Rychlá zpověď - senátorka Parlamentu ČR Miroslava Němcová: Nečetla jsem žádnou Babišovu knihu, žádnou nikdy nenapsal

Když jsem zmínila, že s vámi chystám rozhovor, tak mi všichni řekli, ať vám vyřídím, že už byste měla konečně kandidovat.

Cítím, že tlak se zvyšuje, je to přirozené. Mandát současného prezidenta se blíží ke konci. Ale není dobré rozhodovat se pod tlakem.

Dělala jsem rozhovor s Danuší Nerudovou a Adélou Šípovou, které spolu s vámi zařadil časopis Heroine do ankety o budoucí prezidentku. Co vy si o tom myslíte, kromě toho, že je to na vás velký tlak, protože vaše jméno jako potenciální kandidát rezonuje už mnoho let? Myslíte si, že by žena, ať už vy, nebo kdokoliv jiný, na Hradě „uklidila“ lépe?

Já to neumím rozdělit na svět žen a mužů. Pořád jsem přesvědčená o tom, že ty světy jsou propojené a máme v nich žít spolu, a jsem si jista, že má rozhodnout to, kdo je lepší. Nechci říct, že za všech okolností žena na Hradě bude lepší než všichni dobří a kvalifikovaní muži. Takhle jednoduché to není a já se tomu bráním.

Na druhou stranu i vidím ve společnosti touhu po něčem, co by znamenalo velkou změnu. To se projevuje právě v důrazu na ženský element v politice. Řekla bych, že určitá připravenost ve společnosti pro takovouto velkou změnu je.

Luxusní vila na prodej, Dolní Měcholupy - 616m, Praha 10

Zobrazit nemovitost

A co na to vaše okolí? Jestliže vás tlačí kolegové a novináři, tak to je jedna věc, ale zajímá mě, co si o tom myslí vaše rodina?

Bavíme se o tom doma. Nelze se o tom nebavit. Můj manžel vždy držel po celou dobu mé politické kariéry takový postoj, že jak se rozhodnu, tak se rozhodnu dobře a on mě bude podporovat. Cítím ale, že na roli prvního muže by se moc netěšil. Ale neříká to

Takže jediné, co vás tlačí ke zdi, je ten tlak, který je nepříjemný?

Tlak a hlavně to, že člověk si opravdu musí být ve chvíli, kdy učiní rozhodnutí, vědom toho, že má dost sil, energie a schopností, aby mohl jít naplno.

Ale tak těch vy máte dost...

Teď mám, ale co se stane za rok, nikdo neví. Proto si myslím, že není možné rok a něco dopředu vyhlašovat rozhodnutí a že to má být po zralé úvaze. To není tak, že se domluvíme, že půjdeme spolu na kafe a pak si zavoláme, že z toho sešlo. Toto je něco jiného.

Jak hodně dělám rozhovory s politiky, tak se hlavně ptám, zejména žen, proč je jich v politice tak málo. A ony, i muži, mi říkají, že je to nehostinné prostředí nejen pro muže, ale hlavně pro ženy. Máte kolem sebe také ženy, které za vámi chodí pro rady, jak třeba v politice lépe uspět, protože to není skutečně pro každého?

Setkávám se s tím, že třeba ženy, které chtějí vstoupit do politiky, nebo studentky, které to zajímá, ať už studují politologii, společenské vědy nebo žurnalistiku, chtějí prokouknout ten politický svět a vidět trochu do jeho pozadí, tak se mě ptají na tyto otázky a vždy skončíme na tom triviálním, jestli by pomohly nebo nepomohly k většímu zastoupení žen kvóty.

Já jsem odpůrce kvót, protože si myslím, že to rozhodně nic neřeší, a jako příklad uvádím, že moje politická strana ODS měla jako jediná předsedkyni Senátu, Libuši Benešovou, a předsedkyni Poslanecké sněmovny, což jsem byla já. Nepotřebovali jsme k tomu kvóty. Myslím si, že jsme byly prostě schopné se prosadit, a tento princip se mi líbí ve všech oborech. Neumím si představit žádný obor, kterému by prospělo, kdyby tam byly povinné kvóty, kolik tam smí sedět mužů a kolik tam smí sedět žen.

Ale taky jste si prošla svým, a ne každý toto vydrží. Já si pamatuji, jak jste říkala, že vám také chodily výhružný e-maily.

To chodí a chodí to úplně každému, možná že ženám více než mužům, protože když jste srab a píšete anonymy, tak se většinou nějak vyžíváte v tom, že je posíláte ženám. Takto to prostě funguje.

Já je nečtu, mám zařízený systém, takže se ke mně ani nedostanou. Teď už jsem se naučila tomu, že mě nic nemůže v tomto ohledu rozhodit. Dřív mě trápilo, když chodily výhružky, jak mou maminku na vozíčku shodí ze schodů a podobně. Nespala jsem z toho. A teď jsem si zavedla systém, kdy se to ke mně vůbec nedostane a ti psychopati, ať si píšou, co chtějí.

Ona někdy ta nevědomost je sladká. Nicméně, co jsem si všimla, protože vás sleduji na Facebooku, tak jste se tam pustila do paní Maláčové...

A dostaneme se k tomu, že nemůžete říct, že ve světě politiky a mužů jsou všechny ženy v každém případě lepším řešením. Anebo obráceně, že muži jsou lepším řešením třeba ve škole, kde je většina žen.

Není to tak. Do paní ministryně Maláčové jsem se pustila proto, že už mně prostě přetekl pohár trpělivosti. Ona si skutečně myslí, že může jakoukoliv lež omílat do nekonečna a že se slušní lidé neozvou. Tím, že máte v sobě brzdu a říkáte si, že na tohle slušný člověk nereaguje, tato slova a argumenty nepoužije, tak nakonec můžete vypadat jako slaboch. Tak jsem si řekla, že to ne a když to tak chce, tak to bude podle principu, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

A ozve se vám takto někdo, když se do někoho přes sítě pustíte? Konfrontuje vás zpětně?

To ne, v tomto ohledu se mi nestalo, že bych své výhrady na Facebooku formulovala vůči nějaké osobě a ona by se mi ozvala a řekla pojďme si sednout a pojďme si to probrat. To se mi ještě nestalo, ale ozývají se čtenáři, kteří jsou buďto na jedné, nebo na druhé straně a líbí se jim více moje argumenty, nebo argumenty druhé strany.

Na druhou stranu v případě paní Maláčové, pokud věří tomu, co dělá, tak by se měla ozvat a stát si za svým, ne?

My už jsme se takto střetly v Senátu při nějaké diskuzi, kdy se chovala způsobem, který opravdu nepatří na veřejnou senátní debatu. Tak jsem ji šla upozornit, že by se mohla chovat, jak náleží. A neříkám jí to jenom já.

Například teď jsem viděla debatu, kde byla s Markétou Pekarovou Adamavou a s Tomiem Okamurou. Můžete stokrát s někým nesouhlasit, ale to, co tam paní ministryně předváděla, byl projev nevychované osoby.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Tak pojďme spíš k vám. Řekněte mi, vy už jste v Senátu rok?

Teď v říjnu to bude rok.

A jak se vám tady daří? Kromě toho, že jsem vás nemohla najít, protože jste se přestěhovala. Jak to vnímáte, byl to posun, krok dopředu?

Byla to mimořádně šťastná změna v mém životě. Nečekala jsem, že tak příznivě na mě zapůsobí, protože jsem si říkala, že je to stále Parlament. Sněmovna nebo Senát, jsou to dvě komory Parlamentu a dělají hodně podobnou práci. Ale významný rozdíl, který oceňuji opravdu každý den a těším se z toho, je v atmosféře, která tady je. Prolínají se tady různé názory senátorek a senátorů, ale chovají se k sobě velmi noblesně a velmi zdvořile, což mi vyhovuje.

Nefackují se? Tam někde u pultíků?

Ne, což je úplně senzační a je to podle mě dáno dvěma příčinami. První je ta, že přímá volba, která probíhá v druhém kole, nedovolí postup extrémistům, ať zprava nebo zleva, a lidé v druhém kole rozhodnou pro nějakého konsensuálního politika. To se tady projeví.

Druhá věc je, že musíte splnit podmínku 40 let věku, a to znamená, že už máte za sebou nějakou kariéru, něco jste si vyzkoušela v osobním životě, prošla jste výhrami a prohrami. Už je člověk usazenější. To mi v tomto ohledu velmi vyhovuje. Mám pocit, že jsem se restartovala, všechny síly se obnovily a ohromně jsem spokojená.

A co se vám za ten rok povedlo, co byste vypíchla?

Ten rok byl komplikovaný tím, že byl ještě pořád podbarven tím koronavirovým šílenstvím, takže akce, které se vždy děly, jako je setkání nebo besedy, byly limitované a omezené.

Ale na co se zaměřuji, co je moje silná parketa a s čím jsem i do voleb šla, je být tím, kdo posílí v Senátu povědomí, že jsme pilířem demokratické společnosti. Pojistkou proti všem možným excesům, které se mohou stát ve vládě, ve Sněmovně nebo na úrovni prezidenta. Což se teď děje.

Podle mě nemáme prezidenta ani předsedu vlády ani většinu ve Sněmovně, která by byla garantem toho, že nebudou porušovány demokratické principy. A to tedy ve všech svých vystoupeních a ve všem, co dělám, prosazuji a setkávám se s pozitivním ohlasem.

A co u vás doma? Když jsme spolu mluvily naposledy, tak jste se chystali na čtyřicetileté výročí?

To už asi padesátileté. Padesáté výročí jsme měli.

A byli jste v Itálii, jak jste plánovali?

Měli jsme jet dokonce do La Scaly v Miláně. Měli jsme vstupenku, pak jsme ji museli rušit, protože i La Scala se zavřela a máme to přeložené na letošní listopad, tak třeba se to podaří letos.

Snad se tedy hranice nezavřou. Nicméně co je u vás ještě nového?  Něco z toho rodinného života. Nestala jste se znovu babičkou?

Babičkou ne. Každým rokem mě ale čím dál tím víc baví zahradničení, protože přeci jen za ty čtyři roky, co se snažím zahradu vybudovat, tak už jsou vidět nějaké výsledky. Živý plot, který měl půl metru, už má dva metry a najednou to, co bylo dřív jen pokus omyl, tak už ty omyly mám za sebou a už se mi i víc daří něco zajímavého vypěstovat.

Tak to je jedna veliká radost. Řekla bych, že druhou radostí, když můžu a mám čas, tak je ježdění na kole. Koupila jsem si novější model elektrokola, abych na něm dojela dál než na tom prvním, a snažím se dělat něco pro svou osobní kondici.

Řekla bych, že mám ohromné štěstí, že jsme zdraví, že je rodina v pořádku. Když si někdy večer stýskám, tak vždy mám v sobě vnitřní povel, který říká: zastav se a řekni si, jsou zdraví, máme se rádi a všechno běží dobře, takže se nic zlého neděje. V soukromém životě bych tedy řekla, že jak byl přechod ze Sněmovny do Senátu velkým restartem, tak tady nebylo třeba nic restartovat. Jsem spokojená, že to běží tak, jak to běží.

To je dobře, a to mi také připomíná, že v jednom z rozhovorů jste mi říkala, že syn je lékař a že se na vás často zlobí, že kontroly flákáte.

Ano, tak u toho zůstal, to se nezměnilo. Akorát že teď už má, myslím, vybroušenou formu, jak mi sděluje své námitky. Protože jednou tak třeba za měsíc mi přijde esemeska nebo mail a je tam jen „dtto“, jakože už mi jednou řekl, co mám dělat, a teď už to nehodlá opakovat (smích).

Ještě jsem se chtěla zeptat, jak jste dříve mluvila o tornádu na jižní Moravě. Postihlo to někoho vašeho blízkého?

Z jižní Moravy mám manžela, ale ze Znojma. To nebyla oblast, kterou to potkalo, ale vedle území, kterým se prohnalo tornádo, kousek od obce Hrušky, je Moravský Žižkov. Vzdušnou čarou, jestli se nemýlím, jsou to dva až tři kilometry. A v Moravském Žižkově máme kamaráda vinaře. Kupujeme od něj léta víno. Navštěvujeme se, obdivuji ho, protože je to mladý člověk, který je podle mě úžasný, narodil se pro to být vinařem a nikdy si nestýská. Ale tehdy zažil šok. Sice nebyli chyceni úplně tak jako ty Hrušky, ale později napsal e-mail, který mě vždy dostane, když si na to vzpomenu.

Napsal: ‚Nikdy jsem si nemyslel, že když napíšu, že mi to vlastně vzalo jen střechu, zničilo auto a dvě třetiny vinice, tak že jsem dopadl dobře. A jestli se říká, že chlapi nebrečí, tak od pátku nejsem chlap.‘.

Ale uběhly tři měsíce a ty jeho zprávy už jsou pozitivnější. Obnovuje vinici, daří se mu a s ohromným elánem pomáhá i sestře, které tornádo vzalo dům.

Ještě jsem se chtěla zeptat na Afghánistán, protože jsem u vás nezaznamenala, že byste to komentovala. Jaký je váš názor?

Nejsem spokojená s vývojem v Afghánistánu. Myslím si, že Američané a jejich spojenci neměli odcházet. Ten odchod byl navíc podivně zbrklý, který opravdu ukázal v nahotě, že na to nebyli připraveni. Talibán táhl vítězně od města k městu, jako by tam nemusel čelit vůbec žádnému odporu.

Západní civilizace nebyla schopná opravdu adekvátně zareagovat, ani diplomaticky, ani vojensky, ani nakonec humanitárně. Kdyby na to byli lépe připraveni, tak měli evakuační plány jednak pro svoje vojáky, tak spolupracovníky či pro citlivé osoby, které se tam ocitly v jakémkoliv postavení, například maminka od dětí, která tam byla se svými rodiči a manžela má ve střední Evropě.

Myslíte, že to posílí tendence proti migrantům a posílí voliče SPD?

Nevím. Může se to stát, protože vybudit strach je vždy to nejjednodušší a vést se na vlně strachu a paniky vám získá vždy mediální pozornost. Ale vzhledem k tomu, že se sem uprchlíci nehrnou a když už, tak chtějí do Německa, tak doufám, že těch lidí, kteří by podlehli tomu, že jsme ohroženou zemí, že jich mnoho nebude. Věřím, že lidé mají dost rozumu, aby pochopili, že vzbuzováním strachu s nimi část politické scény velmi nefér manipuluje.

A na závěr, proč by měli lidé jít k volbám?

Každá volba je příležitost. A každý máme jeden hlas. Pro mě je to vždy ohromná možnost říct, co v životě chci a co nechci. A když se této možnosti vzdám, tak dávám prostor, aby za mě rozhodl někdo jiný, a to já prostě v životě neudělám. Já si chci řídit svůj život do té míry, do jaké mohu, a volby jsou pro mě v tomto smyslu nástrojem.

Moc děkuji za rozhovor.