Rychlá zpověď - porotce show Peče celá země Josef Maršálek: Lidé v pečení hledají záludnosti, přitom je to snadné

Josefe, vidím tě po několika letech, jak se máš, co se u tebe změnilo?

Mně se líbí, jak někteří těm 6 měsícům říkají několik let. Prosím vás, mám se výborně, Peče celá země právě probíhá, Cukrárna u Josefa probíhá na Déčku, připravují se další dva programy pro Českou televizi, s Terezkou Bebarovou natáčíme pro její kanál na youtube Čas na tebe, vydali jsme společně knihu Čas na pečení, která se krásně prodala, ostatní knihy se prodaly v knihkupectví, ať už jsou to Sexy dorty nebo Moderní česká cukrařina, Moje sváteční pečení nebo Péct, milovat a žít o tom příběhu, takže jsem zaneprázdněn. A navíc je jaro, takže já jdu na zahradu.

To mě právě zajímá, protože ty jsi šťasten tam dole na vesnici, ale vidím, že jsi spíš pracovně v Praze, tak kde je to mezi?

Ono se nám to maličko zvrhlo. Rozšířil se tady takový nešvar, takže místo toho, abych byl doma, jsem pořád někde na cestách, ale naštěstí to ještě zvládnu pokrýt všechno z Prahy a co se nedá z Prahy, to dělám z obýváku a z kuchyně, ale opravdu pravdou je, že bych si přál trávit více času doma. Takže na tom pracuji a celé léto nevytáhnu paty z baráku, slibuji.

Prodej rodinného domu, Praha 6 – 296m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Kdybych šla trošku do minulosti, tak si pamatuji, že třeba před pěti, šesti lety se tady začalo rozkřikovat, že nějaký Maršálek pekl pro britskou královnu. A od té doby otevřu lednici a vypadne na mě Maršálek. Jak se to stalo?

Já vůbec nevím, jak se to stalo, asi je to taková souhra zajímavých událostí, okolností. Vrátil jsem se do Česka, v tu samou chvíli Česká televize koupila práva k britskému Bake off neboli Peče celá země v Česku a potom už to jelo jedno po druhém. Je to úspěšný formát. Když se objevíte v hlavním vysílacím čase na České televizi v sobotu večer, sleduje to milion a půl lidí, tak potom už jste vlastně bez soukromí.

Jak zvládáš tuhle ztrátu soukromí?

Zvládám to právě tak, že asi tři týdny před spuštěním první řady Peče celá země jsem se nastěhoval do jižních Čech k partnerovi na maličkou vesnici. Tam si lidi velmi rychle zvykli na to, že už se mě nezbaví. Já jsem to řekl i celé jeho rodině, že kdyby náhodou to nedopadlo, tak příště se stěhuje Petr, že já už tady zůstávám, já už mám odstěhováno. Já už jsem se toho najezdil a nazařizoval, že už toho mám dost a tím, že nejsem tady (v Praze, pozn. red.), že tady nežiji, že opravdu jen přijedu, udělám tu práci a jedu pryč, tak soukromí, naštěstí, mám tak nějak ochráněné, bych řekl. Co mě trochu mrzí, je, že se mnou to soukromí ztratila moje rodina, která si to úplně nevybrala. Tam si říkám, že by to chtělo trošku vypilovat, že by ti novináři nemuseli být tak jízliví. Ale prostě také jen dělají svou práci.

Rozumím tomu, že se setkáváš s, jak tomu dneska říkáme, hejty?

Tak to právě ne, to ať tady zazní. Třeba na začátku se ozvali dva nebo tři takoví. Ale je tam takové magické tlačítko: Zablokovat - ano, ne, takže dáte ano a je to okamžitě vyřízené. Pamatuji si, když jsme dotočili Peče celá země, tak nám Vašek Kopta řekl v den, kdy se vysílal první díl: Prosím vás, hlavně nikde nic nečtěte a když už čtete, tak se k ničemu nevyjadřujte. Já to dodržuji z obou stran. A lidi, kteří jednou za čas tak jako vystrčí růžek demokracie, kteří mají pocit, že všemu rozumí a ke všemu se musí vyjádřit, tak u mě najdou rychlý konec.

Vzhledem k tomu, že jsi velmi komunikativní, předpokládám, že přichází hodně dotazů. Někdy bych řekla až zbytečných, na to, co mají třeba přidat do bábovky.

Ony to nejsou ani tak zbytečné dotazy, ale já se vlastně setkávám s tím, že lidi neumí česky a mě to tedy překvapuje. Já jsem si myslel, že já nebudu umět česky po patnácti letech v zahraničí. Já jsem mluvil anglicky, většinou, tak jsem si říkal, že se budu znovu učit češtinu, ale když napíšete do receptu třeba na kynuté buchty, na kynuté těsto, že v míse zamícháte všechny ingredience kromě másla a ta zpráva se dostane třeba k milionu a půl diváků nebo čtenářů, tak dostávám desítky dotazů ve smyslu, kdy mám dělat ten kvásek a kam ho mám dát. Vlastně si říkám: Počkejte, vždyť je tam napsané, že všechny ingredience dáte do mísy kromě másla, takže možná je to i odpověď na to, proč se někomu nedaří péct, protože v tom hledají zbytečné záludnosti a obtížnosti, a přitom je to strašně jednoduché.

Říká se: Co Čech, to muzikant. Ale najednou to vypadá, že co Čech, to cukrář. Jsi překvapený z toho, kolik lidí chce péct a kolika lidem to skutečně jde?

Já teda mimochodem jsem i muzikant. Tím chci jenom říct, že vlastně ta cukrařina a muzikantství jde ruku v ruce. Zaprvé je to lidská potřeba, jíst, to je jednoduché, takže budeme péct do konce dní. Dokud bude z čeho a kde, tak se bude prostě péct a jíst, takže nevidím jediný důvod, proč by lidi neměli péct. A potom u nás máme povinnou výbavu kuchyně domácí troubu. To málokde ve světě takto mají, a že ji máme velkou, že se v ní dá upéct třeba zákusek, bábovka. Třeba ve Francii má každá domácnost takovou maličkatou troubičku na kuře nebo kus nějakého masa. Oni nepečou tak moc zákusky nebo dezerty, řezy, chleba, rohlíky jako my tady, tam je to spíš takové sváteční. A pro ty zákusky, pro bagetu, pro chleba se chodí k pekařovi nebo k cukrářovi v ulici.

Přece jenom se setkáváš ať už v soutěži Peče celá země anebo v Gourmet Academy, kde učíš lidi péct, se spoustou lidí. Setkáváš se s něčím, co tě vážně překvapí, že třeba mají nějakou neznalost anebo naopak hodně velkou znalost?

Orientuji se na laiky, nedělám kurzy pro cukráře z odborných učilišť. S jedním ve Slavkově možná spolupracuji, ale tam vždycky rozrazím dveře jenom proto, abych tam narušil náladu, vlastně tam přijedu na čtyři dny, uděláme věci, které studenti s učitelem nedělají, protože na to není čas nebo to není v osnovách nebo nevím co, ale sem mi tedy chodí hlavně laici. A chodí sem i úplní začátečníci, kteří jsou nepotkaní nikdy cukrařinou, pekařinou a chodí i ti, co doma pečou a potřebují to dopilovat. Zrovna to kynuté těsto anebo se potřebují naučit věnečky a laskonky, což děláme v Moderní české cukrařině, nebo se naučit, jak se skládá dort. Ale nemůžu říct, že by mě někdy něco zarazilo nebo šokovalo, to vůbec nemůžu říct. Naopak mám rád, když jsou lidi zvídaví. Když jsme dělali Cukrárnu u Josefa, tak právě děti se s tím vůbec nerozpakují. Když je něco napadne, když něčemu nerozumí, tak se hned zeptají. Dospělí to mají jinak. Máte osm lidí, sedm z nich to nechápe, ale zeptá se jeden, po půl hodině, až najde koule, tu odvahu se zeptat. Děti ne, ty se v přímém přenosu zeptají tisíckrát, dokud jim to prostě nedocvakne.

Vím, že jsi říkal, že potřebuješ s těmi dětmi více trpělivosti, ale je to zábavnější?

Je to hrozně zábavné, já byl překvapen. To byla moje první televizní zkušenost s dětmi, takže jsme jeli podle scénářů tak ze 30 procent, ze 70 procent už je to improvizace, která je kolem pečení. Ale děti přišly perfektně připravené, uměly to jako recitál, básničku. Měli jsme tam Bertíka, tomu bylo 6 let a v době, kdy jsme natáčeli, ještě neuměl číst. Takže on se to učil tak, že mu to tatínek předříkával. A já, abych navázal s těmi dětmi nějaký kontakt, nějaký vztah ze začátku, tak říkám: Bertíku, čím ty budeš, až budeš velký? A vy naivně čekáte, že všichni budou chtít být cukráři. A ten šestiletý Bertík říká: Já chci být náměstkem. Já v životě, ve svých čtyřiceti letech, jediného nepotkal, neznám jediného náměstka, tak říkám: Dobře, kdyby to náhodou nevyšlo, ten náměstek, tak plán B?  Bankéř. A to ti poradil kdo, říkám. Tatínek. A tatínek je co? Tatínek je ajťák. A co dělá tatínek? Tatínek si celý den hraje u počítače hry. A to bylo jenom abych s ním navázal nějaký kontakt. A najednou to skončilo v televizi a teď mi lidi píšou, jak se z Bertíka stal prakticky nadnárodní hrdina, že baví celý národ. A když se to dozvěděli kolegové na univerzitě, kde můj partner Petr vyučuje, tak řekli, že se taky budou dívat na Déčko v 5 hodin odpoledne ve středu. Takže křivka sledovanosti v kategorii 50+ najednou vyletěla, nikdo neví proč, ale je to prosím vás Cukrárnou.

Tak doufám, že Bertík za to dostane nějaké prémie.

Je pravda, že on těmi všetečnými dotazy, hledám to správné slovo, vlastně, že se mě tázal do té míry, že jsem říkal už dost. Dneska už jsme všechny dotazy, které jsi mohl říct, vyčerpali. Potom jsem režisérovi se smíchem říkal, že příště bych rád seděl u castingu, tím jsem nenápadně mířil směrem k Bertíkovi. Ale pravdou je, že když jsme teď natáčeli pro Českou televizi s Markem Němcem upoutávku ke Kuřeti, které jsme společně moderovali, Pomozte dětem, tak na prvním natáčecím dni byl Bertík po půl roce.

Česká televize tě teď poměrně dost vytěžuje. Napadá mě dotaz z jiného soudku, kdyby ti nabídli jít do Stardance, šel bys?

Ježíši Kriste, to ať mně ani nic takového nenabízí.

Proč? Muzikant, tak bys mohl tančit?

Dobře, tak to si necháme na „kdyby náhodou“, já takhle nefunguji.

Už přes měsíc trvá válka na Ukrajině, tebe jako cukráře se to nějakým způsobem dotklo?

Mě osobně ne, dotklo se to mých kolegů na Ukrajině a to tak, že velmi. Protože díky Instagramu, sociálním sítím jsem zjistil, že jak je cukrářství malinkaté, tak jsme hodně propojeni.

Válka je věc, která se nikdy neměla stát, čím více o tom mluvíme a uvažujeme, tím méně tomu prakticky rozumíme, vůbec nikdo nechápe, jak je možné, že to všechno trvá tak dlouho, takže mě to strašně štve. S ukrajinskou ambasádou jsme udělali společný projekt, kde se dražil dort v Rudolfinu, spolupořádal to Forbes. Pomáhali jsme našim ukrajinským kolegyním tady v Gourmetu, kde jsme na začátku dělali šílenosti, dali jsme dohromady trošku peněz i se svými spolusledujícími na Instagramu, na sociálních sítích, abychom jim pomohli ubytovat jejich rodiny tady u nás v Česku, vydražily se nějaké věci přes UNICEF, ale tahle věc se prostě nikdy neměla stát.

Mě to nezasáhlo do té míry, že bych z toho nespal, takhle to není. Ani nemám žádné velké frustrace, ani mě to nijak netíží, ale vždycky mě to strašně bolí a šokuje mě to, že je velké množství lidí, kteří si vůbec nepřipouštějí, že je nějaký problém. A tomu třeba nerozumím. Já v životě nerozumím spoustě věcí, protože jsem jenom cukrář, ale u něčeho tak strašně banálního, jako že jedna země přijde do druhé země a začne tam brát, já vůbec nechápu, že tomu lidi nerozumí, tomuhle faktu. Takže jsem z toho tak trošku překvapený.

Narážím na to, že asi nejen kvůli válce, ale inflace je vysoká, hodně se všechno zdražuje, včetně potravin a ty s potravinami pracuješ…

Realita je taková, že všechny potraviny na světě, které se vyrobí, vypěstují, hospodářská zvířata, která se vychovají, tak třetina z toho všeho jde zpátky do kompostu, vyhazuje se. To je hrozný průser, neúcta k lidem, kteří to vyrábějí, produkují, k zemědělců, neúcta k té surovině. Spousta toho pochází ze zemí tzv. třetího světa. Z Afriky, Zambie, z Thajska, kde pracují děti a my s tím plýtváme. Ta třetina toho jídla by nasytila každý den 3 miliony lidí a každý den je miliarda lidí hladová. Tohle je otázka, a tohle je moje odpověď na tu otázku, prostě se přestane plýtvat, to je nutné. Není možné chodit do supermarketů a vzít si tři věci za cenu dvou, každý druhý den je všechno v 50procentní slevě, takhle to nejde. Myslím, že jsme příliš rozežraní a říkám to s vědomím toho, že vím, že kvůli této situaci, kvůli inflaci to spousta lidí bude mít teď strašně těžké. Ať už jsou to matky samoživitelky nebo staří lidé, kteří zůstali sami, nemají rodiny, které by je mohly nějakým způsobem zaopatřit, pomoct jim, budou to mít těžké. Já věřím v sociální Evropu, v sociální systém této země, že se o tyto lidi postará skrz rozpočty a daňové poplatníky, ale je třeba, abychom neplýtvali.

Takže rada na závěr nebo nějaké poselství?

Používat zdravý selský rozum. Já si myslím, že kdybyste se mě zeptali před dvěma měsíci, jak je to se zdravým selským rozumem, tak vlastně zdravý selský rozum byl nevýhodou konkurenční, protože vy, když jste ho měli a mluvili jste o těch věcech s tím nadhledem, tak jste pořád vysvětlovali, jak to vlastně myslíte. A teď můžeme zase objevit ten zdravý selský rozum a pomoct si s ním odpovědět na běžné otázky, protože my víme, jak se máme chovat, my víme, že se s jídlem neplýtvá, že se nemůžou pořád vyhazovat a kupovat nové telefony, auta a kuchyňské linky každé tři roky. To my víme, akorát ta rozežranost nás dovedla do bodů, kde jsme se takhle chovali, tak pojďme zpátky do základů.

Děkuji za rozhovor.