Rychlá zpověď - Petr Jablonský: Snoubenku mi přebral soused
Je zažitou představou, že komici jsou zábavní a veselí i ve svém osobním životě. Většinou je to ale přesně naopak. Někteří bojují s depresemi, jiní s alkoholem nebo jinými démony. Své o tom ví i geniální imitátor Petr Jablonský. V mládí kvůli nešťastné lásce přemýšlel o sebevraždě, později utápěl žal v alkoholu. A jak se svěřil pro Luxury Prague Life, neměl daleko ani k depresím, které mají kořeny už v dětství. Na prahu čtyřicítky už ovšem rozchody tak fatálně neprožívá – a to mu dokonce nedávno nevěsta utekla skoro od oltáře! I tak je ale jeden z nejvytíženějších imitátorů spokojený a šťastný. Pochopil, že člověk zkrátka nemůže mít všechno.
Petře, když jsme se asi před třemi lety viděli naposledy, byl jsi čerstvě zamilovaný, stavěl rodinný dům a plánoval založení rodiny. Zůstalo při starém, nebo je nějaká změna?
Dům je dostavěný, zkolaudovaný, ale s tou ženou už nejsem. Představ si, že jsem jí dal zásnubní prsten, dokonce jsme už měli naplánovaný i termín a místo svatby, ale nakonec se nekonala.
Nestává se často, že by si žena na poslední chvíli svatbu rozmyslela. Co se stalo?
Bydleli jsme spolu v novém baráčku, který jsem pro nás stavěl, asi tři měsíce. A moje snoubenka se zakoukala do souseda, mého kamaráda. Sundala zásnubní prstýnek a odstěhovala se k němu. Zprvu jsem to bral fatálně, ostatně jako vždycky. Ale dnes je to skoro dva roky zpátky, a po té době už si myslím, že to tak mělo být. Už se dokonce vzali. Občas se s jejím, teď už mužem, potkám u nás v hospůdce, dáme si panáka a pivko a jsme v pohodě. Holt, takový je život.
Letos ti bude 40 let. Vadí ti tlak okolí na to mít v určitém věku děti? Přece jen stále panuje názor, že kdo není v tomhle věku ženatý a nemá děti, bude asi nějaký divný.
Já se obklopuji celkem tolerantními lidmi, kteří to navíc mají podobné jako já. Myslím si, že tohle nejde nějak ohraničit. Je ale pravda, že jsou tím lidé hodně svázaní. Nedávno jsem se bavil na jednom vystoupení s divákem, který povídal: „Máma mi teď naplánovala svatbu, tak já se teda ožením, ono už mi bude třicet…“ Takhle mluvil a já jsem vůbec neměl pocit, že by se ženil z lásky, jen se to prostě už očekává. Já osobně k tomu ten cit potřebuji, ovšem zatím se mi nedaří ty vztahy dotáhnout až k svatbě. Ale nezoufám.
Dnes je doba, kdy se vztahy rychle rozpadají, a nikdo to nepovažuje za ostudu. Ty jsi také z rozvedené rodiny, tehdy to ale tak běžné nebylo. Byl pro tebe rozvod rodičů těžký?
Moji rodiče se spolu rozešli, když mi bylo pět let. Rozešli se ve velice přátelské atmosféře a mě se to vůbec nedotklo. V tom věku jsem nějak zásadně nezaregistroval, že se něco změnilo. Mnohem víc podle mě dítě trpí, když spolu jeho rodiče zůstávají jen kvůli němu. To dítě není hloupé a vycítí, že mezi tatínkem a maminkou není všechno v pořádku.
Ale když si pak maminka našla partnera, už to tak růžové nebylo. On byl cholerik a platilo „škoda každé rány, která padne vedle“. Měli pak spolu dvě děti, mé mladší sestry. Vzpomínám si, že za všechno jsem mohl já. Mamka se mě samozřejmě zastávala, ale nebylo to moc platné. Odmalička jsem od otčíma slyšel jen to, jak jsem levej a jak všechno dělám špatně, a že se nikdy neuživím a podobně. Nakonec skončil hůř než já, ale už to nechci víc rozvádět a nějak mu teď nakládat. Boží mlýny se o to postaraly.
Jednou jsi mi prozradil, že jsi chtěl spáchat sebevraždu. Bylo to právě kvůli vztahům v rodině?
Bylo mi patnáct a tehdy se to na mě všechno nahrnulo. Byl jsem nešťastný ve škole, kde jsem měl pocit, že tam nepatřím, nic mi nevycházelo. A do toho jsem se poprvé nešťastně zamiloval. Rozchod s první láskou byla poslední pomyslná kapka. Vymyslel jsem plán, že na Silvestra skočím z okna, a to přesně o půlnoci, ve chvíli, kdy budou lidé střílet petardy, aby nebylo slyšet to žuchnutí. Táta to na mně samozřejmě včas poznal a nabídl mi, že u něj můžu bydlet. Doslova mě z toho vyléčil. Hodně mě podporoval a povzbuzoval, naučil mě vařit a dodnes máme hezký vztah.
Stejně jsi ale, co vím, prožíval všechny další rozchody fatálně. Jeden dokonce odstartoval takové menší alkoholové období…
Nikdy předtím jsem netušil, že psychika dokáže takhle člověka ovlivnit. Mně bylo fyzicky úplně zle. Cítil jsem absolutní bezvýchodnost, byl jsem ztracenej a měl jsem strach vystupovat před lidmi. Tehdy jsem si začal pomáhat alkoholem. Vzalo mě to tak, že jsem rozesílal zoufalé SMS na všechny strany, a moje manažerka si to tehdy vysvětlila tak, že se chystám zase spáchat sebevraždu. Posílala mě pak k psychiatrovi, ale já jsem nechtěl skončit se životem, bylo to spíš takové to zoufalé volání o pomoc. Problém je i v tom, že nejsem „svěřovací“ typ, a alkohol mi dodával kuráž. Bylo to těžké období, nebyl jsem schopný se koncentrovat na nic. Ani na práci, kterou miluji. Pak jsem si řekl, že začnu znovu. Dnes už kvůli ženám z okna neskáču.
Jak začala tvá kariéra?
Já jsem vlastně chtěl hrát vždycky divadlo, už jako kluk. Ale nebyl jsem přijat na konzervatoř, protože mi bylo řečeno, že mi není rozumět. To pro mě byla strašná rána a opět jako správný fatalista jsem si myslel, že tím všechno končí.
Pak jsem náhodou natrefil na inzerát, že kabaret v centru Prahy přijme umělce všeho druhu. Tak jsem zavolal na uvedený telefon a hlasem tehdejšího prezidenta Václava Havla jsem namluvil na záznamník, že bych se chtěl nabídnout. Za pět minut volal pán, že se mám přijít podívat. Přišel jsem tam a byl to šok! Stáli tam dva namalovaní kluci. Byl to totiž kabaret, kam lidé chodili na travesti show. Kromě toho tam ale byli například i kouzelník s tanečnicí. Je fakt, že kluci, kteří byli na kluky, tam byli v převaze. Nakonec mě to tam bavilo a strávil jsem tam rok.
Jednoho dne tam přišla moje manažerka Halina Němcová, která mi nabídla spolupráci. Tenkrát jsme poslali kazetu s nahranými hlasy do televize a oni se ozvali. Dodnes si pamatuji, jak jsem z té televize šel šťastný. Hned jsem volal tátovi, který mi napsal můj první text. Tehdy byl docela dlouhý a nevystřihli z něj vůbec nic. Spolupráce mezi mnou a manažerkou funguje a trvá už skoro dvacet let.
Kdy jsi v sobě tento talent objevil?
Už ve škole. Imitoval jsem i učitelky. S jedním spolužákem jsme založili duo Jokers. Měli jsme takovou češtinářku – a když o tom tak přemýšlím – ona vlastně byla taková inspirace, abych začal imitovat ženské hlasy. Díky ní jsem se naučil bývalou ministryni Petru Buzkovou. Byly si podobné a oběma to také stejně hodně vadilo.
Říkal jsi, že tě nevzali na konzervatoř. Co jsi tedy vystudoval?
Já jsem byl vždycky čtyřkař. Proto nezbylo, než že mi maminka zařídila učňák. Málem jsem se dostal na řezníka. Stačila ale dvojka z chování a bylo jasno. Nakonec jsem se vyučil prodavačem domácích potřeb. Jenže to nešlo dohromady s tím, jak jsem nepraktický. Když jsem rozbil pár sklenic, musel jsem se s touto profesí rozloučit. To byly pořád nějaké náhrady škody.
Nakonec ses stejně k divadlu i filmu dostal. Dělá ti dobře, když se s tebou lidé fotí a chtějí autogram, nebo jsi z toho spíš nervózní?
Dělá mi to dobře a jsem z toho nervózní. Samozřejmě všeho moc škodí. Mám rád společnost, ale jsem takový extrovertní introvert. Já vlastně vůbec nevím, proč tu práci dělám. (smích) Jsem i dost stydlivý. Když mě někdo chválí, nejraději bych tam nebyl. Když je po představení, rád někam zalezu. Někam, kde jsem sám.
Je na vás komiky větší tlak ve smyslu dělání legrace i v soukromí? Každý si většinou myslí, že musíte být zábavní 24 hodin denně. Vadí ti to?
Člověk nemůže fungovat jako jukebox – kdykoliv do něj strčíš, tak z něj něco vypadne. Takže když třeba po natáčení zajdu do baru a hned ve dveřích mě zastaví člověk a chce po mně Klause bez jedinýho pozdravu, tak slušně vysvětluji, že bych si teď rád dal pití a odpočinul si. Reakce je ale většinou pro mě nepochopitelná: „Zadarmo né, za prachy jó!“ nebo „Vidíte, jak je nafoukanej!“ Tohle považuji za nespravedlivé. Každý si potřebuje odpočinout. Ani po malířovi nikdo nechce, aby jim ten bar ve volném čase u večeře vymaloval.
A jaký jsi v soukromí?
Když se máš na co těšit, tak to jde vždycky s úsměvem. Ale jinak mám nálady, jako každý jiný člověk.
Co když někdy nemáš veselou náladu, a přesto musíš do práce rozdávat radost?
To musíš být profík. Jednou jsem takhle jel hrát do divadla a hodinu před tím jsem pohřbil psa. To se může stát a nedá se nic dělat. Takhle mě to naučili mí „učitelé“ František Polák a moje manažerka Halina. Nicméně v těchto situacích pak musí následovat odpočinek a regenerace. Jsem sice profík, ale nejsem stroj.
Dá se tahle profese dělat takříkajíc „do smrti“?
Řeknu to takhle – dá se dělat třeba špatně celkem dlouho. Jde o to, že hlasivka je také sval. Já můžu být vrcholový sportovec, pak už jen sportovec. Každý sval s věkem chabne. Člověk musí být soudný a poznat, do kdy tam ta kvalita imitace je.
Který hlas jsi natrénoval naposledy?
Václava Klause mladšího.
Máš nějakou zajímavou příhodu, jak se mezi herci říká, z natáčení?
Z vystoupení jednu pikantní mám. Přišel za manažerkou jeden podnikatel s dotazem, kolik by stálo, kdybych strávil noc s jeho ženou a imitoval při tom hlasy různých populárních osobností, třeba Václava Klause nebo Bolka Polívku. Řekla, že na tohle opravdu nemá kalkulaci.
A tvé partnerky po tobě někdy chtěly, abys na ně mluvil třeba hlasem nějakého sexy herce?
Většinou ne. Ty, které měly zájem o mě, mi to naopak zakazovaly.
Jak to vypadá, když je Petr Jablonský zamilovaný?
Chci se rozdat. Jsem aktivní, veselý a mám radost, že jsem zamilovaný. Chci, aby stejnou radost měla i druhá strana. Potřebuji nějakou kotvu, a když ji mám, dokážu věci, o kterých jsem si myslel, že je nezvládnu. Své partnerce udělám doslova to, co ji vidím na očích. A mám takový zvyk – rád ženám kupuji šperky a kozačky. Jsem schopný za to utratit balík. Je pravda, že se na tu ženu až moc upnu, což asi není úplně dobrý. Zamilovanost se ale určitě odráží i na mojí práci.
A nesvazuješ tím ty ženy příliš? Jsi také žárlivý?
Tohle si samozřejmě uvědomuji. Asi jsem býval trošku víc žárlivý, než by se slušelo. Čím jsem starší, tím jsem ale tolerantnější. Já totiž svobodu a toleranci považuji za jednu z nejdůležitějších hodnot v životě. Takové moje životní motto je „žít a nechat žít“.
Potřebuješ lásku k životu?
Dokážu se bez ní obejít. Ve vztahu jsem věrný, ale když mě opustila snoubenka, žil jsem takový volnější život, a taky to nebylo špatný. (smích)
Ale pak přijdeš domů a nikdo tě tam nečeká…
Ale jo, mám dva pejsky, výborný sousedy…
Promiň, třeba toho, co ti přebral ženu. (smích)
Tak to bylo od tebe vtipný, to jsi mě dostala, máš bod. Ale i on je fajn kluk, lásce neporučíš. Kdyby v tom bylo dítě a měli jsme po svatbě, bylo by to horší. Takhle to vlastně dobře dopadlo.
To je myslím krásná tečka na závěr. Děkuji za rozhovor!
