Rychlá zpověď - návrhářka Natali Ruden na filmovém festivalu v Karlových Varech: Pokud se dva shodnou, na původu nezáleží
Oblíbená návrhářka původem z Kyjeva, působící na českém trhu od roku 1996, Natali Ruden nemohla chybět na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, který se po roční koronavirové pauze konal v srpnu. Nejenže se v doprovodu svého syna těšila na filmy, ale také na některé módní přehlídky. Móda je totiž to, co ji zajímá nejvíce. S Natali jsme si v rozhovoru pro LP-Life.cz povídali nejen o módě a filmech, ale také o mezilidských vztazích.
Loni kvůli covidu filmový festival nebyl. Jak jste se letos těšila?
Velice jsem se těšila. Pořád říkám, že bych měla udělat ve Varech přehlídku, ale ty Vary si chci i užít. Nechci zase pracovat, pracuji celý rok, chystám hodně akcí. Je to pro mě příjemná událost, při které se všichni potkáme, máme chvíli čas a není to úplně pracovní. Je to milé, moc jsem se těšila. Vždyť ten koraonavirus způsobil zpřetrhání tolika sociálních vazeb a nyní je na čase, abychom se opět začali potkávat a mít z toho radost.
Přijela jste ale pouze na dva dny. Není to málo?
Musím říct, že jednou jsem tu byla celý týden a další rok už jsem sem nechtěla jet. Dva, tři dny, si myslím, jsou akorát. Ono je to občas vyčerpávající, úplně vypadnete ze svého režimu. Navíc Vary jsou kromě filmů právě také o večírcích, koktejlech a přehlídkách, a to tolik dní v kuse nelze absolvovat bez toho, aniž by byl člověk pak unavený. (smích)
Dva dny jsou akorát.
Jak si to tu užívá váš syn?
On je dost zhýčkaný společenskými událostmi, takže ho to úplně nepřekvapuje. Nebyl nijak nadšený z mého požadavku, aby mne doprovázel. (smích)
Navíc obětoval setkání po roce se studenty, spolužáky. Všichni jsou na univerzitách v zahraničí, takže to byla vzácná chvíle, a kvůli mně o to přišel. Byla to podle mě dost velká oběť. Je to hodný syn.
Jak mu to vynahradíte?
To už si domluvil na začátku (směje se).
Prozradíte co?
Chtěl si udělat soukromý výlet, pro který jsem moc nebyla. Teď to má povolené.
Myšleno tak, že pojede sám?
Ano, pojede s přítelkyní. Tam samozřejmě já nepojedu.
Momentálně jsou covidové restrikce velmi uvolněné. Jak se to odrazilo na vaší práci?
Po dobu, kdy jsme byli zavření, i přes všechnu pomoc od státu, to bylo zoufale málo. Bylo potřeba udržet lidi, profesionály, které potřebujeme, nějakým způsobem jim platit. To nás všechny velmi poznamenalo. Jsem ráda, že jsme to všichni přežili, myslím tím i ostatní návrháře. Je to ale boj. Nám se to rozjelo velice dobře, protože se mně podařilo jako první z návrhářů udělat přehlídku na přelomu května a června. Jmenovala se Viva la vita, tedy oslava života, ke kterému se opět vracíme.
To byl okamžik, kdy jsme se po dlouhé době viděli s klienty. Všichni byli nadšení. Uváděl to pan Ladislav Špaček, já stála vedle něj, koukala na lidi a vnímala každou buňkou svého těla tu radost a štěstí, které z lidí vyzařovaly, nadšení z toho, že se vidíme. Byli šťastní, skvěle naladění, krásně oblečení. Byl to neuvěřitelný zážitek. Tím se to podle mě nastartovalo. Jedeme pořád, teď bych řekla, že je situace stejná, jako byla před covidem, stejně je tam ale stále cítit deficit z minula. Stále je na čem pracovat. Ale pracujeme, dělá nám to radost.
Jak se stavíte k očkování?
Znám na to hodně názorů, my už jsme ale všichni očkovaní, můj syn, moje rodina a já. Můžeme dělat cokoliv, ale potřebujeme hlavně cestovat, žít společenským životem a podobně. Obávám se, že pro nás je to nutnost. Nikomu to ale nenutím, znám lidi, kteří na to mají odlišný názor. Ať si každý jedná dle svého uvážení, já jen všem přeju, aby byli zdraví.
I přes očkování a možnost využívat kulturní a společenské akce tu ale stále může být strach, například já se pořád trochu straním. Jaké to je pro vás, při seznamování?
Mně se nelíbí, že ten strach zůstal v lidech. To je podle mě taky to, co v lidech chtěli vyvolat. Jednodušší způsob ovlivňovat lidi, když je rozdělí, mají strach i před sebou vzájemně, a tím je ovlivníte. To jsme viděli velmi jasně v této situaci. To se mi nelíbí. Koronavirus jsem já osobně neměla, přesto jsem se očkovala. Strach ale nemám. Stejně složité situace mohou být každý den na silnici. To je jako bych se bála měsíce. Vůbec se nebojím, ničeho, a už vůbec ne tohohle.
V Rychlé zpovědi jsme se dotkli téma xenofobie. Momentální situace v Afghánistánu může vyvolat novou migrační krizi, které se spousta Čechů bojí. Vy žijete v Česku, rodilá Češka ale nejste. Jaký na to máte názor?
Pokud sem ti lidé přijdou, je potřeba nastavit nějaké podmínky, které musí splňovat. Musí pracovat, respektovat naše zákony a naši kulturu a neprosazovat svoje zvyklosti, které by byly v rozporu s našimi zákony. Pokud by k migrační krizi došlo, strach bych neměla, pokud stát bude dbát na dodržení pravidel.
Vybavíte si ještě vaše začátky v České republice?
Ano, samozřejmě. Měla jsem velké štěstí na lidi a můžu říct, že jsem se nikdy nesetkala s xenofobními projevy. Od ostatních ale vím, že se s tím někdy už setkali.
Jak dlouho už jste v Česku?
Od roku 1996.
Měla jste dva muže, oba byli Češi. Myslíte si, že jsou Češi lepší muži než muži z východu?
To se těžko srovnává, protože moje první láska byl můj první manžel, který byl z České republiky. Měla jsem štěstí, můj první manžel byl milý, fajn kluk, žili jsme spolu devět let. Druhý manžel byl taky bezvadný, světový formát, byl to velmi zajímavý člověk. Bohužel zemřel, jsem vdova. Myslím si, že kdyby se to nestalo, jsem s ním doteď šťastná.
Kdyby přišla nová láska, pokud už není, byla byste svolná mít někoho úplně jiného? I jiné rasy? Zda vám záleží na kultuře, rase nebo naopak, jste „do světa“?
Jsem kosmopolitní, ale myslím že záleží na osobnosti člověka. Jaký je, jestli mně vyhovuje nebo ne. Temperamentem, pohledem na život a na rodinu. Pokud to funguje, tak na rase nezáleží, ale musí tady být vůle z obou stran. Mohou tam hrát roli drobnosti v kulturních zvyklostech, mohou tam být nuance, například víra. Ale při pestrosti dnešního světa je všechno možné, a tak to vnímá i dnešní mládež, což je fajn.
Už o vás někdo usiluje?
Asi ano… (směje se).
Jaké budou vaše další kroky do nadcházejících měsíců?
Čeká mě náročný podzim, připravuji novou přehlídku, která by měla být na přelomu září a října. Její příprava znamená práci ve dne v noci na modelech a organizaci akce. Proto si ještě předtím zaletím někam k teplému moři, abych načerpala síly. A těším se do vídeňské Opery na Toscu, operu miluji a tato patří mezi moje nejoblíbenější. Mám před sebou krásné zážitky.
Jaké bude motto přehlídky?
To ještě nechci prozrazovat dopředu. Vždy se ale snažím lidi zaujmout něčím trochu jiným. Doufám, že se mi to zatím dařilo. Tato přehlídka bude také jiná, byť to bude samozřejmě můj styl. Chci ale zanechat originální dojem.
