Rychlá zpověď - moderátorka Gabriela Lašková: Vždycky jsem chtěla dva kluky a holčičku
Gabrielu Laškovou si mnozí pamatují jako první krátkovlasou Českou Miss, tehdy se ještě jmenovala Kratochvílová. O tom, že nejde o další zapomenutou "Missku" přesvědčila diváky televize Prima, když začala moderovat hlavní zprávy s Romanem Šebrle. Se startem CNN Prima News pak nastoupila do ranního pořadu Nový den, kde každou půl hodinu moderovala zprávy. Nyní si ale užívá opět mateřství. V září se z ní totiž stala dvojnásobná maminka. V rozhovoru pro LP-Life.cz se Gábi rozpovídala o slastech a strastech mateřství, ale i o opatřeních kvůli nákaze koronavirem v těhotenství.
Gábi, tak ty máš další dítě! Jak vypadá tvůj den?
No... točí se kolem dětí. (smích) Musíš zabavit staršího a zároveň uspokojit potřeby toho mrňouse. Občas je to docela náročné, ale chtěla jsem to, tak teď si to náležitě „užívám“. Člověk se dostane do takového koloběhu, že ani nevíš, co je za den. Ale oba kluci jsou skvělí. Neříkám, že to není náročné, ale malej hodně spinká, není plačtivý, takže se to dá zvládnout.
Co na to v práci, že jsi otěhotněla krátce po sobě, neměli s tím potíže?
Po prvním porodu jsem se vracela do práce po půl roce, dalo se to zvládnout, manžel hodně hlídal. Tušila jsem, že tam nebudu dlouho, a přesto s tím byli v pohodě. Nenarazila jsem na žádnou komplikaci, prostě to brali tak, jak to je. Televize přecházela do nového formátu, takže se spíš báli, abych měla dostatek času na začátek, abychom do toho dali maximum energie, což nebyl problém. Těhotenství jsem měla v pořádku, fungovala jsem dobře „do poslední chvíle“. Neměla jsem žádné komplikace ze strany práce, ani teď na mě nespěchají. Už jsem si předjednávala, že bych se ráda vrátila, jsme domluvení, že to probereme teď, začátkem nového roku.
Těhotenství a porod sis prožila v době koronaviru, měla jsi strach? Dělala jsi nějaká speciální opatření?
Kupodivu jsem nepodléhala většímu strachu, brala jsem to tak, jak to je. K nám to přišlo v březnu, kdy už jsem byla těhotná. Hledala jsem si informace, jak může koronavirus ovlivnit miminko v těhotenství, naštěstí nebyl žádný takový vážný případ. Nemůže to být samozřejmě stoprocentní, bylo to ale uklidňující. Nevím proč, strachu jsem nepodléhala, rozhodla jsem se, že to bude dobré a zvládneme to. Samozřejmě jsme také byli víceméně doma a s nikým jsme se moc nestýkali a dodržovali jsme opatření jako všichni ostatní. Spíš jsme se ujišťovali v tom, že je na to připravená porodnice. Měla jsem ale fantastického pana porodníka, který mě ujišťoval, že se není čeho bát, naopak že tam jsou všechna opatření zařízená.
Oba jste s manželem ze tří dětí, teď máte svoje, do toho rodiče. Jak jste vyřešili Vánoce?
Chtěli jsme se se všemi vidět, a tak jsme se scházeli postupně. Všichni jsme omezili před svátky kontakt s okolím, abychom minimalizovali riziko nakažení, a většina se stihla pro jistotu otestovat. A jako každý rok to byl frmol. Máme tři svátky na to objet minimálně tři rodiny. Já jsem z rozvedené rodiny, takže to znamená ještě jednu návštěvu navíc. Jako každý rok to bylo zajímavé. Ale vesměs to bylo fakt v pohodě. Rodina je pro nás všechny důležitá, takže i ten čas strávený konečně spolu jsme si užili.
Netajíš se tím, že byt je vám malý... Už máte vyhlídnutý baráček?
Máme, ale dokud to nemáme na papíře, rozhodla jsem se, že to nebudu hlásit do světa. Už se ale objevil domeček, který by splňoval to, co chceme. Blízko Prahy, velká zahrada.
Takže by bylo velké stěhování a další těhotenství?
To není výhledové. Třetí by bylo skutečně až ve chvíli, kdy bychom věděli, že už jsou kluci větší, bude na to čas a finance. Když si to budeme moci v mnoha ohledech dovolit, pak bych si ještě ráda jednoho Cipíska dopřála. A kdyby to byla holčička, bylo by to fajn.
Každá žena podle mě holčičku chce, protože pak můžou být spíš kamarádky, společně chodit na kafe a nakupovat.
Vždycky když mi tohle všichni říkají, tak je to samozřejmé, že bych si to asi chtěla zažít. Vždycky jsem ale měla představu mít dva kluky a holčičku. Chtěla jsem být klučičí máma, chtěla jsem jezdit na jejich závody, na fotbal, na hokej. Kluci jsou strašně fajn. Je ale fakt, že když vidím sestru, které se teď narodila další holčička, tak bych si to taky asi chtěla zažít. Je ale zvláštní tohle říkat, protože jednak to neovlivníš, a kdybychom měli třetího kluka, byli bychom stejně nadšení.
O porodu se říká že je to největší bolest, kterou může žena v životě zažít. Ženy na ni přesto rychle zapomenou a jdou do toho znovu. Jak jsi to měla ty?
I když byl druhý porod méně bolestivý, byla tam chvíle strachu, který bych podruhé nechtěla zažít. Takže těsně po něm jsem rozhodně na třetí dítě nemyslela. S odstupem času trochu zapomeneš, co všechno fyzického ten porod znamená, a když máš pak miminko v náručí, klidně bys měla další.
Když začnou kontrakce, máš z toho strach?
Spíš mám strach z porodu samotného, aby šlo všechno dobře.
Takže z bolesti ne?
Ne, bolesti jsem se nebála. Bála jsem se, aby šlo všechno dobře. U prvního to tak naštěstí bylo, bolest mě sice překvapila, protože jsem nevěděla, do čeho jdu, ale dala se snést. Navíc jsem si nepřipouštěla, že by se něco mělo stát. Druhý porod byl hrozně fajn, podle mě to tolik nebolelo a kontrakce byly snesitelné. Malý měl ale zamotaný pupečník kolem krku. Začali nás víc sledovat, bylo to kousek od císaře, aby neměl náhodou poškozený mozek z nedostatku kyslíku. To už byl stres a tehdy jsem se hodně bála. Nebudu lhát, určitě bych se toho bála i u dalšího porodu.
Na druhou stranu máme úžasné porodnictví a skvělé doktory. Byla jsem strašně spokojená, protože miminko od začátku do konce hlídali, porod vedli skvěle a vyhnuli jsme se císaři. Miminko vyšlo ven v pořádku, krásně růžové a křičelo. Šla bych do toho znovu, protože věřím, že jsem v dobrých rukou a člověk na to nemůže myslet tak, že by se něco stalo. Někdy toho máš se dvěma až nad hlavu, ale ta legrace a láska, jak tě objímá, naplňuje mě to víc, než jak mě to někdy ničí.
Vím, že jsi vždycky ráda cestovala, ale cestování v početné rodině může být komplikované, přemýšleli jste třeba nad koupí obytňáku?
Koupit asi ne, spíš jsme si ho chtěli půjčit. To jsme ale chtěli zkusit ještě v době, když jsme byli dva. S dětmi to bude trochu náročnější. Uvidíme, zatím jsme byli na dovolené s jedním synem. Když jsem byla těhotná, zvažovali jsme třeba Chorvatsko, už jsem ale byla v pokročilém těhotenství a nic nám nechybělo, stačilo nám jezdit se koupat k rybníku. Ale to víš, že bychom chtěli někam vypadnout, poznat něco nového, protože cestování je hrozně fajn. S dětmi je to ale úplně jiná disciplína. (směje se)
Poznávají tě lidi na ulici, i když nebydlíš v centru Prahy? Vzpomenou si ještě, že jsi byla Miss?
Někdo. Když jsem měla krátké vlasy, ten klučičí sestřih, tak na to reagovali pořád. Nevím, jestli si to pamatovali. Jinak teď už nijak zvlášť, už si to ani nepřipouštím a nevšímám si toho. Tady u nás v nejbližších obchodech ano, to už je naše malá komunita. Ještě když jsem chodila do práce a byla jsem nalíčená, říkali, že mě odněkud znají.
Od Miss už je to sedm let, šla bys do toho znovu?
Ano, ale ne v téhle době. Kdysi dávno, když mi bylo třiadvacet, tak bych do toho šla znovu. Byla to krásná zkušenost a obrovský zážitek. Myslím, že mě to konečně někam posunulo, i v sebepoznání. Teď ve třiceti ale v žádném případě.
Soutěž se za tu dobu trochu posunula, řekla bych spíše k horšímu než k lepšímu…
Nepřísluší mi to hodnotit, nevím, kde se teď soutěž pohybuje. Za nás ten tým a organizace fungovala skvěle, pro nás to byl obrovský zážitek. Měli jsme spoustu kamarádů, opravdu jsme fungovali jako tým. Soutěž ještě měla nějakou úroveň, maximálně se snažili, aby to lidi bavilo. Tehdy se chtěl člověk zúčastnit už proto, že to vnímal jako krásnou příležitost, něco, co má význam a může mu něco dát. Teď už upřímně vůbec nevím, jak se ta soutěž pohybuje. Vždycky ale záleželo na tom, proč do toho daná účastnice jde. Já jsem do toho šla jenom proto, protože jsem mohla. Byla jsem na vysoké, neměla jsem co ztratit, chtěla jsem to zkusit.
Kdo tam s tebou byl, Monika Leová?
Ano, a Lucka Kovandová. Obě dvě teď budou maminky.
Jste pořád v kontaktu?
Monča bydlí tady ve Vysočanech, vždycky se všechny sejdeme.
Jak starší syn vnímá narození brášky?
Potřebuje teď víc a víc pozornosti. Je ale rád, že ho má, chodí ho hladit a pusinkovat, jen by potřeboval, aby už trochu povyrostl.
A co váš pes, ten nežárlí?
S tím jsme měli velké starosti před narozením Vincenta. Když jsem byla těhotná, tak poslední měsíce z neznámého důvodu začal vrčet, byl k nám lehce agresivní. To byla docela panika, vůbec jsme nevěděli, co s tím budeme dělat. Museli jsme se obrátit na trenéra Adama Holeksu, který ho trénoval, když byl štěňátko. Opravdu jsme museli vyhledat pomoc. Vždycky si zalezl někam do rohu nebo pod stůl, vrčel a vypadalo to, že by i kousnul. Nechápali jsme, na co reaguje, co se mu stalo. Dostali jsme spoustu tipů, jak s ním trénovat a co s ním. Víceméně to fungovalo, ale srovnalo se to, až když se narodil Vincent. Takže jestli reagoval na nějakou nejistotu ohledně těhotenství, nevím.
Huga jsme si vzali z útulku, je to náš raťafáček. Pejsky nemá rád, jen fenky, je paličatý, má velmi specifickou povahu. K lidem je ale neuvěřitelně přátelský, na Beníčka je hrozně hodný, proto jsme nechápali, co se děje. Nedůvěřivý byl najednou i vůči nám, vůči Filipovi, milovanému páníčkovi. Byl opravdu nepřátelský, ale s narozením Vincenta se naštěstí srovnal. Už jenom kvůli němu budeme muset do baráku, aby měl svoji zahradu a klid (směje se).
Máš dvě děti a vypadáš stejně jako před sedmi lety na Miss. Jak to děláš?
Vůbec netuším, ještě mi ale nejsou moje staré kalhoty. První měsíce jsem si říkala, že to nepůjde dolů nikdy, nestěžuju si ale. Myslím si, že to půjde samo. Maraton kolem Beníka a k tomu moje potřeba mít doma uklizeno a navařeno, chodit na procházky s dětmi a se psem, udělá svoje.
Máš čas skočit si třeba na kosmetiku?
S Beníkem jsem to neuměla, s Vincentem je to lepší. Jak už je to podruhé, už to má člověk v ruce. Nebojím se tolik, ráno přichystám manželovi mléko a můžu si na chvíli odskočit. On už to má taky v ruce a nepanikaří, i když k tomu má respekt, což se mi líbí. Pak mě totiž třeba pochválí, jak jsem šikovná, když s nimi zvládám sama celý den (směje se).
Člověk ale nemůže být dokonalý, to ani nejde, zbláznil by se. Člověk má být spokojený a já spokojená sem. Manžel je mi nesmírnou oporou, děti mě tolik nezlobí a do práce se těším. Co víc si můžu přát...?
