Top hledané
Výsledky (0)
O novém začátku, meditaci a pomoci druhým

Rychlá zpověď - Heřman Volf: Cesta za snem mu začala až na vozíku

Tereza Janatová
12. prosince 2018
+ Přidat na Seznam.cz
7 minut

Kdyby všichni na tomto světě měli stejně pozitivní přístup k životu stejně jako Heřman Volf, žilo by se nám možná mnohem lépe. Od hendikepovaných lidí by se totiž leckdo mohl učit, alespoň pokud jde o postoj k trápení v životě. Heřman byl dříve k nezastavení, stíhal spousty pracovních schůzek, sportů i další aktivity. Pak se při lyžování vážně zranil a skončil na vozíku. A zatímco mnohé by nepřízeň osudu skolila, on v ní našel nový smysl života. Pořádá sportovní akce a propojuje zdánlivě nespojitelné světy hendikepovaných a zdravých lidí. 

"Žil jsem až příliš rychle. Zřejmě se to muselo stát."
"Vaším úkolem je, naučit se s tím žít."
"Handicapovaní musí vědět, že kvalitní život mohoou mít i oni."

Ráda bych se nejdřív vrátila do doby před úrazem. Jak jste tehdy žil?

Rychle a zběsile. Byl jsem vždycky hodně aktivní a v jednačtyřiceti se mi to krutě vymstilo. Než k tomu úrazu došlo, postavil jsem jeden dům, druhý jsem pak zrekonstruoval, dál jsem měl a mám dvě děti a firmu. K tomu všemu jsem měl také práci, abych ty baráky uživil.

Do nějakých třiceti let jsem aktivně sportoval a celkově mě sport provází celým mým životem. V podstatě jsem byl neustále v jednom kole, nikdy jsem neměl moc času sám na sebe, takže jsem byl připravený. Když vypadla nějaká schůzka, vytáhl jsem boty z auta a šel si zaběhat do lesa.

Takže jste dokázal dobře nakládat s časem. Uměl jste využít, respektive prožít každou minutu?

Podle manželky moc ne. (smích)

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ
Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Tak je pravda, že my ženy máme občas jiný pohled na věc…

To teda ano. Pravdou je, že když se podívám zpětně, určitě šlo udělat spoustu věcí jinak.

V ten osudný den jste jel na lyžích a bohužel došlo k vážnému pádu. Vzpomenete si na pocity nebo myšlenky z té chvíle? Co se vám promítalo v hlavě?

Když se to stalo, byl jsem pořád při vědomí. Spadl jsem tak nešťastně, že jsem měl děravou plíci, zlámaná žebra a další zranění. V ten daný moment vám zatraceně není dobře. Silně si uvědomujete, že bojujete o život. A v tu chvíli úplně neřešíte, jak to vypadá, jenom doufáte, že se z toho dostanete. Jediné, co jsem si dostatečně uvědomoval, byl fakt, že se z té díry, do které jsem na lyžích spadl, sám nedostanu.

Ještě bych se ale vrátil před ten úraz. To za mnou přišla manželka a řekla mi, že svůj život žiju až příliš rychle. Tenkrát mě dokopala k tomu, abych šel na kurz samoléčení a meditace. Já jsem tam nakonec šel, i když pochopitelně s tím největším odporem, jako každej chlap. Ovšem ve finále, poté, co přišel ten úraz, jsem jí za to byl nesmírně vděčný, protože první týdny jsem zvládal právě díky meditaci. Ať už to teď zní jakkoliv, tak já jsem se v podstatě na ten úraz připravil. Asi jsem opravdu žil tak moc rychle, že bylo nutné si uvědomit, že je potřeba na čas zpomalit.

Kdo vám při nehodě pomohl? Kdo byl u vás jako první?

Do té doby, než se to stalo, sjel jsem několik kopců a poslouchal jsem řeči o tom, že lyžuju na výbornou. A protože jsem ješitnej, jako každej chlap, tak mi to dělalo nesmírně dobře. Jenže jsou věci, které prostě neovlivníte. Sjížděl jsem kopec a v podstatě až téměř dole u lanovky byla díra, která tam neměla být. Navíc jsem jel hodně rychle, už zase…

Jako první u mě byli vlekaři a velmi rychle dorazila záchranka. Okamžitě se jelo do nemocnice do Vrchlabí a tam už se mě snažili dát dohromady. Když se to stalo, tak se primárně snažíte překonat bolest a snažíte se přežít.

A je to tak, že člověk dokáže v tu chvíli zvládnout víc, než by si sám myslel?

Je fakt, že do té chvíle byl můj největší zdravotní problém rýmička a kašlíček. Takže člověk bojuje, jak jen může. Upřímně, vůbec už jsem tady nemusel být. Jsem vděčnej za to, jak to dopadlo.

Jak se k tomu postavila vaše rodina? Přece jen se život změnil nejen vám, ale i vašemu blízkému okolí.

Vždycky jsem dělal všechno proto, aby to hlavně na děti mělo co nejmenší dopad. Ale celkově vůči ostatním jsem se snažil fungovat tak, abych na nich nebyl závislý. Naopak jsem začal pracovat tak, abych svou rodinu mohl dál zabezpečovat finančně. A hlavně, abych byl soběstačnej. Ano, sem tam je potřeba, aby mě na tom vozíku někam popostrčili, ale jinak se snažím, aby to moje okolí pocítilo co nejméně.

Byl to důvod, proč se vaše žena rozhodla, že od vás odejde?

Myslím si, že ano. Ona tvrdí, že ne, ale byl to podle mě jeden z důvodů, proč odešla. Aktuálně je to tak, že žijeme v jednom domě, ale nežijeme spolu.

Byl ve vašem okolí někdo, kdo se k vám otočil zády?

Nebyl. Vím, že to zní zvláštně, ale vedu naprosto normální život, žádný boj to není. A přijímám to, co mi teď život nabízí. Víte co, s tím se nedá vyrovnat, s tím se musíte naučit žít.

Začal jste pracovat na projektu „Cesta za snem“. Bylo to už před tou nešťastnou událostí, nebo až potom?

Když se mi ten úraz stal, vůbec jsem netušil, co se bude dít. A jednou jsem takhle v televizi viděl, jak vozíčkáři sjíždějí svahy. Takže jsem si řekl, že do roka a do dne ten kopec sjedu taky. Taky se tak stalo! Nějakým způsobem jsem to sjel a v podstatě jsem pak došel k tomu, že když člověk chce, tak může všechno.

Pak jsem si pořídil kolo, které bylo strašně drahé. Stálo 175 tisíc, a to nebylo nové. V té době bylo dražší než moje auto. To kolo jsem měl schované u rodičů za Prahou a občas jsem si na něm vyjel. Většinu času tam ale leželo a říkal jsem si, že je to docela škoda. Až jsem jednou slyšel v rádiu, že se otevřela cyklostezka do Paříže. Hned jsem věděl, že to musím absolvovat. Já prostě dojedu pod ten Vítězný oblouk a tím zlomím tu nepřízeň osudu. A tak jsem jednoho krásného večera promluvil s mým kamarádem a řekl jsem mu, že bych chtěl, aby tuhle jízdu natočil. On je dokumentarista a producent a řekl: „Jo, to se mi líbí, jdu do toho.“ A v tu chvíli vlastně vznikla „Cesta za snem“. Tam vznikl první impulz.

To ale není jediný projekt, na kterém jste se podíleli…

To rozhodně ne. Vždycky jsme jezdili za nějakým větším smyslem. Vybírali jsme pro někoho peníze, plnili jsme sny dětem nebo jsme jeli s poselstvím českých vozíčkářů pro požehnání k papeži do Vatikánu. Když tyto cesty po Evropě skončily, spousta mých kamarádů přišla s tím, že chtějí jet se mnou. Takže já jsem řekl, že to není problém, stačí si vzít tři neděle dovolenou a můžeme vyrazit. To ale neprošlo, na tak dlouho si dovolenou vzít nemohli.

Moderní byt 2+kk k pronájmu, Praha2 Vinohrady
Moderní byt 2+kk k pronájmu, Praha2 Vinohrady, Praha 2

A v tu chvíli za mnou přišel kamarád Michal Jon, který objel celý svět na kole, s takovým nápadem. Chtěl, abych s ním jel jako člen týmu do Ameriky na závod „Run“. To je závod, kdy se přejíždí ze západního pobřeží na východní. Tenhle nápad se mi hned zalíbil, takže jsem se zeptal, co je potřeba. Řekl mi, že dvě věci. Rozhodnout se a startovné ve výši 400 tisíc korun. To byla částka na jednu osobu. Tak to je dobrý, říkal jsem si. A bylo by dobrý to udělat i tady v Česku, a to s aktivním zapojením zdravotně postižených a pro zdravotně postižené. Na to se už potom nabalovaly další a další projekty.

Co například? A co můžeme očekávat do budoucna?

Vymyslel jsem cyklotrenažér, ze kterého budou vycházet další a další trenažéry. Díky bohu to má velký úspěch, takže z toho mám velkou radost. Letos se nám jich podařilo prodat asi třicet, a to vlastně neuplynul ještě ani rok. My jsme je hlavně dávali zdarma do ústavů. Máme takovou akci, že lidé, tím, jak jedou, podporují další handicapované. Takže je to vlastně akce, kdy lidé pomáhají lidem a to pohybem.

V příštím roce jdeme na trh s novým multifunkčním trenažérem, kde budou běžky, pádlování a veslování. Opět je budeme chtít dostat do ústavů a mezi lidi. A další věc, kterou chceme udělat, je půjčovna zdarma pro handicapované a také ještě trenažér ručního řízení auta.

Co byste poradil těm, kteří jsou třeba v podobné situaci jako vy a prozatím se jim úplně nepodařilo se psychicky srovnat?

To je hrozně těžké, každý z nás je jiný. Ale snad to nebude moc, když doporučím stránky cestazasnem.cz. Jsou tam různé rozhovory, povídáme si o všem možném. To by třeba mohlo pomoct.

A co je podle mě hodně důležité, je mít nějaké motto, kterým se řídit. Můžou to být takové pomůcky, výborně funguje třeba věta: „Hlavně se z toho ne…“ To známe všichni a myslím, že není od věci to používat. A druhé takové heslo je: „Bože, dej mi sílu vyrovnat se s tím, co sám nemůžu změnit.“ Myslím, že v tomto je řečeno téměř vše.

Setkal jste se někdy s tím, že by na vás někdo koukal skrz prsty?

Myslím, že ne. Jak se vy chováte a vystupujete, tak vás lidé přijímají. Takže si opravdu myslím, že s tímto já problém určitě nemám.

Rychlá zpověď:

Kolik času denně věnujete sám sobě?

Moc toho není, tak hodinu a půl.

Kdo je pro vás životním vzorem?

Můj životní vzor byl a stále je Ruda Brojír, jeden vozíčkář.

Na co si dáváte v životě největší pozor?

Na to, co říkám.

Nejoblíbenější fyzická aktivita?

Sportovní aktivity všeho druhu.

na pochmurnou náladu?

Sport.

Existuje místo na světě, které byste chtěl navštívit?

Nový Zéland.

Co nebo kdo vás dokáže rozčílit na maximum?

Srážka s blbcem.

Nejzbytečnější věc, kterou jste si kdy pořídil?

Já si většinou úplný hovadiny nepořizuju. Nenapadá mě nic.

Co je pro vás největším luxusem?

Největší luxus podle mě je, mít hodně kamarádů a pohodová atmosféra mezi lidmi.

S kým si nejvíc telefonujete?

S mojí přítelkyní.

Vaříte doma vy?

Ano, já.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Největší úspěch je jednoznačně naše organizace Cesta za snem, kterou jsme založili a teď frčí a jede.

Jaký máte zlozvyk?

Já myslím, že nemám žádný.

Čeho si na lidech nejvíc vážíte?

Pravdomluvnosti a upřímnosti.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Máte dneska večer čas?

Tak dnes ho nemám. :-)
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď – Monika Bagárová: V New Yorku hledám inspiraci, v Česku rodinu
Zobrazit článek
Rychlá zpověď – Vlaďka Erbová: Další svatbě se nebráním
Zobrazit článek