mluvit o něčem, čemu se věnuji a co je pro mě naprosto přirozené, takže si besedy vždycky neskutečně užívám. A samotná setkání se čtenáři? Já to zbožňuju. Je úplně jedno, jestli jsou mladší, starší, upovídaní, nebo stydliví. Každý jeden, který se mnou kdy prohodil pár slov, mě vždycky dodal motivaci psát dál.
Jak tohle celé vnímá vaše okolí? Podporovali vás už od začátku, nebo z toho byli spíše nervózní?
Vzhledem k tomu, že jsem o psaní mlela už od mala, pro nikoho nebylo asi překvapení, že jsem nějakou knihu nakonec taky i napsala. Ten první rukopis četla hrstka mých kamarádů, a ti, co se tomu vyhnuli, o něm denně poslouchali. Tak nějak si myslím, že skutečné vydání bylo pro mé okolí jakýmsi vysvobozením, protože jsem najednou měla desítky lidí, se kterými jsem si o svých příbězích mohla povídat donekonečna.
Máte v tuhle chvíli nějaké plány, co se týče psaní do budoucna? Lákala by vás například změna žánru?
Mám rozepsanou novou knihu, jak už ne úplně nenápadně naznačuji na svém Instagramu. Pokud vše půjde podle plánu, můžou se čtenáři těšit na další fantasy, tentokrát s pirátskou tématikou. Rozhodně se budu žánru prozatím držet a neplánuji zabrousit do neznámých vod. Popravdě si ani nevěřím, že bych to zvládla.
Co jste považovala při celém procesu publikace za to nejnáročnější?
Rozhodně editování. U druhé knihy už to bylo snazší, při psaní jsem už věděla, co tak redakce má a nemá ráda, takže těch úprav bylo méně, ale u Koruny strachu to byla rána. Smířit se se změnami nebrat si je příliš osobně, a hlavně se vracet k tomu, co už jsem prohlásila za hotové.
Bylo pro vás skloubení psaní a studia náročné, nebo jste to nebrala jako problém?
Korunu strachu jsem z větší části psala v karanténě, takže jsem vlastně neměla nic moc lepšího na práci. Žezlo hněvu už byl trochu větší oříšek, ale skloubila jsem to s prázdninami, a nakonec to vlastně vyšlo tak, jak jsem si přála. Každopádně teď, když se pouštím do třetího rukopisu a studuji na vysoké škole, už to trochu drhne. Je to hlavně o prioritách a inspiraci. Občas se mi píše snadno a beru to jako odpočinek od studia, občas jsem po škole vyčerpaná a nenapíšu ani čárku. Záleží den ode dne, ale rozhodně už to nejde tak rychle jako dřív.
Jaký byl váš největší moment překvapení poté, co kniha vyšla – něco, co jste vůbec nečekala?
To můžu říct naprosto přesně. První autogramiáda. Byla jsem přesvědčená o tom, že přijde pět lidí a dva z nich budou moji rodiče… A když se přede mnou vytvořila fronta nadšených čtenářů, kteří do mého debutu vložily naději, co víc, za těch pět dní, co byla kniha venku, už ji stihli přečíst a sypali na mě slova chvály, měla jsem na krajíčku.
Děkuji za rozhovor.
Zdroje: redakce, rozhovor
