Rychlá zpověď - kaskadérka Hana Dvorská: Chodila jsem s Bradem Pittem do posilovny

Čemu se věnujete každý den?

Věnuji se sportu, protože to je můj životní styl. Nehraji si ale na žádnou vrcholovou sportovkyni. Ráda se hýbu a nejvíc mě to baví s lidmi. Před 13 lety jsem rozjela svůj Bootcamp Hanky Dvorské a pro to žiju. Chodí mi tam dost lidí a já pro ně třikrát týdně připravuji pěkné ráno. Pro zhruba třicet lidí vymýšlím, kam spolu poběžíme a co jim ukážu, aby z taky z toho běhání měli i nějakou přidanou hodnotu. Říkám tomu běžecko-kulturně-poznávací činnost.

Další mou činností je instruktorka skupinových lekcí ve fitness centrech Form Factory, Factory Pro a Xplore na Příkopech, protože jenom to běhání by mě neuživilo. Vedu cvičební lekce, které zahrnují posilovací cviky, kardio prvky, dělala jsem spinning, teď dělám navíc i jógu.

Kolik hodin týdně strávíte sportem?

Každý den mám minimálně čtyři instruktorské hodiny, a ty musím odvést na 100 procent, protože lidi cvičí podle mě. A já chci, aby jejich úsilí bylo také 100procentní. Jinak chodíme s mým partnerem běhat na různé závody, na kajak, na kolo, v zimě na běžky, v létě si občas skočíme z letadla. Docela si ten život prosportovávám. Už se ale nijak nedřu, mám radost, že se prostě mohu hýbat.

Luxusní penthaus na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

V šedesáti letech mít takto skvělou postavu, to vás ženy ve fitku musí nenávidět…

Nechci machrovat, ale myslím si, že bych je tím spíš naopak mohla inspirovat. Když celý život pořád jedu stejně a mám takový životní styl, tak se může člověk do šedesáti let úplně v pohodě udržet.

Říkala jste, že vás běhání neuživí. Do kolika hodláte pracovat? Nemáte už podle zákona nárok na důchod?

To nevím, to se budu muset jít někam zeptat. (směje se) Stejně si ale myslím, že budu mít tak malý důchod, že to ani nemá cenu. (směje se) Takhle chci ale žít pořád, i v důchodu.

Hřešíte? Dáte si třeba občas alkohol?

Ne, alkohol nepiju. Za celý život jsem nevypila ani půl litru piva, a jestli jsem někdy měla frťana, dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Mně alkohol nechutná, a opilé ženy jsou nehezké. (smích) Jako holka jsem dělala parašutismus ve středisku vrcholového sportu v reprezentaci, a když skáčete z letadla, nemůžete pít. Většina sportovců může jít třeba večer na skleničku, ale ti parašutisté moc ne, my jsme museli být pořád střízliví. Naši nepili, můj brácha taky nikdy nepil. Když už jsem pak mohla pít v dospělosti, říkala jsem si proč. Jsem veselá i bez alkoholu. Alkohol nikoho moc neposilní.

Máte kromě sportu i jinou závislost? Něco, bez čeho si nedokážete představit život? Třeba čokoládu každou neděli?

Čokoládu jím normálně, ale nejsem závislá. Jsem skromná, stačí mi chleba s máslem. Pro mě jídlo není priorita, neřeším ho a vůbec na něj nemyslím.

Máte nálepku jako nejstarší česká kaskadérka. Co jste naposledy natáčela?

Carnival Row, kde hraje Orlando Bloom. Pak natáčíme Wheels of Time, to je velký seriál, jsou tam příšery, velká zvířata a všichni se tam zabíjejí. Já jsem tam hrála sežranou ženu, vláčel mě po zemi nějaký pterodaktyl a vrhaly se na mě jiné příšery. Měla jsem speciální kostým s vyhřezlými střevy. Zítra jdu ještě na jinou kostýmní zkoušku, kde budu hrát starou paní, kterou ušlape dav nějakých upírů při pádu letadla. Zase nějaké sci-fi.

Skutečně na vás někdo šlápne?

Možná ano. Samozřejmě mě tam nerozdupou, mám chrániče, někdo na mě ale asi musí šlápnout, aby to vypadalo.

Dublovala jste spoustu slavných lidí...

Ano, třeba Dášu Havlovou, Markétu Hrubešovou nebo i Jiřinu Bohdalovou. Padala jsem za ně pod auto, topila se, padala ze schodů, jezdila na motorce… Asi nejslavnější ženskou jsem dublovala Angelinu Jolie.

Setkala jsem se s mnoha slavnými lidmi, třeba i s Bradem Pittem, Liamem Neesonem, Dolphem Lungrenem, Jackie Chanem, Vinem Dieslem nebo právě teď s Orlandem Bloomem. Jsou to ale pořád lidi jako my. Berou nás kaskadéry normálně, je to naše práce. S Bradem i s Orlandem jsem chodila společně do posilovny, s paní Janou Štěpánkovou, kterou jsem často dublovala, jsme byly vlastně kamarádky, vždy se mě ptala, jak mi rostou dětičky a co je nového. Od cizích hereček jsem občas za to, že jsem se za ně nechala zabít, dostala nějaký dáreček, od starších českých herců, kteří už nejsou mezi námi, jsem se vždy dozvěděla něco zajímavého, jak to tenkrát bylo. (směje se)

Jaké to je, když s vámi někdo praští o zem a vláčí vás?

Od toho jsem kaskadérka, jinak by to mohl dělat každý. Musím umět snášet malou bolest. Tělo musí být osvalené, kdybych byla z tvarohu, mohla by se mi zlomit ruka nebo noha. Když mám pevný svalový korzet a jsem celá zpevněná, tak si věřím a tělo je také méně rozbitné. Moje svaly jsou takové moje chrániče. Když to jde a není to vidět pod kostýmem, mám i opravdové chrániče. Když ale hraju nějakou paní v sukni a halence, je to těžší, protože by chrániče byly vidět.

Říkala jste, že i skáčete z oken nebo děláte scény s výbuchy. Vím, že nemáte strach, je ale něco, co vás vyloženě děsí?

Neděsí. Dřív to bylo u filmu drsnější než dnes. Když jsem padala z okna, byly pode mnou na chodníku krabice a já musela pád rozložit na co největší plochu a po pádu se zabořit do krabic. Teď se taky samozřejmě padá ve filmu z oken, ale když to jde, pád je bržděn lankem pádové brzdy a těsně nad zemí se zabrzdí. Ve snímku je vidět jen ten pád, dopad pak už točí herec nebo jeho dubl.

Nebo když hořelo, musela jsem navrstvit více oblečení, aby mě oheň nepálil. Polili mi záda benzinem, škrtli sirkou a hořela jsem. Byla to ale chvilka, třeba šest sekund, než mě to začalo pálit, vítr mi musel foukat do obličeje, aby šly plameny za mě. Když už to začalo pálit, plácla jsem s sebou na zem a kluci tam stáli připravení s hasičákem, neckami s vodou a hadry a uhasili mě. Dneska je to stejné, máme ale speciální gely a obleky pod kostýmem. Začínala jsem v roce 1978, tenkrát nebylo nic, žádné vychytávky, dělali jsme vše natvrdo.

Máte nějaké pozůstatky na těle, nějaká zranění?

Můj nejhorší úraz byl, když jsem si zpřetrhala v koleni přední i zadní vazy. Točili jsme v Turecku výbuch, stalo se to ale při tréninku. Prodělala jsem dvě operace, dali mi vazy z mrtvoly, rok jsem vynechala. Teď mi to pořád po zátěži otéká, ale dělám jakoby nic, musím se s tím naučit žít. (směje se)

Luxusní vila na prodej - Praha - západ - 632m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Je těžké vrátit se po roce do formy?

Musíte mít nějakou motivaci. Říkala jsem si „prostě musím“. Samozřejmě, že když se mi to stalo, říkala jsem si, že to bez pohybu nevydržím. Pak jsem zjistila, že člověk strašně rychle zleniví. Po dvou měsících jsem najednou byla spokojená, nic jsem nedělala, učila jsem se, četla jsem si, nesportovala jsem.

Potom jsem ale pocítila, že to vlastně nejsem úplně já, a v tu chvíli jsem si řekla a dost. Když se ta pauza přežene, pak už člověk nemusí naskočit zpátky, zvlášť když mu už není dvacet. Bylo to těžké, ale po dvou měsících od operace jsem začala chodit plavat, pak jsem začala vést hodiny spinningu a postupně jsem se dostala zpátky do formy.

Jaké to je instruovat muže? Jak se tváří na to, když jim dá záhul šedesátiletá žena?

Myslím si, že mě berou. Ještě před pěti lety jsem chtěla být nejlepší. Ještě jsem s nimi pořád mohla držet krok a dávat jim docela čočku. Teď už je mi šedesát, věk nezastavíš. A mladí kluci už jsou samozřejmě lepší. Zvolila jsem jinou formu tréninku, dávám klukům zabrat, ale už všechny cviky nedělám s nimi, už jim je jen předvádím, a ať makaj! Začala jsem cvičit se staršími lidmi nebo mladými holkami, které nejsou tak vysportované, abych jim pořád dávala příklad. Všichni se strašně zlepšují a mám z toho velkou radost.

Co si přejete k šedesátinám?

Abych byla zdravá a mohla takhle pořád fungovat.

Do kolika?

Chci se doskákat do rakve, chci umřít zdravá. (směje se) Zatím to jde, už ale nedělám ty šílenosti jako předtím.

Co třeba?

Nevím. Vedla jsem v Sokole tréninky, které byly hrozně drsné, potom se nám všem chtělo až zvracet. Zkoušela jsem různá salta do žíněnek, do vody, sjížděla na kole šílené terény, bylo mi jedno, jestli si něco udělám. To už bych teď asi nedělala.

Teď mě třeba napadne, když jsem doma a vařím, že musím udělat kliky. Odložím vařečku a udělám čtyřicet kliků. Člověk se musí pořád udržovat, není to samo sebou. Jsem na chatě a nechce se mi jít běhat, když holky sedí na verandě a pijou kafe. Nechce se mi, ale jdu, přiběhnu, a jsem šťastná. Dělám to pro ten pocit potom.

Co vaše děti a vnuci? Sportují také?

Taky, oba jsou kaskadéři. Dělali to odmalička, protože jsou zapotřebí i dětští dublové. Potom začali dělat dospělé dubly. Martin je ale profesí zdravotnický záchranář, vystudoval vyšší odbornou školu a je výborný horolezec, věnuje se hlavně boulderingu. Taky má silný morál, asi po mně.

Dcera Míša má svoje fitness, dělá tam instruktorku. Má dvě děti, ale všechno nějak zázračně stíhá. Obě děti jsou na sport nadané, jsou hodné a šikovné. A mám je ráda.

Máte tu kontrabas a bicí. Hrajete?

Ten jsem dostala od mého tatínka k osmnáctinám, tak jsem se naučila hrát. Dřív, když nebyly mobily, lidi se scházeli, povídali si a byla pořád legrace. Všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj a bylo to skoro normální. Kdo nehrál, tak se naučil alespoň pár akordů na kytaru za pochodu. Teď všichni čumí do telefonů, tenkrát ale chtěl každý něco umět a nekoukat jenom do zdi.

Proto si myslím, že naše generace jsou šikovní lidé. Od deseti jsem se učila akordy na kytaru, pak jsem chtěla basu. S kamarády jsme později založili kapelu, tak jsem se ještě naučila hrát na mandolínu. Hrozně ráda zpívám. Člověk se pořád něčemu učil.

Když jsem měla děti, zapsala jsem se do kurzu a naučila se šít. To se mi hodilo při šití u oblečků pro děti i šití sportovního vybavení pro kamarády. Koupila jsem si silné šicí stroje a šila sedáky na horolezectví, na paragliding, batohy a podobně. Pořád jsem cvičila a chtěla jsem zaměstnat i mozek, tak jsem se po revoluci přihlásila na angličtinu, na kterou chodím doteď, abych to nezapomněla.

V pětapadesáti jsem se přihlásila na španělštinu. A byla jsem tam sama mezi samými mladými, kteří se učí rychleji než teď já. Už to do hlavy tolik neleze a neměla jsem pořádnou motivaci, po dvou letech jsem toho nechala. Teď se učím na bicí. To zaměstnává mozek více než jazyky. (smích)

Vy rozhodně nezahálíte. Co láska, máte nějakou?                                                    

Bez lásky by to nešlo, to je jasný! Měla jsem manžela pětatřicet let, ale on se rozhodl mě po tolika letech vyměnit za mladší model. To mě samozřejmě srazilo na kolena, ale jak se říká, čas všechno spraví. Dneska mám partnera Emila a jsem šťastná. Je to chlap, na kterého se můžu spolehnout, je to také velký sportovec a miluje mě. Myslím si, že každý má někde svůj protějšek. Každý. Vidím to na svých Bootcampech, to také funguje jako taková seznamka, když se tam dá někdo dohromady, mám z toho velkou radost.

Jak je možné, že jste pořád tak veselá? Vím, že máte diagnostikovaný neoperovatelný nádor v mozku…

To mám, to je pravda. To se mi stalo po tom, co mě manžel opustil. Asi jsem si ho vyplakala. Podívejte se, co s ním mám dělat? Prostě tam je a prý nezmizí. Nedá se vyoperovat, je ve špatném místě. Tak ho ignoruju, dělám, jakoby tam nebyl. Stejně s tím nic neudělám, takže co.

Prostě žiju dál tak, jak chci a jak mě to baví. A dokud to půjde, tak takhle žít budu. Nemůžete brát tyhle všechny věci moc vážně, to byste se zbláznila. Ano, občas mě něco bolí, tělo není perpetuum mobile, ale bolestem nepodléhám. Budu dělat všechno, co mě baví, dokud budu moci. Chci se obklopovat jen dobrými lidmi a každý den udělat někomu třebas jen malou radost. Pak mám dobrý pocit z toho, že tu nežiju marně.

Hanko, moc děkuji za rozhovor.