Rychlá zpověď - spisovatel Petr Macek: O úspěchu v zahraničí, ale i krušných chvilkách s českými celebritami
Nechci se nikoho dotknout, ale ze všeho nejvíc mě "baví", když někdo tvrdí, že showbyznys nesleduje a pak je první, který běží do stánku, koupit si bulvární plátek. Je bulvár a bulvár. To snad všichni víme. A taky všichni víme, že nic není jen černé nebo bílé. Jsem ráda, že jsem se s Petrem Mackem setkala. Je totiž ukázkovým příkladem toho, že i bulvární novinář má srdce. Troufám si říct, na tom správném místě. A ať se vám to líbí nebo ne, právě v bulváru najdeme kolikrát čistou pravdu.
Vy máte na kontě hned několik knih. Vzpomenete si ještě na tu první, kterou jste napsal?
Samozřejmě, první knížka a první vztah se nezapomíná. Bylo mi osmnáct let. Jsem ještě ročník, který musel na vojnu nebo na takzvanou náhradní civilní službu, jenže já na vojnu nechtěl, takže jsem šel na tu civilku - na základku u nás za barákem, ve kterém jsem bydlel. Dostal jsem tam na starosti děti na hodinách počítačů. Ty děti ale uměly s počítačem většinou lépe než já, takže jsme mezi sebou uzavřeli takovou gentlemanskou dohodu. Každý z nás si bude dělat svoje, a nebudeme hlučet a vzájemně se obtěžovat. Ze začátku jsme hráli na síti hry, ale to vás baví jen chvíli. Začal jsem proto přemýšlet, čím ty hodiny vyplnit a řekl si, že zkusím sám napsat nějaký text. Vždycky jsem rád četl. V té době jsem navíc hodně koukal na seriál Star Trek, takže jsem si řekl, že zkusím napsat příběh z jeho prostředí. Hvězdné lodě, vesmír, mimozemšťani, intriky a tak, prostě teenager. Psal jsem a psal, pořád pryč, až z toho bylo několik set stránek. Poslal jsem to v nějaké mezifázi kamarádovi, který seriál měl taky rád, a on jej bez mého vědomí poslal nakladateli. Ten mi jednoho dne zavolal s tím, že chce román vydat. Měl jsem ho rychle dopsat a odevzdat. Byl jsem drzý, sebevědomý, mladý, takže jsem se nezdráhal a ono to opravdu vyšlo.
Jak dlouho jste knihu psal?
Tuším, že to bylo několik měsíců. Co se psaní týče, mám rád, když má tempo. Snad jen jednu knížku jsem odložil asi na pět let, než jsem se k ní vrátil, stále mě nenapadal vhodný konec. Vždycky, když něco píšu, nadchnu se pro to téma a chci ze sebe vše co nejrychleji dostat. Cítím přetlak v hlavě. Potřebuju to okamžitě „hodit“ na papír a vysypat ze sebe. Kolikrát už ležím, nebo dokonce spím, něco mě napadne, a já musím vstát. Nelením, zapnu počítač, i když jsou třeba tři hodiny ráno, a všechno si napíšu. Do rána bych to totiž zapomněl a pak by mě to mrzelo.
Jaké příběhy konkrétně píšete?
Mám rád sci-fi, historické detektivky o Sherlocku Holmesovi, fantasy. Také píšu komiksové scénáře, s výtvarníkem Petrem Koplem jsme vytvořili prvního českého superhrdinu Zázraka, teď nám vychází komiks o Pérákovi. A druhá strana mého psaní se odvíjí od novinařiny, kterou dělám, tedy životopisy a biografie. Moje poslední knížka se jmenuje 1968 očima 50, je to soubor 50 rozhovorů s osobnostmi, které vzpomínají na události Pražského jara a jak jejich osudy ovlivnila okupace Vojsk varšavské smlouvy. To bylo opravdu silné téma, zpovídal jsem lidi, kterým to doslova převrátilo život – Martu Kubišovou, Kamilu Moučkovou, Yvonne Přenosilovou, Jiřího Menzela, Jana Saudka a mnoho dalších. Rád tyhle skutečné osudy střídám s psaním beletrie, vždy pracuje určitá část mozku a ta druhá odpočívá. Vlastně do těch svých vymyšlených světů svým způsobem utíkám a odpočívám v nich před realitou.
Kdy poznáte, že má kniha finální podobu? Že už nemusíte nic přepisovat?
Nikdy. Všechny svoje knížky, které jsem napsal, bych dnes napsal jinak. Byl bych schopný knížku přepsat snad od začátku až do konce. Čím starší rukopis, tím zásadnější bych do něj udělal zásahy. Bavil jsem se o tom s některými lidmi, kteří také píší a jsou jistě známější a úspěšnější, a ty to nepřekvapilo. Je to prý známka toho, že se autor neustále vyvíjí a posouvá. Oni to mají také, i po desítkách let psaní. Takže je to asi dobré znamení.
Když píšete knihu nebo cokoliv jiného, dokážete dodržet termín? Stalo se vám třeba někdy, že to prostě nejde?
Nestalo. Upřímně, já své psaní nepovažuju za umění. Píšu dobrodružné romány do vlaku či na dovolenou a drbavé knížky, takže pochybuji, že se o mně bude za 200 let učit v čítankách. Psaní je pro mě řemeslo. Pokud máte talent na tvoření celistvých útvarů z jednotlivých slov, je už jen otázkou disciplíny dodržet termín. Když už vím, co chci psát, a nápad má konkrétní podobu, dokážu i odhadnout, jak dlouho mi to bude trvat.
Vy jste vydal jednu knihu z řad Sherlocka Holmese pod pseudonymem. Jak vznikl? A proč jste se tak vůbec rozhodl?
Já ho použil opravdu jen jednou jedinkrát. A řekl bych, že z úplně hloupého důvodu. Tenkrát jsme v jednom českém vydavatelství došli k tomu, že by se moje knížka o Sherlocku Holmesovi možná prodávala lépe, kdyby ji napsal někdo s anglicky znějícím jménem. Tak vznikl Mackenzie Peterson.
Já myslím, že to není zas tak úplně špatně, ne?
No, poté, co mi knížky začaly vycházet i v Anglii, jsem se bavil se svým tamním nakladatelem a řekl mu tuhle svou myšlenku, proč jsem přistoupil na pseudonym. A on mi to celé vyvrátil. Britové prý naopak mají rádi, když se příběhy z jejich prostředí dostanou dál. Vlastní jméno je zkrátka cennější. Od té doby publikuji jen pod svým jménem. Je to dobré i pro ego, když jdete třeba v Itálii po Nepoli a narazíte tam na svoji knížku v italštině.
Jedna z vašich knih se jmenuje Lesk a špína showbyznysu. Dá se u nás, ve srovnání se zahraničím, mluvit o showbyznysu?
Určitě dá. Já bych to rozhodně nesnižoval. Máme jednu ohromnou výhodu oproti světovému showbyznysu. Tam většina tiskovin s celebritami komunikuje zprostředkovaně a informace čerpá od manažerů, drby se sbírají z řad trenérů, uklízeček, vzdálených příbuzných a podobně, zatímco u nás se s většinou našich hvězd známe osobně. Je to určitě i tím, že jsme malá země, malý rybník. I když v posledních letech se to trochu mění. Dlouho třeba platilo, že ten, kdo se v branži už nějakou dobu pohyboval a vybudoval si svou síť kontaktů, měl telefon klidně přímo i na Karla Gotta. V podstatě už šlo jen o to, dohodnout se na konkrétní citaci. Dnes už se s Karlem Gottem tak jednoduše nespojíte. Poté, co onemocněl, vytvořil kolem sebe jistou zeď, což je naprosto pochopitelné. V tuhle chvíli je možné se s ním spojit, až na pár vyvolených, pouze přes manažerku. Donedávna tomu tak ale nebylo, nicméně u většiny lidí to takto funguje dodnes.
Je tato kniha v něčem jiná, než ty ostatní, které jste vydal?
Myslím, že to byla po řadě detektivek a vědeckofantastických románů první knížka, ve které jsem čerpal ze svého života coby novináře. Napsal jsem ji společně s Martinem Michalem, manželem Heleny Vondráčkové. Považuju ho za svého kamaráda. Jsou to de facto jeho paměti a jeho zkušenosti ze světa showbyznysu. Netvrdím, že je jeho pohled vždy na 100% správný, ale dokážu se vžít do pocitů člověka, který se ocitl v úplně novém prostředí a do toho musel bojovat se zlobou a záští, která se proti němu vyrojila. Martin byl zvyklý z podnikatelského světa na racionální jednání a nebyl připravený, že v showbyznysu stejně velkou roli hrají emoce, ega a určitá umělecká křehkost. V té knize promluvil o celé řadě okamžiků, které do té doby byly určitými médii prezentované z jednoho úhlu. A je dobře, že to všechno zaznělo i jeho pohledem. Každá mince má dvě strany. Co se týče mě, jak s Martinem tak s Helenou mám velmi dobré vztahy. Celé je to o vzájemném respektu a férové hře. A když Martin některé záležitosti řeší radikálněji, má k tomu zřejmě důvod. Prostě chce, aby se plnily závazky.
Dostal jste se někdy do situace, kdy jste si řekl, že to zabalíte?
Ano. Bohužel život přináší i situace, které nejsou jen příjemné, a i když máte nějak nastavenou sociální inteligenci a umíte svůj osobní život oddělit od toho pracovního, někdy tu hranici neumíte uhájit. Prostě některé lidi máte lidsky rád, a jejich tragédie se vás dotýká. A přesto stále musíte zůstat člen redakce a tyto informace zpracovávat. Nikdy nezapomenu na den, kdy Veronice Žilkové zemřel malý syn. Měl jsem s ní tehdy velice emotivní rozhovor a posloužil jí jako hromosvod pro všechno to špatné, co se stalo. Myslím, že věděla, že i když na mě v afektu vyvalí mnoho věcí, že je nezneužiju a nepošlu dál. Samozřejmě, že jsem si to nechal pro sebe. K ní a k Jiřině Bohdalové cítím asi největší respekt v této branži. Obecně mám rád osobnosti upřímné, třeba i ostré, ale které se za nic neschovávají a dokáží s vámi jednat na rovinu. Bez přetvářky a falše, které je v showbyznysu tak častá. Ať už pozitivně nebo negativně. Když o Veronice Žilkové napíšeme něco kladného, dokáže to ocenit. Zvedne telefon a řekne to. Ale funguje to i opačně. Ve chvíli, kdy šlápneme přes čáru, dá to jasně najevo. Na rovinu řekne, co si myslí. A tohle uznávám. Vím, na čem jsem.
Dostal jste se někdy do situace, že vám někdo vyhrožoval?
Ne. Ale pamatuju si, že jsme v jednom deníku přinesli fotografie Anife Vyskočilové s novým milencem, v době, kdy byla ještě vdaná za Ivana Vyskočila. Jednou se rozletěly dveře kanceláře, které vykopl rozzuřený Ivan Vyskočil, mával nám před obličejem těmi novinami. Zařval: „Kdo to psal?“ a ve mně byla malá dušička. Nakonec jsme se s kolegou postavili, že jsme to psali my dva. Naštěstí jsme nedostali pěstí. Vyskočilův hněv nebyl mířený proti nám, ale proti Anife, o jejíž nevěře se takto dozvěděl. Chtěl jen vědět, jak jsme k informacím přišli. Nakolik jsou ověřené. Když zjistil, že se skutečně jedná o pravdu, začalo to směřovat k rozvodu. To bylo asi jednou jedinkrát, kdy jsem si říkal, že by to mohlo špatně skončit.
Existuje u nás ještě někdo, s kým jste rozhovor nedělal a chtěl byste?
Z českých určitě ne. Ze zahraničních jo, ale těch je hodně. Ale nějak jsem nad tím moc nepřemýšlel. Moje parketa je tady v Česku. A v Česku jsem spokojený.
