Top hledané
Výsledky (0)
O náhodném studiu, chybách klientů i chytrém bydlení.

Rychlá zpověď - architekt Ján Strcula: Architekt nemá moc povídat, projekt musí vypovídat sám o sobě

Kateřina Ostrejšová
14. března 2021
+ Přidat na Seznam.cz
8 minut čtení

Ján Strcula se díky svému kamarádovi, v podstatě náhodou, dostal na univerzitu architektury v Bratislavě. On sám tvrdí, že během studia netušil, o čem svět architektury vlastně je. I přesto v pouhých 26 letech vyhrál soutěž na dům, který se stal ikonickou stavbou Bratislavy. A potom to začalo. Francie, USA, Alžírsko a také Kuvajt. Právě v Kuvajtu se na chvíli usídlil. Postavil tam banky, soukromé rezidence šejků a čtyři kuvajtské ambasády. Jedním z jeho posledních projektů je "Black Roofs" - ekonomické domy s chytrou domácností. Ani před prahem osmdesátky vášeň pro architekturu neztratil a s prací nepřestává. 

Máte vystudovanou architekturu...Proč právě tenhle obor? 

To bylo úplnou náhodou. Já jsem inklinoval ke sportu a k muzice, chtěl jsem být profesionálním sportovcem. Při jednom basketbalovém zápase se mě kamarád zeptal, kam půjdu na školu. Já to nevěděl. Řekl mi, že jde na architekturu, tak jsem šel s ním. Je to trošku patetické, ale tak to bylo.  

Nějak se mi nechce věřit, že to bylo takhle “jednoduché”. Opravdu tam nebyl žádný hlubší vztah?  

Přísahám, že ne.  

Takže v podstatě mladická nerozvážnost vás zavedla do světa architektury.  

Přesně tak bych to definoval. A můžu vám potvrdit, že v průběhu studií jsem zhruba do čtvrtého ročníku netušil, o čem to je.  

Jak je to možné, že až po čtyřech letech studia?  

To studium bylo tak komplexní, že zahrnovalo strašně moc disciplín. Ve třetím ročníku mě vyhodili několikrát od zkoušky ze statiky. Neuměl jsem vypočítat napětí na kruhovém vrchlíku. V životě bych to nepotřeboval, ale nemohl jsem být architektem, aniž bych to neuměl. A tak to šlo dál. Spoustu věcí, které potom v praxi fungují úplně jinak.  

Byl během toho studia moment, kdy jste to chtěl vzdát?  

Zahrnuje to ten studentský život. Já jsem hrál muziku, tak to mě bavilo. A na zkoušky člověk chodil, protože si chtěl dokázat, že to umí. Neměl jsem tolik prostoru to vzdát.  

A co bylo potom? Co mladý architekt dělá po studiu? 

Když mi bylo 26 let, tak jsem vyhrál soutěž na jeden dům, který se stal ikonickou stavbou Bratislavy. Byl to 27 patrový dům, v tom čase (1972) se stavěly jenom paneláky do osmi pater. To byla první věc, z které jsem byl vyděšen. Říkal jsem si, proč to nedělají i ostatní. A potom už to bylo pořád o tom stejném, tak jsem to chtěl zkusit za plotem. Jak to tam vypadá. A tam to začalo.  

A začalo to kde, ta vaše cesta?  

Vyzvali mě jít dělat urbanistické plány do francouzského Konga. Bylo to zajímavé, to prostředí bylo dlouho spravováno Francouzi a francouzskou kulturou, tam jsem se toho hodně dozvěděl. Mohl jsem i cestovat, takže jsem poznal jiné země. Potom přišlo USA a když jsem se vrátil zpátky, vybrali mě do Alžírska.

Zaujala mě vaše práce v Kuvajtu, kde jste pracoval mimo jiné i pro královskou rodinu...  

Ano ano. V takovém případě je nejtěžší se tam dostat, aby si vás vybrali. Potom už je to v podstatě jednoduché, to už umí každý.  

Takže je to v podstatě o vztazích? 

Přesně tak. Musíte být společensky přijatelná, aby s vámi chtěli vůbec mluvit a viděli, že vy jste ten, který bude realizovat jejich domov za ty velké peníze. Nejdůležitější část je dostat se do té společnosti.  

A jak jste se tam dostal vy?

Já těm příběhům nebo náhodám říkám "božský management". Mnoho zajímavých projektů se takto dostalo do mé cesty. Samozřejmě musíte mít co nabídnout společensky a profesionálně. A potom i to známé - být ve správný čas na správném místě. Dopředu jsem plánoval jen rámcově a ty příležitosti vznikaly. Náhoda? Nevím a nepotřebuji to definovat. Asi to tak mělo být.

V jaké z vašich cest a příležitostí jste se naučil nejvíc? 

Všechny mé pracovní pobyty byly silně edukativní v každé zemi. Itálie ale pořád zůstává po čtyřletém pobytu z pohledu tvorby a celkové kultivace na vrchole. Rád spolupracuji s mnohými italskými výrobci a vždy je to výrazný příspěvek k mému životu. 

Jaký faktor nejvíc ovlivňuje tu tvorbu? Na co se díváte úplně jako první? 

Vždycky je to o kontextu. V kterém prostoru a kultuře se to nachází. Jestli je to velké město nebo okraj města a podobně. Také záleží na programu. Jestli to bude banka nebo rezidence. A potom tomu musíte dát to nejdůležitější, tomu já říkám scénář.  

Jak se do architektury vkládá scénář? 

Například jeden z projektů jsem dělal tak, že postupně chodíte a odkrýváte věci. Na tom je to založené. Jak má třeba vypadat intimní místnost pro návštěvu nebo plavecký bazén. Dalším scénářem může být opačná perspektiva – na jednom konci místnosti byly parkety dlouhé 15 centimetrů a o 15 metrů dál už měly 1,5 metru. Je to způsob vytváření iluze - co vidíme, tomu věříme a máme z určitého místa nezvyklé zážitky. Řekl jsem to zjednodušeně, těch scénářů je stovky.  

Jak velký je rozdíl mezi komerční a residenční tvorbou? Máte někde volnější ruku? 

Volnou ruku nemám nikdy, protože jsem vždycky limitovaný kritérii. Jednak po finanční stránce. I ti nejvíce ekonomicky nastavení lidé mají svůj rozpočet, mnohdy daleko tvrdší než někdo, kdo má míň peněž. V té komerční sféře je to o instituci. Je tam 12 manažerů, každý si něco myslí, ale nikdo nebere zodpovědnost. Jakákoliv rada se musí prosadit na komisích a tak dále. Čili ten výsledek je vždycky hodně zkreslený. U soukromníka je to trochu jinak. Tomu vysvětlíte, že ta drahá podlaha ze speciálního mramoru bude stát opravdu hodně. Potom, když to zrealizujeme, tak majitel dá za pravdu, že to byla dobrá investice a přidaná hodnota.

Takže to je fajn zadostiučinění... 

Ano. Je to hlavně o tom přesvědčování. Protože to je ta nejtěžší cesta.  

Pokud přijde klient se svojí představou a nezapadá to do vašeho kontextu, odmítnete ho?  

On se k tomu popravdě ani nedostane. S každým klientem strávím nejmíň měsíc, říkám tomu vzdělávací kurz, během něhož si říkáme, co a proč se dělá. Ukazuji mu příklady. A hlavně většinou oni přichází za mnou s tím, že viděli nějakou moji práci a chtějí něco podobného. Tak jim udělám něco podobného, ale vždycky je to trošku jiné.  

Prodej exkluzivního domu, Praha-východ
Prodej exkluzivního domu, Praha-východ, Okolí Prahy

Takže každá práce je úplně jiná? Nemáte nějaký styl, který se lehce obměňuje?  

Každá práce je jiná. Asi bych to nenazval stylem, ale přístupem. Jsou to určité zásady, které vím, že jsou dobré a jsou dobré hlavně pro klienta. A vím, že se to bude dobře užívat, ne líbit, to je špatně. 

Proč je líbit špatně?  

Líbit není kritérium. Je to emoce. Prvně to musí dobře fungovat. Pokud to bude fungovat, bude se to i líbit.  

V čem dělají klienti největší chyby?  

Mám takové rčení: “Klient, který nemá uši a duši, nemůže být můj klient.” To jsou lidé, kteří přijdou a řeknou ať to uděláme hezky. Takhle to já nedělám. Vždycky začínám s otázkou “Proč jste si mě vybrali?”, ne s tím, co ode mne chtějí.  

Kde ale po tolika letech chodíte na stále nové nápady?  

Já se inspiruji pořád. Dívám se a říkám si, jak bych to asi řešil. To je 26 hodin práce. Protože i když spím, tak se mi o tom zdá. Architekt nemá moc povídat, má nakreslit požadovaný objekt a ten musí vypovídat sám za sebe. 

Míváte své “oblíbence”? Projekty, na kterých pracujete nejraději?  

Každý je oblíbený. Ať už je to kus nábytku nebo velký dům, je to stejné.  

Jak si podle vás Česko stojí v architektuře?  

Všechno, co je na Praze vidět, tak to byly dost velké ekonomické investice. Například Karlův most a pozdější stavby. Pokud není ekonomická síla, tak se to nedá lepit z provizorních staveb. Třeba v Londýně cítíte tu ekonomiku, ty moderní stavby a moderní technologie. U nás si to stále zaplatit nemůžou. Ale objevují se tu zajímavé věci, sice je musíme hledat, ale jsou tu.  

Dva roky zpátky jste přišel s projektem “Black Roofs”. Koncept ekonomických dom s chytrou domácností. Je to právě tohle, v čem tkví budoucnost architektury? 

Určitě je, jenom je potřeba dělat to racionálně, abychom neměli příliš technologií. Takže záleží hodně na výběru, aby technologie nebyly dražší než stavba sama. Děláme to hlavně proto, aby lidé měli příjemné bydlení.  

Jaká je v tom největší výhoda?  

Je to pro ty, kteří se chtějí vrátit domů, na dálku už si třeba nastaví podmínky, které chtějí po příchodu. Nebude doma ani horko, ani zima. Takže si člověk může předpřipravit prostor tak, jak by chtěl.  

A nebude v budoucnu technologií až příliš? Není nám vlastně dobře teď tak, jak to je?  

Lidi na tohle přijdou sami. Do projektů středních luxusnějších domů vždy navrhuji technologie, které by tam mohly mít, nikoliv které by tam měly mít.  

Luxusní dům. Co to dnes vlastně znamená?  

Když k domu přistupujete z dálky, tak má hodnotu. Jednak tu estetickou a musí souznít s prostředím, kde se nachází. Potom je to o hodnotnějších materiálech. Je něco jiného, když uděláte někomu podlahu z imitace laciných parket, než když to uděláte z kvalitního dřeva. Ten rozdíl v ceně je kolikrát desetinásobný. Stejně tak je to se vším. Okna, osvětlení... Takže je to o komplexnosti díla v kvalitě.    

S tím, jak jste cestoval a pracoval, byl vůbec prostor na něco jiného? 

Ještě jsem žil. Užíval jsem si života naplno, jak jsem jenom uměl a nic po velké časti světa nevynechal. 

Ale dá se říct, že jste workoholik...

To bych neřekl. Ale když něco dělám, tak naplno. Například když jsem byl v Kuvajtu, tak jsem byl v jedné společnosti a vytvářeli jsme nové město. Přišla britská firma, se kterou jsme měli první sezení. Bylo nás tam dost a já pořád čekal, kdy už někdo něco nakreslí. Tak jsem si začal čmárat po papírku. Ředitel firmy se ptal, co tam dělám a když jsem mu to ukázal, řekl BINGO a začalo se. Takže je to hlavně o úsilí.  

S tím, co máte za sebou, už máte nárok pověsit architekturu na hřebík. Přemýšlel jste o tom?  

Co jiného bych dělal? Už jsem si to párkrát řekl. Ale potom sleduji, co dělají ostatní a přemýšlím nad tím, že bych to udělal úplně jinak. A už jsem v tom zase! 

Rychlá zpověď:

Co pro vás znamená architektura v jedné větě?

Životní styl.

Jaký je váš oblíbený materiál?

Jakýkoliv, který je vhodný.

Co nejvíc dělá domov domovem?

Rodina, která tam bydlí.

Jaký je podle vás nadčasový trend v bydlení?

Nové technologie. Někdy se mění životní styl.

Vzpomenete si na moment, kdy vás "láska k architektuře" pohltila?

Postupně to roste.

Jsou koberce přežitkem?

Je to interiérový doplněk, který trvá více než tisíc let, takže určitě vydrží dalších tisíc.

Jak se dá našemu domovu vytvořit duše?

Podle scénáře, který musí mít duši. Stejně tak, jako dobrá kniha a film.

Jak byste definoval pojem luxus?

Pro někoho je luxus krásné počasí, pro někoho otevřený prostor, pro někoho Louis Vuitton kabelka. Luxus je emoce, nemá to definici.

Ve které zemi mají vám nejbližší architekturu?

Myšlením rozhodně Itálie. A potom Japonsko.

Dá se cit pro dekoraci naučit?

Jako muzika se učí, tak i architektura. Má svoje zásady, je to něco podobného.

Neutrální barvy nebo raději barevnější kombinace?

Ten svět je tak rozmanitý, že není třeba přidávat další barvy. Barevný tón má tolik stupňů.

Jedna věc, kterou jste radil svým studentům?

To je pokaždé jiné. V každém období. Nejprve říkáte, ať pracují, co nejvíc. Potom ať přemýšlí o životě a hledají svoji filozofii.

A co byste jim poradil teď?

Aby neposlouchali své pedagogy.

Jedna věc, kterou naučili oni vás?

Nebrat se tolik vážně.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Jak se vám daří?

Vždycky může být líp, ale vzhledem k okolnostem je to dobré.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze