Top hledané
Výsledky (0)
Se šéfem pražské střelnice Camp Zero Přemyslem Spáčilem o tom, kdy lze použít zbraň, jak je náročné získat zbrojní průkaz, jestli ženy střílí jinak než muži nebo kolik je nutné vystřílet nábojů, aby byl člověk dobrý střelec.

Přemysl Spáčil: Zbraň nevytahuju proto, abych s ní někoho zastrašil. Když už tasím, cítím se ohrožený na životě

Monika Ginterová
29. března 2023
+ Přidat na Seznam.cz
19 minut

Namířit a vystřelit. Zdá se to lehké. V praxi to takové ale být nemusí. Zájem o zbrojní průkazy nepolevuje. Roli v tom určitě hraje válka na Ukrajině i obava o vlastní bezpečnost, zamýšlí se šéf pražské střelnice Camp Zero Přemysl Spáčil. A potvrzuje, že těch, kteří chtějí získat zbrojní průkaz, stále přibývá, stejně tak jako roste počet zbraní - mít pouze jednu mnohým už totiž nestačí. Podobně se řada z nich nespokojí jen se základním střeleckým kurzem, se zbraní toho chtějí umět mnohem víc než jen trefit nehybný terč. Například se s jistotou pohybovat v terénu, neztratit orientaci v kouřové cloně a bez zaváhání zasáhnout pohyblivý cíl. Zeptali jsme se proto šéfa střelnice, jak se nejlépe na zkoušku připravit, co vše je pro to potřeba udělat, i v čem se nejčastěji chybuje. V rozhovoru ale odpověděl i na to, jaká rizika přináší vlastnit zbraň anebo kdy vůbec český zákon dovoluje proti útočníkovi zasáhnout a jak moc se liší český přístup od toho v USA. Dozvíme se ale třeba i kolik vůbec stojí dobrá zbraň nebo zda se vyplatí jako investice. 

Když se podíváme do statistik, počet majitelů zbrojních průkazů stále stoupá. Jen za loňský rok jich přibylo zhruba pět tisíc na téměř 315 tisíc majitelů. Jaká je situace teď?

Řekl bych, že se to drží na stejné linii jako minulý rok. Tím bych nemyslel, že dochází k nějakému drastickému navýšení, jako to bylo třeba mezi roky 2021 a 2022, kde nárůst zájemců byl opravdu velmi znatelný. Zájem je stabilní, navýšený o zhruba deset až patnáct procent.

Prodej luxusního mezonetu 3+kk se střešní
Prodej luxusního mezonetu 3+kk se střešní, Praha 5

To znamená, že předtím zájem podnítila válka na Ukrajině, nebo to bylo v důsledku covidu, že lidé museli odkládat své přání mít zbrojní průkaz? Co je příčinou?

Obojí. Ze začátku to byl covidem, jak došlo k všem lockdownům, zákazům a podobným věcem, tak se pozdržela spousta agendy včetně zkoušek na zbrojní průkazy, které se rok a čtvrt vůbec nedělaly. To znamená, že typicky v Praze, která je největší, tak zbyly opravdu desítky lidí, kteří nebyli odzkoušeni, ač jim běžela lhůta, měli zkoušky naplánované, přihlášené. Takže to byla první věc, čili to se dohánělo do konce roku 2021 víceméně. Tam to nebylo ani tím, že by byl extrémní příliv nových uchazečů, ale spíš se dozkoušeli ti, kterým se to nepovedlo za covidu. A pak na začátku roku 2022 před válkou bylo znát, že zájem roste. A nejenom co se týče zbrojáků, ale i prodeje zbraní, protože přece jenom situace byla taková, že spousta mezinárodních expertů se k tomu vyjadřovala a poměrně značná skupina lidí tušila, že něco nebude v pořádku a že se asi velmi brzy něco začne dít. Takže to tam bylo znát, obzvlášť ten měsíc než to celé začalo na Ukrajině, tak opravdu boom byl velký. To bylo z měsíce na měsíc řekněme o třicet procent nárůst prodejů zbraní. A pak samozřejmě jak válka začala, tak se to rozjelo na plné obrátky.

 

Když se zase podíváme do statistik, za loňský rok vidíme, že přibylo padesát tisíc majitelů. Uvedl jsi, že ten růst o rok dříve byl ještě větší. Máme tady nějaký milion lidí, kteří drží zbraň, je to hodně, nebo málo?

Na zemičku tak malou jako je ta naše ve které je zhruba deset a půl milionů obyvatel, si myslím, že to je poměrně slušné číslo. Rozhodně je to více než třeba v takovém Německu, které je osmkrát lidnatější.

 

Slyšela jsem, že také narůstá počet těch, kteří vlastní více zbraní a to jde kolikrát až do takových enormních čísel, že jich mají několik set. A kolikrát, když se podívám na Facebook, tak vidím sklepní místnosti, ve kterých visí krásná plejáda, to je něco obvyklého, nebo to jsou spíš výjimky?

Jsou to výjimky, protože samozřejmě, aby si člověk mohl koupit několik desítek zbraní, tak na to musí mít finance a když už se někomu naskytne pohled na takovou sbírku, nějakého takového… říkejme mu šílenec, tak tam jsou i kousky, které jsou starší, třeba druhoválečné. A zachovalé zbraně z téhle doby vůbec nejsou levná sranda. Tam se velmi lehce dostaneme na osmdesát tisíc plus za kus, i klidně přes stovku, když je to nějaká rarita. A když je tam jenom těchto zbraní třeba patnáct nebo dvacet úplně běžně plus desítky dalších včetně těch moderních a takzvaných AR zbraní, které jsou ve stejné cenové kategorii, tak určitě to není nic běžného, těch lidí je opravdu pár výjimek.

Prodej rodinného domu, Praha 6 – 296m2
Prodej rodinného domu, Praha 6 – 296m2, Praha 6

Protože mě to trošičku připomíná situaci v Americe, kde prakticky každý může vlastnit nebo i vlastní zbraň. Je Amerika pro nás něčím inspirací, nebo může být? Protože tam pořád platí trochu jiné podmínky než tady.

Řekl bych, že co se týče vyloženě legislativy a toho, jak je to tady řešené, celá problematika Zákona o zbraních, toho jakým způsobem musí být člověk prověřován a testován aby se ke zbrojáku a zbraním mohl vůbec dostat, natož aby dostal skupinu E zbrojáku, která zajímá většinu, čili pro ochranu života, zdraví a majetku a zbraň mohl, ač skrytě, s sebou nosit na denní bázi, tak by se spíš oni mohli inspirovat u nás, co se týče legislativy jako takové. Ale samozřejmě by se určitě dalo najít něco, co my bychom si mohli vzít od nich. Zejména jde o vlastní použití zbraně v nějaké situaci, která to vyžaduje. Protože tady pořád narážíme na to, že zákon zná, nebo ne, že zná, ale umožňuje pouze dva případy, které jsou legislativně podchycené a umožňují použít palnou zbraň. Jednak krajní nouze, což nás ale v tomhle smyslu úplně nezajímá, spíše nutná obrana. To je zákonem specifikovaná situace, kdy člověk může provést čin, který by byl jinak klasifikován jako trestný, čili když si vezmeme nejjednodušší příklad, tak někoho zabít, pokud tím odvrací přímo hrozící nebezpečí, které zkrátka někdo na někom vykonává. Tam jde o to, že někdo na mě nebo na někoho jiného zkrátka útočí a já to v tu chvíli vyhodnotím tak, že se jedná o přímé ohrožení života a můžu zbraň použít. Tady když se něco takového stane, a nemyslím si, že se tady někdy stalo, že by to na místě bylo vyhodnocené jako jasný příklad nutné obrany, prostě jo, tady byl evidentní útočník, tady byla evidentní oběť, došlo ke sporu, k použití zbraně, oběť zastřelila útočníka, hotovo. Ve Spojených státech, ne ve všech státech, které jsou součástí, zejména v těch jižnějších, typicky Texas, asi nejlepší příklad, se na to pohlíží jinak. Tam ve chvíli, obzvlášť když jsou přímí svědci situace, tak se to opravdu vůbec neřeší. Obránce je v tuto chvíli jasný, případ uzavřen, došlo k čemu došlo. Nebo co se týče vstupu cizí osoby do obydlí někoho jiného. Tam samozřejmě doktrína "můj dům, můj hrad" má taky své limity, ale přece jenom já rozhodně jsem jedením ze zastánců toho, aby se něco takového do našeho právního řádu určitě dostalo také. Protože logicky nedává smysl, aby v demokratické zemi mě někdo právně perzekuoval, nebo už jenom nutil do toho právního soudního kolečka, když mi někdo vleze do baráku, dělá mi tam bordel, já tam mám třeba rodinu, malé děti, bojím se o ně. Je to jeho problém.

 

Dá se vůbec nějakým způsobem odhadnout, kdy se má člověk vůbec začít bránit? Jaká je třeba vzdálenost, ona není zase tak velká, když člověk zváží, že třeba není na ten útok připraven nebo ho nepředpokládá a útočník vlastně vždy má výhodu, že útočit chce - kdy vytáhnout zbraň, a kdy ne?

Tady narážíme na základní problém, že útočník má vždy navrch, protože on si vybírá, kdy, kde a jak útok provede. A já můžu jako obránce doufat jenom v to, že jsem dostatečně připravený, vycvičený a vydrilovaný na to, abych dokázal reagovat na takovou situaci. Protože tam jde opravdu o milisekundy automatického podvědomého rozhodnutí. Já vidím člověka, který proti mně jde, třeba se mi nezdá, udělá něco, nějaký pohyb a já musím být schopen velmi rychle zaregistrovat o co jde, a vyhodnotit třeba -  je opilý a jenom sebou škubnul, nebo opilý není a tahá na mě nůž. A v téhle situaci není čas na to řešit, jestli to je nutná obrana, jestli to není nutná obrana. Tam je jen čas na to, že když budu čekat, můžu umřít, nebo ne. A když dojdu k závěru, že ano, tak musím vytáhnout zbraň a řešit problém. A to, že to pak bude něco znamenat, bohužel, je to tak. Takže nějaká jistá jasná hranice, kdy ano, a kdy ne, není. Opravdu je to strašně složité, každý člověk reaguje jinak a musí být zkrátka schopen přijít na to, kdy zbraň opravdu vytáhnout, kdy je to nebezpečí takové, že si to takovou reakci vyžaduje, a kdy ne. Platí tady základní pravidlo, zbraň nevytahuju proto, abych s ní někoho zastrašil, to je blbost. Těch případů bylo x, je to padesát na padesát. Když ji vytáhnu a zaváhám, tak útočník si ode mne vezme takovou reakci a pak buď ten boj, který možná přijde, vyhraju, nebo ho nevyhraju, ale je to fifty fifty.

 

A když se na střelnici podíváte na lidi, kteří si poslední dobou zbrojní průkazy pořizují, ten důvod proč? Zjišťujete si někdy, ptáte se, jestli se cítí nějakým způsobem ohroženi, jestli by byli schopni potom zbraň použít, nebo je to jen vnitřní pocit, že je lepší ji mít?

Ptáme se, samozřejmě ne všech, protože lidí je spousta, ale když na to je čas a člověk si na to vzpomene, tak je zajímavé si poslechnout proč vlastně. Samozřejmě v poslední době naprostá většina lidí odpoví, že řekněme nějakým způsobem prohlédli a situace, která tady teď panuje, je zkrátka přinutila uvažovat o bezpečí svém a svých blízkých jiným způsobem. A přinutilo je to zkrátka využít tu možnost, kterou tady jako jediní z Evropy opravdu efektivně máme, a to udělat si zbroják, aby mohli mít zbraň, ten nejúčinnější prostředek obrany. Protože co si budeme povídat, je to tak. Ale samozřejmě jsou i lidi, kteří to třeba dělají jen protože to chtějí zkusit, to je u zbrojáku zrovna divná motivace, ale dejme tomu. Pak je další skupina lidí, kteří se v tom nějakým způsobem shlédli, kamarád je vzal na střelnici, jim se to líbilo, neřeší úplně otázku sebeobrany, ale fascinuje je mechanická stránka zbraní, jsou to mechanicky založení lidé a fascinuje je, jak to funguje, protože tam dochází ke spoustě věcí, v tom kusu železa, pružin a plastu. Takže jsou i takoví lidé, kteří vyloženě tomu nějakým způsobem propadli a zkrátka se jim to líbí a baví je to.

 

Je obtížné získat zbrojní průkaz, co to obnáší?

Rozhodně to není nic jednoduchého. Je to taky poměrně zdlouhavý proces, záleží taky na tom, jak k tomu člověk přistupuje, jestli zodpovědně, nebo ne. První věc je vždycky klasická lékařská prohlídka u klasického obvodního lékaře, kde doktor vydá osvědčení o tom, že je člověk zdravotně způsobilý. Tady ještě přichází další věc, kdy obvoďák si může říci, jestli toho člověka pošle na psychotesty, nebo nepošle. Není to nařízené, není to povinné, je to vyloženě jen a pouze na konkrétním lékaři. Potom už nastává klasické byrokratické kolečko, které musí být všude. To znamená: formulář, vypíšu, koupím kolky, někam to zanesu, konkrétně na můj příslušný útvar policie pro agendu zbraní a bezpečnostního materiálu, což je podle konkrétního místa bydliště, a čekám, až mi buď oni určí střelnici a termín zkoušek, protože mě to třeba vůbec nezajímá a chci si nechat od nich říci kam mám jít a kdy. Anebo typicky v Praze, která je v tomhle, nevím jestli pokroková, ale probíhá to zde nejplynuleji, tak si můžu vybrat ze seznamu střelnic, které jsou mi k dispozici v rámci Prahy, i když je dělená na tři okresky co se týče místních oddělení, tak všechny nabízejí všechny střelnice.

 

To jsme ale zatím pořád u té jednodušší části, kdy se jenom někam přihlašuju, ale pak přichází to horší… 

Projdu tímhle kolečkem, vyberu si střelnici. Pak musím samozřejmě projít nějakou přípravou, protože…

 

Ta ale není povinná?

Není povinná. Můžu si to zkusit načíst z knih nebo z internetu, zkouknout na Youtube, přijít tam a za půl minuty udělat zásadní chybu a opakovat. Sem tam se nějaký takový případ vyskytne a velmi rychle se zjistí, že to nefunguje. Takže rozhodně dává smysl najít si střelnici, která ideálně má s tímhle dobré zkušenosti a jsou na ni v tomhle smyslu pozitivní ohlasy. Dneska se informace dají zjistit velmi jednoduše a všechny střelnice jsou zde nějakou dobu, není to tak, že by jich vznikalo každý rok velký počet nových. Takže se víceméně dá dnes spolehnout na to, že si najdu nějaký seznam střelnic a ke každé si najdu recenze, projdu si je a většinou ty, které to dělají opravdu dobře, tak mají recenzí velké množství a ty se vyjadřují víceméně stejně pozitivně. Takže pak na střelnici dojdu, promluvím si s lidmi, zjistím, jak to dělají, projdu si kurzem a jdu na zkoušku. Samozřejmě se mi může stát, že příprava, i přes pozitivní recenze, nějakým způsobem utrpěla. Personální změny se dějí dnes a denně, takže se může stát, že příprava není úplně dokonalá a já to nezvládnu, protože tam z výuky z nějakého důvodu něco vypadlo. Tak jdu na druhou střelnici, samozřejmě, zní to nepohodlně a je to svým způsobem nepohodlné, ale vždycky se najde místo, kde to dělají precizně a dobře, a i když mě to stojí pár korun navíc, tak se rozhodně vyplatí investovat do lepší přípravy, než celé kolečko absolvovat znovu.

 

Čísla ukazují, že třetina lidí to stejně neudělá. Vnímáš, že je to jejich chyba, že podcenili přípravu? Na čem nejčastěji pohoří?

Dají se rozdělit na dvě půlky. První půlka - jejich vlastní chyba z důvodu nesoustředěnosti, druhá půlka - chyba přípravy. Zejména na začátku minulého roku se nám stávalo téměř na týdenní bázi, že přišli řekněme dva, tři, čtyři lidi, kteří začali kurz někde, a buď sami poznali, že to není ono, byli tak nespokojeni, že si v průběhu toho kurzu našli jinou střelnici. Anebo se jim právě stalo to, že kurzem prošli, dostavili se na zkoušky a zjistili, že vlastně nic neumí a skončili u nás. No a ta druhá půlka, to jsou… nechci říct ztracené případy, ono to zní blbě, ale když lidi učíš a připravuješ, tak vidíš, jak reagují na výuku. A vždycky se skoro v každém kurzu, nebo minimálně každý měsíc, najde jeden nebo dva jedinci, občas i víc, kteří vyloženě nedávají pozor. Ty jim něco ukážeš, vysvětlíš dopodrobna a zjistíš že se dívají někam jinam. S tím už nejde nic dělat, i když si projdou celým kurzem, mají na všechno čas. Tam se dbá na to, aby si to každý v kurzu vyzkoušel, aby opravdu jistota tam byla, tak to stejně neudělají. A pokud se máme bavit o tom, na čem vypadávají, co je příčina, tak u úplně každé zkoušky vypadne několik lidí na úplně nejzákladnějších chybách. Typicky zapomenou při manipulaci se zbraní zásobník vevnitř, což je první věc, která vždy musí jít ze zbraně ven. U zkoušek je typická jedna konkrétní závada, na které stále vypadávají uchazeči, a tou je selhač. To znamená simulaci toho, že ač zmáčknu spoušť a zbraň cvakne, tak k ničemu nedojde, k žádnému výstřelu. Tam je podmínka, že před tím, než začnu se zbraní něco dělat, tu závadu odstraňovat, tak musím počkat nějakou dobu. Zákon určuje deset sekund, výrobce střeliva velmi často třicet sekund. A já si můžu vybrat, co tomu komisaři nahlásím, jestli deset, třicet nebo deset až třicet, ale musím tam nahlásit nějaký údaj, který odpovídá aspoň rozmezí. A buď to tihle lidi zapomenou úplně a rovnou se zbraní začnou manipulovat, anebo to dokonce i nahlásí, ale stejně to začnou hned odstraňovat, aniž by počkali, protože tam je důležité počkat na to, co mi komisař vrátí zpět za odpověď, nějaký pokyn. Tam je to přímo dané.

 

Což je asi pro komisaře taky nějaké osvědčení toho, jestli člověk s tou zbraní funguje spolehlivě, nebo ne, aby to bylo bezpečné. Protože v ten moment, kdy to nezvládne, tak se pak něco může stát, až bude sám.

Přesně tak.

 

Když se podíváme na nabídku zbraní. Dejme tomu, že člověk prošel kurz a teď si chce vybrat svoji zbraň. Dá se říci, že se pro každého hodí nějaká konkrétní zbraň, nebo to spíš záleží na tom, co od toho člověk očekává? Nebo na co se má vůbec zaměřit, když si chce nějakou pořídit?

Tady existuje základní pravidlo, a to zkoušet, zkoušet, zkoušet, protože každý jsme jiný a tisíc zbraní, tisíc rukou, tisíc lidí. Zbraní je u nás na trhu dostupné velké množství. Málokdy se stane, že by jedna absolutně perfektně seděla deseti různým lidem. Skoro každý k tomu bude mít nějakou výhradu. Jeden bude absolutně spokojený a zbytek si tam najde něco, co mu nevyhovuje. Ale proč ne, to je v pořádku, každý si musí najít tu svoji. Samozřejmě, jsou konkrétní modely, které se prodávají líp a vyhovují většímu množství lidí, ale nedá se říct, že by tu byl nějaký univerzál, který by vyhovoval všem.

 

Takže je to opravdu o tom, že poté, co člověk dokončí kurz, získá průkaz, tak si zajít na střelnici, něco si nastřílet, vyzkoušet si a podle toho se potom rozhodnout...

A ideálně, protože problém je, že dost střelnic má poměrně omezenou nabídku zbraní, co tam půjčují, takže i když se na takovou střelnici dostanu, tak se nenechat ukolébat prvním dojmem, protože se najdou mezi personálem střelnic opravdu fanoušci konkrétní značky. A pak se stane, že nám tady člověk s takovou pistolí přijde a říká, že mu nesedí, Tak si odnese třeba něco jiného…

 

Dobře, když jsme u zbraní, dá se říct, kdyby se člověk díval na cenu za kolik se dnes dá pořídit nejlevněji, pro představu, kolik to tak u pistole může být?

A bavíme se o úplně nejnižší částce, nebo o částce, která znamená to, že zbraň bude alespoň trochu spolehlivá?

 

To je zajímavá otázka, to znamená, že máme i nespolehlivé zbraně?

Tak řekněme, že máme zbraně, na kterých je cítit to, že jsou levné a prostě se chovají špatně, jsou špatně udělané a nestojí to za to. Takže pokud bych měl určit pro pistoli cenovou hladinu, kdy už se to vyplatí a člověk nevyhazuje peníze z okna,  tak řekněme od patnácti do dvaceti tisíc lze sehnat už opravdu kvalitní kousky, které vydrží tisíce a tisíce ran.

 

Patnáct až dvacet tisíc už je nějaká hranice, podle které se už člověk může rozhodnout. My jsme se trochu dotkli legislativy, o tom jaký je rozdíl mezi tím, jak se praktikuje zákon ve Spojených státech a jak u nás, chystá se něco nového z hlediska zákona? Jak tedy českého, tak něco v rámci EU, co by nás následně ovlivnilo?

Ano, chystá se úplně nové znění Zákona o zbraních, nikdo si vlastně akuálně není jistý, kdy to přijde, odhaduje se rok 2026 nebo 2027, možná dříve, možná později, těžko říci, záleží, jak moc se bude ještě upravovat. A co se týče centrálních zákonů, tak tam samozřejmě i v médiích toho bylo dost po různých střelbách a atentátech, které proběhly, tak víceméně tam je jasná snaha co nejvíce omezit vlastnictví zbraní. Nikdo tam nepřemýšlí nad tím, že je opravdu naprostá většina případů těchto masových střeleb a vražd způsobená nelegálními zbraněmi, a že naopak existuje velká spousta případů, kdy takový dobře cvičený držitel legální zbraně dokázal předejít opravdu velkému neštěstí. To je jak házet hrách na stěnu. Zbytečné, zakázat a hotovo. A vzhledem k tomu, že to je nařízení centrální, schválené, tak se musí zakomponovat do jednotlivých zákonů členských států. U nás to naposledy proběhlo k 30. lednu 2022, kdy došlo po hodně hodně dlouhé době k rozsáhlejší novele Zákona o zbraních, kdy se přidali nějaké skupiny zbraní, měnily se kategorizace některých doplňků, aby se směrnici, která přišla, vyhovělo. Na druhou stranu, aby to neznamenalo zákaz.

 

Před chvílí jsi zmínil, že dobře cvičený držitel může často zabránit nějakým událostem, co to znamená? Stačí, když si udělám základní kurz na zbrojní průkaz k tomu, abych byla dobře cvičená, nebo to znamená, že bych měla potom ještě něco absolvovat, nebo je rozhodnutí na každém?

Rozhodně příprava nestačí. Tam se jede podle konkrétních mantinelů, které vyžaduje zkušební řád, a s použitím zbraně v reálné situaci k ochraně sebe a okolí to má pramálo společného. Jediné, co je společné, je bezpečnost, ačkoliv v přípravě na zbroják je to dohnané až do extrému. Pokud si zbroják dělám za tím účelem, abych si mohl koupit zbraň a byl s ní schopen opravdu efektivně a rychle řešit akutní problém, zachránit buď život svůj nebo dalších lidí, tak je na místě absolvovat ne jeden, ale několik ideálně rozfázovaných pokročilejších kurzů dynamické střelby. Je to úplně stejné, jako když si hledám přípravu na zbrojáky, tak si musím aspoň zkusit najít nějaké hodnocení kurzů, protože samozřejmě stejně jako u zbrojáku ne všichni to dělají dobře, nebo jsou tam zakomponované univerzální techniky, které platí jen v konkrétní situaci. A když je použiju na široké spektrum, tak se dostanu do divného bodu, kdy třeba udělám více škod než užitku. Na druhou stranu výhodou je, že většinou na střelnici, kde opravdu probíhá velmi kvalitní výuka na zbrojáky, řekněme, že 90 procent lidí, kteří přípravou projdou, si to pochvalují, dá se předpokládat, že budou třeba schopni vyřešit i následující kroky.

 

Mohli bychom se podívat na zbraň ještě trochu jinak, a to z hlediska investice. Je to dnes už reálné? Je to třeba lepší než investovat do zlata?

Určitě to není lepší než investovat do zlata. Zejména z toho důvodu, že opravdu investiční zbraně, které se vyplatí, jsou velmi vzácné. Často jsou to hodně staré specifické kousky s nějakými rytinami, nebo to jsou zbraně, i když třeba moderní, nové, tak dělané za nějakým účelem, třeba k nějakému výročí. Zbraně, které jsou vyloženě limitovaná edice dělané jako investiční záležitost, které velmi často velmi rychle narůstají na hodnotě. Úplně typický příklad z naší kotliny je to, co dělá Zbrojovka, typicky zbraně, které se dělaly ke stému výročí republiky, taková zbraň během tří měsíců nabyla na hodnotě třeba o tři sta procent. Nebo zbraň, která se dělala k výročí operace Anthropoid.

 

Kdo drží tyto kousky, tak je vlastně bohatý člověk.

Dá se to tak říci.

 

Když jsme teď zmínili Zbrojovku, Česko patřilo vždycky mezi top deset dodavatelů technologií, techniky, jak jsme na tom teď?

Řekl bych, že to stále pokračuje a Česko je stále celosvětově známé pro svou produkci zbraní či střeliva, ale určitě to není tam, kde to bylo dřív. Na nejvyšším místě jsme byli ještě před 2. světovou válkou, ale to nejen naší pověstí co se týče technologií a zbraní, ale i ekonomicky. Komunismus to hodně změnil, zbrojařinu to velmi zasáhlo. Samozřejmě pořád platíme za zemi, kde se produkují opravdu špičkové technologie, kde se produkují velmi dobré zbraně a střelivo, ale není to, že bychom byli úplně extra třída, premianti.

 

Podíváme se trochu teď dopředu, předpokládáš, že zájem o zbrojní průkazy nadále poroste, nebo že se bude držet svého tempa, nebo že se to změní, nebo šlo jen o módní vlnu ve smyslu obranné, vzhledem k tomu, co se dělo?

Já si myslím, že se to bude držet na stabilní vlně. Pořád je cítit lehoučký růst, ale není to o desítky procent, je to o promile nebo o procenta. Protože tady není až tolik prostoru, populace není tolik, aby bylo do nekonečna z čeho brát. Spíš budou narůstat počty legálně držených zbraní, ale každopádně nějakou dobu se to určitě bude držet na stabilní hodnotě, protože situace se nezlepšuje, v žádném případě, spíše se zhoršuje. A teď jsme se dostali do bodu, že i lidé, kteří to na začátku, ač to nejde do hlavy, třeba nějakým způsobem bagatelizovali, spousta z nich se už o toho dostala taky a začali cítit tu…  zlost ve vzduchu. Řekněme, že ani výhled do budoucna není pozitivní, že by se to mělo zlepšit. Minimálně po dobu, co situace v Evropě bude tak vyhrocená, tak se to určitě bude držet na stabilní úrovni.

 

Zmínil jsi, že počet zbraní bude narůstat, kolik střel vlastně člověk musí vystřelit, aby měl pocit, že je dobrý střelec? Kolik jsi třeba nastřílel ty?

Desítky tisíc, na to, že mi je necelých šestadvacet. Ale v principu to tak je. Já, abych se s tou svojí zbraní sžil, tak mi nezbývá nic jiného, než trénovat, to je stejné jako v autě. Udělám si autoškolu a pak musím řídit, řídit, řídit, řídit, řídit, abych se  někam dostal a opravdu si dokázal říci, že jsem dobrý řidič. A abych si řekl, že jsem dobrý střelec, tak musím tou zbraní prohnat tisíce nábojů a víceméně ji nemůžu brát jako extra pomůcku, ale až ve chvíli kdy si řeknu, že jsem dobrý střelec, je zbraň mojí součástí, je to prodloužení ruky, člověk je se zbraní jedna entita. V tu chvíli to funguje.

 

Perfektní, děkuji za rozhovor.

Taky děkuji.

Rychlá zpověď:

Kdy jsi poprvé držel v ruce zbraň?

Podle táty ve třech letech.

Ideální práce?

Právě ji dělám.

Co tě nejvíce dokáže naštvat?

Asi lidi, co nejsou schopni použít takový ten klasický selský rozum.

Jak dlouho bys chtěl spát?

V aktuálním stavu minimálně tak 24 hodin.

Zastřelit, nebo nechat žít?

No, bavíme se o palných zbraních. Tam platí základní pravidlo, když tasím, cítím se ohrožený na životě, tady je odpověď.

Máš na světě místo, které jen tvé?

Asi ne. Já jsem sdílný. I kdybych nějaké takové našel, tak o tom asi pár lidem řeknu.

Tvůj největší sen?

Ještě před pár lety bych si to vůbec nemyslel, ale teď ho žiju.

Co bys řekl tomu, kdo se chce naučit střílet?

Je to stejné jako s autoškolou. Udělejte si průzkum, přečtěte si pár desítek recenzí a zajděte si na místo, které vám vyjde nejlíp.

Střílí lépe muži, nebo ženy?

Chlapi mají strašnou výhodu v tom, že jsou zkrátka od přírody silnější. Rychleji si zvyknou, jak se zbraně chovají. Nicméně co se týče samotného ovládaní zbraní, moc rozdílů tam není.

Co by sis vzal na pustý ostrov?

Čutoru na vodu, dezinfekční tablety, nůž a kompas.

Existuje nebezpečná zbraň, nebo jen nebezpečný střelec?

Vždycky je to v lidech.

Jaké slovo tě nejlépe vystihne?

Puntičkář.

Co bylo pro tebe dosud nejtěžší?

Myslím, že jako pro všechny, smrt blízkého.

Dokážeš si představit, že už by si nikdy nevystřelil?

To je těžká otázka, myslím, že to úplně nezáleží na mně.

Chceš se na něco zeptat mě?

Jak se ti u nás líbí?
Zajímavý prostor, možná si i vyzkouším střílet.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze