Rychlá zpověď - Vladimír Franz: Opustit politiku bylo jako vylézt ze septiku na rozkvetlou louku

O nové knize, svobodě i negativní energii v politice.
27. června 2018
 
Hlavní stránka Nové články

V prvé řadě hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog, ale i básník, dramatik a příležitostný publicista. Jeden by řekl, že se to všechno nedá stihnout. Opak je ale pravdou. Nová kniha se v podstatě ohlíží za minulostí. Co bylo a možná nemělo být. Odraz tehdejší doby. Dnes už Vladimír Franz zůstává ve svém světě, protože jen "tady" může fungovat svobodně.

 

Video

Nedávno jste pokřtil svoji knihu „Má vlast“. Jak dlouho vznikala?

Kniha začala vznikat někdy v roce 2010. Je to takový výběr z určitých celků. Například kdysi vznikaly takové sloupky pro jedny noviny. Jsou to plné dva ročníky, nevynechal jsem ani týden. Pochopitelně leccos bylo dobové a dnes už komu co je do toho, že jo. Ale snažil jsem se vybrat takové, které mají přesah, a které dají dohromady další a další souvislosti. Je to obdoba not. Noty jsou hezká věc, ale pokud je jen jedna nota, tak to není nic. Když je jich víc, už to tvoří nějaký celek. Se psaním je to stejné. Nebo jsou tam fiktivní typizace žánrů, jako horolezecká kniha, horor. No a pak jsou tam větší věci, které se týkají společenských a kulturních neduhů.

Název knihy je jasný. Považujete „Česko“ za svou vlast?

V prvé řadě bych chtěl říct, že to slovo je ošklivé. Pojmenování „Česko“ se mi nelíbí. Máme přeci slovo Čechy, a to je hezké.

Luxusní byt s terasou Troja 145m
Luxusní byt s terasou Troja 145m, Praha 7

Proč se tedy vaše kniha nejmenuje „Čechy“?

Protože „Má vlast“ je něco, co člověk nosí v sobě. Vyjadřuje to vztah člověka k zemi. Tady je mi dobře, tady jsem doma. Samozřejmě to může být třeba i v Mexiku, na Slovensku, nebo někde v horách, kde jsem také doma. Ale cítím tam to propojení člověka s tou zemí. Třeba ve Spojených státech to propojení necítím. Byl jsem tam a nic mi teda nechybělo, ale jakoby, víte, tam se nic nevsákne. Ale v tom Mexiku, tam člověk cítí to prolnutí. V Mexiku to není tak, že máte pocit, jako byste byli na Antarktidě.

I dnes se ještě najdou mezi námi tací, kteří Ameriku považují za jakési vysvobození. Nemáme takovou tu „Ameriku“ spíš my tady v Čechách?

Protože Češi znají jen to, co vidí v televizi. Vnímají reportéra stojícího před Bílým domem, prostředí Los Angeles, nebo když prší, tak se najednou doma v obýváku ocitnou většinou v New Yorku. A to je podle mě tak všechno, co se ví o Americe. Jak žije oregonská pradlena, učitel ve Wisconsinu nebo instalatér v Ohiu, to už nevíme. A to bychom právě měli chtít vědět. Protože teprve potom bychom se asi pořádně divili.

Kdybyste si mohl vybrat jinou zemi než Českou republiku, která by to byla? Kde by byla vaše „druhá vlast“?

Já bych se cítil určitě dobře někde na jihu. Já mám rád teplo, mám rád slunce. Nejsem prostě ten severský typ. Mně by se líbilo Španělsko klidně. Nutno říct, že jsem Evropan. To jsem si uvědomil právě v Americe. Věřím, že bych dokázal žít i v Mexiku, pokud by to nebylo tak nebezpečné.

Vy jste odešel z politického světa…

Já jsem tam ani pořádně nevešel.

Tak řekněme nakročil…

Ano, dejme tomu.

Co vás donutilo udělat krok zpět a zůstat v tom svém světě?

Je možný, že tou dobou jsem se snažil dosáhnout určitých cílů v umění. Zabýval jsem se sociálně kritickými tématy. Snažil jsem se pojmenovat dost závažné různé jevy, často takovým lehkým žertovným způsobem. A jako bych si to trošku vykoledoval.

Jak to myslíte?

V té knize jsem se vrátil i do roku 2012, někdy do března, dubna. A tam si dělám takový lehký šprým z nového zákona, respektive přímé volby prezidenta. Tak si domýšlím, jak by to dopadlo, kdybych se tam taky objevil a na konci srpna mi to spadlo na moji vlastní hlavu. To bylo překvapení. Byl to samozřejmě fascinující zážitek. O tom žádná. Člověk zjistil, kdo je vlastně člověk, co je společnost a jak to vůbec celé funguje. Z dálky to totiž všechno vypadá jinak. Když jste v tom, teprve v ten moment zjišťujete, co je možné změnit a s čím zkrátka nikdy nepohnete. Pokud teda jednotlivec nemá kolem sebe tým, který někomu ustřelí hlavu rovnou mezi dveřmi. Je to svět, kde dané slovo opravdu neplatí. Což není nic pro mě, protože jsem člověk, který se drží termínů a podle toho jede. Tady to není možné.

Takže hodně plánujete?

Když má člověk zakázku nebo pracuje pro divadlo, tak mu nic jiného nezbývá. V tomto světě se jede na termíny. Tam, co se řekne, tak to je a to platí.

Což jak se zdá, se v politice moc nenosí…

To teda ne. Když jsem z toho vypadnul, tak jsem začal oceňovat věci, kterých bych si dřív ani nevšimnul. Najednou jsem si připadal, že jsem vylezl ze septiku na rozkvetlou louku.

Ulevilo se vám?

Neskonale, protože politika je práce s negativní energií. A to já nemám rád. To mě zabíjí. Na to se člověk musí narodit.

Ano?

No ano. Václav Klaus se třeba na to narodil. Současný prezident se proto narodil. Podle mého, opravdu jsou lidi, kteří se proto narodili a je to jejich životní vášeň. Ale mě to ničí.

Co je teď pro vás to nejdůležitější?

Tak tento týden se ukáže hodina pravdy, protože probíhají Shakespearovské slavnosti a při této příležitosti jsem dával dohromady muziku. „Dobrý konec všechno spraví“, tak se jmenuje ta hra, tak uvidíme, jak to bude znít. Je to, jak už to bývá, pod širým nebem, a to jsou jiné akustické podmínky. Takže doufám, že tam zazní to, co má zaznít. Nechám se překvapit. No a další věc, vznikla také část hudby k televiznímu seriálu o Dejvickém divadle. A zajímavé na tom je, že všichni tam hrají sami sebe.

Máte nějaké životní motto?

Pro mě je důležité si rozšiřovat vnitřní a vnější svobodu. Ale vnitřní svoboda je dána mantinely a musí se cíleně, ale obezřetně rozšiřovat. Je také potřeba si uvědomit, že bez vnitřní svobody není svoboda vnější. Kdo to nemá uvnitř, ať nehledá. Motto jako takové nemám. Ale jestli něco nemám rád, když lidé dobrovolně a cíleně škodí druhým. Mám vztah k takovýmto lidem asi jako ke klíšťatům.

Rychlá zpověď:

Kdy a kam jste si nechal udělat své první tetování?

Ježíš, to já už vůbec nevím. To je dávno.

Jakou knihu jste naposledy četl?

Naposledy jsem četl Pochod Radeckého od Josepha Rotha.

Nad čím v životě nejčastěji přemýšlíte?

Asi nad přírodou.

Co vás přimělo, opustit politickou scénu?

Je to negativní energie. A dané slovo tam neplatí. Nebere se to jako nectnost.

Změnil byste něco ze své minulosti?

Ne, nezměnil.

Kdo je pro vás inspirací v literární tvorbě?

V literární tvorbě paradoxně nemám…já hledám inspiraci úplně jinde, u jiných věcí.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Úplně jako malý kluk jsem chtěl být stavitelem chrámů nebo prezidentem.

Čeho si na ženách všimnete nejdřív?

Jejich vyzařování.

Kdo je vaším největším kritikem?

Ač to tak nevypadá, bojím se, že já sám.

Hlasoval byste pro vystoupení z Evropské unie?

Vzhledem k tomu, že jsme se za těch já nevím kolik let, dostali jen v potravinové soběstačnosti asi o 90% dolů, je to, jako kdybychom se ocitli na severním pólu a hlasovali jsme o tom, jestli půjdeme nazí pryč.

Co se vám vybaví, když se řekne Česko?

Česko je ohavné slovo. To se mi především vybaví.

Opera nebo rockový koncert?

Samozřejmě, že opera.

Co byste ve svém životě nazval luxusem?

Ve svém životě luxusem? Čas k sebrání.

Jak moc vás pohltily sociální sítě?

Naštěstí jsem jim vzdoroval velmi dlouho. A dlouho jsem si myslel, že Facebook je nějaká krabička. Takže když jsem to objevil, tak jsem se tím zabýval asi tak dva roky. A bohužel se to zploštilo a zplacatilo. Lidé akorát nadávají. Asi je to dáno tou anonymitou. Kdybychom si to měli říct do obličeje, nebo napsat, tak by jim to asi trošku bránilo. Já to prostě nevyhledávám.
Luxury Prague Life

Sdílet / stát se fanouškem

Galerie (3)

View photo gallery

O autorovi

Redakční tým