Rychlá zpověď - publicistka, komička, moderátorka a novinářka Zuzana Bubílková: Je jedno, kdo vyhraje volby

Jsme v Šanově na soustředění Anděl mezi zdravotníky. Co pro vás zdravotníci znamenají?

Znamenají pro mě strašně moc, protože mně zachránili život. V roce 2004 mně totiž diagnostikovali nádor štítné žlázy. Naštěstí to bylo tak, že jsem neměla metastáze, neměla jsem žádné recidivy. Kromě toho, že na to jím prášky, nemám žádná jiná omezení. Musím říct, že se cítím výborně. Mnohem lépe než předtím, protože se ukazuje, že jsem to zřejmě měla špatné od narození po babičce, která měla taky špatnou štítnou žlázu. Akorát že se to zvrtlo, a nikdo neví proč.

Zdravotníků si proto nesmírně strašně vážím. Opravdu si myslím, že ta práce je šíleně těžká, ke každému člověku si musí najít svůj vztah. Loni jsem měla špatný kloub a bylo volné místo, tak mně nabídli, že mi ho vymění. Udělali mi operaci, a pak jak jsem tam ležela, tak jsem tu jejich práci mohla vidět zblízka.

Pronájem 2kk s balkonem, Praha 5 Smíchov, 75m, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Jaké to bylo?

Pro mě tedy neuvěřitelné. Tam třeba starým lidem, těm už přes osmdesát, měnili klouby, kdy potom musíte ležet v poloze na zádech tři dny. První dny nemůžete ležet na boku, což ti staří lidé nechtěli vůbec respektovat. To bylo hrozné, co si tam ty sestry s nimi musely vytrpět! Některé pacienty musely vyloženě kurtovat, protože když se položíte na bok, kloub vám vyskočí a musíte jít znovu na operaci. Oni to absolutně nerespektovali, v noci řvali. Jednomu to dokonce vyskočilo, takže ho museli znovu operovat, svolávali se hned operační týmy a tak dále, a tohle všechno musely ty sestry řešit. Někteří se navíc nechtěli nechat umývat. To bylo něco strašného.

Sestry potom chodily za mnou, říkaly: My si jdeme k vám oddechnout, vy nám vždycky uděláte dobrou náladu a podobně. Takže jsem byla svědkem jejich náročné práce a musím říct, že je opravdu obdivuji.

Já jsem chodila sama o berlích, snažila jsem se to rozcházet, ale byli tam lidi, které ony musely vyloženě tahat, pacienti se nechtěli postavit, cítili se nemocní a prostě odmítali. Vy se ale musíte třetí den postavit, protože jinak vám šlachy a všechno ztvrdne a nerozchodíte to. To je jen ortopedie, nedovedu si představit, jak je to na dalších odděleních. Ve dne v noci se tam sestry střídaly, byly ke každému slušné. Opravdu hluboce se před nimi klaním. Já bych to nedokázala.

Medicína jde pořád a rychle dopředu, zachraňují se životy lidem, kterým by se třeba před dvaceti lety nemohlo pomoci. Pamatujete si zdravotnictví v této době?

Samozřejmě pamatuji, to byl v podstatě jen acylpyrin a penicilin a de facto nic víc. Měla jsem babičku, která měla vykloubený, vybočený palec. Měla to tak špatné, že si musela vystřihovat důchodky, aby mohla vůbec chodit. Moje matka to má taky a já jsem to bohužel taky zdědila. Už to začíná padat, jde mi to do vrchu, to je takový mužský sen (směje se).

To se tehdy vůbec neoperovalo. Moje druhá babička měla problémy se štítnou žlázou a taky se to neoperovalo, protože neexistovaly hormony, které to nahrazují. To by umřela, protože bez hormonů se nedá žít.

Medicína jde strašně dopředu a máte pravdu v tom, že mně kolikrát lidi říkají, že tehdy nebylo tolik starých lidí. Průměrný věk byl kolem šedesáti osmi, nanejvýš sedmdesáti let. Pamatuji si, že když se někdo dožil osmdesáti, všichni se divili, jak je to možné. To už byla povinnost umřít. Teď máte osmdesát let v podstatě průměr, když někdo řekne, že umřel v jednaosmdesáti, řekneme si, že se moc nedožil...

Zdravotnictví jde stále více a více dopředu, ale i tím, že se věk prodlužuje, je náročnější i finančně. Je víc zacpané, protože lidi to samozřejmě potřebují, a mají civilizační nemoci, které se předtím vůbec neléčily.

Já si na to pamatuji moc dobře. Bydlela jsem v Holešově a pak v Martině, a tam se dostat do nemocnice byl opravdu problém, vždycky vám napsali acylpyrin nebo penicilin. Hlavně za bývalého režimu, a to málokdo ví, byly dva druhy nemocnic: pro straníky, kde opravdu měli všechny možné léky ze zahraničí, a pak pro normální lid. Pamatuji si, že jsem měla v redakci kolegu, se kterým jsem potom nějakou dobu chodila. Když jsme oba měli chřipku, já jsem dostala nějaký paralen nebo něco podobného, a on si přinesl asi dvacet léků. Byl nomenklaturní kádr, protože pracoval v Pravdě a byl komunistický funkcionář. Přinesl si, opravdu nelžu, snad dvacet různých léků, a přitom to byla úplně ta samá nemoc.

Tak to bylo, zdravotnictví bylo dvojí. Papaláši měli něco úplně jiného, byly nedostatkové léky, u nás bylo jenom to, co vyráběly naše firmy.

Vám bude sedmdesát let, kromě těch problémů, co jste zmiňovala jste ale jako rybička. Každý den běháte. Jiní sedmdesátníci jsou rádi, že sotva jdou. Jak docílit takové kondice?

Prodej novostavby 5kk, Praha 10 – 178, Praha 10

Zobrazit nemovitost

Já nevím, určitě kdybych s tím začala teď, asi by to bylo blbé. Dělám to už třicet let, kdysi jsem závodně lyžovala. Z toho mám ty špatné klouby, dělala jsem slalom a několikrát jsem škaredě vylétla z trasy, tehdy ještě nebyly ty záchranné sítě a zábrany. To byly opravdu hrůzné pády, jednou jsem si strašně nabourala kyčel, protože jsem zbourala jakousi ohradu. To mám z toho.

Ale opravdu už přes třicet let v podstatě denně cvičím, chodím do posilovny a podobně. Já to nepřetěžuji, to si nemyslete, že zdvihám činky nebo že půjdu dělat kulturistiku, ale rozcvičuji se. To už je zvyk. Nedokážu si představit, že bych to nedělala.

Spíš mě překvapuje, že se vám každý den chce.

Já trpím, když nemůžu některý den jít, alespoň na tu hodinu. To už je opravdu takový zvyk. Také jsem si zvykla, abych nepřibírala a neměnila váhu, tak jsem úplně vynechala sladké a tučné. Pro mě škvarky nebo dorty neexistují. Byla bych ideální prodavač v cukrárně, tam by se určitě nic neztratilo (směje se). Přitom když jsem byla mladá, měla jsem sladké strašně ráda, teď na to absolutně nemám chuť. Přejdete do kolejí a když se do nich dostanete, už vás to v podstatě drží, takže s tím vůbec nemám problém, vůbec si to neuvědomuji. Lidi se mě ptají, jak můžeš nejíst řízky nebo maso, Já si občas řízek samozřejmě dám, jen ho nejím každý týden.

V Rychlé zpovědi jste říkala, že je vám jedno, kdo vyhraje volby. Jste už tolik ošlehaná?

Ne, ale když už to děláte třicet let, jako já, od revoluce, tak už vidíte, že to jsou de facto malé rozdíly. Protože nikdy už nevládne jen jedna strana, nikdy nevyhraje tak, aby vládla jenom ona, protože u nás není většinový ale poměrný systém, takže se vždycky skládá koalice. Když se koalice poskládá, tak ten volební program je něco úplně jiného než to, co si říkají v těch samostatných. Je to vždycky kompromis, který se potom už tak málo liší, jestli je to pravice nebo levice. V podstatě už to je plus mínus, protože podmínky si stejně diktují ekonomická situace a realita. Tam se to liší v tom, jestli se rozdá víc peněz důchodcům nebo učitelům, nebo jestli se ulehčí víc podnikatelům. Když to tak ale vezmete, za čtyři roky přijdou další volby a zase se to obrátí, protože vždycky je někdo nespokojený. Takže se tím vůbec nevzrušuji, protože pokud tam nepřijde strana, která by chtěla úplně zvrátit politický systém a vrhnout to někam do diktatury, což se nestane, to ani nemá proč se stát, tak je to v podstatě úplně jedno, kdo tam je.

To máte přesně i jak jste se ptala na prezidenta. Hlava státu u nás nemá takovou moc jako v Americe. Je to funkce, která může svým způsobem něco ovlivnit, ale vidíte to sama, prezident má úplně jiné názory než vláda, ale nic se neděje, protože rozhodující moc má nakonec vláda a parlament. Teď to nemyslím konkrétně, ale kterýkoliv prezident. Tam jde akorát o to, jestli fandí víc na východ, na západ nebo na obě strany, jestli je široce rozkročený nebo úzce rozkročený, ale nějaký extra vliv, že by tady mohl něco opravdu diametrálně změnit, nemá.

Co si myslíte o premiérovi Babišovi? Myslíte, že udělal dobro pro naši republiku? On si za tím pořád stojí.

To je těžko říct, podle toho, jak se na to podíváte. Myslím si, že všechno je propaganda proti němu, protože v politice, jakmile někdo překročí pět procent, to teď vidíte na Šlachtovi, je v koncích. V podstatě ať je to kdokoliv a začne někomu ubírat hlasy, tak se na něj všichni vrhnou. On odebral hlasy všem, a tím, že lidi mu dali důvěru, je trnem v oku a všichni na něho útočí.

Podle mě útočit na střet zájmů a Čapí hnízdo je směšné. Kdyby nevstoupil do politiky, tak by vůbec nikdo o Čapí hnízdo a nevím co všechno, co skoupil, dividendy, nikdo by po tom ani neštěkl. To jsou všechno účelové věci a když vstoupíte do politiky, musíte počítat s tím, že vás budou prověřovat politické strany a ty ostatní že vás budou prověřovat až do školky. Vytáhnou na vás, že jste někomu ukradl pero ve škole nebo mu vzal botu a nacpal tam papír.

Po revoluci byl politik jménem Češka, byl hodně ambiciózní, měl našlápnuto na dobrou kariéru. Když to zjistili, tak na něho vytáhli, že se opil, když byl na vysoké škole a otevřel si cizí auto a tam usnul. To ho potopilo. Protože usnul v cizím autě opilý. Dnes už by to asi neplatilo, ale po té revoluci… koho by teď potopilo to, že Kalvoda měl falešný titul? To už by nikoho ani nezajímalo, protože falešný titul má kde kdo. Jsou to takové věci, a to se účelově vytahuje.

Pojďme si říct, že Babiš asi musí i ustupovat koaličním stranám, protože to nemá jednoduché. Já si osobně myslím, že kdyby to vedl sám, vedl by to úplně jinak. Ale to je přesně to, co já říkám - když jste v koalici, sám nemůžete udělat de facto nic. Samozřejmě že si říká, že všechny úspěchy jsou jeho a všechny neúspěchy jsou těch druhých, to takto vůbec nejde určit. Jestli byl, je nebo nebyl dobrý, těžko říct, to opravdu nevím. A tyhle útoky na něj, tak ty jsou, opravdu si myslím, účelové.

To že střet zájmů má..., to má, ale to má potom každý. Tak si řekněme ať ten, kdo vlastní velké majetky nebo je podnikatel, ať nevstupuje do politiky. Protože co s tím chcete udělat? Když to dáte do svěřeneckých fondů, tak vždycky můžete říct, že je to střet zájmů, protože jste se toho úplně nevzdal. To má všechno prodat? Ale i kdyby prodal, jsem si jistá, že zase budou útočit, že ještě má pořád nějaký vliv.

To je prostě politika. Přesně pan profesor Arenberger, který si myslel, že se na to nepřijde, že dělá tyhle věci. To bylo něco tak naivního. Přitom k panu Arenbergerovi mám docela vřelý vztah, protože on mi našel rakovinu, a včas, že ještě nebyla rozrostlá. Takže já jsem mu vděčná, že mi svým způsobem zachránil život, ale toto, co udělal v politice....

Nechápu tyhle lidi, kteří jsou odborníci, něco znamenají. Nechápu ani Babiše, já jsem mu to už říkala do obličeje, proč vstoupil do politiky. On mi tam začal něco vyprávět, že byly úplatky a že už byly tak velké, co po něm chtěli, na to ale samozřejmě nemá důkazy, takže to se nepočítá. Nevím, jestli tihle lidi už mají všechno a chtějí k tomu ještě moc. Ale nechápu profesora Arenbergera, který půjde na půl roku na nějakou misi, která je totálně ztracená a ještě ví, že má střety zájmů a myslí si snad, že to novináři nezjistí.

Naposledy jste říkala, že byste hrozně chtěla do Ameriky, že syn bude mít miminko. Pojedete?

Nepojedu. Oni nejsou očkovaní, protože tam je docela riziko, spousta žen tam potratilo, když se nechaly naočkovat. Takže ona se nenechala a on taky ne, protože on zase tomu nevěří, já taky nejsem naočkovaná. Syn mi říkal „víš, mami, nezlob se, ty nemusíš přivézt koronavirus, ale z letišť, kde přestupuješ, můžeš přivézt jakékoliv svinstvo“. Což je pravda, protože já jsem takhle třeba dostala letní angínu, prý je to z klimatizací. Neměla jsem horečku nic, jenom jsem nemohla polykat. To bylo něco tak hrozného, musela jsem si vzít prášek proti bolesti, abych mohla zhltnout penicilin. Tři dny jsem nejedla, nebyla jsem schopná si vzít prášek, protože mně to tak bolelo. Doktorka mi říkala, že je to běžné, že teď takto chodí deset, dvanáct lidí týdně. Já tam můžu toto donést, a teď si představte, že ona je v osmém, devátém měsíci. Mohla bych je tam nakazit, takže jsme se nakonec domluvili, že bez urážky, ale že pojedu až na Vánoce, pokud tady nebude zase všechno zavřené.

Paní Bubílková, moc děkuji za rozhovor.