VIP KARANTÉNA: Česká atletka Kristiina Mäki: Bála jsem se, že se mi po zrušení olympiády nebude chtít trénovat

Byla to už od začátku vždycky jenom atletika nebo jste dělala i jiný sport?  

Atletiku dělám zhruba od čtvrté třídy, takže ty gymnastické kroužky před tím nemůžu snad ani počítat. Dělala jsem gymnastiku a moderní gymnastiku, ale v té čtvrté třídě jsem začala dělat kroužek atletiky a tím to celé začalo. 

Hádám, že vás k tomu přivedli rodiče... 

Rodiče nás s bráchou vedli ke sportu obecně. Na ten kroužek atletiky mě ale dovedli spolužáci.  

Penthouse Troja 309m, Praha 7

Zobrazit nemovitost

Atletika je hodně široký pojem. Vy se věnujete běhům. Neoslovila vás někdy i jiná disciplína?  

Ne! Byla jsem na jedněch závodech, když jsem byla ve Finsku u babičky a dědy. Byly tam atletické závody, běh na 300 metrů, v tom jsem porazila i kluky. Na základě toho se mě zeptali, jestli si nechci jít zkusit hod kladivem a skok, tak jsem říkala, že nechci.  

Jaká je vaše nejoblíbenější trať? 

Rozhodně 1500 metrů. Vždycky se to odvíjí od toho, co člověku v tu danou chvíli nejvíc jde. Takže 1500 metrů, ale běhala jsem i delší.  

Z tatínkovy strany máte finský původ. Závodila jste tady, i ve Finsku, nepřemýšlela jste někdy, že se třeba do Finska přestěhujete?  

Samozřejmě ta myšlenka tam byla. Bydleli jsme tam do mých tří let, takže si pamatuju jenom nějaké obrazy. Potom jsem jezdila každé prázdniny k babičce a dědovi. Každopádně to není v dohledné době můj sen se tam přestěhovat. Tu myšlenku ale nezapírám, že by to někdy nevyšlo.  

Kdo je vaší největší motivací při trénování? Jsou to třeba soupeřky nebo ten pocit v cíli? 

Nikdy jsem neměla žádný bytostní vzor, že bych někoho obdivovala a chtěla být jako on. Ale během té první karantény jsem zjistila, že mě baví trénovat i přesto, že není v danou chvíli nastavený nějaký konkrétní cíl. Trochu jsem se bála, že jak se zrušila olympiáda a všechny závody, tak se mi nebude chtít na jaře trénovat, ale bylo to právě naopak. Nemám problém s motivací, baví mě to. Když mám cíl a trénuji na nějaké závody, tak je to o to větší tlak.  

Jak vlastně probíhá váš běžný den v sezóně? Kolik času strávíte tréninkem?  

Záleží i na tom, jestli je člověk na soustředění nebo doma v Praze. V běžném tréninkovém dni jsou dva tréninky. Dohromady to dá tak 4 hodiny. Mezi tím nějaká regenerace nebo chodím k terapeutce, takže je to záležitost šesti až osmi hodin. Není to tak, že by člověk odtrénoval a měl volno. Musím tomu přizpůsobit celý den.  

Jaká regenerace je pro vás nejpříjemnější? 

Asi mám nejradši masáž. Protože je fajn ten fyzický kontakt i ta přímá síla na ty svaly. Sportovní masáž je většinou hodně drsná. To mi přijde takový nejlepší a mám to nejraději. 

Váš přítel Filip Sasínek je také úspěšný atlet...Hádám, že jste se poznali na ovále. 

V té atletice zná každý každého, máte většinou povědomí o všech. Stačí být někde na závodech nebo na soustředění. Když jede člověk na tři týdny nebo měsíc pryč, tak je to dost času.  

Trénovali jste spolu nebo každý sólo?  

Samozřejmě má úplně jinou výkonnost, než já, ale dají se chodit společné tréninky. Třeba delší běhy, kdy se shodneme na nějakém tempu nebo většinou, když je závodní období, tak se chodíme spolu rozcvičovat. Na jaře jsme i spojovali tréninky, že si dával mnohem kratší pauzy a delší úseky, já jsem se tím pádem mohla napojit. Vycházelo to, že jsme mohli běhat spolu. Když člověk chce, tak se to dá i takhle skloubit.  

Před pár měsíci jste s přítelem oznámili radostnou novinu, že čekáte miminko...bylo to plánované?  

Úplně plánované to nebylo. Já jsem už ale někde řekla, že to nebylo plánované a potom z toho vzniklo, že to byla nehoda. To bych rozhodně nechtěla. Bylo to zrovna v tu dobu, kdy řekli, že olympiáda nebude. Že to vyšlo takhle rychle, to jsme asi ani jeden z nás nečekali. Ale jsme spolu čtyři roky a děti jsme vždycky chtěli. Člověk si tohle nikdy nenaplánuje, navíc si myslím, že jsme se trefili do dobrého okna, kdy ty závody spíš nejsou.  

Jaká byla jeho reakce?  

Já jsem byla hodně zaskočená. Nevěděla jsem tak úplně, co se děje. On se začal těšit mnohem dřív než já, což mi pomohlo. Žena jako sportovec nikdy moc neví, kdy to má rozseknout. Když jsem nad tím přemýšlela zpětně, tak si nejsem jistá, jestli bych si sama dokázala říct, že teda teď! Že přestanu trénovat naplno. Takže se to vlastně vyřešilo trošku za mě.  

Na Instagramu ale sdílíte fotky, že stále běháte... Vím, že je to těžké nyní hodnotit, ale chtěla byste se do profesionální atletiky po mateřské vrátit?  

Primární plán je, že bych se chtěla vrátit. Jelikož mám takhle pár vzorů ve světě, co se vrátily úplně v pohodě, tak s tím taky trochu počítám. Samozřejmě nevím, co se stane po porodu a jaké budou okolnosti. Ale jsem rozhodnutá, že bych se chtěla vrátit. Už jsem slyšela i hodně názorů v atletice, že to prostě není možný. To ale člověk nemůže moc poslouchat. Minimálně bych se o to chtěla pokusit.  

Na vašich sociálních sítích jsme mohli zaznamenat, že jste v šestém měsíci těhotenství šla módní přehlídku pro Pietro Filippi, potom i nějaké focení. Jak jste se dostala k modelingu? Navíc ještě jako těhotná.  

Mám to přes moji kamarádku Gabrielu, se kterou se známe už od školky. Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, tak říkali, že to nepoznali. Potřebovali pro novou kampaň modely i úplně normální lidi. Později na fashion weeku měli přehlídku, která byla spojená právě s tou kampaní.  

Jak jste se v modelingovém světě cítila? 

Jsem upřímně ráda, že dělám sport. Nemůžu to soudit z jednoho dne, ale necítila jsem se v tom úplně komfortně. Já mám prostě ráda to sportovní prostředí. Ta dřina, která je potom vidět.  

Od března se toho pro všechny dost změnilo, včetně vás. Pandemie, lockdowny, nařízení. Tak jak zvládáte tohle období? 

Na tom jaře to bylo lepší, jak je tepleji a víc světla. To byla rozhodně lepší situace. Nás to vlastně zase tolik neovlivnilo. Běháme dvakrát denně venku a jediné, kam chodíme, je obchod. Takže to nebylo takové omezení. Nechybí mi zavřené obchoďáky. Do restaurace si občas zajdeme, ale to se dá zvládnout. Teď je to o dost horší, i ta nálada mezi lidmi je horší. Podle mě je důležitý si nastavit nějaký rutinní režim celého toho dne, aby to rychle uteklo. Myslím si, že to je klíčem, aby se to dalo mentálně zvládnout. 

Když zrovna neběháte, co jiného ráda děláte?  

Jelikož jsem studovala ČVUT a minulý rok jsem tu školu dodělala, tak občas něco rýsuju. Snažím se, abych to úplně nezapomněla. Vypomáhám i v jedné firmě a mám psa, který mě pěkně zaměstnává. Nic úplně zajímavého tam není.  

Chtěla byste se vdávat?