Rychlá zpověď - Martina Šmuková: Modeling opustila kvůli rakovině a pomoci druhým

Martino, pamatují si vás lidé ještě díky modelingu nebo už jste v rovnici jen s charitou?

Vždycky se mi stávalo, že si mě lidé pletli s někým, koho znají, ale neví odkud, a občas se mě někdo zeptá i dnes. Holky v mém věku, které modeling sledovaly, si mě pamatují, ale slečny z mladé generace ne. Už je to fakt dlouho, to československé finále, které jsem tehdy vyhrála, se konalo v roce 1992.

Máte doma třeba vystavené fotky, ceny nebo nějakou připomínku této éry?

Doma ne. Ale nedávno jsem v rámci úklidu na půdě našla velkou krabici se spoustou fotek a výstřižků z časopisů, donedávna je schraňovala moje maminka. Koukala jsem na to a dost jsem se nasmála.  Ona ta móda byla taková... jiná, jinak nás líčili, na některých fotkách mám pěknou ránu. Vlastně jsem si říkala, že dnes možná vypadám líp, než tehdy - navzdory všem vráskám. Víte, že naší věkové skupině se teď ve světě modelingu říká „best agers“? I podle statistik jsem tedy v nejlepším věku (smích)

Proč jste u toho nezůstala?

Nějak jsem plynule začala podporovat charitu a než jsem si všimla, pohltila ta práce všechen můj volný čas. Myšlenkami na ty nemocné mrňousky a na to, jak pro ně získat peníze, jsem se zabývala každý den, intenzivně, pořád. Do toho jsem začala studovat, a navíc se mi narodily děti. Byla jsem čím dál unavenější a unavenější a vlastně mě potom ani nenapadlo se nechat fotit, když vypadám, jakože jsem čtyři dny nespala. Takže jsem z aktivního modelingu tak nějak přirozeně vypadla. Odeznělo to, měla jsem jiné zájmy. Až teď mě začali znovu oslovovat klienti u nás i ti ze zahraničí. Mám z toho obrovskou radost, už práci modelky vnímám jinak, řekla bych, že je pro mě odpočinkem od všeho ostatního a protože se denně zabývám docela vážnými věcmi, jsou cesty na focení a čas strávený na přehlídkovém mole opravdu oddychem a vítaným zpestřením, mám z toho už zase radost.

Můžete jmenovat?

Vždycky jsem vypadala jako „holka od vedle“, takže jsem hodně fotila katalogy a komerční věci, titulní stránky Vogue mě bohužel nepotkaly. Ale točila jsem spousty televizních reklam a vyzkoušela si i malé role ve filmu. Teď nedávno jsem byla v Německu fotit reklamu na vitamíny, oslovují mě i kosmetické značky. V Česku jsem se po delší odmlce vrátila ke svým dvorním návrhářkám Timoure et group. Dělají krásné věci a jejich tváří jsem byla léta. Před třemi roky jsme spolupráci obnovily, z toho mám fakt velkou radost a hrozně holkám fandím.

Vaše výdělky dáváte do charity nebo je to vaše příjemné kapesné?

Charitu dělám zadarmo, každý den pracuji bez nároku na honorář, takže modeling je moje kapesné.

Jaký byl impulz vrhnout se do charity? Je za tím nějaký příběh?

Modeling nebyl mým vysněným povoláním, a i když mě to docela bavilo, ten svět mě úplně nenaplňoval. Spousta věcí byla úžasná, to je fakt, jenže ta práce sama se mi zdála povrchní a nechtěla jsem si namlouvat, že jako modelka změním svět k lepšímu. Takže myšlenka na charitu přišla sama, asi jako protipól k tomu pozlátku. Když už to dělám, mám kontakty, spoustu volného času, a navíc mě modeling velmi dobře živil, nešlo to nevyužít. A protože jsem z Brna, řekla jsem si, že chci pomáhat dětem v Brně. Tam vznikla spolupráce s nadací Krtek. Projekty v ní jsme budovali postupně od nuly, a právě tam jsem se potkala s tolika úžasnými dětmi, rodinami a s jejich příběhy, že už jsem nechtěla dělat nic jiného. Hezky se to, myslím, povedlo, protože Krtek skvěle funguje do teď. V roce 2012 jsem ale odešla a založila jsem Pink Bubble, abychom mohli pomáhat i starším dětem a čerstvě dospělým. Je to moje srdcovka, v té době se u nás této věkové skupině věnovalo málo pozornosti. Už se to ale mění, ten trend se díky bohu posunuje a aktivit pro mladé pacienty s onkologickým onemocněním je mnohem víc.

V rodině jste měla někoho s takovým onemocněním?

Ne. Zaplať pán Bůh, že ne. Klepu na dřevo. Zpětně si ale uvědomuji, že jsem se v mládí s několika onkologicky nemocnými vrstevníky právě v dospívajícím věku potkala. Ale o této nemoci se tolik nemluvilo, bylo to před revolucí a úspěšnost léčby zdaleka nebyla tak vysoká, jako je dnes. Když jsem chodila do pěveckého sboru, onemocněla naše šestnáctiletá kamarádka a vzpomínám si, že jsme jí byli zpívat pod okna v Motole. 

Charita je ale práce na plný úvazek…

To je. Skoro čtyři roky jsme to táhly s kolegyní Renátou Němcovou jen ve dvou. Všechno. Od shánění peněz, vymýšlení projektů, jejich realizování…  Samozřejmě jsme měly kolem sebe přátele a dobrovolníky, ale ta dennodenní mravenčí práce, ta byla na nás. V motolské nemocnici jsme postavily terapeutickou zahradu s herními prvky a minigolfem. Projekt jsme chtěly zadat jako zakázku na klíč, ale nakonec se ukázalo, že z mnoha důvodů ji budeme muset vést samy. Dopadlo to tak, že bychom se možná stavěním hřišť mohly začít živit, prošly jsme si celým tím procesem nakonec osobně. Doslova. Renča tam chodila dvakrát denně zalévat nový travní koberec a já se v noci budila hrůzou, jestli jsou šrouby namontované tím nejvhodnějším směrem. Ne že bychom je montovaly my, zakázku realizovala akreditovaná firma, ale ten pocit finální zodpovědnosti jsme neměly na koho přenést. Odžily jsme si to do puntíku. Před rokem k nám do nadace přibyla kolegyně Kristýnka Žáková na částečný úvazek a od letošního dubna jsme získaly novou posilu, skvělou paní ředitelku Martinu Mecerovou, což je obrovská úleva. Už jsme vlastně kompletní tým, máme čtyři lidi a spoustu pomocníků a už nejsme Pat a Mat. (smích)

Ten pocit, když někomu ale pomůžete, je k nezaplacení…?

Ano, to ano. Ono je to fakt hezké, když někomu můžete účinně pomoct. Některé příběhy sice nemají šťastný konec, ale většina ano. Projekty, které teď máme, se snažíme maximálně přizpůsobovat potřebám pacientů. Někomu pošleme finanční příspěvek, aby nespadl do dluhové pasti, než se vyřídí všechny ty potřebné papíry, žádosti a podobné záležitosti. Spoustě slečen a kluků plníme jejich přání, aby se měli na co těšit po léčbě, nebo si mohli v nemocnici zpestřit to dlouhé vleklé období nejistoty. Dárci si mohou vybrat z jednotlivých příběhů, které máme na našich stránkách http://www.pinkbubble.cz/, a poslat libovolnou částku. Všechny tyto peníze rozdělujeme pacientům do poslední koruny. Je fajn, když se občas dozvíme, jak obrovskou radost jim dárek od nás způsobil. To vědomí, že je jim v tu chvíli hezky, že na moment vypnou a nemoc je až na vedlejší koleji...

Luxusní byt na prodej na Praze 8 - 93m, Praha 8

Zobrazit nemovitost

Co na to vaše děti?

Do nemocnice kluky nevodím, ale jezdí s námi od malička na ozdravné pobyty. A teď, když jsou větší a mají z toho víc rozumu, si spolu povídáme. Sami se ptají. Ten mladší, kterému je sedm, nám před rokem navrhl tričko, které prý máme prodávat. A je hrozně smutný, protože jsme ho zatím nezrealizovaly. Ale chystáme se na to, je totiž fakt pěkné. A ten starší – ti mají ve škole dvakrát do roka „tržíčky“, kde žáci prodávají různé drobnosti, které sami vyrobí nebo upečou. Tak se s kamarádem rozhodli, že budou prodávat právě pro Pink Bubble. Byli pak hrozně pyšní, když vybrali asi 450 Kč a rovnou je věnovali na jedno splněné přání. Myslím, že už to vnímají tak, že můžou něco pozitivně ovlivnit. Mám z nich radost.

Když tedy nepracujete a nestaráte se o domácnost, jak nakládáte se svým volným časem?

No… teprve se to znovu učím, uzmout si pro sebe nějaký čas. Mám v plánu začít pravidelně cvičit.

Někde jsem slyšela, že jste nikdy necvičila?

Moc ne. Jsem takový ten nepravidelný sponzor fitka. Jednou za čas si koupím permanentku, a nakonec tam dorazím právě jen jednou. Teď naposledy to byla permanentka na spinning, v únoru, tak ještě snad bude platit. Jestli jo, určitě ji tentokrát vyberu. (smích)

Ale vloni jsem se začala učit hrát tenis a u něj jsem vydržela celou sezónu, opravdu mě to chytlo. Vlastně mě baví jakýkoliv pohyb, u kterého si nevšimnu, že moje tělo dostává zabrat. Nerada mám cvičení pro cvičení, do toho se musím nutit. Ráda ale lyžuju, možná se časem vrátím ke golfu a ten tenis, to je teď úplně aktuální výzva.

Jinak mi dělá moc dobře jóga, taky na to si pomalu znovu nacházím prostor a čas. A do čeho se opravdu nemusím nutit, je masáž. Chodím do Planet Zen, tam ze mě zaručeně spadne jakýkoliv stres.

Co kosmetika?

Když poslouchám ty Vaše otázky, uvědomuju si, že mám co dohánět. Měla bych zase začít chodit pravidelně. Kosmetika - píšu si. (smích)

Vy na ni nechodíte? Nikdy jste si nenechala dát třeba botox?

Ne. Docela dlouho jsem nebyla, nějak nebyl čas. A botoxu se zatím bojím. Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla zestárnout jako krásná babička a mít všude ty vrásky. Ale až teď mi dochází, že to není o tom, že nechci nikdy zestárnout, ale že nechci zestárnout právě teď. Ale nechala jsem si u pana doktora Prose odstranit kůži na víčkách. Musím říct, že to považuji za nejlepší investici, kterou jsem pro sebe mohla udělat. Jinak zatím v sobě žádné cizí věci a opravy nemám, i na ten botox ještě počkám. Vlastně si myslím, že pro mě není tak důležité vypadat celý život na sedmadvacet, ale fakt ráda bych vypadala „na svůj věk fantasticky“. (smích)

Navíc už jsem také na vlastní kůži prověřila známou pravdu, že v tomhle věku je naprosto zásadní kvalitní spánek. Když chybí, je to prostě poznat.

Vy snad nespíte?

Teď už ano, ale když jsme s Pink Bubble budovali motolské hřiště, vypěstovala jsem si ze stresu nespavost. Opravdu jsem se rok a půl každou noc budila přesně ve tři hodiny ráno a bylo úplně jedno v kolik jsem šla spát. Ve tři jsem byla prostě vzhůru.

A co dovolená?

Letos jsem strávila jen pár dní na chalupě na Vysočině, kde to mám strašně ráda. Když to jde, tak tam intenzivně manuálně pracuju, osekávám zdi a vrtám podlahy. Dělám tyhle chlapské práce, můj muž se tam dostane málokdy, tak takhle občas pomáhám tatínkovi já. U toho si odpočinu mentálně.

Ježíš, já čekala, že řeknete, že si tam zahradničíte, pěstuje třeba bylinky…

Ty mě baví tady v Praze, na balkoně. Specialistou na tohle balkónové pěstitelství je ale můj muž. Je pyšný, že letos vyrostly papriky, rajčata jsme měli vloni. Pěstuje si třeba ze semínek koriandr a pořád ty titěrné rostlinky měří, o kolik zase povyrostly.

Takže dovolená letos neproběhla?

Ne, ale pojedeme v zimě. Před dvěma lety jsme byli v Asii a chceme se tam vrátit. Tentokrát plánujeme cestu do Kambodže a Vietnamu. I s klukama, jsou to už skvělí parťáci, je s nimi zábava a ten intenzivní čas pohromadě, to je nádhera.

Co byste si ještě chtěla v životě splnit?

Kosmonaut už nebudu, to nestihnu... Mně se věci v životě prostě dějí, nejsem takový ten snílek, co si dá cíl a jde za ním. Zažila jsem dokonce spoustu věcí, o kterých bych si ani netroufla snít. Ale ráda přijímám výzvy a až zase bude čas a kluci vyletí z hnízda, chtěla bych se vrátit k cestování. Chtěla bych být zase jako pták, volná, jet tam, kam se mi zachce. Tohle mi chybí, myslím, že i mému muži. Teď máme rodinu a malé děti, jsem šťastná, občas se někam společně dostaneme, takže je všechno tak, jak má být. Ale v duši jsem trochu hipík a potřebuji svobodu a prostor.  (smích)

No a pracovně bych si moc přála samozřejmě co nejvíc dárců pro naši Pink Bubble, abychom mohli pomáhat více lidem. Tihle mladí dospěláci jsou nesmírně vděční a podpory okolí si váží. Potřebují se postavit na vlastní nohy, nebýt na nikom závislí, někteří mají skutečně silné příběhy a všichni do jednoho nějaký svůj sen. I když se v důsledku léčby ocitnou třeba na vozíku, všechno zkouší, do všeho jdou. Jsou nesmírně pozitivní, i po tom všem, co překonali… Takže kdyby bylo ještě víc lidí, co jim jejich sny pomůžou plnit, byla bych moc ráda.

Nemůžu se na závěr nezeptat, pořád i přes všechny vrásky, jak Vy říkáte, jste krásná. Píšou Vám ctitelé? Zvou Vás na kávu?

Teprve poměrně nedávno jsem přistoupila na používání různých aplikací jako messengery, whatsupy a nevím co všechno. Každopádně jsem teprve loni objevila nějakou zprávu od pána z roku 2013, kde stálo, že jsem milá a škoda, že jsem zadaná. Takových zpráv tam bylo víc, tak jsem se usmívala, moc mě to potěšilo. Občas se někdo usměje na ulici, je to hezké.

Co na to manžel? Nežárlí?

Jestli jo, nedává to najevo. Navíc mi často říká, že jsem krásná a jak je rád, že mě má. A já jsem ráda, že mám jeho.

To Vám moc přeju a trošku i závidím. Mockrát děkuju za rozhovor, Martino.