Rychlá zpověď - Kuchař Oliver Pape: O rozchodu i strachu v nové práci

Který snadný recept vás z hlavy napadne jako první?

Napadá mě strašně moc věcí. Třeba jednoduchá snídaně – domácí toast s mačkaným avokádem, salát, pošírované vejce a holandská omáčka.

To je taková současná mileniálská klasika. Vzpomenete si ještě na první jídlo, které jste úplně sám uvařil?

Zrovna nedávno mi poslal taťka černobílou fotku, kdy jsem stál v kuchyni. (najdete ji v galerii, pozn. red.) Ale asi si nepamatuju, co jsem poprvé uvařil. Myslím, že začátky byly takové klasiky – míchaná vejce, bagety, špagety s kečupem, zapečené toasty. Na tom jsem začínal, žádná gastronomie to nebyla.

Kazil jste to?

Určitě jsem vždycky něco spálil, když jsem zkoušel vařit. Ale většinou jsem se z toho poučil a snažil se to neopakovat.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Co vás na vaření nejvíce baví?

Je vaření a vaření. Já to beru z té profesionální stránky, kdy je nejdříve příprava. Člověk si přichystá veškeré komponenty, nakrájí si zeleninu, připraví si maso do mističek. A potom přichází druhá část, kdy už člověk jen vaří, zpracovává a tvoří. Nejvíce mě pak baví ta finální fáze, kdy už jen zdobím jídlo.

Co je na vaření nejkrásnější?

Když vařím, jsem přímo tam na tom místě. A nemyslím na nic jiného.

Máte rád filmy nebo seriály o vaření? Mně se třeba vybaví taková socialistická klasika, seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka…

Přiznám se, že české filmy a seriály o vaření jsem neviděl. Ale mám pár oblíbených filmů, jeden z nich je Dokonalý šéf s Bradley Cooperem.

Byl pro vás rok 2019 zlomový? Mám pocit, že se vám všechno přetočilo vzhůru nohama…

Za poslední rok se toho stalo opravdu hodně. Ale začalo to ve skutečnosti už mnohem dříve, když jsem se v roce 2018 přihlásil do MasterChefa. Tehdy nebyl, ale v září 2018 spustili novou řadu a sami mě oslovili, abych se přihlásil. A tím se vše změnilo!

Natáčení bylo tři měsíce a po natáčení mi Přemek Forejt nabídl práci v Entree (prestižní restaurace v Olomouci, pozn. red.) a tam jsem pracoval skoro 12 měsíců. Teď jsme s kolegou Vladislavem už dva měsíce v Praze, kde tvoříme vlastní projekt, vedeme bistro v Karlíně. A začátkem února nebo března bychom chtěli spustit další projekt, který se týká vaření v terénu.

Vaření v terénu? Co to znamená?

Žil jsem tři roky ve Francii, miluju hory, cestování, pohyb, jógu a tyto věci, věnuju se pohybu a zdravému životnímu stylu. A tohle všechno chceme skloubit s gastronomií. Chceme dělat kurzy vaření v přírodě, kdy člověk bude záměrně vystupovat z komfortní zóny. Budeme chodit po horách a učit vařit lidi obyčejně, pomůžeme jim z toho konzumu, který kolem nás je.

Takže vyrazíte se skupinou do přírody a budete vařit na ohni…

Ano, bude to trvat týden až deset dní. Součástí budou i návštěvy luxusních restaurací, ale zároveň tam bude i vaření v přírodě, takže člověk uvidí ten rozdíl, když je někde v načančaném místě, má tam talíř, ubrousky, všichni se o něj starají, a pak když si musí sám rozdělat oheň, uvařit a přespat v přírodě.

Chutná jídlo v přírodě jinak?

Je to úplně něco jiného. Když si přijdete do restaurace, sníte jídlo a zaplatíte tisíce korun, tak je to hezký zážitek. Ale když si vezmete jídlo do batohu a musíte ujít pár kilometrů, pak to prožíváte úplně jinak. Pár takových kurzů jsem zažil a vždycky jsem byl více spokojený s tou přírodou než s luxusními restauracemi. Nechci ani jednu variantu shazovat, ale lidé by měli znát rozdíly.

Právě ve vyhlášené restauraci, v Entree v Olomouci, jste vařil. Proč jste skončil?

Entree je jedna z nejlepších restaurací v Česku a je nejvíce bombardována zájemci, kteří tam chtějí vařit. A v gastronomii platí, že čím lepší podnik, tím více vám nabídne spíše prestiž než finanční ohodnocení.

Já jsem si tam „oddělal“ svoje a naučil jsem se, co jsem potřeboval. Ale také koukám dopředu, jsem sám tvořivý člověk, a proto jsem šel dál. S Přemkem Forejtem jsme se v dobrém rozloučili a nyní už tvořím vlastní věci.

Teď rozjíždíte vlastní bistro v Praze. Ale prý jste měli nějaké komplikace…

Prvního listopadu jsem v tom bistru měl nastoupit jako šéfkuchař a můj kolega měl být jako vrchní číšník. Takto jsme byli domluvení s bývalou provozní Zuzanou. Ale v den, kdy se stěhovali a jeli dodávkou do Prahy, nám napsala SMS, že s tím končí. Takže jsme nevěděli, co dělat. V Olomouci jsme byli vystěhovaní, v Praze jsme měli zaplacený nájem…

Nicméně když jsme přijeli, tak jsme se sešli s investorem toho bistra a s ním jsme se během hodiny domluvili, že to zkusíme vést sami. Nezbyla nám jiná možnost, takže jsme do toho šli „po hlavě“.

Pronájem luxusního bytu 3+kk Pařížská, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Měl jste velký strach? Přece jen Praha je velice konkurenční, je tady snad milion podniků…

Ano, pokud se bavíme o okolí, tak Karlín je plný a konkurence je tady hodně vysoká. Strach mám a nevím, jestli to bude fungovat. Ale kdybych měl mít pořád strach a nedělal věci, které chci, tak nedělám vůbec nic. Je to risk, podnikání jako takové je risk vždy, ať už v gastronomii, nebo někde jinde. Uvidíme za půl roku, ale popravdě si myslím, že malinko už o nás lidé vědí a pomalu se to rozjíždí.

Měli už jste nějaké „průsery“?

Bylo hodně „průserů“! (smích) To bistro je otevřené už šest měsíců. Ale když ta původní provozní skončila, tak veškeré papíry, hygienu, bezpečnost práce, různé řády jsme si museli znovu vyřídit. Byly to tisíce věcí. Já zvládám gastronomii a vaření, ale provoz pro mě byl úplně cizí.

Nemáte strach, že budete řešit jen věci kolem provozu a nebudete mít vůbec čas na vaření?

Strach nemám, i když přesně tak to teď je. Já vařím pondělí a úterý, ale více se starám o provoz. Takže se to vzdaluje od toho, co chci dělat. Ale myslím, že já budu vařit pořád!

Jak vám soutěž změnila život? Poznávají vás třeba lidé na ulici?

Změnila ho docela hodně, určitě mě poznávají. Ale celkově mi to přispělo také k vystupování před kamerou, před lidmi nebo obecně v komunikaci. Takže mi soutěž pomohla nejen v kariéře, ale i osobně.

Zmínil jste, že jste žil v zahraničí. Tam jste také vařil?

Po maturitě jsem odjel s přítelkyní do Francie a pracoval jsem asi na čtyřech místech. Začínal jsem jako dřevorubec se svým otcem, potom jsem dělal asi rok a půl v umývárně, potom na hotelu. Takže jsem se pořád učil.

Když jsem se vrátil, byl jsem asi půl roku doma a potom jsem odjel do Kuvajtu, kde jsem byl čtyři měsíce. A tam už jsem pomáhal hodně v kuchyni, učil jsem se vařit zdravá jídla bez sacharidů, bílkovin a bez cukru.

Jaké to bylo v Kuvajtu? To je trochu exotika…

Kuvajt mi toho dal hodně. Přijel jsem do země, která mi byla naprosto cizí. Nebyl tam skoro žádný Evropan, bylo tam hodně zahalených muslimů a byl jsem tam sám. Naučil jsem se být sám se sebou a zbavil jsem se veškerých svých strachů. Začal jsem žít život.

Nedávno jste se rozešel s přítelkyní. Co se stalo?

Byli jsme spolu skoro šest let. Začali jsme spolu v 17 letech, v době, kdy má člověk růst, učit se a kdy má najít svůj směr v životě. A tím, že jsme spolu byli tak dlouho, jsme nezačali žít své vlastní životy. Dostali jsme se do bodu, kdy jsme se vzájemně omezovali. Každý jsme měli o životě jiné představy. A proto jsme se rozdělili.

Rozchod nebyl příjemný, ale teď už jsme ve stádiu, kdy se normálně vídáme, komunikujeme, máme spolu i psa, kterého jsme si pořídili.

Vzešla myšlenka rozchodu od vás, nebo spíše od ní?

Bylo to oboustranné, vnitřně jsme oba cítili, že je něco špatně a nejsme spokojení. My jsme se už jednou dříve rozešli a pak jsme se k sobě vrátili. Ale když vztah nefunguje, člověk si dělá naschvály a chviličku trvá, než to přijme… Než mu dojde, že to nemá cenu.

Byl to váš první vážný vztah. Jak to nyní vnímáte s odstupem a jste stále ještě smutný?

Už to není smutek, bylo to nejlepší rozhodnutí, protože teď se cítím volný a mám prostor pro to, co chci dělat. Mám prostor se soustředit na práci a nejsem ničím omezovaný.

Myslím, že ten vztah až tak špatný nebyl, ale přešel do stádia, kdy jsme na sobě byli závislí. A jakmile se člověk na partnerovi stane závislý, je to špatně.

Říká se, že po rozchodu se člověk soustředí na práci na 150 procent….

Je to tak.

Máte čas i na nějaké rande?

Čas na rande se vždycky najde, ale spíše mám teď jako prioritu práci. S rozjetím bistra je strašně moc práce, ani jsem si to neuměl představit, od papírů až po nějaké zařizování.

Byt s terasou a výhledem na řeku Praha 8 - 91m, Praha 8

Zobrazit nemovitost

V soutěži jste měl hodně fanynek. Změnilo se něco po rozchodu? A zvou vás teď aktivně na rande?

Ono se to dělo, už když jsem měl přítelkyni a jí se to tenkrát nelíbilo. Takže denně mi píšou nějaké slečny. Nezvou mě vždy hned na rande, ale píšou. (smích)

Je randění těžší, když jste známý z televize?

Naopak, pro mě to není problém. Dříve jsem byl takový stydlín, ale teď už si stojím za svým, rád poznávám nové lidi. Mě baví chodit na schůzky a komunikovat s lidmi, takže se tomu nebráním. Ale musím mít čas a také to musí mít význam. Nesmí to být laciné, jako když vás někdo chce poznat jen proto, že jste byl v televizi.

Pozval byste dívku na rande do vlastní restaurace?

Za poslední měsíc jsem ještě nikoho nezval. (smích) Ale asi bych ze začátku šel do nějakého jiného podniku. Ale do budoucna klidně ano.

Jak odpočíváte?

Poslední dva měsíce neodpočívám. (smích) Ale když už na odpočinek dojde, tak chodím po horách, jdu si zacvičit, zaplavat, do sauny nebo s přáteli na jídlo. Není to odpočinek, že bych si šel lehnout, ale mám rád aktivní odpočinek.

Z čeho máte momentálně největší strach?

Mám strach z toho, že brzy otevíráme plný provoz bistra a jediný problém, který mě napadá, jsou zaměstnanci. Potřebujeme tři nové kuchaře a tři nové zaměstnance na plac. A zatím jsem nenašel nikoho, kdo by mi vyhovoval. Abyste měl kvalitní bistro, potřebujete kvalitní lidi, kteří se k jídlu staví stejně jako já.

Kdo je vůbec ten kolega, se kterým bistro provozujete?

Je to Vladislav, vystudovaný auditor, nedávno dostal červený diplom. Známe se už asi od 15 let, oba pocházíme ze Šumperka. A poslední tři roky jsme se začali hodně intenzivně bavit, protože jsme našli společné zájmy v gastronomii, pohybu i v životním stylu. A před třemi měsíci jsme se rozhodli něco spolu rozjet.

Počkejte, on je auditor a teď chce dělat číšníka?

Jeho rodina má auditorskou firmu, jednu z nejlepších v Česku, a Vladislav měl být ten, co tu firmu převezme. Ale přišel na to, že rodiče ho odmalička tlačili do něčeho, co si on sám nevybral. Měli jsme takovou hlubokou debatu a on se na základě toho rozhodl, že nechce žít cizí život a chce si zkusit něco svého. Tak dal výpověď v rodinné firmě a pak se rozhodl jít se mnou.

Měl jste někdy také podobné tlaky z rodiny? Nebo vás naopak podporovali, abyste šel za svými sny?

Rodiče se mi vždycky snažili dát to nejlepší, ale mám pár vzpomínek, kdy se rodiče rozhodli za mě. Nicméně teď už toho nelituju a nevyčítám jim to, protože kdybych se v té době rozhodl jinak, třeba bych tady ani neseděl. (rozhovor probíhal v Oliverově bistru Yolo Karlín, pozn. red.) Takže jsem vděčný za všechno, co se stalo, byť jsem to v té chvíli tak nevnímal.

Moc děkuji za rozhovor!