Top hledané
Výsledky (0)
O natáčení, rodině a „dědkovství“.

Rychlá zpověď - herec David Matásek: Rodič je jen servisní organizace

Karolína Lišková
18. května 2021
+ Přidat na Seznam.cz
11 minut čtení

Davida Matáska zná celá republika jako divadelního a filmového herce. Jeho nezapomenutelná role Kendyho ve filmu Jak svět přichází o básníky ho provází celý život. Momentálně ho ale mají diváci zafixovaného jako komisaře Michala Břízu ze seriálu TV Prima Polda. V rozhovoru pro LP-Life.cz se David rozpovídal nejen o herectví, ale samozřejmě i koronavirové době, která mu mnoho práce vzala. Dotkli jsme se i tématu motorek a samozřejmě rodiny, protože díky čtyřem manželstvím má rodinu opravdu velkou.

 

David Matásek jako Polda.
Matásek se svou manželkou.
Matásek se svými kolegy při natáčení.

Jak vnímáte poslední covidový rok?

Ze začátku jsem byl samozřejmě vyděšený, nikdo nic nevěděl. Poplašných zpráv byla spousta, děti byly taky vystrašené, a mně už bylo blbý jim říkat, že se nic neděje. Tak jsme trochu přerušili tok fake news a varovných zpráv a odjeli jsme na chalupu. Všichni, i kolegové v divadle, jsme si říkali, že nemá smysl brečet. Není válka, v Národním divadle se máme celkem dobře, základní plat nám pravidelně pošlou, takže co? Chtěli jsme z toho aspoň vytěžit něco dobrého, něco si přečíst, přemýšlet víc o sobě. Je to zvláštní, ale nikdy jsem neměl takhle dlouhou profesní pauzu.

Co jste četl za knihy?

Četl jsem knihy, které jsem musel, protože jsem se vrhl na načítání audioknih, a potom i ty, které jsem nemusel. Hlavně literaturu faktu, všechno kolem fake news a trollů, je o tom spousta zajímavých knih. Také jednu poutavou, nebo spíše drastickou knihu. Vůbec jsem nevěděl, že Witold Pilecki, důstojník polské armády, se nechal schválně zavřít do Osvětimi, aby zjistil, co je pravdy na zprávách o nelidských podmínkách v koncentračních táborech. Obětoval se, šel tam a posílal zprávy do Anglie složitými cestami. Tak tohle čtu.

Spousta herců a umělců přesedlala na jiné profese, nenapadlo vás to taky udělat?

To už jsem zažil v roce 1990, hodně lidí odešlo z divadel, otevřeli si hospody nebo začali dělat něco jiného. Většina se potom zase pokorně vrátila, protože zjistili, že na to asi nemají buňky a že dělat divadlo má pro ně možná nějaký hlubší důvod.

Historická kancelář na prodej 198m2 na Praze
Historická kancelář na prodej 198m2 na Praze, Praha 1

Takže by vás to nenapadlo?

Samozřejmě, kdyby stále nebyla ta vidina, že se budeme moct do práce vrátit a neměl bych vedlejší projekty a občas nějaké filmování, tak co by mi zbývalo? Nějak bych rodinu uživit musel. Ale dokázal bych jít do práce, nemám s tím problém

Dělal jste někdy něco jiného než herce?

Ano, moje máma nechtěla, abych byl skleníková kytička, tak mi vždycky na prázdniny zařídila brigádu. Třeba jsem dělal poštovního doručovatele. Dělal jsem i na pile, v továrně, kde se dělala piana Petrof, protože jsme bydleli v Hradci Králové. Nechávají se tam prkna proschnout na hráních, to jsou takové hradby z prken, a na to se dávají takové stříšky. Ty jsem měsíc stloukal. Nevydělal bych si ani na slanou vodu, bylo to úplně drastické.

Zrovna jsem chtěla říct, že tedy musíte být manuálně zručný...

Ne, ne, nic takového. Jsem silný a zaťatý, baví mě velké projekty jako stromy, skály, prostě velké věci. Jakmile jde ale o hřebíček, šroubeček, vodu, elektřinu, plyn, tak to se pak strašně bojím.

Doufejme tedy, že se bude rozvolňovat, i v kultuře. Kde vás mohou lidé nejdříve vidět?

Asi v divadle. V Národním začneme hned od září reprizovat úplně novým způsobem, který prosadil náš šéf. Část souboru na něj dost naléhala, hrozně jsme si to přáli, protože dramatická tvorba a inscenování moderních nových her vyžaduje veliké soustředění a velikou pozornost. Je to náročné, nemyslím jen herecky, ale i po technické stránce. Takže jsme naléhali, abychom už nehráli repertoár, že se v úterý  hraje jedna hra, ve středu jiná, a k té z úterý se vrátíme za čtrnáct dní. To prostě nejde. Takže budeme hrát v blocích, vždycky se vezme jedna inscenace, opráší se, věnujeme jí nějaký čas a pak se šestkrát zahraje. Diváci to budou vědět, zjistí, že to hrajeme jen tento týden a znovu až za další tři měsíce, takže by měli vyrazit teď.

Co potom plánujete dělat s rodinou, co nebylo doteď možné?

Doufám, že se nám podaří vyjet do Norska. Půjčili jsme si karavan, už jsme takhle byli ve Švédsku a bylo to hrozně fajn. Je dobré, že si člověk může zastavit kde chce, podívat se do městečka, do kterého chce a je svým vlastním pánem, má na všechno svůj čas. Skandinávie je v tomhle moc příjemná, jsou tam prima lidi. Máme ve Švédsku i kamarády, takže v případě nouze je na koho se obrátit.

Chytáte ryby?

To ne.

Kolik je nejmladšímu synovi?

Bude mu v říjnu pět.

Říkala jsem si, jestli nepropadá rybolovu, a jestli to s ním podnikáte.

On propadá úplně všemu. Teď je sběratel. Všiml jsem si, že když se vracíme z procházek a výletů, jsme my rodiče jako nosiči a on sbírá přírodniny. Úplně všechno. Kostry ptáků, tlející dřevo a jiné hnusné věci. Dá nám to, abychom mu to podrželi a jde dál.

To malé děti dělají.

Já vím, holky, ale kluci sbírají většinou klacky, nebo si přírody vůbec nevšímají. On je ale šíleně zvídavý, a ještě bych řekl, že není typicky městské dítě. Často jezdíme na chalupu, trávíme tam hodně času, je úplný blázen do zvířátek.

Myslíte, že už se teď dá profilovat, co jednou bude dělat?

To určitě ne. Řekl bych, že ani moje třicetiletá dcera není ještě úplně rozhodnutá. Já jsem teď o tom taky uvažoval, jestli je to ono, co jsem měl celý život dělat, jestli není čas to změnit. Ale už je pozdě.

Máte čtyři děti, věkové rozdíly jsou značné. Jak jste prožíval otcovství s první, nejstarší dcerou a teď se synem, který přišel na svět po vaší padesátce?

Bylo to úplně jiné tisíciletí a nároky na rodiče i na děti byly úplně jiné. Byl jsem ambiciózní rodič, samozřejmě. První holčička, talentovaná, všechno jí šlo a začnete si malovat představy. Je to nesmysl. Rodič je tady jenom servisní organizace, která zařizuje, aby se dítě dožilo věku, kdy už se postaví na vlastní nohy, finančně i názorově, a už si život zařídí samo. Ale představa, že děláte z dítěte výborného hokejistu, tenistu nebo klavíristu, je nesmysl. To by si měli rodiče včas uvědomit. Samozřejmě je můžete někam postrčit, když je rodina chirurgů nebo máte zavedené rodinné obuvnictví, tak samozřejmě nechcete, aby to přišlo do cizích rukou. Ale docela bych nerad, kdyby se děti daly k divadlu, to bych úplně nechtěl. Moc nevěřím na herecké dynastie. Pořád vás pak někdo srovnává.

Ještě se říká, že děti slavných lidí to mají těžké. Vnímaly vaše děti, že jste slavný? Když po vás chtějí lidé třeba fotku nebo autogram na ulici?

Já nejsem zas tak slavný.

Luxusní byt na pronájem Praha 1 - Staré Město
Luxusní byt na pronájem Praha 1 - Staré Město, Praha 1

Jak to, že ne? Na ČSFD máte tolik titulů, že bych je ani nespočítala.

To nic neznamená. Možná jsem trochu známý, ale ne slavný. Samozřejmě třeba kolem Vánoc, když dávají Tři bratry nebo Básníky se to vždycky hned pozná. Lidi začnou reagovat. Starší generace si mě pamatuje, ale Maruščini spolužáci mě neznají, nebo jen velmi povrchně. Protože se nedívají na televizi, dívají se na svoje věci, na Netflix.

To jsem překvapená, za ta léta vaší herecké kariéry bych čekala, že budete slavný. Vždyť jen seriál Polda už běží dlouho.

Mladí se na Poldu nedívají, ani to není pro ně.

Ti se dívají na Ordinaci v růžové zahradě, proč by se nedívali na Poldu?

Oni se na to dívají jako na bizár, to ano. Třeba moje děti milují Policii v akci, to i citují. Vyzobávají z toho ty trapasy, je to jejich guilty pleasure. Nebo Prostřeno, Výměnu manželek mají rádi. Pro ně je to safari, poznávají jinou bublinu. Jsou z toho úplně na větvi. To se jich pak vždycky ptám, jestli to myslí vážně.

Když jsem se vás ptala v Rychlé zpovědi polda nebo pilot, řekl jste pilot. Proč? Přitom jste měl největší strach v letadle.

Možná proto, že bych to rád překonal. Chtěl bych umět lítat. Ne jako pilot, ale jako pták. To by mě bavilo. Vadí mi tam zprostředkování přes techniku. V letadle se šíleně bojím, rodina by mohla vyprávět, jaký jsem spolucestující v letadle. Vzniklo to někdy kolem 11. září, s tím se mi to asi nějak spojilo. Děti se třeba dívají na Letecké katastrofy, pro mě to absolutně nepřipadá v úvahu. Čím víc toho o létání vím, tím víc je mi z toho úzko. Když letím sám z pracovních důvodů, to mně ani tak nevadí, to se člověk třeba trochu opije a není to tak hrozné. Ale s dětmi…to si říkám, proč jsme aspoň jedno nenechali na zemi, aby aspoň to přežilo.

Jezdíte takhle všichni, že vezmete všechny svoje děti?

Samozřejmě.

A i všechny svoje bývalé manželky?

To úplně ne. Ale občas se vídáme i s holkama, to je jasné. Třeba před Vánoci se sejdeme.

Už jste dědeček. Jaká je to pro vás role?

To je něco jiného, je to půjčené dítě. Tam je problém v tom, že strýc Antonín je jenom o dva roky starší než vnučka, takže nemám ten správný odstup, že bych se těšil po dlouhé době konečně na další miminko. Ještě neoschlo to jedno a už se rodilo další. V tom je asi trochu můj deficit dědečka.

Cítíte se být dědečkem?

Proč ne? Jsou i podstatně mladší kolegové, kteří už jsou dědečky. Samozřejmě si to neužívám asi tak, jak bych měl. Moji rodiče byli taky hrozně aktivní jako prarodiče, nebylo to s nimi moc lehké. Babička na hlídání? To vůbec. „Nezlob se, nemáme čas“. Takže já jsem asi trochu podobný. Ale už u nás taky párkrát spinkala a párkrát jsme ji hlídali.

Další série Poldy už se nenatáčí?

Natáčí, nedávno jsme začali.

Co vás čeká? Co můžete prozradit?

95 dní natáčení. Nevím, četl jsem zatím jenom pár scénářů. Už jsme vyčerpali německou předlohu, takže teď už to jsou ryze české díly. Ale je vidět, že scénáristé už to mají nakoukané a už je to pěkně usazené, teď to my musíme ztělesnit. Já se na to těším, hlavně na tu partu. Je to už čtvrtá sezóna, to je neskutečné. To jsme tedy tenkrát vůbec netušili.

Co vás role v Poldovi naučila nového, co jste musel překonávat? Herec se učí s každou rolí.

Ano, to je na té profesi dobré, že člověk úplně nezakrní, protože se musí pořád něco učit. Nejenom texty.

Takže jste se učil střílet?

To všechno už jsem někdy dělal, není už toho tolik. Nenechají nás tam dělat nějaká velká alotria. Jsem za to vděčný, je to určitý ventil. Člověk si může zablbnout, a ještě ho za to pochválí a zaplatí mu.

Je vaše práce váš koníček?

V podstatě jo, protože jinak bych to dělat nechtěl. To se snažím svým dětem vysvětlit, aby každou práci, kterou budou v životě dělat, měly rády. Jinak je utrpení, chodit někam, kde vás to nebaví. To si nedokážu představit. Můžeme se v divadle třeba trápit s texty, nebo si nesedneme v týmu a jsou samozřejmě dny, kdy se moc nedaří. Jenže jsou lidé, kteří takhle zavření pracují celý život, to si nedovedu představit. Nadávají na práci, ale chodí tam. Tak to je na sebevraždu.

Znáte někoho takového?

Přijde mi, že dnes si hodně lidí stěžuje. Přitom to mají v rukou, dnes nikdo nikoho do ničeho nenutí, jsme svéprávní a můžeme si dělat, co chceme.

Mám z vás pocit, že jste hrozně smutný.

To tak není.

O hercích vím, že jsou v soukromém životě často spíše introverti, přestože hrají komedie. Nad čím přemýšlíte, když jste sám?

Nad samými blbostmi. Jsme pořád děti. Mám hrozně bujnou fantazii, takže si pořád představuji coby kdyby. Miluji plánování, a to covid celé změnil. Jsem schopen rok dopředu plánovat, když se na něco těšíme. Chystal jsem například cestu se ženou do Namibie. Měl jsem vymyšlený nádherný okruh, koupil jsem si nějaké knihy, nechal jsem si dokonce poradit od lidí, kteří už tam byli a vytvořil si z toho vlastní plán. Nádherná cesta, k řece Okavango, zpátky přes národní parky, prostě paráda. No, a nic z toho. Vrátili nám peníze za letenky, takže to vlastně dopadlo nejlépe jak mohlo.

Určitě pojedete hned, jak to bude možné, až budou covid pasy. Říkal jste, že už máte první očkování za sebou.

Žena je mladší, bůh ví, kdy ona se k vakcíně dostane.

Není vaše žena módní blogerka?

Už to nedělá.

Co vy a móda? Mluví vám do oblékání, nakupuje vám?

To ani ne, ale samozřejmě mě někdy pochválí a někdy taky ne. Ona není přes módu současnou, vždycky dělala vintage módu. Teď má projekt, který mě úplně nadchl. Je z Hané, tak si šije hanácký kroj. Ale originál, ne že si koupí strojovou krajku v galanterii. Pořídila si knihy, navštívila pamětnice, které se tomu věnují celý život, vydyndala z nich střihy a podobné věci. Ta látka se třeba nestříhá, protože by se moc prostříhalo. Trhá se a pak se to dává k sobě.

Kam to bude nosit?

Dovedu si živě představit, že to bude nosit normálně po Praze. V tomhle je velkej cvok. (smích)

Jak se udržujete v kondici, abyste zvládl nejen role v seriálech, ale i na jevišti? Jak to ustát, udýchat?

Nesmíte se na to vykašlat. Hraní je docela slušný výdej energie. I když to není velká role, člověk tam jde a musí se mentálně připravit, do toho je trochu nervozita, lidi kolem. To všechno žere kalorie, a to ani nemluvím o velké roli. Musíte opravdu něco odevzdat. A právě teď během covidu najednou začaly večeře, i když já normálně nevečeřím. Seděli jsme doma, povídali si, otevřeli víno, dali si sýr. A najednou je šest kilo nahoře, a fyzička celkově horší. Řekli jsme si dost, žena začala běhat. Mě teda běhání nebaví, už mi to ani moc nejde, myslím si, že to není nejzdravější pohyb. Tak jsem začal hodně chodit a tak jsem ta kila shodil. Navíc mi na podzim zavřeli jógu.

To je pravda, vy máte rád hot jógu. To obdivuji, na mě je to moc velké vedro.

Mně vedro nevadí. Všechno mi zavřeli, saunu, hot jógu, všechno. Takže teď hodně chodím.

Jste šťastný?

Jsem strašně šťastný.

Je něco, co byste ještě udělal jinak, abyste byl naprosto šťastný?

Chtěl bych víc cestovat, ale teď to nejde. Mám ještě plány, co bych chtěl v životě se ženou a dětmi vidět. Procestovat třeba Mongolsko, ta země se mi hrozně líbí. Kanadu, Spojené státy. Ale skutečně zásadně to procestovat, ne jenom čtrnáctidenní okruh parky. Opravdu se tam jet podívat a něco tam zažít.

Věřím, že se brzy vše vrátí k normálu a budeme moct zase svobodně cestovat. Davide, moc děkuji za rozhovor.

Rychlá zpověď:

Vespa nebo Harley?

Vespa.

Nejlepší věc na roku 1984?

Plnoletost.

Nejhorší věc roku 2020?

Jedno slovo, počkejte, to nedám asi... třicet tisíc zbytečně mrtvejch.

Čeho ve svém životě nejvíc litujete?

Ničeho nelituju.

Nejlepší lék na kocovinu?

Voda.

Páté dítě ano nebo ne?

Ano.

Jaký jste dědeček v jedné větě?

Kouzelný.

Když řeknu slovo Básníci, co vás jako první napadne?

Dušan, Pavel...?

Policajt nebo pilot?

Pilot.

Jedna věc, co vás naučily vaše děti?

Trpělivost.

Kdy jste měl největší strach v životě?

V letadle.

Vodka, gin nebo rum?

Gin.

Když byste si dneska měl založit kapelu, co by hrála?

Folklór.

Co vám korona dala a co vzala?

Dala trpělivost, vzala práci.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Jaká čísla budou tažena příští týden?

31,45... (smích)
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
VIP KARANTÉNA - herečka Simona Stašová:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - herečka Jitka Schneiderová:
Zobrazit článek