Rychlá zpověď - slovenská popová hvězda Karin Ann: Nečekala jsem, že způsobím v Polsku takový poprask

Říkala jsi, že naposledy jsi plakala, když skončilo turné. Proč?

Když člověk chce dělat hudbu, být v kreativním světě, tak si vždycky představuje sám sebe na podiu. Teď jsem konečně měla tu příležitost být na stagi a nejen na jednom koncertě, ale jako předskokan na celém turné. Navíc to bylo super turné, nebylo to tak že bychom si nesedli a těšili se domů. Nebylo to jen o tom, že jsem konečně na stagi, ale ještě jsme si i všichni sedli.

Bylo to tedy emotivní, ale šťastné.

Ano, bylo to šťastné. Jen teď jsem najednou doma, nevím, kdy bude další koncert, nevím, co dělat, kdy a jestli někdy ještě uvidím ty lidi. Pustila jsem si písničku té zpěvačky s názvem To koniec, tak jsem u ní plakala, že už je „to koniec“.

Největší boom, co se všude řeší, je to, co jsi provedla v Polsku. Pověz mi o tom.

Vytáhla jsem LGBT vlajku. V televizi.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Víš ale, že Polsko je v tomto směru velmi konzervativní?

Ano, ale na jednu stranu jsem si myslela, že některým by se to nelíbilo, některým ano. Někteří lidé z komunity mně psali, že je super, co jsem udělala. Abych se na trhu zareprezentovala tak, že toto podporuji, a to se v mém životě děje. Některým se to samozřejmě nelíbilo. Ale až takhle jsem to nečekala.

Četla jsem že kromě toho, že to bylo pozdvižení, někteří lidé dokonce přišli i o práci, protože to nepodchytili. Mluvila jsi s nimi, víš, kdo to byl?

Osobně jsem s nimi nemluvila, ale jde o člověka, který mě do relace pozval. To je mi samozřejmě velmi líto, že o práci přišel, protože s tím neměl nic společného. Nevěděl o tom, já a můj kytarista jsme byli jediní, kdo o tom věděli. Nebylo to tak, že bych tam šla a dopředu s ním kula pikle, že začnu rebelii nebo něco podobného. Je mi velmi líto, že o práci přišel. Vzkazovala jsem mu po někom, kdo na něj má kontakt, že doufám, že ho nějaká televize zaměstná. Televize, která má svobodu projevu a která ji i uplatňuje.

Já jsem si jen uplatnila moje právo svobody projevu, on s tím neměl nic společného a vyhodili ho za to. Myslím si, že to jen poukazuje na to, jak zlá situace a cenzura tam je. Protože to byla jen svoboda projevu, nic jiného.

Já sama za sebe bych to nenazvala rebelským činem, ale podnětem k diskusi. Myslíš si, že tento čin vyvolá podnět k diskusi?

Doufám. Jediné, co jsem chtěla, je to, že jsem přišla na nový trh, kde mě neznali. Dostala jsem šanci se zareprezentovat a dát lidem nějak najevo, co řeším, co je mi blízké, a to jsem udělala. Nečekala jsem, že z toho vznikne nějaká rebelie nebo cokoliv podobného, nebyl to vůbec můj záměr. Nepřišlo mi to jako něco extrémního.

Jsou z toho nějaké důsledky? Víš třeba, že už tě do Polska nikdy nepozvou?

Mně osobně, co se týče zpráv, přicházely pozitivní. Já si samozřejmě nevyhledávám články a nečtu pod nimi komentáře, protože si nechci sama ublížit. Ale co se týká zpráv přímo mně, byly jen pozitivní. Dokonce mě podpořil i jeden politik, největší podporovatel LGBT komunity v Polsku, který mi zvlášť napsal zprávu. To jsem vůbec nečekala, protože nejsem Polka, vůbec mi nemusel psát. To bylo taky pozitivní.

Co se dělo hned po přenosu?

Skončila jsem a nikdo se na mě nechtěl ani podívat. Šla jsem po chodbě, tam stáli moderátoři, a když jsem šla okolo, otočili se ke mně zády.

Ani tě nepozdravili?

Nikdo mě nepozdravil, ani si nevšimli, že odcházíme. Tedy všimli, ale dělali, že ne. Stala jsem se vzduchem.

Říkala jsi v Rychlé zpovědi, že podporuješ spoustu komunit. LGBT komunita je velmi kontroverzní, objevuje se to všude. Je to proto, že k tomu máš blízko vlastní orientací?

Říkám, že se mi líbí ten, kdo se mi líbí, bez ohledu na pohlaví nebo to, jak vypadá. Jde mi o osobnost, jestli má stejné názory, hodnoty. Nejde o to, co má mezi nohama.

Takže to není tak, že jsi sama například homosexuální, a proto tu komunitu podporuješ?

Jsem členem komunity tím, že si nedávám nálepku, že se mi líbí nějaké pohlaví. Záleží mi na osobnosti. Není to tak, že bych mohla říct, že jsem heterosexuál. Zaprvé jsem si to celý život ani nechtěla přiznat, za druhé jsem měla celý život kamarády v komunitách. Vidím to na sociálních sítích, například na TikToku se to přes karanténu stalo velmi velkým tématem. Tam je to o algoritmu, dostala jsem se na takovou část TikToku, kde nezáleží na pohlaví, orientaci, co má kdo na sobě. Mladí lidé tam řeší problémy jako globální oteplování, to, jak pomoc tomu, aby lidé neřešili, do čeho jim nic není.

Když potom vyjdu ven a vidím, že to tak není všude, jsem z toho až zaskočená, že si žiju v takové své vlastní bublině. Myslím si, že mladých je hodně, a ještě více to mladé motivuje, aby o tom mluvili a snažili se to ve společnosti změnit. Mnoho lidí si myslí, že teď najednou chceme vládnout světu, ale chceme být jen akceptovaní, mít šťastný život. To je to, o co se snažíme a myslím, že o to by se měli snažit všichni.

Co dalšího tě z těchto globálních věcí, které ty jako jednotlivec nemůžeš ovlivnit, trápí?

Řeším duševní zdraví, jak jsem říkala LGBT komunitu, rasové nerovnosti, snažím se na to poukázat a pomoci tomu. Řeším svobodu toho vyjádřit se nejen slovy, ale i oblečením, make-upem, tetováním. Přijde mi hrozně hloupé, že když má někdo tetování a barevné vlasy, tak hned kvůli tomu nemá nárok podle některých dělat takovou a takovou práci a podobně. Snažím se řešit takovéto věci celkově.

Oproti tobě už jsem stará škola. Mám pocit, že vám mladým se muselo v životě něco stát, co vás k tomuto vede. Kde se to v takové mladinké duši, která teprve dozrává, která by měla teprve zjišťovat, co by chtěla v životě dělat, bere? Byl na tebe nebo tvé kamarády někdy někdo zlý?

Myslím si, že to všichni zažívají, že je na ně někdo zlý. My to vidíme jako mix. Zaprvé sociální sítě, na kterých jsou mladí. Já jsem byla na sociálních sítích možná od deseti. Tam vidíte spoustu věcí, věci, které byste možná ani neměli vidět, když je vám deset let. V tom vyrůstáte. Potom vyrůstáte i v tom, že vidíte, jak netolerance ovlivnila starší generaci a co nenávist může způsobit mladší generaci, úplně bezdůvodně, protože my jsme nic neudělali. Mnoho mladých lidí říká, že nechtějí mít děti, protože nechtějí, aby vyrůstaly v tomto světě.

Prodej secesní vily, Praha východ - 609m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Myslím si, že je to mix toho, že vidíme život na sociálních sítích, jak netolerance a nenávist ovlivnila starší generaci, jak nešťastný člověk a život se může stát, a to my nechceme. Chceme si žít to svoje, protože my nikomu neubližujeme, a myslím si že 99 % těchto lidí nikomu neubližuje. A ti, co ubližují, jsou i v té druhé straně. Dokonce častokrát jsou agresivnější právě na té druhé straně než v této.

Pokud čtenáři nemají nikoho ve svém okolí, kdo by rozuměl tomu, jak přemýšlí, jak se chtějí vyjadřovat nebo jací jsou a nemají si o tom s kým popovídat, doufám, že moje hudba a moje komunita bude pro ně bezpečné útočiště, protože se snažím vytvářet komunitu, která nesoudí.

Tvoje písničky a texty jsou často dost depresivní. Někteří tě ztotožňují s Billie Eilish, to je jedna velká deprese. Ty si své texty píšeš sama. Proč, jak to vzniká? Potom mi totiž přijde, že ty sama jsi uvnitř smutná.

Já jsem i byla, velmi, velmi dlouho. Myslím si, že vůbec nepomáhalo to, že když jsem vyrůstala, tak se o tom nemluvilo. To si myslím je právě i další věc, co chce moje generace změnit, aby nebylo stigma mluvit o tom, z čeho jsem smutná a co se mi děje. Kolikrát když jste někomu řekli, že jste z něčeho smutná, tak vám odpovídali, že někdo jiný má větší problémy. Ano, má, ale to neznamená, že vy nemáte vlastní problém. To si myslím, je problém, který vznikl a který přidával k tomu, že mnoho lidí naší generace má s duševním zdravím problém. Nejen naše generace, i starší samozřejmě. Spousta lidí nechápe, jak se může mladý člověk takto cítit.

Hodně zpěváků mi říká, že jejich texty vznikají z jejich niterních pocitů. Máš to tedy stejně?

Řekla bych že určitě, že se snažím být sama sobě v tom momentě autentická. Vždycky říkám, že až se jednou zamiluji, tak o tom určitě bude písnička, o lásce a podobně. Momentálně ale v takovém stavu nejsem, tak píšu o jiných věcech. Teď jsem momentálně šťastnější, než jaká jsem byla za velmi dlouhou dobu.

Jak se to stalo?

Bude to znít trochu špatně, ale myslím si, že k tomu pomohla karanténa, minimálně ta první polovina. Protože mnoho lidí na sebe nemá čas, musí dělat to a to. Potom najednou přišla karanténa, život se zastavil a co. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo soustředit se sami na sebe. To si myslím, mi velmi pomohlo, protože jsem měla čas vyrovnat se s mnoha problémy, které jsem měla.

Například?

Problémy s jídlem, vztah k jídlu, duševní zdraví. Proč na některé věci reaguji, tak jak reaguji. Do budoucna se nejdřív na chvíli trochu zamyslet nad tím, co říct, než odpovím, aby to nepřišlo z místa ublížení. Také se naučit žít sama se sebou, s mým mind setem, přiznat si, jak funguji, co potřebuji. Teď například vím, že potřebuji spoustu času o samotě. Zavřu se na několik hodin do pokoje a to potřebuji, protože když trávím hodně času s lidmi bez toho, abych měla čas pro sebe, jsem potom podrážděná, na někoho vyletím úplně za nic a pak si to vylévám na lidech, které mám ráda a na kterých si to vybít vůbec nechci. To si myslím určitě velmi pomohlo.

Teď tomu velmi pomohlo i to turné. Tam jsem sice neměla moc čas sama na sebe, ale zase jsem byla na stagi, což mě hrozně bavilo. To je velmi ironické, protože jsem velký introvert a těžko začínám konverzaci s lidmi. Ale na stagi jsem jako doma a najednou se v klidu můžu bavit. Nevím, co se v tu chvíli stane, ale na stagi je mi hrozně dobře.

Také jsem akceptovala to, s čím jsem velmi dlouho bojovala, že se vždycky měním, že za měsíc budu někdo úplně jiný, než jsem teď. Například se mi začaly znovu líbit sukně a šaty, které jsem před dvěma lety naprosto odmítala a hrozně jsem proti čemukoliv „dívčímu“ bojovala. Strašně dlouho mi trvalo akceptovat to, že jsem se změnila, že se mi to znovu začalo líbit, zároveň se mi ale líbí to, co se mi líbilo dřív.

Musela jsem to přijmout, fungovat sama se sebou, i to, že určité problémy budu vždycky mít. Některé mentální problémy jen tak nezmizí. Například problém s jídlem není něco, z čeho jste ze dne na den vyléčení, ale něco, co si s sebou nesete možná celý život. Ale musíte vědět, jak se s tím vyrovnat, co dělat, kdy si říct stop, zamyslet se nad tím, co dělám a podobné věci. To si myslím, že momentálně zvládám poměrně dobře.

Nepřipadáš si už teď stará?

To mi říká hodně lidí (směje se). Lidi mi vždycky tipnou nějaký věk, myslí si, že jsem starší. Nevím. Asi jsem stará duše.

Měli bychom tě klasifikovat stále jako začínající hvězdu, ale už teď máš za sebou velké úspěchy. Můžeš mi je vyjmenovat?

Jestli si sama na všechny vzpomenu… pro mě jsou úspěchy hrozně malé věci. Pro mě je úspěch, že jsem vydala svou první písničku, své první EP, že o mně psal Wonder Land. Je pro mě úspěch, že jsem byla na turné, že pracuji s producentem, který dělá s lidmi, kteří hrozně ovlivnili to, jak vnímám hudbu a jak ji sama píšu. Když jsem s ním poprvé setkala, to byl pro mě také velký úspěch. Je pro mě úspěch, že jsem teď na Times Square.

Pro mě jsou úspěchy i malé věci, jen bych řekla, že si je v tom momentě někdy ani neuvědomím. Za dva měsíce se zastavím a teprve tehdy si to uvědomím. Teď se snažím občas zpomalit a uvědomit si některé věci a trochu se nad nimi pozastavit, zároveň ale nechci z věcí dělat až moc velké halo, protože to zase může mít špatný dopad na mě a na to, jak potom obecně vnímám. Například pokud se mám s někým setkat, stále vnímám, že je to jen člověk, může mě zklamat nebo mě může překvapit a být super. Nemám ale od určitých věcí velká očekávání.

Máš už dostudováno?

Už dva roky mám individuální program.

To znamená, že se nepotýkáš například se závistí ve třídě?

Myslím si, že to, že jsem odešla na individuální program, mně hrozně pomohlo mentálně i v tom najít samu sebe. Škola na vás někdy tlačí, že musíte nosit, dělat, říkat to a to. To ubírá na identitě člověka, potom se neumí najít a hledá se strašně dlouho.

Hrozně mi to pomohlo. Tehdy jsem si to ani neuvědomovala, zranila jsem si ruku a musela jsem odejít ze školy. Když jsem se na to ale podívala nazpět, uvědomila jsem si, že jsem díky tomu začala psát plné písničky, nejen náhodné básničky. Nejen to, ale začala jsem se vyjadřovat i oblečením tak, jak jsem chtěla. Neměla jsem nikoho, kdo by mě zastavil a ptal se, co to dělám. Nevím, myslím si, že i toto, škola, může velmi zle ovlivnit lidi, protože berou identitu člověka.

Jak vnímáš politiku? Věděla jsi, jak to je v Polsku. Jak vnímáš politiku na Slovensku?

Myslím si že všude, ale hlavně v těchto zemích, které byly původně konzervativní, je ještě potřeba toho udělat mnoho pro rovnoprávnost. Všímám si toho na hrozně hloupých věcech, které mě v tom momentě ani nenapadnou. Ale už jen například to, že pás v autě více vyhovuje fyzicky mužům než ženám, a když se stane autonehoda, je větší pravděpodobnost, že zemře žena než muž. Takové maličkosti. Nebo poznámky typu že ženy musí mít víc času, na přípravu, na cokoliv.

Vadí ti sexismus?

Ano. Vnímám to všude ve společnosti, co se týká rovnoprávnosti čehokoliv, nikde to ještě není ideální. Ale myslím si, že momentálně nejlepší příklad jsou severské země. Tam jsem viděla duhové přechody nebo duhové lavičky u kostela, líbí se mi, že jsou tam takto otevření.

Půjdeš k volbám?

Doufám. Měla jsem osmnáct let až po minulých volbách, a v karanténě. Teď chci jít.

Jak se profiluješ?

Myslím si, že je jasné, že jsem hodně open minded, otevřená mysl. Takže ideologie nejblíže k tomuto. Teď, když byly volby v Americe, nebyla to také ideální situace. Sice jsem hrozně chtěla, aby vyhrál ten, který vyhrál, ale nesouhlasila jsem se vším, co dělá. To si myslím mělo hodně lidí, kteří ho volili. Chtěli ho proto, že druhá možnost byla mnohem horší. To ale neznamená, že to byla dobrá možnost.

Moc děkuji za rozhovor.