VIP KARANTÉNA - zpěvák Miro Jaroš: Tvořit pro děti jsem původně nechtěl

Jak jste se dostal k hudbě?

Upřímně, vůbec si to nepamatuji. Máma říká, že jsem zpíval a reagoval na hudbu už v postýlce. Hudba tak nějak rostla spolu se mnou. Nedá se říci, že by mě k ní někdo vedl. Jednoduše je mou součástí.

Prý jste charismatický člověk, víte o tom?

Někteří to říkají, ale já se nad tím moc nezamýšlím. Vlastně ani nevím, co si mám pod významem toho slova představit. 

Jak vzpomínáte na časy prvního vzestupu popularity? Poznávali vás fanoušci na ulici ze SuperStar?

Bylo to hezké i méně hezké období, během něhož jsem se za pochodu a hlavně velmi rychle musel zorientovat v showbyznysu. Tedy přesněji řečeno v tom, co jsem si naivně myslel, že showbyznys je.

Setkáváte se ještě s někým ze SuperStar?

Ano, sice velice málo, ale rád se vídám s Katkou Koščovou, Tomášem Bezdedou nebo Martinou Šindlerovou. Vlastně se rád setkám s kýmkoliv z naší jedenáctky a zavzpomínáme si. Byly to krásné časy a každému z nás se tehdy změnil život.

Jaký byl váš první výdělek ze zpívání?

Roky jsem zpíval zdarma, jen pro tu možnost se lidem někde předvést. Hudbou jsem si začal vydělávat až po SuperStar. Za každý koncert v rámci Supertour jsme dostávali 10 000 korun.

Na slovenské pop scéně jste neuspěl, rozhodl jste se hledat jinou cestu. Kdy přišel ten zlom, že jste se rozhodl tvořit hlavně písničky pro děti?

Tvorba pro děti byla vlastně náhoda. Oslovila mě kamarádka Ivetka Vepy, jestli bych do projektu, na kterém tehdy pracovala, dokázal napsat dětskou písničku o tom, jak si mají děti správně čistit zuby. V té době jsem už měl za sebou tři vydaná alba, ale žádnou dětskou písničku jsem ještě nikdy nenapsal. Tak jsem se tomu zasmál a odmítl jsem to. Myslel jsem si, že to ani nedokážu. Pak jsem ale v noci nemohl spát, a tak jsem si zkrátil čas tím, že jsem za deset minut napsal písničku o Veselých zoubkách. Ráno jsem ji Ivetce zazpíval do telefonu s tím, že poslouchej, jaká blbost mě napadla, a ona povídá, že to je přesně ono! Tak vznikla moje první písnička pro děti. Zpočátku jsem se s tím nechtěl spojovat. Měl jsem přece rozjetou kariéru zpěváka, moje písničky se hrály v rádiích a upřímně - na dětskou tvorbu jsem se díval skrz prsty. Navíc, když jsem zjistil, že umím takovou písničku napsat za deset minut, přišlo mi to jako něco, co nemá velkou cenu. Můj pohled na věc se začal měnit až tehdy, když jsem viděl, jaký dopad měly Veselé zoubky na lidi. Ozývali se mi rodiče, kteří tvrdili, že díky této písničce si děti rády čistí zuby, že je to motivuje a rodičům to ulehčuje život. Někdy v té době se mi ozvalo i vydavatelství Ikar, abych napsal další motivační písničky pro děti, které plánovali vydat knižně. Znovu jsem to odmítl. Tehdy mě ovlivnil můj tehdejší manažer Michal Šefčík, kterému se ten nápad zalíbil a řekl mi, abych o tom minimálně přemýšlel. Než jsem dorazil domů ze setkání s Ikarem, už jsem měl napsané Čisté ručičky a Čarovná slovíčka. Poslal jsem je Ikaru, ať si jednu z nich vyberou, a ředitelka Gabika Belopotocká se ozvala s tím, že jsou perfektní a vydají obě.

Zpíváte i písničky pro dospělé?

Už 16 let, kdy vyšlo moje první album Exoterika. Mnoho lidí o tom ale neví, protože mě poznali až přes své děti jako Mira Jaroše ve žluté košili. Pro dospělé jsem ale nikdy tvořit nepřestal. Odbočkou je pro mě spíš ta dětská tvorba. Nedávno vyšlo moje nové album Miluji život svůj.

Jak vnímáte dnešní děti a jejich rodiče?

Mám pocit, že žijeme v době, kdy kvůli této pandemii trávíme spoustu času na internetu. Pozoruji to sám na sobě. Namísto reálného života žijeme ten fiktivní. Bez přátel, objetí. Nevím, jak dlouho to celé ještě vydržíme, ale přál bych si, abychom neztratili víru, že se brzy zase vrátíme k životu, který jsme znali před rokem.

Máte se svými fanoušky i nějakou špatnou zkušenost?

Nemám vysloveně žádnou špatnou zkušenost. Občas se stane, že je pro někoho těžké pochopit, že nevystupuji na soukromých oslavách. Většinou mi proto začnou nabízet navýšení honoráře. Těžko se mi pak vysvětluje, že to není o penězích, ale o volném čase, kterého mám málo a raději ho trávím se svými blízkými.

Kolik stál nejdražší klip, který jste natočil?

Něco přes 50 000 eur. Byl to videoklip Strašidla.

Říká se, že showbyznys je plný pozlátek, ale má i druhou, odvrácenou stranu. Máte s ní zkušenosti?

Kdysi, jako malý kluk z vesnice, jsem snil o tom, že budu zpívat na nablýskaných pódiích, budu sklízet ovace a uznání. Věřil jsem, že všichni ti, kteří mě inspirují (například Michael Jackson, kterého jsem často imitoval) mají bezstarostné životy, dostatek peněz na to, aby byli šťastní a jejich životy jsou naplněné. Přesně tak to vypadalo, když jsem byl v SuperStar. Jenže každá mince má dvě strany. Netušil jsem, čím budeme muset za svůj sen zaplatit. Ztráta soukromí bylo něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Najednou jsem zjistil, že sám mezi čtyřmi stěnami nejsem šťastný. Pokud jsem v tom posuperstarovském období chtěl vyjít na ulici, musel jsem počítat s tím, že mě okamžitě obstoupí fanoušci a nedostanu se tam, kam chci. Běžné bylo tahání za oblečení nebo za vlasy. Každý fanoušek z vás chtěl kousek mít a já si začal připadat jako hadrová panenka. Když se zjistilo, ve které bytovce bydlím, byl vchod neustále popsaný vzkazy, fanoušci běhali po schodech a vyzváněli každému u dveří v domnění, že bydlíme právě v tom bytě. Není divu, že sousedé nebyli nadšeni, že bydlíme zrovna tam. Začal jsem se stranit lidí. Všude jsem jezdil jen taxíkem. Pak ale přišla nová SuperStar a s ní i nové idoly, začalo to utichat a já se pomalu vracel do normálního života. V té době mi pomohlo, že jsem na univerzitě začal studovat čínštinu.

Jak vznikla kombinace žluté košile, červeného motýlka a modrých kalhot, kterou máte během vystoupení?

Náhodou. Když jsem jel natáčet svůj první videoklip pro děti s názvem Čisté ručičky, poprosil jsem svoji stylistiku Barboru Yurković, ať přinese oblečení, z něhož bude jasné, že se jedná jen o úlet. Dnes už si ale svůj život bez žluté košile ani neumím představit. Je mou součástí a mám ji rád. Akorát jsme si na sebe chvilku zvykali.

Která skladba je vaše nejoblíbenější?

To se mění podle nálady. Dnes se mi líbí můj duet s mámou „Nic není lepší“. Asi je to i kvůli tomu, že k němu zrovna dokončujeme videoklip.

Kolik berete za vystoupení?

Záleží, jaké vystoupení si představujete. Jsou koncerty, za které nám klient zaplatí 5000 eur, ale jsou i takové, které odehrajeme zdarma. Na programu, který nabízíme, pracuje mnoho lidí, takže kolik mi z toho reálně zůstane a kolik „beru“ se často dost liší.

Považujete se za superboháče?

Ne. Za superboháče určitě ne. Momentálně už téměř rok nenahráváme, což se odrazilo i na mých příjmech. Jsem ale ze skromných poměrů a dokážu se uskromnit.

Je o vás známo, že máte se svou mámou výborný vztah. Jak vnímá váš úspěch ona?

Když jsem byl malý, neustále jsem zpíval a tvrdil, že jednou budu zpěvák, tak mě od toho odrazovala. Žili jsme v malé vesničce, v prostředí, kde tomu nikdo nerozuměl. Neustále říkala, že si mám vymyslet jiné povolání, které mě uživí. Jednoduše se bála o mou budoucnost. Dnes je šťastná, že se mi splnilo to, co jsem si vysnil. Když může, chodí na každý můj koncert.

Zavzpomínejte na vaše začátky před pěveckou kariérou. V roce 2001 jste odjel do Izraele. Jak se vám tam žilo? 

Vždycky jsem věděl, že jsem se narodil jako zpěvák a nic jiného nenaplní můj život tak, jako když se jím stanu a budu se hudbou živit. Odmalička jsem se snažil pro to něco dělat. Rodina i učitelé mi to rozmlouvali, ale dost brzy jsem pochopil, že se budu muset spolehnout sám na sebe. Všechno, co jsem kdy vydělal, jsem dal do nahrávání, moje výdělky ale nestačily na dobrého producenta, který by mi pomohl s nahráním písniček v dostatečné kvalitě pro hudební vydavatelství. A tak jsem se v roce 2001 rozhodl, že vycestuji do zahraničí, abych si na ty nahrávky vydělal. Zašel jsem do agentury a ta mi nabídla práci v Izraeli. Hned jsem to přijal a vycestoval. S vidinou splnění svého snu jsem pracoval na farmě s novými thajskými kamarády. Pak jsem jednou o víkendu vyrazil stopem do Tel Avivu, kde jsem potkal další Slováky. Ti mi řekli o možnosti uklízení bytů za několikanásobně vyšší ohodnocení, navíc přímo v Tel Avivu. Dlouho jsem nepřemýšlel, chtěl jsem, abych na cestě za splněním svého snu pokročil co nejdál. Navíc se mi zamlouvala představa pracovat ve velkém městě, jehož atmosféru jsem si hned po příjezdu zamiloval. Líbili se mi věčně vysmátí lidé v ulicích, promenáda, pláže. Byl jsem nadšený ze všech těch nových možností. Netrvalo dlouho a věděl jsem, že jsem se do Tel Avivu zamiloval. Začátky byly těžké, ale vzpomínám na to rád. Prošel jsem si ledasčím. Myl jsem nádobí v restauraci, kopal jámy na zahradě, opatroval děti, uklízel byty, naléval víno hostům na české ambasádě. Byly to krásné časy. V Izraeli jsem nakonec zůstal skoro čtyři roky. Cítím se tam jako doma, přestože nemám žádné židovské kořeny. Když se dá, cestuji tam každý rok.

Pronájem rodinné domu Praha 6 Suchdol – 208, Praha 6

Zobrazit nemovitost

V dětství jste často trávil prázdniny na Moravě. Máte tam nějakou rodinu?

Moje teta Melanka, mámina sestra, se provdala na Moravu, do malé vesničky Pěnčín. Trávil jsem tam skoro každé letní prázdniny se svou sestřenicí a bratrancem. Jezdili jsme tam rádi, protože měli bazén, to na nás jako děti platilo. Také jsem pod jménem Daniel Etnik nahrál několik písniček v češtině. To už je ale dávno a žádné vydavatelství je tehdy nechtělo vydat, čemuž se po letech ani nedivím. Momentálně chystáme něco pro český trh. Mira Jaroše v češtině, ale o tom někdy jindy. 

Pracoval jste tady i jako model?

Nikdy jsem nechtěl být model. Nemám na to postavu ani ambice. Ta záležitost v Izraeli byla spíše výjimečná. Modelingové agentuře jsem přišel „exotický“ a nabídli mi spolupráci. Párkrát jsem si přivydělal nějakým focením, ale vůbec mě to nebavilo.

Změnila Mira Jaroše sláva? 

Myslím, že změnila. Vždycky jsem toužil dosáhnout něčeho velkého a byl jsem přesvědčený, že je to to jediné, co potřebuji ke štěstí. Toužil jsem po hvězdách, ale když jsem se jich dotknul, zjistil jsem, že mi štěstí nepřinesly. Uvědomil jsem si, že to, za čím jsem se celé ty roky hnal, jsem měl celou tu dobu u sebe. Obyčejné lidské srdce, ve kterém to všechno začíná. Pochopil jsem, že pro mě mají největší cenu ta nejobyčejnější lidská gesta a možnost milovat.

Věnujete se pouze zpěvu?

Tvořím písničky, nahrávám je, vymýšlím scénáře, točíme videoklipy, ve vlastním vydavatelství vydávám CD a DVD. Takže pracuji sám na sebe.

Dlouhá léta jste měl chorobný strach sednout si za volant. Opadlo to?

Ano. Řidičák jsem si sice udělal už dávno, ale při prvním malém přestupku se ozval můj perfekcionismus a vyhodnotil jsem to tak, že na to nemám. Přispělo k tomu i moje trauma z dětství, kdy jsem od své mámy stále poslouchal, že auto mít nikdy nebudeme, protože jsou nebezpečná. Před třemi lety, v období, kdy jsem procházel velkými životními změnami, jsem se však rozhodl na sobě zapracovat. V té době jsem si předsevzal, že se strachu z řízení zbavím a vyhledal jsem odbornou pomoc. Když jsme zjistili, v čem můj strach tkví, začal jsem se ho zbavovat. Moji kamarádi mi věřili a učili mě na bratislavských parkovištích parkovat. Zjistil jsem, že to, co mi nejvíc chybělo, bylo povzbuzení, že to dám. Dnes už řídím bez obav. Zvládám i dlouhé trasy a nikdy jsem neměl dopravní nehodu.

Jaký máte životní cíl?

Být šťastný. A myslím si, že to není nic výjimečného. Nějakým způsobem po tom toužíme všichni. Když je člověk zdravý, spokojený, cítí se naplněný, tak je šťastný.

Měl jste už zlomené srdce?

Několikrát.

Jak vzpomínáte na vaše první rande?

Bylo to na hřbitově. Setkali jsme se tam se spolužačkou po náboženství. Já jsem se předváděl, jak chytám motýly, ji to zrovna moc nebavilo, a tak odešla. A to jsem jí chtěl chytit toho nejkrásnějšího! :)

Netoužíte po vlastním potomkovi?

Toužím. Jsou období, kdy mi vlastní rodina chybí více, jindy méně.

Co vy a nějaká přítelkyně?

Nemám ve zvyku komentovat svůj soukromý život. Řekněme, že jsem spokojený tak, jak to je.

Tak tedy, jak by měla vypadat žena vašeho života?

Myslím si, že celkově mi na vzhledu až tak nezáleží. Samozřejmě, že první dojem je důležitý, ale krása je prchavá. Celkově mě baví víc poznávat to, co je pod povrchem.

Exkluzivní vila na prodej, Říčany u Prahy -, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Jaké jsou vaše silné a slabé stránky?

V průběhu života se to mění. Čím je člověk starší, tím víc se toho o sobě dozví. Za svou silnou stránku považuji to, že mám neustále chuť se zlepšovat. Rád čtu motivační literaturu. Pokud cítím, že mám nějaké nedostatky, snažím se jich zbavit. Momentálně pociťuji, že mi vadí moje příliš silná empatie, a tak pracuji na tom, abych ji měl jen v takové míře, že mi bude dělat radost, a ne starost.

Co o vás většina fanoušků neví?

Jelikož o mně nedávno vyšla velmi otevřená kniha "Sny se plní" kterou napsala Monika Macháčková, nenapadá mě nic, co by o mně moji fanoušci nevěděli.

Jste dost zaneprázdněný, zůstává vám čas i na soukromí?

Baví mě desky. Dávám dohromady diskografie. Kupuji a vyměňuji si se sběrateli nahrávky Janet Jackson a jiných interpretů, které sbírám. Nyní během pandemie jsem si konečně udělal ve své sbírce pořádek a všechno setřídil podle abecedy.

V současnosti bydlíte v Bratislavě?

Ano, koupil jsem si v Bratislavě starý byt, který jsem zrekonstruoval.

Žijete sám? 

Momentálně jsem v karanténě se svou mámou. To je ale jen dočasné řešení. Pere za mě pračka a žehlím jen ve zcela výjimečných případech. Není to něco, co by mě bavilo. Mnohem raději například vařím.

Jaké je vaše nejoblíbenější město?

A víte, že takové nemám? Každé město je pěkné, když jste tam s někým, s kým můžete tu krásu sdílet.

Zrovna jste se vrátil z dovolené. Kde jste byl?

Byli jsme s mámou na Maledivách. I na mě pandemie dolehla a věděl jsem, že budu muset psychicky zregenerovat. Procházel jsem různé možnosti a zjistil jsem, že v době, kdy jsem dovolenou plánoval, se tam dalo vycestovat. Samozřejmě jen pokud byl člověk ochoten splnit všechny bezpečnostní podmínky.

Kam jezdíte rád na dovolenou a s kým?

Izrael, Maledivy, i naše Orava je pěkná. Vždycky s těmi, které mám rád.

Kdo je Miro Jaroš dnes?

Člověk, který se raduje ze života a přijímá ho tak, jak to je. Snaží se žít svůj život naplno a každý den na sobě pracovat, aby byl co nejlepší verzí sebe sama.

Velice vám děkuji za rozhovor, Miro.