Slava Polunin je ruský klaun, performer a blázen. Blázen v pravém slova smyslu. Založil si totiž vlastní Akademii bláznů, v níž je sám ředitelem. Má to dokonce i na vizitkách. Kromě toho, že se svými megalomanskými show jezdí po celém světě, tak většinu nápadů realizuje a sdílí s ostatními blázny u sebe doma, kousek za Paříží. Jeho obří pozemek je rájem pro všechny, kteří si rádi hrají. A kteří v nepříjemnostech všedních dní rádi zapomenou na to, že jsou dospělí. V rozhovoru pro LP-Life.cz se umělec svěřil, jak miluje Česko, kdo ho inspiroval v bláznovství a životním štěstí a také, že do Prahy brzy přijede...
Když jsem byl malý, v televizi jsem sledoval Charlieho Chaplina. A rozhodl jsem se, že chci být jako on. Šťastný. Že se chci smát, dělat vylomeniny, že chci, aby se smáli i ostatní. Tak jsem se rozhodl, že prostě budu šťastný a učiním šťastné i ostatní.
Když jsem vystupoval, tak se to lidem líbilo, ale když jsem se jako blázen choval doma, tak s tím samozřejmě měli problém. (smích) Ale zvykli si všichni.
To ne, ale ve škole s tím měli problém, několikrát mě chtěli i vyloučit.
Motivovalo mě k tomu okolí, kterému se moje bláznovství líbilo. Takže jsem dělal všechno proto, aby se tak stalo.
Stejně jako malé dítě si rád hraji a z toho to vychází. Pro mě je to hra a moje pomůcky jsou mými hračkami. Nic v životě neberu s vážností.
Duchem je mi stále deset let.
Tyto věci mě moc nezajímají, raději si užívám života, v tom vidím smysl. Proto vnímám život jako hru, i když jdu do banky, stále je to pro mě forma určité hry.
Nedá se říct, že bych vycestoval z jedné země do druhé, celý svět je mým domovem. Mám projekty v Moskvě, Petrohradu, Paříži i v Londýně. Neustále mezi nimi cestuji. Vnímám to tak, že celý svět i vesmír je mým domovem.
Jednou jsem přečetl knihu od Jevreinova, který píše, že život je divadlo a divadelním představením. Tato teze mě zaujala a vycházím z ní. Hledal jsem zázemí po celé Evropě i Americe, kde by bylo nejlepší vytvořit mou laboratoř. Po dlouhém hledání jsem zjistil, že nejvhodnějším místem je Francie.
Kultura jídla! Francouzi mají vynikající kulturu jídla. Dostali se tak na vyšší úroveň života, odráží se v tom jejich smysl pro užívání si života, bezprostřednost. Francie, celá země, má celkově blízký vztah ke kultuře. Nicméně byznys a různé projekty se nejlépe dělají z Londýna. Ty nejšílenější projekty lze pak konat jenom v Rusku. To, co jinde nejde, je v Rusku povolené. (smích)
To ne, v Rusku jsem měl a mám spoustu jiných projektů, které dobře fungují. Například jsem tři roky měl na starost petrohradský cirkus. Spolupořádám i světové fórum v Petrohradu zaměřené na cirkus a venkovní divadlo.
Nejsem, má práce mě naplňuje a nehodlám to nikomu přenechat. Stále jsem hladový po nových věcech a zkušenostech.
Mám dvě děti a obě působí v mém divadle. I vnuci a přátelé. Věřte tomu, že kdybychom spolu my dva strávili dalšího půl dne, tak už neodejdete a budete se chtít přidat. Věřím tomu, že každý člověk by rád žil ve světě, kde je jeho náplní práce si hrát, sám si něco vytvářet a předvádět to ostatním.
Před deseti lety jsem byl na dovolené, to mi stačilo. Nechci ztratit ani jediný den, chci vše stihnout.
Aby každý den byl svátek, nejen pro mě, ale pro všechny.
Nikdy po ránu netančím, nezpívám, jednoduše se posadím někam do rohu a přemýšlím, nechám putovat svou mysl. Svou myšlenkou a aurou pak dokáži k tomu tanci zlákat lidi v mém okolí. Mám velmi rád svou profesi a pilně studuji, abych vypiplal všechny detaily.
Ve světě jsem našel sedm zemí, které mají svébytnou kulturu, a Česko je jednou z těch zemí. Každou zemi se snažím pochopit, například ve Velké Británii jsem strávil pět let, abych ji pochopil, ale nepovedlo se mi to.
Češi se vyznačují příjemným a zajímavým humorem. Žádná jiná země na světě nemá takové postavy, jako jsou Švejk nebo Hurvínek. Proto jsem přijel do této země, abych se seznámil s českými klauny, Kratochvílem, Polívkou, Hybnerem a dalšími. Jsou to největší klaunští avantgardisté.
Bolek Polívka, ten je největší blázen.
Ano, já jsem ho několikrát pozval do Ruska, kam za mnou přijel.
Přivezu do Prahy Sněhovou show (SnowShow), se kterou jsem již procestoval 52 zemí. V Praze bude poprvé. V devadesátém třetím jsem ji ale už představil v Brně, v divadle Husa na provázku.
Fantastické, české publikum je vychované na loutkových divadlech, dílech Karla Zemana a podobné. Je na to zvyklé a představení rozumí. Bylo to neuvěřitelné.
Věřím, že až příští rok v březnu přijedu do Prahy, bude to podobné. Už teď se moc těším, doufám, že se potkám se starými i novými českými blázny a pořádně si to užijeme.
Rád bych hrál všude, ale v některých zemích ještě nedokáží pochopit sdělení mých představení. V Evropě je to například Belgie, bylo tam velmi těžké získat kontakt a spojení s divákem.
Mají jinou kulturu. Každá země má rozdílný humor.
Žádný politický režim nemůže donutit člověka přestat se smát a sebrat mu jeho humor. Naučil jsem se toho hodně od Polívky, Hybnera a dalších. To mi také pomohlo pochopit, jak myslí Češi. A také Jean-Baptiste Deburau, který se narodil v Kolíně a později žil ve Francii, to je největší mim. Napsal o něm Jaroslav Švehla a já jsem to poté přeložil do ruštiny.
V roce 1971 jsem jel do Paříže. Tou dobou vyjet ze Sovětského svazu do zahraničí bylo stejné, jako letět do vesmíru. Stál jsem s otevřenou pusou a nemohl jsem uvěřit, že takové město jako Paříž může existovat, celé dny jsem chodil po Paříži a čerpal inspiraci, ani jsem z toho nespal.
A když jsem poté vyšel na scénu, tak se mi začalo mlžit před očima, ztratil jsem půdu pod nohama a začal jsem levitovat. Když jsem se probral, přátelé mě museli držet u okna, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Nic se mi nestalo. V momentu, kdy jsem se probral, jsem se nadechl a dokončil jsem vystoupení.
O dvacet let později jsem letěl do Kolumbie, nacházeli jsme se ve velké nadmořské výšce. Při jednom z představení jsem zjistil, že se mi nedostává kyslíku, a uvědomil jsem si, že do konce představení nevydržím. A v tom divadle, kde sedělo na tři tisíce lidí, jsem začal tancovat a létat. Následující den jsem už musel požádat o kyslíkovou bombu, abych si sem tam během představení mohl odskočit se nadechnout.
Děti mají rády moje vystoupení, ale zakázal jsem si pro ně hrát, protože děti jsou už šťastné. Zatímco dospělí zapomněli, jak být šťastnými, ztratili cestu. Proto je potřeba jim pomoci. Jsem velvyslanec dětí, který šíří štěstí i dospělým. O tom, jak být šťastný, také přednáším na TEDu, dá se to vyhledat na internetu.
Existuje 72 pravidel toho, jak být šťastný. Prozradím vám dvě z nich. Je třeba dělat to, co vnitřně cítíte, že máte dělat, a dělat to jen s těmi lidmi, které máte touhu obejmout.
Protože bereme do Akademie jen ty lidi, o kterých je napsáno dostatek knih. (smích)