Rychlá zpověď - instruktor kurzu přežití Amar Ibrahim: Ženy jsou hrozně tvrdé. Když není ve skupině žena, nemá to grády.

Jak ses dostal k pořádání takových kurzů?

Dělal jsem i jiné zážitky, s kolegy jsme měli nějaké zkušenosti z armády, skautu i ze zahraničí. Byla u mě skupinka kamarádů, říkali, že jsme pořád v přírodě, a že by si chtěli udělat civilní kurz přežití. Že v Evropě nic takového není, jedině armádní výcvik ve Vyškově pro novináře, tak ať jim uděláme kurz. Tak jsme kurz udělali a pak se to rozjelo.

Před kolika lety to bylo?

Už je to patnáct let.

Do té doby jsi dělal co?

U jedné firmy jsem dělal bezpečnostního poradce.

Prodej luxusního mezonetu 3+kk se střešní, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Říkal jsi, že jsi byl na vojně, kde tě šikanovali.

Ano.

Jak je to možné?

V Československé lidové demokratické armádě se vždycky dva roky šikanovalo.

Za ty dva roky se to ale překlopí v to, že pak šikanuješ ty.

Já jsem jako mazák nešikanoval, držím se hesla: Nedělej druhým to, co se nelíbí tobě. Ve finále jsem dostával zabrat i od důstojníků, protože jsem byl takzvaně netvárný, imperalista. Když mně bylo na cvičení řečeno, že na nás útočí americký prapor a odeženeme je, tak jsem jim řekl, že bychom dostali přes hubu. Hned jsem dostal basu. Byl jsem taková černá ovce Varšavské smlouvy. (smích)

Kde ses naučil všechno, co předáváš na kurzu?

Člověk se učí celý život. Učíme se doteď. Přijdou k nám kluci, kteří byli v armádě, lidé, kteří jezdí přes Aljašku na kole. Musíme se pořád posouvat. To, co na kurzech učíme, není nic speciálního. Ale návrat do života bez elektřiny, návrat do života našich prarodičů, našich vojáků v Rakousko-uherské armádě, kteří si prošli italskou frontou, ruských legionářů, kteří takhle normálně žili, v mínus čtyřiceti stupních. Můj praděda byl v zajetí někde na Sibiři, mám fotku, jak si tam pere prádlo, kde je na fotce napsáno: -40. Každý se mě ptá, jak si má vyzkoušet, aby přežil. Na to říkám, ať si vypne elektřinu, plyn a vodu, na chvíli zablokuje platební kartu, aby si nemohl chodit nakupovat a žil z toho, co má doma, a zamkne klíčky od auta do trezoru.

Co bych pak měla v té chvíli dělat?

Tam jde o to, že jsme na elektřině natolik závislí, že si bez ní ani nezakouříme. Děláme i firemní teambuildingové akce, a museli jsme si koupit ještě jednu centrálu, abychom lidem elektronické cigarety nabili. Měli byste mít doma zásobu potravin. Když jdete do lesa, měli byste být připraveni na to tam alespoň dva dny přečkat. Mít s sebou vodu, křesadlo, nůž …. Doma mít zásoby alespoň na měsíc. Kdyby se v zimě vypnula elektřina, tak vám nepoteče voda, když máte studnu na elektrické čerpadlo a nezatopíte si bez krbu nebo kamínek. Na to lidé nemyslí. Žijeme v křehké bublině, která když praskne, lidé si nebudou vědět rady.

Myslíš, že se může něco takového stát?

Doufám, že ne, ale to jsem říkal o epidemii taky. Před třemi lety jsem říkal při přednáškách, co se může stát. Na prvním místě je výpadek elektrické energie, to se stalo ve Slovinsku, čtvrt státu tam vypadlo. Několik měsíců to byl velký problém. Potom jsem říkal o hospodářské krizi, že si jednoho dne nevybereš peníze, nezaplatíš, což se stalo v Argentině v roce 2000 a pak i v Řecku. Potom jsem říkal, že sem může přijít nějaká epidemie jako španělská chřipka. Všechno tohle vědci prognostikovali, ale nikdo se na nic nepřipravuje.

Myslíte si, že až tohle zmizí, bude se někdo připravovat na blackout nebo ekonomický kolaps? Jakýkoliv problém vyvolává další problém. Všichni se připravte, nechci strašit, ale přijdou ekonomické problémy. Už jsou. Nepřijde to hned, ale už teď po roce firmy řeší, že nemají z čeho vyrábět, nemají zakázky. Bude to mít určitý dopad. Jen se podívejte, stačí, aby loď uvízla v Suezském průplavu na týden a najednou se ekonomika zastaví. Jsme hrozně křehcí.

Jak se chceš na to ale připravit? Na ekonomickou krizi po covidu?

Ne, že bych se na to chystal, ale půl roku jsem měl zavřenou firmu. Musel jsem žít z toho, co mám našetřeno. Na tom jsem si to vyzkoušel. Člověk by měl mít nějaké rezervy. Zakázal bych reklamy na půjčky. Někteří ekonomicky negramotní lidé si nabírají jednu půjčku za druhou. Tu má hypotéku, tam auto. Přijde o práci a najednou nemá z čeho to splácet. Měl by se na takové věci připravit. I Židé říkávali: Měl bys mít prostředky v majetku, v hotovosti a ve zlatě.

Co sis na vlastní kůži vyzkoušel? V rámci přežití?

Když někam spadnu, uvíznu, něco takového se mi stalo, dostal jsem se z toho, protože jsem měl všechno s sebou a věděl jsem, jak se z toho vyhrabat. Největší problém pro mě bylo, když se mi před jedenácti lety narodila dvojčata a mou manželku, když jim bylo čtvrt roku, odvezli s plotýnkami do nemocnice. Měl jsem tam dvě dvojčata a čtyřletou holku. To byl ten správný „survival“, to byl prostě kurz přežití se vším všudy. Vždycky, když je mi nejhůř, říkám si, co museli zakusit lidé v koncentrácích, v gulazích. Proti tomuhle to nic není. Žiju v teple, mám co jíst, co pít. Tak jsem si vytvořil harmonogram věcí a časový plán kdy se jí, přebaluje, a podle toho jsem jel.

A v přírodě?

V přírodě jsem si nikdy na dno nesáhl. Kdo je připraven, není překvapen. Jak říkám v rozhovorech - jeden válečný veterán na dotaz, jak to vypadalo ve válce, mi řekl, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Člověk musí být připravený, musí si umět poradit. To vše se dá shrnout do poučky - dobrodružství je jen špatný plán.

Co v kurzu vlastně děláte?

Na začátku se seznámíme, rozdělím lidi do menších skupin, odevzdají mi telefony a cigarety a vyrážíme do lesa. Tam je učíme, jak si rozdělat oheň, co všechno je možné sníst, jak se získává pitná voda, a hlavně je naučíme pracovat s papírovou mapou a kompasem. Občas se najde někdo, kdo se ji snaží prsty zvětšit. Naučíme je postavit si přístřešek. Druhý den je necháme trošku vyhladovět, to se pak ukazují ty slabé články. Když má člověk hlad, stane se z něj někdo jiný. To snědí i toho červa, co by nikdy nepozřeli. (smích)

Není to ale o tom, že chceme někoho zdeptat, to vůbec ne. Ten člověk má odcházet z kurzu s tím, že se něco naučil, našel svoje limity a ve finále si užil fajn víkend v lese bez telefonu.

Prodej rodinného domu, Praha 6 – 296m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Za těch patnáct let ti musela projít pod rukama spousta lidí. Jak to zvládají, když jsou zvyklí na dnešní životní komfort a na tvém kurzu si sáhnout na dno? Co jsi tam musel řešit?

Prakticky se tam nejvíc řeší jídlo. Před patnácti lety, když jsem někomu sebral cigarety, byl to problém. Lidé teď přestávají kouřit a ze skupin nekouří nikdo, nebo jeden, dva. Teď je problém sebrat mobil. Závislost na tom je nejhorší. Potom je závislost na cukru. Když člověk vypije tři litry sladkého pití denně, což se opravdu děje, tak se pak diví, že je tam bez cukru v háji. Pak se stává, že člověk zjistí, že je alkoholik. Za pivo mi nabízeli i dva tisíce, abych jim ho přivezl. Je to o tom komfortu. Stačí, aby měli chvíli hlad.

Dnes různé kmeny v Africe nebo Asii celý den loví a sbírají, aby se večer najedli. U nás ne. Když dostaneme hlad, vyběhneme před barák a na každém rohu si můžeme koupit jídlo. Otevřeme kohoutek a teče nám voda, nemusíme chodit patnáct kilometrů denně pro žlutou vodu. Na záchodě splachujeme pitnou vodu. To je neuvěřitelný luxus, který tu žijeme. Nikdo si to neuvědomujeme. Ráno se probudíš, máš teplíčko, světlo, kávovar ti udělá kafe. Krásně se na to zvyká, během vteřiny o to ale můžeme přijít. Když přišla epidemie, tak jsem někde řekl, že přijdeme o třicet procent života, na který jsme zvyklí. Tam se mi smáli, ale opravdu jsme o to přišli. Hlavně o svobodu. Už to nebude, jak to bývalo. To by si měli všichni uvědomit.

Mluvíš o cestování?

Všeobecně. Budeme více sledovaní, naše pohyby a činy. Mluví se o občankách s kódy, to se dá taky krásně sledovat. Budeme muset vše hlásit, i cestování. Svoboda slova je poslední dobou taky utahovaná.

Trápí tě to osobně?

Půl života už mám za sebou. Trápí mě to, protože mám děti. V čem ony budou žít? Bezpečný svět byl vždycky nějaká bublina. U nás to není tolik znát, ale třeba v Paříži nebo Německu jsou čtvrtě, kam člověk nemůže ani zajít. Jsou to většinou státy, které vytěžily kolonie. My jsme je neměli, my byli kolonií Rakouska.

Jaké máš od účastníků kurzů zpětné vazby? Mají ty tři dny kurzu na ně takový vliv, že chtějí něco ve svém životě změnit?

Jeden pán mi řekl, že až přijede domů, řekne manželce, ať vyhodí ledničku, protože všechno, co se jí, mají na zahradě. Někteří život změnili tím, že si uvědomili, v jak křehkém světě žijí. Řekli, že se alespoň naučí vařit. Stalo se mi, že jsem dal jedné čtyřicetileté ženě mouku, aby udělala těsto, a ona to nikdy nedělala. Místo těsta udělala nějakou šílenou tekutou kaši. V životě to nedělala, protože byla manažerka a neměla na to čas. Jak říkám, žijeme v nějakém skleníku a lidé by si měli uvědomit, že stačí málo.

Jaké jsou rozdíly mezi muži a ženami na kurzu?

Nikdy nám to nevzdala žena. Ženy jsou hrozně tvrdé. Když tam není ve skupině žena, nemá to takové grády. Chlapi se před nimi samozřejmě předvádějí. Taky jsem zažil, že se tam dva seznámili, a nakonec se vzali. Ona si ho vyloženě vybrala, nechtěla žádnou bábovku. Ženy jsou vždycky tvrdé, jedou přes hranu.

Jak si to vysvětluješ? Vždyť ženy třeba neutáhnou kládu, aby si postavily přístřešek.

Manželka mi vždycky říká, že kdyby chlapi rodili, tak vymřeme. V tom to je. Jsou případy, že žena zvedla kládu, která ležela na jejím dítěti, kterou by jinak nikdy neuzvedla. Jsou opravdu tvrdé, jedou přes hranu, a jedou pořád. Chlapa, jak se říká, porazí každá rýmička. Samozřejmě to neznamená, že všichni chlapi jsou bábovky. Mají to ale asi v genech. V každé skupince jsou dvě, tři ženy. Jezdí jich méně než mužů, ale nikdy s nimi nebyl žádný problém.

Co děti?

Když děláme kurzy přežití rodin s dětmi, děti tam jsou úplně šťastné. Učíme je tam úplné základy, pro ně si uvařit polévku v ešusu je zážitek. Jedna maminka se nás ptala, jak jsme dokázali, že její syn jí brambory. Říkám: Nic jiného jsem mu nedal, měl hlad. Děti to zvládají v pohodě, spíše tatínkové si stěžují, že jim chybí komfort, na který jsou zvyklí. Děti jsou šťastné, baví je to. Neřveme na ně, přivedeme je k tomu hrou. Ukazujeme rozdělávání ohně, dělají si placky, opečou pstruha. Normálně žijí v úplně jiném světě, tohle je pro ně zážitek.

Dnes děti ven už tolik nechodí, jsou na telefonu nebo počítači. Jak to vidíš do budoucna? Příčetných rodičů, kteří ho k tobě na kurz pošlou nebo kamkoliv do přírody, podle mě není tolik.

Vidím to špatně. V jednom časopise jsem dal zdarma asi pět voucherů na kurz přežití. Děti to vyhrály, měly radost, ale když to řekly doma, rodiče řekli, že nikam nepojedou. Děti mi pak volaly, co s tím mají dělat. To mě mrzí. Je doba obchodních center. Elektrická koloběžka, sluchátka v uších, telefon v ruce a lahev s energickým drinkem ve druhé. To je hrozně smutné. Před dvaceti, patnácti lety si lidé dokázali alespoň z deseti procent poradit. Dnes si poradí asi jedno procento, a to jsem optimista.

Nejhorší je, že si neporadí ani ti, u kterých by se to mohlo očekávat. Většinou si na to lidé jenom hrají, vyfotit se s křesadlem a nožem ještě neznamená, že to umějí používat, když to mají jen doma ve skříni. Lidé si to ale začínají uvědomovat, i ty děti nebo jejich rodiče, takže k nám na kurz jezdí. Udělal jsem to tak, že platí jen rodič a dítě to má zadarmo. Sám vím, že když se jede s dětmi třeba do zoo, a máš tři děti, je to finančně náročné. Nastavil jsem to tak, aby to děti neměly placené a dostávali jsme jich tam víc. Jedna paní mi volala, že její dítě nechce jet k moři ale k nám na kurz přežití. Někteří se nám i vracejí, tak vymýšlíme novinky, abychom jim to trochu zpestřili.

Co tvoje děti?

Mám tři dcery. Jedna už je dospělá, mám už vnuka. Když je naložím, mám jeepa z druhé světové a někam jedeme, tak tam přespí. Když ale kluk zjistí, že jedu na rodinný kurz přežití, už je sbalený, jede si svoje a ani ho tam nevidím. Umí rozdělat oheň a doufám, že si umí poradit.

Jak říkám, mějte v životě toho Filipa, mějte to v hlavě. Vždycky se uklidni, vydýchej se, když ti to nejde. Zachovej chladnou hlavu a uvažuj. To jsou hlavní zásady pro přežití kdekoliv.

Amare, děkuji ti za rozhovor.