Zákulisí festivalu očima zuřivého reportéra. Zažijte lesk a bídu slavnostního zahájení festivalu ve Varech
Tento měsíc začala jedna z nejvýznamnějších kulturních událostí roku – Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Jeho slavnostní zahájení, kde se to hemží známými osobnostmi nejenom z oblasti filmu, představuje žně pro novináře. Jsou u toho všichni – televize, rádia, podcasteři i magazíny. A pochopitelně jsme tam nechyběli ani my. Pojďte si se mnou prožít, jaké je zahájení festivalu očima novináře.
Nastupuji do vlaku. Nervózně pochoduji jednotlivými vagóny plnými lidí a hledám číslovku, kterou mám uvedenou v místence.
Po několika minutách konečně najdu svoje sedadlo. A u stolu nebudu sedět sám. Seznamuji se s kolegou, který mi bude dělat kameramana.
Je z Ruska. A očividně o něco mladší než já. Zaujala mě jeho slušnost – neustále mi vyká. I po tom, co jsem mu několikrát řekl, ať mi klidně tyká.
Do Varů to máme asi hodinu. Během cesty se domlouváme na průběhu, dávám mu instrukce, které jsem obdržel od vedení. Těším se a zároveň pociťuji mírnou nervozitu. Člověk při této práci totiž nikdy neví, jak se večer vydaří a co ho vlastně čeká.
Můj kameraman je vlastizrádce
Z nádraží to máme asi půl hodiny. Protože se natáčí až do večera, bez zajištění se to neobejde. Hotel máme v centru.
Při cestě zjišťuji, že mě zradila navigace – jdeme špatným směrem. A vstoupili jsme do jiného hotelu. Je vedro, kapou ze mě kapky potu a nervozita se stupňuje. Navigaci proto raději přebírá kameraman, který s sebou táhne potřebnou techniku.
Po cestě se více seznamujeme. A je to trochu smutné povídání. Prozrazuje mi, že pochází z Moskvy. Vypráví mi o tom, jak se nebaví se svým tátou, který ho považuje za zrádce – protože nešel do války. Vysvětluje, jaká je v Rusku cenzura, o životě v Česku i o svém plánu vyjet za novým životem do Německa. Prý je tam víc práce.
Najednou vytahuje svůj telefon z kapsy. Na jeho displeji se zobrazí nějaká žena. Právě si zapnul videohovor s jeho matkou. Po nějaké době mě učí, jak se rusky zdraví, a s úsměvem vyzývá, abych jeho mamku pozdravil – a tak jsem i udělal.
Luxusní ubytování jak pro prezidenta
Konečně přicházíme do hotelu. Před námi je skupina asi sedmi českých návštěvníků. Čekáme skoro půl hodiny, než přijdeme na řadu. Ufff. Paní z recepce mi ale následně poměrně rychle zpravila náladu.
„Takže sauna i bazén je v ceně ubytování?“ ptám se jí překvapeně, když zmiňuje otevírací hodiny sauny a bazénu.
Souhlasně přikyvuje. Přemýšlím, jak to udělat, abych si stihnul jít zaplavat a zajít do sauny.
Ztracená peněženka
Přicházíme na pokoj. A pohled je to nádherný – třípokojový pokoj se dvěma televizemi i obývákem. Tady musím opravdu pochválit vedení magazínu, protože náklady na bydlení samozřejmě hradili oni – a v hezčím hotelovým pokoji jsem zatím nespal, fakt díky! Cítil jsem se jak prezident.
„Teď si dám kafe, pak můžem zajít na jídlo a potom půjdem točit,“ říkám kameramanovi.
Vtom vidím mírné znepokojení v jeho tváři. Zjišťuje, že nemá peněženku. Měl v ní tisíc korun a hlavně – doklad o trvalém pobytu. Říká, že za pár dní má letět do Paříže a že bez toho nikam nepoletí.
Volá na místní policii a hlásí ztrátu. A pak vyráží do ulic Varů směrem, kterým jsme šli, v naději, že ji nejde.
Přichází mi zpráva, že slavnostní zahájení začíná dříve – už v 16 hodin. Znamená to, že se ani nestihneme najíst, a musíme hned vyrazit. Píšu kameramanovi, jak je na tom, že ho potřebuji.
Jdeme do akce!
Setkáváme se znovu na hotelu, odkud konečně vyrážíme pracovat. Nejprve přímo do karlovarských ulic, abychom natočili ankety s místními i návštěvníky. Ty jste mohli vidět na našem Instagramu. Nečekaně jsme potkali Lukáše Hejlíka s rodinou, který nám velmi ochotně poskytl krátký rozhovor.
A teď to nejdůležitější – jdeme k červenému koberci, kde se zanedlouho mají sjíždět největší hvězdy našeho showbyznysu. Jdeme rychlým tempem, protože trochu nestíháme.
A přichází další menší fuck up. U vstupu pro novináře zjišťuji, že moje akreditace není dostačující. Je třeba si vyřídit nějaké její rozšíření. Zase jsem nervózní.
Ptám se, kde se vyřizuje.
„Musíte tam dozadu, potom tam… a pak do druhého patra,“ vysvětluje mi jeden z pracovníků produkce festivalu.
Poklusem běžím davem lidí a přiběhnu k nějakému pultu.
„Vydáváte tady rozšíření akreditace?“
„Ne, to musíte tam…“
Super. Tak zase běžím o dům dál. Vyběhnu po schodech nahoru a nervózní probíhám další zástupy novinářů, návštěvníků a brigádníků. Protože zase nevím kudy dál, ptám se nějaké paní na cestu. Ukazuje mi směr a já konečně úspěšně doběhnu do cíle.
S rozšířenou akreditací běžím celou tu cestu zase zpátky. Uvnitř je dusno a já si vzácné horké dny letošního léta "užívám plnými doušky" .
V ceně akreditace, která stojí několik tisíc korun, máte také tři volné vstupy na libovolné filmy.
Červený koberec je už plně obestřen novináři. Vyhlížíme místo, kam bychom se mohli postavit my. Už ho tam moc není, ale nakonec jsme si svůj flek získali.
No a pak už to frčí… přichází jedna celebrita za druhou. Instrukce vedení byla jasná – udělejte co nejvíc rozhovorů, co to půjde.
A tak jsme jich pár udělali:
1. Rozhovor s Palo Haberou a Danielou Peštovou
2. Rozhovor s Janem Černým
3. Rozhovor s Martinem Bartkovským
4. Rozhovor s Janou Plodkovou
5. Rozhovor s Filipem Vaňkem
6. Rozhovor s Jakubem Kotkem
7. Rozhovor s Hanou Vagnerovou
8. Rozhovor s Markem Ebenem
Ve skutečnosti jsme jich natočili ještě víc, ale některé jsme použili jen do sestřihu.
Na otázky týkající se politiky ale odpovídali… poněkud rozpačitě. Stejně tak byli překvapení, když padla řeč na bitcoin a kryptoměny.
Moje nejoblíbenější část přichází
Následuje vstup do promítací místnosti, kde dojde k slavnostnímu zahájení. Na tuto událost mají přístup pouze známé osobnosti, lidé z filmového průmyslu a novináři. Takže určitému pocitu jakési prestiže se nejde neubránit.
Jednu menší výtku bych přesto měl. Zatímco minulý rok jsem pokorně seděl na schodech, letos jsem už nabyl trochu většího sebevědomí na to, abych se zeptal, zda sedadla může využít i press. Nemůže.
Takže všichni novináři běžně postávají kolem nebo posedávají na schodech či zemi. Důvodem ale není nadřazenost celebrit, jak by to mohlo prvoplánově působit. Jde prostě o kapacitní záležitost – není tam tolik sedadel, aby mohli sedět všichni.
No a po zahájení přichází hostina. Vyhladovělý po celém dni jsem se na ni těšil jako malý chlapec na Vánoce. Malé stolky jsou plné nejrůznějších dobrot – dortíky, saláty, grilované prase a tak dále. Můžete jíst a pít, co hrdlo ráčí. Milý personál jídlo neustále doplňuje.
Trochu to jen kazí přeplněnost prostor, kdy si často nemáte pořádně kam stoupnout. Ano, stoupnout, v prostoru nejsou žádné židle nebo gauče. Talířky s jídlem se tak odkládají všude možně, třeba na klavír stojící opodál v rohu. Také jsem ho využil jako jídelní stůl.
Venku se konají koncerty. Saunu ani bazén už nestíhám. Plánuji vydržet aspoň do 01:00 hod., kdy mají vystoupení PSH.
Jenže mi nedávno bylo třicet. Takže ještě před půlnocí začnu divoce zívat. A protože do zítřejšího rána je třeba napsat a vydat alespoň tři články, budík mi zazvoní už v pět hodin ráno.
Takže pokud jste čekali divokou párty, drogy a chlast, musím vás zklamat. V mém případě šlo o čistě pracovní výjezd. Pardon.
A pokud jste karlovarský filmový festival ještě nikdy nezažili, určitě to napravte – a třeba se tam příští rok uvidíme!
Zdroj: autorský text, redakce
