Rychlá zpověď - violoncellistka Terezie Kovalová: Stát bude chtít daně za kompenzace, co nám dal

Jak tebe jako umělce postihl covid?

Zezačátku jsem si myslela, že mě to moc nepostihlo, a asi to tak i zezačátku bylo. Mám letité zkušenosti, že jsem byla často nemocná, takže pro mě nebyl problém být doma a nic nedělat. Naopak jsem to brala jako nucenou dovolenou, kterou jsem do jisté míry potřebovala. Je ale dost zásadní rozdíl, když je to z donucení, že opravdu nesmím, a když se pro to rozhodnu sama. Když jsem byla před pár lety na první měsíční dovolené, ležela jsem tam a říkala si, jaké by to bylo mít dovolenou tři měsíce, nebo třeba rok. Pak se to reálně stane a je z toho člověku na zvracení.

Na jaře to ještě jakž takž šlo, problém byl spíše v tom, že byl manžel zavřený ve Státech a nemohl se dostat domů. Ke konci už jsem to potřebovala s někým sdílet a neměla jsem moc s kým, protože s ním se dalo komunikovat v podstatě jenom od půlnoci do tří do rána, kdy byl na telefonu, a to toho moc nevyřeším. V létě se ještě něco dělo, takže jsem se držela zuby nehty každého hraní. Zásadní problém ale přišel na podzim, a hlavně potom na přelomu prosince a ledna. Naivně jsem si myslela, že když skončí rok, bude to jako na papíře, skončí měsíc a začne nový rok a všechno bude jinak. To byl asi můj nejzásadnější propad, v lednu jsem byla hodně špatná.

Protože se nehrálo?

Ani ne, spíše z toho vědomí, že nejen nejsme na konci potravního řetězce, ale nejsme v něm vůbec. My nikoho reálně nezajímáme, z té garnitury, která by za nás měla nějakým způsobem kopat. Náš pan ministr kultury kdykoliv se zjevil v televizi mluvil o všem jiném, jen ne o kultuře. Dost jsem se pobavila, když iniciativě umělců Kultura žije, která už probíhá nějakou dobu, se asi před dvěma měsíci konečně podařilo s panem ministrem setkat. Psali, že do toho pan ministr rázně vstoupil, tak jsem si říkala, že to je tedy brzy, po roce. To pro mě asi bylo nejhorší, to vědomí, že jsme pro spoustu lidí zbytní. Paradoxně i člověk, který na nás nejvíc nadává, jací jsme darmožrouti a nevím co všechno, tak stejně si každý den ráno zapne televizi nebo si pustí rádio.

Prodej secesní vily, Praha východ - 609m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Hodně herců a zpěváků šli dělat něco jiného, protože jim zkrátka došly peníze. Měla jsi to stejně? Dala vám oblast kultury nějaké kompenzace, ze kterých by se dalo reálně vyžít?

Kompenzace probíhaly a stále ještě probíhají, pokud se nemýlím. Problém bude ve chvíli, kdy po nás bude chtít stát daně za ty kompenzace.

Opravdu?

Oni to chtějí zdanit.

Takže budete zpětně platit?

Za kompenzace, který nám dá stát, abychom přežili, tak z toho budeme ještě platit daně.

Asi si myslí, že teď už něco vyděláte…?

Těžko říct. Moje pozice byla v tomhle jednodušší než pro spoustu ostatních, protože nemám děti, a přestože platím hypotéku, mám manžela, který mi pomáhá celkově i finančně. A hlavně jsem celoživotně pragmatický člověk, tudíž mám našetřeno. Přestože jsem výpadek pocítila, tak nejsem ten typ člověka, který by měl problém žít za málo, tudíž z tohoto hlediska mě to až tak moc netrápilo. Spíše to, že nemám něco, čím můžu zaměstnat můj mozek.

V lednu jsem byla hodně na dně, pohádali jsme se s manželem, řekl mi, že už nemá na to se jenom dívat, jak pořád sedím doma. Tak jsem rozhodila sítě, přibrala jsem nové studenty a začala jsem pracovat ve firmě mých kamarádů Pet farm family, dělají luxusní žrádlo pro psy a kočky. Nabízeli mi to už v létě, kdybych se potřebovala odreagovat. Byla jsem tam taková holka pro všechno, dělala jsem závozníka, manuální práce, všechno. Bylo to nejen o tom, že jdu něco dělat a generuje mi to nějaké malé finance, protože to bylo hodnocené jako brigáda, ale největší potěchu to pro mě tvořilo z toho důvodu, že ve chvíli, kdy potkám někoho, kdo mi vmete do obličeje, proč jsem nešla makat jako umělec, tak můžu říct, že jsem šla. A makala jsem fakt rukama.

To se ti děje, že by ti to někdo říkal?

Spíš jsem na to připravená. Registruji to na sociálních sítích, že spousta lidí tenhle názor zastává. Jak říkám, pro mě je to o to víc fascinující. Neznám člověka, který by si aspoň to rádio nebo televizi nepustil. Stále to je určitý druh umění, spadá to do kreativní činnosti a lidé, kteří na nás nadávají, by si měli uvědomit, že všechno, co oni konzumují, vytváříme my. To, že nejsou zvyklí za to platit, je už další věc.

Dočetla jsem se, že máš pojištěný hudební nástroj, ale až v Londýně. Kolik to stojí? Odpustili něco kvůli pandemii?

Ne, cena se spíše ještě trochu zvedla kvůli Brexitu. Z hlavy to nevím jistě, ale vím, že ten poplatek je vždycky na nějakou dobu, nejsem si jistá na jak dlouho, jestli ročně nebo na půl roku. Ale už se mi to i vyplatilo, stalo se mi, že mi na nástroji praskla hlava od krku. To se stává, není to úplně nenormální, protože v tom nástroji pracuje obrovský tlak. Opravdu to zaplatili, a jedenkrát tolik, kolik se za to reálně chce u nás peněz. Takže se to opravdu vyplatí.

Proč nemáš pojištěné ruce? Zvlášť když jsi teď manuálně pracovala.

Přišlo mi vtipné, že poté, co jsem to někde přiznala, se mi ozvala nějaká pojišťovna. Nevím, zatím jsem k tomu nedošla.

Neměla jsi někdy třeba zlomený prst?

Ne. Mám ale velké zdravotní pojištění, právě proto že mám hodně zdravotních problémů už od dětství. Jsem chronik. Mám hodně dobré zdravotní pojištění celkově na pohybový aparát.

Divadelní sezóna teď končí, máme se s tebou ale na co těšit...

Byla jsem přizvána do projektu Magická fontána, což je projekt společnosti Pyroterra. Jedná se o multimediální příběh, který vypráví život pana Křižíka, což byl náš světoznámý vynálezce. Postavila bych ho asi na úroveň Nikoly Tesly.

Opravdu?

Byl opravdu velký vynálezce, i velký filantrop a hlavně srdcař. Myslím si, že nebýt některých jeho životních tragédií, tak se opravdu dostane globálně na úroveň Tesly. Bude se to týkat jeho fontány, což byl jeden z jeho výtvorů, v té době absolutní unikát. Leží na pražském Výstavišti, a kolem něho se bude odehrávat příběh jeho života, který bude samozřejmě nějakým způsobem trochu nadnesený, budou tam přidané různé magické, nadzemské prvky. To bude můj případ, budu personifikace elementu ohně, který se mu bude snažit zabránit ve vynálezu elektřiny a využívání elektřiny, čímž je proslaven.

Budeš tam ale hlavně hrát.

Budu hrát na violoncello, ale přes hru na nástroj budu hodně fungovat jako personifikace něčeho zásadního, co mu v životě překáželo a s čímž bojoval. Přestože budu hrát na violoncello, budu tam mít vlastně roli. Mluvit se tam tedy nebude, ale bude to hodně typ vizuálního hraní. Je to další výzva. Diváci se na tohle představení mohou těšit na začátku července.

Činžovní dům na prodej, Praha 1 - 1067, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Tyhle alternativní věci máš ráda. Je to pro tebe lepší, že to není v obrovských aulách?

Mně je to upřímně úplně jedno, jestli je to v aule nebo venku. Šla jsem do toho proto, že mě fascinují zajímaví lidé, což Křižík bezesporu byl. Je to pro mě do jisté míry propojení s mým dospíváním, protože v Ostravě se hodně pořádaly akce typu Cyberfire, což bych mohla brát jako takovou první vlaštovku moderního cirkusu. V té době to byli metači ohně, akrobati, a mně se to strašně líbilo. Je hrozně hezké, po asi 18 letech se dostávám do projektu, který je na tomhle postavený.

Můžeme tě vidět i někde jinde?

Určitě mě uvidíte v rámci představení Vrány, které jsme udělali s dívčím tanečním spolkem Holektiv. Budeme hrát na Letní Letné nebo na tanečním festivalu Move. Doufám, že se povede dostat Zvíře jménem podzim na různé akce. Teď vyjíždíme s kapelou Himalayan Dalai Lama, se kterou jsme vydali desku Isolated Bonds. Děje se to, ale zatím je to ještě pod pokličkou.

Máš už teď lepší pocit než v lednu? Jsi šťastnější?

Začala jsem chodit na terapii, takže jsem rozhodně šťastnější.

K psychologovi?

Ano.

K tomu tě dovedla ta covidová situace?

Terapii s přestávkami navštěvuji roky. Myslím si, že kdyby globálně všichni chodili k terapeutovi a učili se, jak komunikovat nejen s ostatními, ale i se sebou, lidstvo by bylo někde úplně jinde. Tudíž ve chvíli, kdy cítím, že jsem nějak zaseknutá a potřebuji se pohnout, tak vyhledávám možnosti, jak to překonat. Tohle je skvělá věc.

Terapeut ti ale nemůže říct, co máš dělat. Jak ti to tedy pomůže?

Je tam od toho nejen proto, aby ti pomohl celkově, ale měl by ti pomoci k manifestaci nějaké tvé potřeby. Když jsem byla na terapii naposledy, tak jsem tam šla cíleně jen na asi dvě nebo tři sezení s tím, že jsem potřebovala, aby mi řekla, že nejsem blázen, že to, co se děje v mém vztahu je opravdu špatně. Tím, co jsem jí vyprávěla se mně jenom potvrdilo, že můj pocit je správný a díky tomu jsem se byla schopná z toho vztahu vymanit.

Ten člověk je tam takový váš spojenec, není to někdo, kdo vám má přesně říct, co máte dělat, takhle to opravdu nefunguje. Má vám ale pomoct z vás dostat ideálně to nejlepší. Člověk tam hledá nějakou svoji současnou pravdu, to, co teď mám, a potřebuje to nějak potvrdit. Tím, že komunikujete s někým, kdo vás nezná, a tudíž může být tak objektivní, jak to jen jde, tak vám může dát úplně jiný náhled, který vám ani rodiče, přátelé ani partner nemůžou dát. Může vám otevřít úplně jiné dveře a nemusí to být tím způsobem, že vám řekne, udělejte to a to. Řekne vám třeba, abyste se na tu situaci zkusili podívat z jiného úhlu pohledu.

Důležité je, že ti to pomáhá.

Jasně, od toho tam jsem. Hlavně mě fascinuje, jak se za to lidi pořád stydí. Dovedeš si představit, jak by vypadalo lidstvo po druhé světové válce, kdyby všichni chodili na terapii?

V Americe je to docela běžné.

Tam je to ještě o něčem jiném, bohužel je to hodně o lécích. Konzumace psychofarmak je tam na neskutečné úrovni. Je strašně důležité tohle rozdělovat. Ale zároveň se mi líbí, že k tomu přistupují tak, že je to normální chodit za někým a popovídat si. Samozřejmě ne za předpokladu, že přijdu, něco ze sebe vysypu, dostanu oxytocin a jdu domů.

Děláš ještě modeling?

Dělám, ale už jsem na to moc stará a taky moc velká.

Chodí ti pořád nabídky, baví tě to ještě?

Baví mě to hodně, ale nabídky už moc nechodí. Jsem na takové zvláštní pozici. Když se něco fotí do časopisu, tak většinou potřebují neznámé tváře, které jim to prodají. Notabene stále se ještě nezměnil narativ toho, že když se prodává oblečení, tak by se mělo prodávat na lidech, kteří by to mohli reálně reprezentovat. Moje máma je třeba typ člověka, která se nestydí utratit v butiku dobré peníze, nechce si kupovat oblečení, které je prezentováno na patnáctiletých holkách. O to víc mě překvapuje, že se k tomu nepřistupuje takhle daleko více. V časopisech opravdu nevidíme zástupce věkových kategorií, pro které se to oblečení reálně prodává. Není to o vzhledu, fat shaming funguje stejně jako na tlusté i na hubené lidi, jde spíše o to, že dospělá žena má úplně jiný náboj než patnáctiletá holka, která o životě ještě moc neví. Samozřejmě se najdou holky i v tomhle věku, které to mají v očích, ale nebývá to zas až tak časté.

Takže jsem se více méně vrátila k tomu, co jsem dělala předtím, než jsem byla upsaná do agentury. Vyhledávám si různé fotografie, reaguji na různé nabídky ze sociálních sítích a dělám si to tak, jak mě to baví. Objevuji takhle i umělce a další lidi, kteří jsou vizionáři. Není to jenom o tom, že nafotím fashion editoriál, ale jdu a opravdu vymýšlím něco, z čeho potom můžu mít opravdu radost.

Co plánujete s manželem na léto? Chystáte se na dovolenou?

My jsme se vrátili z dovolené před pár týdny, byli jsme v Emirátech. Manžel dlouho žil na Floridě, teď se tam nemůže ani dostat, má tam práci a už rok tam nemůže jet. Naše pohybové aparáty dohromady prohlásily, že potřebují dovolenou, tak jsme jeli k moři. Bylo to super, akorát návrat byl o to krušnější. Jinak přes léto plány žádné nemáme. Náš plán je, aby se konečně mohlo zase dostat do Spojených států, protože to je pro něj opravdu důležité. Teď to směřuje k tomu, aby tam mohl odletět.

Aby se ale mohl zase vrátit.

Domů se dá vrátit, repatriační lety v krizových situacích jsou. Už by tam ale opravdu potřeboval jet.

Terezko, moc děkuji za rozhovor, těším se na tebe v Magické fontáně.