NA FÉROVKU: Ani nemrknete a nemůžete dýchat
Věděli jste, že listopad je měsíc plic? Já jo. Mám totiž kamarádku a ta si s nimi užila strašně moc. Až to bolí, když to vypráví, byť to dnes s odstupem času popisuje s notnou dávkou humoru, ironie a sarkasmu. To ale bude možná spíš její povahou. Každopádně v téhle době, kdy koronavirus trápí lidstvo a útočí hlavně na plíce, se mi z představy ničení vlastních plic pomocí cigaret a výfukových plynů dělá mdlo. Protože dýchání není něco, co nám vydrží napořád...
Plíce jsou pro nás totiž samozřejmostí, kterou nevnímáme, dokud s nimi není nějaký problém. Přitom se vyvíjí jako poslední orgán v těle. A představte si, že si takhle pěkně dýcháte, a z ničeho nic vás píchne někde na hrudníku a konec. Nedýcháte, lapáte po té samozřejmosti, jakou je vzduch.
Takhle si chodíte a najednou vám prdne plíce
Nemluvím o koronaviru. Kvůli tomu kašlete, až máte pocit, že si vykašlete plíce, jak se říká. Mluvím o prasknutí plíce. Odborně se tomu říká spontánní pneumotorax, což znamená, že si prostě jedna z plic, v horším případě prý i obě, zničehonic prostě praskne. To se stalo té mojí kamarádce. Ale ta to zjistila až za tři dny... do té doby s tím normálně chodila, myslela si, že má obyčejnou chřipku provázející brutální kašel. Když po těch třech dnech nevyšla schody do prvního patra, šla k doktorce. Ta ji chtěla odbít nějakými léky, ale díky bohu si nemocná stála za svým a doslova lékařku donutila jí udělat rentgen plic. A ejhle. Byl tam! Plíce vyfouklá jak balonek po těžkým mejdanu.
Za pět dvanáct
Okamžitě musela přijet záchranka a pak to byl mazec. Vezli ji na ARO doslova za pět dvanáct. Nejlepší ale prý bylo, že ona termínu spontánní pneumotorax vůbec nerozuměla, takže vůbec nechápala, proč všichni tak šílej. Až lékař v sanitce jí vysvětlil, že umírá, protože vzduch z vyfouknuté plíce jí utlačuje druhou plíci a srdce. Na ARU se s ní nikdo moc nemazal, strhali z ní tričko a při plném vědomí, podotýkám při plném vědomí (!), jí mezi žebra do prostoru hrudního koše někdo vrazil trubici. To vám prý byla taková bolest, že byla ráda, že omdlela. Pak se jen probudila připojená k těm všem přístrojům mezi dalšími polomrtvými lidmi.
Jednou je asi málo
Zajímavé na tom je, že holčina je nekuřák, sportovec, aktivní člověk. Myslela si, že si jí ten nahoře zase vybral a dal jí lekci, aby si nemyslela, že je život jenom skvělej. Chytří lidé v bílých pláštích jí ubezpečili, že rozhodně není výjimečná, že se to děje poměrně často hodně lidem. Šok. Jako vážně? Neexistuje prevence, dokonce ani pořádně nevědí, proč se to v těle děje. A jako třešnička na dortu - nemusí se to dít jen jednou. Plíce se totiž po tom brutálním zákroku drenování samovolně opět nafoukne, protože trubička dostane z hrudníku pryč přebytečný vzduch. Takže za pár dní šupky dupky domu.
A co čert nechtěl, za dva měsíce se jí to stalo znovu. A teď se podržte - ve spánku. Kamarádka se ráno probudila a věděla, že u ní došlo k recidivě pneumotoraxu. Šla už sbalená do nemocnice, nechtěla totiž obtěžovat záchranáře, přece jenom minule s tím vydržela tři dny, takže tentokrát tam dojde po svých. To je přece jasný ne? (doufám, že cítíte ironii, s níž tuhle situaci popisuju).
Tentokrát šla pod kudlu. Poté, co přežila to šílený drenování. Nebudu vám vysvětlovat, co jí v tom hrudníku dělali za paseku, sama tomu nerozumím, ale jistý je, že to bolelo neskutečně, stejně tak rekonvalescence. Co čert nechtěl...
Dvakrát je taky málo
Pět měsíců na to měla pocit, že má infarkt. Brněly jí ruce a chtělo se jí zvracet. Nechala se přáteli odvézt domů, že se z toho vyspí. Protože její kámoši ale nechtěli nechat nic náhodě, rovnou ji odvezli na pohotovost a člověče, byl tam zase. Tentokrát to drenování bylo to nejhorší, co se jí prý v životě mohlo stát. Kam se hrabe čištění zubních kanálků nebo porod! Následovala další operace, další hrabání se v jejím hrudníku a výstražně zdvižený prst chirurga, který řekl, že jestli se to stane znova, tak už jí budou do těla lejt lepidlo, aby tu plíci udrželi v nehybnosti.
Prostě fuj velebnosti, mladá holka a plíce jak stoletá stařenka. Nikdy by jí tohle nenapadlo, to už člověk počítá spíš s rakovinou.
Takže milí přátelé, apeluji na vás. Listopad nelistopad, plíce potřebují neustálou péči a pozornost. Važme si jich a važme si každého nadechnutí nejlépe na čerstvém vzduchu. Všem vám přeju hodně zdraví.
