VIP KARANTÉNA - herečka Simona Stašová: Mladí dodávají nám starším energii a chuť jít dál

Je to rok, co je tu s námi koronavirus. Vy jste se na rok 2020 těšila co se divadla týče. Prosím, zkuste mi rok 2020 popsat, jak jste ho prožila, jak moc zasáhl do vašich plánů, života. Co vám ten rok vzal, ale co naopak dal. 

Snažím se ze všeho si vzít vždycky to lepší. Nemá smysl popisovat, co mi koronavirus vzal.  Mám rodinu ve Švédsku a v Itálii a každý den vidím a slyším, že jsou na tom úplně stejně jako my v Čechách. Byly tady na naší zemičce už jiné nemoci, a to nebylo zdravotnictví a výzkum léčiv na tak vysoké úrovni jako dnes, tak vím, že se z toho dostaneme a že zase bude líp.

Sama jste covid prodělala, díky bohu v té lehčí formě - měla jste strach? Máte z něj pořád strach, z jeho mutací? Necháte se očkovat?

Prodělala jsem tuto nemoc už v září, v té době svítilo sluníčko a já, pokud to šlo, hned po tom prvním ataku, jsem si dala peřinu do křesla na balkon a stonala tam. Instinktivně jsem cítila, že slunce je dobrý lékař a věděla jsem, že v této nemoci vitamin D pomáhá. Je jasné, že jsem udělala dobře, protože, byť jsem měla dýchací potíže, do nemocnice jsem nemusela. Jakmile bude vyhlášeno, že ročníky 65 + se budou moci přihlásit na očkování, přihlásím se. Lidé se očkují už léta na tolik nemocí, které se prakticky díky vakcínám vymýtily, že není o čem dál mluvit.

Prodej luxusního domu, Praha - západ - 414 m2, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Co vaši rodiče? Maminku jste nepouštěla na krok ven, věřím, že už je očkovaná. Jak váš rodinný život vypadá nyní?

Mému tatínkovi bude 1. července 93 roků a mámě 3. května 90 let. Oba už jsou očkovaní podruhé a jsou v pořádku. Můj táta mi nedávno pogratuloval k mým 66. narozeninám originálním způsobem: „Simono, já ti gratuluju, že k tvým 66. narozeninách ti může pogratulovat tvůj téměř 93 letý táta. Jsi šťastný člověk.“  To je ta nejkrásnější gratulace, kterou jsem kdy slyšela. Táta má pravdu a já si to plně uvědomuju.

Co se týká divadla - až se otevřou divadelní scény, co jako první budete hrát?                          

Ještě si chvilku musíme počkat, protože až se divadla otevřou, tak už bude hej. Je mi jasné, že v té řadě čekatelů na normální život jsme až na tom posledním místě. Až budou moci diváci do hlediště, tak to bude jasné znamení, že jsme všichni vyhráli. Těším se na to moc. Zatím si každý měsíc opakuju texty těch mých devíti divadelních kousků, co mám na repertoáru, abych nevyšla ze cviku a aby se mi nerozklepaly kolena, až přijde ta krásná chvíle, kdy budeme moci předstoupit před diváky. Vím, že to přijde, takže motivaci mám velkou. 

Zkoušíte teď? Kde a co?

Mám připravenou novou komedii s mladými lidmi, mám to zevrubně prostudované, je to kouzelný příběh, dojemný, humorný, hluboký, ale jsem realista a schovám si ji až na příští rok. Mám ráda takzvaně ‚tah na bránu‘, to znamená tvrdě zkoušet tři, čtyři měsíce a pak jít před publikum, ať už v Praze nebo po vlastech českých, a dopilovávat hru s publikem jako s partnerem, s jeho reakcemi. Proto si počkám na příhodnější čas. Divadlo můžete psát do šuplíku jako autor divadelních her, ale je velmi těžké nazkoušet představení do šuplíku, aniž by na konci vaší práce v generálkách jste si neozkoušeli reakci diváků. Je to možné, ale není to ono. Počkám si, připravena jsem.

Loni jste zkoušela komedii s kolegou Ladislavem Frejem Na Zlatém jezeře. Říkáte, že je to hra o stáří a mládí, jak se vzájemně potřebuje, kdo je vaším "mladším" impulsem? Jak se díváte na dnešní mladé v porovnání s vaším mládím bez například internetu?  

Mladí dodávají nám starším energii a chuť jít dál. Vidíme se v nich, vidíme sami sebe, když jsme my byli mladí a žili jsme jako nesmrtelní. Tenhle pocit bychom jim neměli brát. Moc ráda se obklopuji mladými lidmi, a když mě berou, tak je to vlastně pro mě vyznamenání. Když mě můj mladší syn vyzve, abych si s jeho kamarády šla zahrát nějakou stolní hru a poseděla s nimi, popovídala, tak je to pro mě ten největší dárek a potvrzení, že mají chuť se mnou trávit svůj volný čas. Bohužel v této době to není možné, a to je to, co mi tato doba vzala. Ale mám se zase na co těšit, protože vím a udělám pro to všechno, aby mě zas v budoucnu na svůj sedánek mezi mladými vyzvali.

Nemohu opomenout, že na svůj věk vypadáte báječně - dáte nám nějakou radu, jak po šedesátce vypadat stále svěží a fit?

Nebýt líný. To je asi to, co mi moji oba rodiče dali do vínku. Nesednout si a nesmutnit.  Vždycky si najít něco, co mě baví, ať už jsou to pěkné knížky, učení cizích jazyků, nacházení si nových divadelních her, procházky s pejsky, jízda na kole, sledování pěkných filmů, zacvičit si… Jen si nesednout a nesmutnit. Jak se říká ‚nehodit flintu do žita‘.  Prostě mít plán na každý den. To je asi ten nejlepší motor a recept na zpomalení stárnutí.

Vím, že je pro vás smích lék na všechno. Co vás v poslední době rozesmálo k slzám?

Moji dva pejsci, když přijdeme k mámě, a ta má teď trpasličí tříměsíční jezevčici Růženku. Malilinkatý pejsek, moc roztomilý. To, jak si spolu ti tři hrají, je neuvěřitelné divadlo a nikdy se neomrzí. Vidíme do jejich hlaviček, vidíme co si myslí, jak na sebe žárlí, jak se prohánějí po pokoji a pak jsou z té hry unavení, jak už to jednoho přestane bavit a ten druhý na něj doráží, že by si ještě hrál, jak se před sebou schovávají, jakou mají jako pejskové mimiku, jak se smějí. Je to paráda a jsem moc ráda, že máme v rodině tři pejsky. Můj syn si se svou přítelkyní pořídil zase kočičku, a to je další neuvěřitelné divadlo, úplně jiné, než když jsou pohromadě jenom pejskové. Vždycky jsem si myslela, že pes a kočka nejdou dohromady, ale to není pravda. Vidíme nádherně, že kočička je šelma a pejsek je domácí bulík a samozřejmě kočička má navrch, všechno se řídí podle ní. Mít zvířátko doma je pro duši člověka ohromně povzbuzující. Tak nějak pochopíme víc život a jeho zákonitosti.

Když si zadám vaše jméno do čsfd, tak mi vyjede nekonečný seznam. Dokázala byste spočítat, v čem všem jste hrála? Vypíchněte mi pár filmů, na které jste hrdá, které vás bavily, na které natáčení ráda vzpomínáte a proč?

Víte, já tohle hodnocení nechám na divákovi. Film nebo televizi jednou natočím a už si žije svým vlastním životem, už s ním nemám moc společného. Je príma, když někoho u televize potěší repríza nějakého filmu, když mu to něco dá, zamyslí se, zasměje se… Ale já už s tím nemůžu nic dělat, nijak to vylepšit. Divadlo je naprosto něco jiného, pro mě cennějšího, i když pomíjivého. Na rozdíl od filmu je divadlo živý organismus, který se pořád, díky mně na jevišti a díky divákovi v hledišti, vyvíjí. Já můžu při další repríze své chyby opravit, cítím, co diváka baví a co ne, kde jsem ho chytla a kde ztratila, vnímáme se navzájem, a proto divadlo miluju. Je to předávání si emocí a myšlenek a divák je spolutvůrce takového představení. Kdyby mně už život nedovolil vstoupit na jeviště, tak by kus mého já navždy přestal existovat.

Nedávno jste s Lenkou Hatašovou fotily Pelíšky po 21 letech - jaké to bylo? O čem jste debatovali, na co vzpomínali?

Především jsme se setkali po letech s celou tou pelíškovou Šebkovic rodinkou a na chvilku jsme se zase vrátili do toho pocitu před jedenadvaceti lety. Bylo to, jako když se vám vrátí dávný krásný pocit a máte chuť si připomínat všechny detaily a drobnosti z toho tehdejšího života. Zase jsme měli s Mírou Donutilem pocit rodičů s dětmi, které nám vyrostly a vyprávěly všechno, co za tu dobu, co jsme se neviděli, prožily. Ještě dlouho po nafocení foteček, jsme u Lenky Hatašové všichni seděli u kafíčka a nechtělo se nám domů. Bylo to přenádherné setkání, které si určitě všichni poneseme do dalšího života.

Na závěr - na co se tedy těšíte v tomto roce? Představte si, že se v létě vrátíme zpět do normálu.. Co jako první uděláte? Kam pojedete? S kým se potkáte?

Především se postavím na jeviště a budu si uvědomovat, že nic není v životě samozřejmost, a že je život křehký a během chvíle se může změnit.  Určitě si budu víc vážit toho obyčejného normálního běžného života.  

Paní Stašová, mockrát vám děkuji za rozhovor. Přeji hodně zdraví a hodně nových představení.