Rychlá zpověď – Robert Vano: Nikdy jsem nechtěl nic vlastnit, ke štěstí mě dovedla moje práce

Roberte, vy jste měl nedávno 70. narozeniny, jak jste je oslavil?

Ještě jsem je neoslavil, protože jsem ještě nebyl doma. Já oslavuji každé ráno, že jsem vstal, že tu můžu být a dělat to, co mě baví. Nemusím nikam chodit, navíc nepiju alkohol…

Přátelé mi volali, že jdeme na večeři a tak, ale já tu nebyl a navíc, když přijdu po celém dni domů z práce, tak si potřebuji odpočinout. S přáteli se vidím každý den. Večer už nikam nechodím. Potřebuju se revitalizovat na druhý den.

Jak se cítíte v této nové etapě života?

Dobře, ono se nic nezměnilo. To není tak, že jsem byl celý život masožravec a najednou se ze mě stane vegetarián. Všechno plyne dál, ale je to takové to finále. Už mi není patnáct, už nemám nic před sebou, už mám všechno za sebou.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Pořád něco dělám – kompletuju novou knížku, je výstava ve Vídni, v Budapešti, v galerii Leica… Dělám pořád to samé, nic nového neplánuju. Vždycky jsem chtěl být fotograf, to se mi povedlo. Nikdy jsem netoužil mít to, co třeba ostatní – rodinu, děti, letadlo, Ferrari, dům v Monaku, studio, chatu, princeznu, letadlo… Já jsem jednoduchý člověk. Do této kavárny chodím každé ráno, když jsem v Praze, pak dělám to, co mám rád a večer, když jdu spát, tak nemám nic, co bych řešil nebo nad čím bych přemýšlel.

To jste ale nesmírně šťastný člověk.

Jsem. Nikdy jsem neměl úvěr nebo půjčku, nemám auto, nemám nic. Když nemáte nic, tak nemáte žádný problém. To říkal i Dalajlama. Když chcete mít problém, kupte si něco, tam to začíná.

Vy jste ale udělal díru do světa. Měl byste být přece milionář a všechny tyhle věci mít…

Ale nemám. Mám kamarády, co to mají, co to tak chtěli. Všichni jsme dostali to, co jsme chtěli. Já nikdy nechtěl nic vlastnit. Moje práce mě dovedla ke štěstí. Pracoval jsem v poušti, na pláži, na sněhu. Každý den jsem jinde. Nemůžu ani mít něco nebo někoho, o koho bych se musel starat. Když odmítnete práci, tak pak nepracujete.

Roberte, váš život ale je neskutečný příběh. Existuje nějaký zážitek, nějaké rozhodnutí ve vašem životě, na které dnes vzpomínáte a říkáte si, že to se vám fakt povedlo?

Takhle nepřemýšlím. Všechno, co dělám, je totiž super, nebo si to myslím. Já jsem totiž nic dopředu neplánoval. Všechno se to stalo. Teď bylo super, že jsem fotil kalendář pro slané ženy. To jsou holky, které se narodí s bakterií, která jim sežere plíce a ony se zadusí. Jsem rád, že můžu svou prací někomu pomoct. Furt něco je. Teď jsem také zase fotil něco pro Elle. Jsem rád, že mě pořád chtějí. Takhle to mám, je to tak dobrý.

Ze všech těch prací a zakázek – je nějaká, o které víte, že prostě byla ta top, že to se někomu jen tak nepoštěstí?

Můj začátek byl, myslím, důležitý, to proto, že jsem byl na správném místě ve správný čas. Když by mě při emigraci poslali třeba do utečeneckého tábora do Johannesburgu, tak by bylo asi všechno jiné. Ale já měl to štěstí, že jsem šel do New Yorku. Začínal jsem tam, kde všichni končí. Po New Yorku už nic jiného není. Možná Hollywood.

Měl jsem obrovské štěstí, že jsem začínal tam. Kdybych zůstal v Praze, tak bych třeba fotil pro Ženu a život a fotil bych Karla Gotta a Evu Pilarovou. Ale protože jsem skončil v New Yorku, tak jsem fotil Jacqueline Bisset a dělal jsem pro Vogue.

Možná by to bylo také jinak, kdybych plánoval. Když člověk totiž plánuje a vyjde mu to, tak je šťastný. Když mu to nevyjde, tak se oběsí. Protože jsem nic neplánoval, tak to šlo, jak to šlo a cokoliv jsem dostal, tak jsem z toho měl radost.

No a teď si vezměte, že jste přišel do velkého světa showbyznysu z malého města. Spousta lidí by si z těch celebrit sedla na zadek… Vám se nic takového nestalo. Jak jste si dokázal udržet nadhled a nezbláznit se?

Asi díky těm lidem, co jsem měl kolem sebe. Dostanete se do společnosti, kde vám začnou dávat rady. Ti starší, kterým tehdy bylo tehdy tolik, co mně dnes. Třeba mi říkali, že když chci být úspěšný fotograf, tak recept na to je jednoduchý. Prvních padesát procent úspěchu je, že se musíš narodit v Paříži, což jsem neměl. Druhých padesát procent? Musíš chodit v čas. Snaž se prostě být v životě alespoň napůl úspěšný. Nebo mi říkali, že nesmím prodat duši ďáblu. Já poslouchal tyhle rady. I jako děcko jsem poslouchal a nevymýšlel vlastní cesty.

Kdo z těch velkých hvězd, které jste fotil, vám byl nejblíž? S kým jste se třeba spřátelil?

Já se z práce s nikým moc nepřátelil. Co bych si s nimi povídal? O umělých řasách? Když to děláte od rána do večera, tak pak chcete mít jiné přátele z jiných okruhů a mluvit o jiných věcech.

Ty lidi, co fotíte, tak je neznáte. Oni jsou takoví profesionálové, že vědí, že musí fungovat, rychle se usmát a postavit dobře tak, aby to bylo co nejdřív hotové, aby mohli jít dřív domů. Takže oni vždycky přišli, řekli jsme si pár zdvořilostních frází, jak se máme skvěle, pak že vlasy vyčešeme nahoru a bylo. Cvak cvak a jde se domů. Oni potřebují tu fotku stejně jako já je pro své portfolio.

Samozřejmě ale, že oni byli všichni super. Většinou to byli mladí lidé. My jsme tehdy byli stejně staří a tenkrát jsem nemohl tušit, že jednou budou takhle strašně slavní jako třeba Barbara Streissand, Michael Douglas… Byli prostě mladí. Dneska jim je sedmdesát a jsou to hvězdy. Tehdy to nemohl nikdo tušit…

To je jako dneska. Taky netušíme, kdo z těch dětí v SuperStar bude jednou Eva Pilarová. Musíme počkat. Já už se to nedozvím. (smích)

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Pro mě byli třeba tehdy Beatles někdo nebo Marlene Dietrichová, když jsem ji líčil na poslední koncert v Philadelphii.

Proč jste se vůbec vrátil do Česka?

Měl jsem tu maminku. Nechtěli mi dát třicet let vízum. Pořád jsem chtěl jít domů. Mezitím mi zemřel táta, sestra i bratr emigrovali. Nemyslel jsem si, že tu ale budu žit. Každý se sem vracel se jen podívat. Jenže tu založili časopis Elle, nabídli mi pozici kreativního ředitele, což bylo super. Navíc já nikdy v Praze nebydlel, tady to navíc vypadalo jako zakletý Disneyland – celý černý, omítky padaly, nebyla světla… A já si myslel, že tu můžu pomoct. Každý to tak měl. Někdo přišel, otevřel malou restauraci a najednou se tu objevil třeba salát. Předtím byl salát nastrouhaná mrkev. Takhle to začalo, otevřeli první McDonald, což byla změna. Něco tady bylo červeného…

Takže vám se líbilo prostě být u té proměny města, a ještě k tomu na tom participovat?

Ano. Líbily se mi ty náhlé změny.

A neuvažoval jste, že se tedy vrátíte do New Yorku?

Uvažoval, až do těch mých šedesáti let. Myslel jsem, že se vrátím, ale mezitím se vrátili moji kamarádi, bydlí tu, otevřeli tu Radost, další otevřel restauraci a já najednou zjistil, že mi tam nikdo nezůstal, že tam vlastně nikoho nemám. Pro mě jsou kamarádi - ti z dětství. Nemůžu dnes prostě přijít třeba na Broadway s transparentem, že hledám kamarády. (smích)

Tady je to dobrý, jsem tu šťastný a spokojený. Vždycky jsem byl šťastný tam, kde jsem zrovna byl. Když jsem tam nebyl šťastný, tak jsem odešel. Můžu tohle udělat, já nic nemám. Jenom pas a foťák, takže můžu odejít kdykoliv.

Byt tady v Praze, ve kterém bydlíte, je přece váš.

Ten jo, ale ten by se dal prodat.

Jaký je rozdíl mezi prací dnes a tady oproti tomu, jaká byla tehdy v New Yorku?

Myslím, že v New Yorku je to pořád stejné. Jsou agentury, všechno je v tabulkách, každá minuta je třicet dolarů a tady je to takový ACDC. (smích)

Co si pod tím mám představit?

Každý si chodí, jak chce. Řekne se v devět a on přijde v deset, že byly zácpy. A tak… Vyvíjí se trendy. Ale jinak se ty firmy s daným produktem nemění. Práce fotografa je také pořád stejná.

Myslím to tak, že já znám hodně fotografů, ale nejsou dobří. Dnes se ale fotografem nazývá kde kdo. Všichni máme dneska foťák v telefonu..

Nejsou dobří, protože to nedělají tak, jak se to má dělat. Tak, jak už to vymyslel Leonardo da Vinci v Itálii. A je to super, že všichni máte iphony s foťákama. Tím líp pro mě. To, že se někomu povede pěkná fotka na telefonu, neznamená, že je fotograf. Nikdo nekoupí fotku, která za tři roky zmizí. Můžete běhat po ulici a fotit reportáž, ale to je hodně muziky za málo peněz. Vyjdete na ulici, vyfotíte dva feťáky a jednoho bezdomovce a máte výstavu, ale zkuste vyfotit Claudii Schiffer v Bentley v šatech od Diora u Niagáry. To něco stojí. A na to vám peníze dají jen, když to uděláte tak, jak se to má dělat.

Vaše jméno je značka. Jsou lidé, kteří za vámi chodí, obyčejní lidé, že chtějí, abyste jim třeba udělal domácí fotku jen proto, aby věděli, že jste ji fotil vy?

Ano, chodí za mnou takoví lidé. Teď děláme takovou charitativní akci pro Krtka. Je to o tom, že fotím na veřejnosti a může se ode mě nechat vyfotit, kdo chce. Výtěžek půjde na dětskou onkologii. Lidi se musí přihlásit, zaplatit peníze a já je vyfotím. Bude to někdy v létě.

A jaký je to pocit, když vám lidé říkají, že chtějí fotku od vás, protože vy jste nejlepší?

Je to dobrý pocit, ale já to beru normálně.

Jste strašně skromný, podle mě byste mohl být trošku pyšný.

Ale tak jsem trošku i pyšný. Ale kdybych měl metr osmdesát a vypadal bych jako Brad Pitt a uměl bych sedm jazyků, tak s vámi možná ani nemluvím. (smích) Ale jsem, jaký jsem, tak jsem skromný. Lidi pak říkají – není moc hezký, ale je milý. Někdy mě to sere, že musím být milý. (smích)

Všimla jsem si jizvy, co máte na ruce, co se stalo?

Dávno, asi v mých osmnácti, mi chtěli ukrást batoh, přišli na mě s břitvou zezadu. Asi mě ani nechtěli pořezat, ale jak jsem ho držel, oni ho chtěli odříznout, tak mě to pořezalo na ruce.

To je ale velká jizva…

Nějaký taxík mě vzal do nemocnice, kde mi to zašili, ale po nějakém čase to začalo svědit, tak jsem pinzetou vytahal ty stehy a ono se to rozšklebilo. Ono to celý rok není vidět, ale jakmile se opálím, tak ona vyleze, protože se neopálí.

Když jste emigroval do Ameriky, tak už jste věděl, že jste gay. Tady se o tom nemluvilo, bylo to tabu, ale tam to muselo být v pohodě ne?

Ano, bylo to normální. Dokonce se mě tam ptali, kdy jsem měl coming out, ale já ho asi nikdy neměl. Byl jsem pořád out nebo in, ani jsme nevěděl, co to je. Myslím, že lidi, co udělali coming out, měli dvojí život. Před a po. Já když byl mladej, tak jsem měl rád i holky. Nebo nevím, bylo to prostě tak dáno, že se chodí s holkama. Ale já měl rád i kluky a myslel jsem si, že ostatní kluci to mají taky tak. My jsme ani doma ani ve škole o sexu nemluvili. Neměli jsme ani anatomii, skončili jsme u žáby. Navíc byla i doba, kdy v 50. letech na jižním Slovensku, na vesnici, byli všichni katolíci. Nás učil dokonce kněz. Holka vždycky musela být před svatbou panna.

Kluci v té pubertě sice chodili s holkama, ale nemohli mít sex, to byla fakt doba, kdy se jí kluk musel dvořit třeba čtyři roky, pak se po maturitě vzali, svatba byla velká sláva, trvala třeba i týden. No, takže i když jsme chodili s holkama, tak všichni kluci masturbovali ve škole, doma, v poli, na seně a já nevím kde… A já byl jeden z nich. Myslel jsem, že takhle to je. Nemluvilo se o tom. Pak jsem odešel a v Americe to bylo prostě jinak. Bylo po revoluci, všichni měli práva – jak černoši, tak teplý. A já myslel, že doma to šlo taky takhle dál. Když jsem se vrátil po čtyřiceti letech na školní sraz, přišel jsem sám, tak tam byli ti kluci, se kterými jsme si honili pinďoury, když nám bylo patnáct… Byli tam s manželkami, dětmi i vnoučaty a první, co mě napadlo, bylo, co jsme dělali a teď jsem nevěděl, jestli je to taky napadlo…(smích)

Když vyrostete v takovém prostředí, kde se o ničem nemluví, tak jste pak zmatený. Já jsem nemusel nikdy nic skrývat, protože jsem žil dlouho v otevřené společnosti. Možná, že kdybych tu zůstal…

Žijete sám?

Vždycky žiju sám.

Proč?

Já nikoho moc nesnesu. Potřebuju si dělat svoje věci. Vždycky jsem žil sám. Hodně cestuju a myslím, že by to nebylo fér, nechávat toho druhého samotného doma.

Ale byl jste zamilovaný?

Já jsem furt zamilovaný, i teď, ale on žije s rodiči nebo kde žije. Vídáme se každý den, někdy přespí, jindy nepřespí, ale když dělám svoje věci, tak se musím soustředit. Nemůžu to dělat napůl, že bych ještě k tomu chodil do Ikei a hladil kuchyňskou linku. Nebylo by to prostě ode mě fér. Na začátku si vždycky lidé myslí, že toho druhého změní, ale mě nikdo nezmění. Jsem starý pes. Na začátku řeknu ale vždycky všechno narovinu. Že nikam nechodím, ani do divadla, kina nebo restaurací. Potřebuju být aspoň čtyři hodiny sám po celém dni. Takže na začátku jsou s tím všichni ok, ale pak to stejně nevydrží a jdou dál.

Pojďme to zakončit pozváním vašich fanoušků na nějakou vaši výstavu…

Všichni, kdo chtějí vidět mou práci, mohou dorazit do Galerie Josefa Lieslera do Kadaně, kde mám od 13. července do 12. srpna výstavu Memories a pak výstavu Fotka nemusí být ostrá. Od 31. srpna do konce září pak v Galerii 4 v Chebu opět Memories.

Moc děkuji za rozhovor.