Top hledané
Výsledky (0)
O pečení, o životě na vesnici a o natáčení Peče celá země

Rychlá zpověď - Josef Maršálek: S manželem jsme nechtěli čekat na svatbu 20 let

Karolína Lišková
23. srpna 2020
+ Přidat na Seznam.cz
11 minut čtení

Josef Maršálek je v Česku znám jako ten, kdo pekl v Londýně pro královskou rodinu. A pak také jako ten, kdo vybíral cukráře v jedné z nejsledovanějších show Peče celá země. Pro nás je to ale ten nejveselejší a nejšťastnější cukrář na světě. V rozhovoru pro LP-life.cz se svěřil, jak mu show změnila život, a také promluvil o tom, jak během jednoho roku změnil život o 180 stupňů – zamiloval se, odstěhoval se na vesnici, oženil se, dostavěl zahradu u domu a teď se kromě psaní knih věnuje chovu speciálních morčat.

Co je tou největší novinkou, kvůli které jste v Praze?

Tou největší novinkou, kvůli které jsem v Praze, určitě není, že jsem se před měsícem oženil. Jsem tu kvůli tomu, že jsem měl schůzku s marketingovým oddělením Albatrosu. Řešíme teď marketing a PR akce kolem mé nové knihy, která vyjde osmého října. Bude celá o svátcích, adventu, Novém roce a Třech králích. Bude to velká sváteční kniha o pečení.

Můžeme se těšit na nějaký highlight, který nikdo z nás na Vánoce nedělá, a vy nás to naučíte?

Prodej luxusního bytu 2+kk, 98 m2 s terasou
Prodej luxusního bytu 2+kk, 98 m2 s terasou, Praha 4

Highlightů tam bude několik. Lidé by samozřejmě očekávali, že budu dělat české Vánoce. Jsem sice Josef, ale nejsem Lada, takže ty Vánoce budou mezinárodní. Samozřejmě Česko, Morava, mé vzpomínky tam budou mít obrovský prostor, ale je to kompilát toho nejkrásnějšího, co se kolem Vánoc peče na celém světě. Od Indie přes Španělsko až po Anglii, kde jsem strávil spoustu let a přidal jsem k tomu můj šmrnc, aby bylo rozeznatelné, že je to ode mě.

O vás všichni vědí, že jste v Anglii pekl pro královskou rodinu.

Ano, pět dnů z deseti let. (směje se)

Co by si dala na Vánoce královna?

Nevím, asi to u nich bude tradiční, takže nějaká krůta, brusinková omáčka, puding, brambory a zelenina. Nemyslím si, že bude moc řešit sladké. Asi si dá tradiční mince pie, to je křehký pocukrovaný koláček naplněný směsí rozinek, kandovaného ovoce a brandy. Oni to většinou jedí večer, když se vrátí z kostela u krbu s portským vínem.

Pořad Peče celá země byl obrovský úspěch, hodně vás to zviditelnilo mezi obyčejnými lidmi, nejen mezi cukráři. Bude druhá řada a s vámi se počítá. Máte nějakou představu, co byste dělal jinak než předtím?

Nejvíce ze všeho mě šokovalo to, že jsem nedostal žádnou, řekněme hereckou, průpravu. Pořád jsem čekal, jak dostanu několik týdnů před natáčením pokyn z režie, aby mně řekli, jak mám mluvit, abych nešišlal a podobně. Je jedna věc být někde zavřený s cukráři a péct bábovky – a pak si stoupnout před kameru. Tam na vás míří šestnáct kamer, osmdesát lidí běhá na place a za placem a natáčí se s vámi pět set hodin materiálu.

Naivně jsem si myslel, že dostaneme nějakou průpravu jako neherci. Nejsme tam samozřejmě jako herci, ale jako porotci. Přeci jenom je to ale televizní pořad. Show, kterou na začátku sledovalo 1,3 milionu lidí a finále skoro dva a půl milionu, což v Česku nebylo asi patnáct let. Je to až komické, jak tahle soutěž zafungovala.

Nemůžu říct, že by byla amatérsky udělaná, právě naopak, byli tam neuvěřitelní profesionálové od pana režiséra Honzy Fronce nebo Uroše Trefala, po dramaturgy a naše úžasné soutěžící. Když si ale vzpomenu, že se to připravovalo skoro dva roky, než se to začalo natáčet, a až téměř po dalším roce to viděl divák, tak mě to docela zaskočilo.

Vy ale mluvíte hezky, nepotřebujete průpravu.

My jsme to natáčeli v květnu 2019 a leden až březen 2020 to běželo v televizi. Až potom jsem zjistil magii střihu. Kolikrát se přeřeknete a režisér vám řekne „řekni do mikrofonu třikrát za sebou ř“. To, jak si to umí skvěle namíchat, jsem se dozvěděl, až když to běželo v televizi.

Stejné je to s tím, co se dělo na place, když jsme tam nebyli, protože jsme tam nebyli nonstop. Třeba technická výzva se odehrála bez nás. My jsme tam byli na úvod a ochutnávku, ale celý časový prostor od hodiny a půl až po tři hodiny jsme tam nebyli. A to se tam děly věci, třeba jak nás parodovali, chodili mezi stoly a ochutnávali, byly to docela vtipné situace. Byl jsem celou dobu u natáčení, a přesto jsem u televize pak kroutil hlavou, že polovinu z toho ani nevím.

Luxusní byt na prodej, Praha 7- Bubeneč - 150m
Luxusní byt na prodej, Praha 7- Bubeneč - 150m, Praha 7

Co byste udělal teď jinak než v první řadě?

Mám to asi jako Lucka Bílá, která před lety říkala, že má spoustu myšlenek, ale marně hledají mozek. Já zase strašně rychle mluvím. Jsem si toho vědom, ale když se snažím zpomalit, tak to pak nedává smysl. (směje se) Potřeboval bych najít mezi tím nějaký kompromis. Na druhou stranu naše role jsou spontánní, nemáme scénář.

To je ale dobré…

Což je super, ono to potom opravdu stojí na improvizaci a spontánních reakcích na to, co ochutnáváte a vidíte. A přitom myslíte na to, že nemůžete pořád říkat jenom „mi to chutná a je to dobré“. To by asi diváka po druhém kole přestalo bavit.

Našel se tam nějaký cukrář, který vás skutečně překvapil? Něčím, co jste nikdy nejedl nebo neobvyklou kombinací chutí?

To se nestalo, několikrát mě ale cukráři vrátili do dob mého dětství. To byly všechny ty disciplíny kynutých koláčů a buchet. To jsou věci, na kterých jsem vyrostl. Ve dvou momentech jsem se málem rozplakal. Myslím si, že v jídle jsou vzpomínky, jsem o tom přesvědčený. Všichni to známe, že když přijdete k babičce, otevřete almaru a ucítíte její vůni, zapamatujete si ji do konce života. Když ji pak někde za život ucítíte, začne se vám chtít buď plakat, nebo se smát. To jsem tam zažil u dvou soutěžících. V jednom případě to byla výzva sladkých plněných knedlíků, ve druhém případě buchty.

Co jiného vás čeká kromě vydání nové knihy a druhé série Peče celá rodina?

Vydávám už třetí knihu. Od té doby, co jsme se neviděli, jsem už pokřtil dvě knihy. Jedna byla životopis, který jsem napsal pro Mladou frontu. Křtila ji Veronika Arichteva s Vaškem Koptou a pan Giuseppe Silvestri. To je můj kamarád z Londýna, Ital, který vařil poslední večeři princezně Dianě. Mimo jiné je to osobní šéfkuchař pana Al-Fayeda, který tenkrát vlastnil Harrods, když jsme tam společně pracovali.

Druhá kniha přišla o půl roku později. Já jsem se letos vrátil s přítelem v půlce února z Indie, kde jsme byli téměř na čtyři týdny za přáteli. Týden na to jsme v Praze křtili první cukrářskou knihu, Moderní českou cukrařinu, a tu křtila paní Lucie Bílá. Její švagrová, Adélka, je cukrářka, která k nám kdysi přišla ke castingům, a mezitím jsme se stali přáteli. Šel jsem jí jako garant, aby si mohla pořídit živnostenské oprávnění a provozovat cukrařinu. Lucii Bílou jsem oslovil a ráda souhlasila, že půjde za kmotru. S hrdostí můžu říct, že kniha byla vydána na začátku února a za tři dny byla vyprodána, takže už jsme křtili první dotisk.

Před pár dny jsem se z Albatrosu dozvěděl, že je opět vyprodáno a připravuje se druhý dotisk. Pro ně to bylo překvapení sezóny, protože nejsou kuchařské nakladatelství, ale vydávají beletrii a krásnou literaturu. Najednou přijde Maršálek, který jim vnutí cukrářskou knihu. Oni ji nechtěli, chtěli životopis, ten jsem ale mezitím psal pro Mladou frontu, tak jsem jim vnutil tuhle. Teď jsem pro ně, a i pro sebe, napsal novou vánoční knihu.

Musím říct, že jestli ta první byla hezká, tak tahle bude úžasná. Vyměnil jsem fotografa, fotila mi to Maruška Bartošová. Dělali jsme to uprostřed korony, kdy se má sestra s manželem a tenkrát pětiměsíčním synovcem Vojtíškem sjeli k nám do jižních Čech. Maruška naložila auto plné krámů, které potřebovala k tomu, aby udělala nádherné fotografie. Sedmnáctého dubna jsme večer udělali teambuilding a za čtyři dny jsme měli nafocenou nádhernou a exkluzivní knihu. Jsem na ni neuvěřitelně pyšný. Spojily se nádherné elementy v úžasné atmosféře. Grafik bude zase Jakub Kašek, který dělal obě předchozí knihy. Na našem trhu něco takového není.

Jak se dá hezky využít karanténa…

Já si myslím, že jsme si to zasloužili. Nejsem jeden z těch, kteří nadávají, jak je to šíleně těžké, a říkají, že teď bude všechno jinak. Myslím si, že jsme si o to jako lidstvo říkali. Plenili a pleníme to tu úplně strašně a byli jsme v nějakém nezadržitelném poklusu toho, jak jsme nutili ekonomiku, aby fungovala jen na základě spotřeby. To je strašně špatně. I když jste pětileté dítě, tak víte, že nemůžete jenom spotřebovávat, abyste fungovali, protože jednoho krásného dne nebude co spotřebovávat. Nebo si hrát na to, že se dá všechno recyklovat. Nedá. Jednoho dne nás bude tolik, že nevypěstujeme jídlo, abychom se najedli.

Vím, že už to je na hranici filosofie, do toho se pouštět nechci, ale myslím si, že to bylo špatně nastavené. Měli jsme šanci v roce 2008 a 2009, když byla světová ekonomická a hospodářská krize, to jsme nepochopili. A vlastně se vůbec nic nestalo, naopak se začalo spotřebovávat ještě víc. Teď jsme dostali další lekci, kdy člověk zjistil, že se dá vypnout. To nikdo nikdy nezažil.

Něco se třeba vypínalo ve dvacátých třicátých letech za první velké hospodářské krize. Teď najednou v roce 2020, kdy si lidi myslí, že mají všechno pod kontrolou, létají na Mars a chtějí bombardovat komety, najednou přijde něco, s čím nikdo nepočítal, alespoň podle informací, které my máme. Najednou to, co jsme měli jisté, je velmi nejisté. Myslím si, že spousta lidí to pochopí jako příležitost ke změně.

Jak se stalo, že takový světoběžník začal žít v jižních Čechách a oženil se? Navíc takhle rychle, naposledy jsme se viděli před rokem a půl, a to jste nikoho neměl…

Měl jsem přítele.

Toho Španěla?

Ano. Poslední rok se Španělem už nebyl dobrý. Nejdřív jsem to jen naznačoval a pak i říkal, že tak, jak jsem žil těch devět let, už nedokážu dál žít. Něco jiného je, když žijete v Londýně a do Barcelony každou půl hodinu létá letadlo. Můžete být za dvě hodiny doma v Barceloně, být tam pár dní, pak se vrátit zpátky. Když jsem se stěhoval do Indie, myslel jsem si, že to ten vztah nevydrží. Vztah to vydržel.

Potom jsem přišel do Prahy, to je už Barceloně blíž, ale říkal jsem, že už to takhle dál nejde. Stojí mě to spoustu peněz a času. Jsem navíc člověk, který se obětuje, takže jsem dělal třeba čtrnáct dní v kuse, abych pak mohl být pět dní s ním. Ten poslední rok už to bylo tak, že on sem přiletěl jenom třikrát, zatímco já jsem tam jel asi patnáctkrát za ten rok. S přibývajícími roky se priority mění a člověk chce být víc v klidu, myslí si, že na to má i nárok, a to se neděje.

Ten vztah nikam nevedl, netlačil jsem ale, aby to skončilo. Říkal jsem si, že jestli se má něco změnit, změní se to. Podíval jsem se tam nahoru a řekl: „Jestli tam na mě někdo čeká, ať zaklepe a vejde.“ Najednou mně na konci ledna loňského roku přišla žádost o přátelství na Messengeru od Petra Tejmla. Nějakou dobu jsme si psali, potom jsme se viděli a po první schůzce jsem jel do Španělska ukončit vztah.

Tam jsme se vyplakali, protože jsme se milovali. Rozešli jsme se, protože ani jeden nebyl ochotný udělat krok zpátky a něco změnit, abychom mohli být spolu. To bylo ještě před Peče celá země a vydanými knihami. A já jsem prostě cítil, že tu mám být.

Tady jste se dočkal…

Je to zajímavé, protože když jsem byl v Indii, tak jsem Manuelovi sliboval, že kdybych se náhodou měl z Indie vrátit a pracovat někde jinde, rozhodně se budu stěhovat do Barcelony, bylo to logické. Pak ale přišla pražská nabídka a přišlo mi logičtější zůstat tady, než se stěhovat do Barcelony, kde tenkrát byla 17procentní nezaměstnanost. To, že to bylo dobré rozhodnutí, jsem se dozvěděl až za dva roky.

Jak je možné, že jste se vzali tak brzy?

Oba jsme dost staří na to, abychom čekali dalších dvacet let. Před pár dny jsem byl na svatbě Josefovi Doležalovi, což je jeden z našich soutěžících, a ten se s nevěstou znal dvacet let. My jsme to vzali z opačného konce. Bylo nám spolu dobře, Petr je o rok mladší. Řekl mi dvacet minut před půlnocí na Silvestra u přátel ve Francii, že bychom se měli v roce 2020 vzít. Ptal jsem se proč, a Petr řekl, že příští rok je rok 2020. A že čím budeme starší, tím horší budeme mít paměť. A 2020 je jednoduché na zapamatování. Ještě tam jsme si vybrali datum. Navrhl se dvacátý červen, vycházelo to na sobotu a Petr má rád letní měsíce.

Ještě před půlnocí jsem psal kamarádovi Robertovi Chejnovi ze Chateau Kotěra v Ratiboři, abych se ho zeptal, jestli mají 20. června volno. Tam jsme si kdysi řekli, že kdyby náhodou měla někdy být svatba, tak tam. Hned prvního ledna jsme si datum zarezervovali.

Co děláte v Jižních Čechách? Tam kurzy asi nevedete.

Vedu kurzy v Gourmet Academy v Praze u Potten & Pannen, a pak dělám v Budějovicích u Honzy Kroba ve Fine Food Academy, což je největší food akademie v Česku za hranicemi Prahy.

Není to pro mě ale primární zdroj obživy. Z fyzické práce dělání tři sta hodin za měsíc se to přesunulo do té pozice, kdy už si můžete vybírat. S Terezkou Bebarovou natáčíme krásnou lifestylovou show, kdy se polovinu času něco peče, a druhá je vyplněna krásnými reportážemi s lidmi, kteří umí nějaké řemeslo nebo ze zajímavých míst. To děláme pro televizi Mňam a televizi Praha. Psaní knih taky zabere spoustu času. Spolupracuji s magazíny, například s Gurmetem, kde nedávno vyšel můj vlastní speciál. Konzultuji u nás i ve světě.

Co vaše morčata? Nedovedu si představit mít sto morčat…

Ta jsou ale šlechtěná a s rodokmenem. Patří partnerovi, Péťovi. Zajímá se o ně od dětství.

Kde je máte?

Mají vlastní místnost na zimu, přes léto jsou venku.

Pamatujete si všechna jejich jména?

Všechna mají jména, podle abecedy. Jedno z nejkrásnějších je Nana.

Jak je velké?

Váží zhruba kilo. Vypadá trochu jako buldoček, je to nádherné zvíře.

To jste se přiženil do úplně nového světa…

Je to pro mě úplně nový vesmír, vůbec jsem nevěděl, že existuje. Na druhou stranu nikomu nepřijde zvláštní, když se šlechtí psi nebo kočky. Petr má morčata v Indonésii, Brazílii, Thajsku, všude možně.

Kolik stojí jedno takového morče?

Všechny jsou s papíry, jedno stojí třeba sedmdesát až sto euro.

Jste šťastný?

Naprosto. Vrátil jsem se k tomu, co jsem dřív neměl moc rád – rýpání se v zemi na vesnici. Jako malého mě to nebavilo, zatímco ostatní si kopali do balonu, já byl na poli. Najednou jsem měl nutkání se k tomu vrátit, takže jsem se obklopil stromy, květinami a záhonky. A láskou.

Josefe, děkuji za rozhovor.
 

Rychlá zpověď:

Co vám soutěž Peče celá země dala a vzala?
Dala mi spoustu nových přátel, zkušeností a nevzala mi vůbec nic.

Nejúžasnější věc na žití na vesnici?

Příroda, lesy, rybníky, milí lidé, prostor, velká zahrada, bazén, želvy...

Co vám naopak na vesnic chybí z Prahy?

Někteří přátelé a zejména rodina, má sestra.

Než uděláte nový dezert, děláte si skicy. Jak by měl vypadat dezert speciálně pro Miloše Zemana?

Pan prezident dostane dezert, který si zaslouží a rozhodně bude vyjadřovat jedno velké zklamání.

Nejdražší taška, kterou vlastníte?

Limitovaná edice od Chanela.

Co pro vás znamená luxus?

Jídlo je pro mě dostupný luxus.

Bojíte se druhé vlny koronaviru?

Já jsem se nebál ani té první, ale bojím se, že to v lidech nechá obrovskou ránu, šrám, který bude těžko zahojitelný.

Za kolik peněz byste byl ochotný ostříhat svoje vlasy a vousy?

Za žádný, je to můj trade mark.

Co očekáváte od druhé řady Peče celá země?

Že bude ještě lepší, ještě úžasnější a že ji bude sledovat více jak 2,5 milionu lidí.

Jaký dezert vám nejvíce chutná od vašeho manžela?

A.. dokřupava upečená kachna, zelíčko a knedlík.

Jaký zvířecí přírůstek hodláte ještě pořídit?

Myslím, že se chystáme na francozského buldočka.
Čeho si nejvíce vážíte na svém manželovi?
Láska.

Co byste poradil začínajícímu cukráři?

Vydržet, protože cukrařina je běh na dlouhou trať.

Jakou dietu byste nasadil, kdybyste chtěl zhubnout?

Středomořská, pláže, moře, hodně sexu, maso a zelenina.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Jak se máte?

Fantasticky!
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - Anna Julie Slováčková:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - umělec Maxim Havlíček z LA:
Zobrazit článek