Kandidát na prezidenta a senátor Marek Hilšer: Prezident musí být připraven za svůj národ i zemřít

Pane Hilšere, když se vrátíme o pár let zpět, jak vzpomínáte na své začátky?

No, moc rád na své začátky vzpomínám. Moc rád a rád se k tomu vracím a jsem rád, že jsem se nenechal nikdy odradit. A že jsem vytrval v tom, co jsem si předsevzal a že jsem nedal na takový ty řeči jako: ,,No tohle nejde, to není možný a tady není šance." Takže fakt na to vzpomínám moc rád. Otázka je, jaké začátky myslíte? Úplně třeba hudební začátky, politické začátky nebo medicínské začátky. Vy jste asi myslela tu politiku, že ano?

No, úplně první jsem myslela takový ten útěk do Ameriky, do zahraničí.

Já jsem do Ameriky neutekl. Já jsem do Ameriky jel, protože jako mladý člověk asi touží po poznání a myslím si, že každý Evropan by měl vidět Ameriku. Tak jako každý Američan by měl vidět Evropu. Tehdy to pro mě to byla taková mladická touha po poznání a potom zkusit si taky žít na vlastní pěst a nejenom tady v peřinách v ČR. Byl jsem tam ale poměrně krátce. Asi dva nebo tři měsíce a pak jsem ještě cestoval do Austrálie, takže jsem tak se snažil objet svět.

A potom jste se vrátil a začal studovat medicínu.

Je to tak. To bylo asi moje nejlepší rozhodnutí v životě. Já jsem před tím studoval ještě politologii, ale říkal jsem si, že by bylo fajn mít ještě nějaké dobré řemeslo, které si člověk může dělat nějak podle svého vědomí a svědomí. A ta medicína mi připadla v tomhle ohledu nejlepší.

Co pro vás bylo nejtěžší? Jak jsem nazvala ten útěk do Ameriky, nebo studovat medicínu? Nebo být senátorem...

Nejtěžší? Já myslím, že žádná z těch věcí které jste jmenovala. Myslím si, že nejtěžší pro mě je, a je to zároveň největší výzva, být dobrý rodič. Také být dobrý táta a být taky dobrý manžel. To si myslím, že dá hodně velký záběr. Já nevím, jestli třeba už už máte děti. A jestli nemáte, tak pak uvidíte, to se vám změní úplně život. Je to krásné, ale je to taky náročné.

Já se právě vždycky ptám, jak to musí být strašně těžké být ještě rodič, k tomu všemu. Když člověk studuje, do toho pracuje, tak ještě být rodič. Tak teď jsem vlastně dostala tu odpověď od vás.

Je to, jak říkám, je to krásné, ale je to náročné. Je to myslím takové nejhezčí poslání v životě, které člověk může mít. Vychovat děti tak, abyste měli hezký vztah i doma v rodině. A to je jak to je. Fakt bych řekl, že ve srovnání se studium medicíny, která mě bavila, takže pro mě to vlastně byla byla radost, nebo s cestováním, tak to je opravdu to, co člověka nejvíc zaměstnává.

A stíháte ještě svoje koníčky?

Teď už jich moc nestíhám, přiznám se. Je to samozřejmě jiné, než když člověk byl student a nebo svobodný mládenec. Ještě teď některé stíhám. Nechal jsem si zpívání. Od patnácti let jsem začal zpívat. Vážnou hudbu. To jsem si ponechal, protože se zpěvem je vždycky spojená i dobrá parta, dobří lidé a přátelé. Takže teď zpívám také ve sboru, kde jsou lidé, s kterými se známe už od studentských let, takže jsme si spolu prožili všechny etapy našich životů a k tomu máme ještě ten koníček. Ale tak na staré kolena jsem vytáhl motorku a jezdím na motorce. Teď jsem si pořídil krásný stroj, Javu, Pérák. Tak jsem z toho nadšený a chci se vrátit ještě k lezení. Já jsem hovořil o těch skalách, z toho mám taky krásné zážitky z přírody. Až zhubnu, chci se k tomu ještě vrátit. Až děti odrostou.

Mezi vaše koníčky patří i tango. Mám pravdu?

To je pravda, ale na to už teď není moc času. Jo, to bylo za času svobodného mládence, a teď si občas můžu zatančit, ale spíš trávím večer doma s rodinou. Ale argentinské tango je velká vášeň a je to jeden z nejkrásnějších tanců, alespoň tedy pro mě. Takže na to mám dobré zážitky. 

Člověk se dobře odreaguje.

Prodej investičního bytu - Praha 6 - 2+kk -, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Ano, člověk se odreaguje. Ono tango je svým způsobem taková tragédie, takže tam je takový hluboký prožitek a mně se strašně líbí ta muzika. Já jsem žil rok a půl ve Španělsku, takže i když tango je z Argentiny, má tomu blízko jazykem. Takže když člověk poslouchá texty tanga, všechno je vždycky o nějaké zklamané lásce. Řekl bych tedy, že je to taková tekutá radost. Jo, ale tango je tragédie a v tragédii jsou ty prožitky nejhlubší. A v tom ten tanec je strašně zvláštní, ale o tom bych mohl mluvit strašně dlouho.

Vy jste napsal i knihu Tango pod Hradem. Má to s tím něco společného?

Já jsem ji nenapsal, to jenom opravím, protože já bych se neodvážil napsat knihu sám o sobě a nikdy jsem o tom ani takto nepřemýšlel. Nejsem ten typ, který by nějak sám o sobě vypisoval. Oslovili mě autoři, v podstatě nakladatelství, a měli zájem se mnou udělat knihu rozhovorů, a tam se jim líbilo i to tango. Je to trošku o mém životě a o mém vstupu do politiky. 

To mi přijde právě zajímavé. A když se dostaneme k tomu Hradu. Vy jste tedy senátorem a chcete kandidovat na prezidenta už podruhé. Dostal jste zhruba půl milionu hlasů, před těmi pár lety. Je to tedy motivace kandidovat znovu?

Určitě. On to byl velký závazek. Já když jsem tehdy v těch volbách, dá se říct, uspěl, i přesto, že říkali "neúspěšný kandidát", protože jsem nevyhrál. Pro mě to byl úspěch, protože já jsem z toho člověka z ulice, občana z ulice, kterému předpovídali jedno procento, získal najednou skoro devět procent. Úplně bez peněz nebo téměř bez peněz, rozhodně ve srovnání s těmi ostatními kandidáty. Takže to byl úspěch a řada komentátorů to považovala za úspěch. A já jsem to cítil jako velký závazek a nebral jsem to. Mně opravdu šlo o to prosazovat nějaké věci a nebral jsem tu prezidentskou kampaň jako nějaké ukázání se před médii. Takže jsem to vzal vážně a pokračoval jsem dál. Lidé mi psali: pokračujte v politice, neodcházejte. Takže je to motivace pokračovat dál.

A proč byste se měl stát prezidentem právě vy?

To je taková nejtěžší otázka. Já myslím, že by bylo fajn, kdyby se prezidentem stal někdo, kdo bude dobře reprezentovat zemi. Myslím si, že by bylo dobře, kdyby se stal prezidentem někdo, kdo bude opravdu skutečně nezávislý na těch nejrůznějších lobby, zájmových skupinách, tak, aby opravdu mohl sledovat veřejný zájem. Dále aby mohl stát za občany v tomto ohledu, protože víme, že politika se často se dostává do spárů, řekl bych těch třeba velkých finančníků a tak dále, kteří si chtějí nějakým způsobem přivlastnit ten stát. Najít opravdu nezávislého politika, který by se do té politiky dostal takovým způsobem, jako opravdu z té ulice, který by měl neměl svázané ruce svou minulostí, minulostí v té politice, což si myslím, že prezident by měl být, by to velkou výhodou. Takže to je těžké a tohle já můžu nabídnout a chci nabídnout občanům. Nabízel jsem to před pěti lety a chci to nabídnout znovu.

Má to tedy něco společného s vaším mottem Program s jasnou vizí?

Má. Chci ukázat, že je jasné, že za mnou nestojí nějaké pozadí, ale že to jsem opravdu já. Když lidé mluví se mnou, tak mluví s Markem Hilšerem a nemluví s žádnou zájmovou skupinou v pozadí. To bohužel byl a je velký nešvar české politiky. Takže i ta jasná vize, kterou jsem tak trochu řekl... Ono samozřejmě je tam celá řada bodů, ale jak říkám, chtěl bych opravdu prezidenta, který bude nezávislý, nestranický, nebude mít svázané ruce a bude moci svobodně říkat v politice to, co si myslí. A to si myslím, že je hodně důležité.

Tedy prezident v dobrém i ve zlém.

V dobrém i ve zlém. Já myslím, že když člověk jde do takové funkce, tak musí být připraven na to i za národ zemřít. Ano, je to možná extrémní situace, ale člověk občas nad tím fakt přemýšlí, když si třeba vzpomene na některé prezidenty, na které třeba byl spáchán atentát. Vím, je to taková moc extrémní situace. Ale vezměte si třeba dneska ukrajinského prezidenta, který opravdu se musel rozhodovat také třeba mezi tím, jestli uteče a vyslyší volání po tom, aby odjel z Ukrajiny, a nebo se rozhodnout, že se tedy postaví a bude riskovat svůj život za svůj národ. Takže mohlo se stát, že by ho někam odvlekli nebo přímo zastřelili na míst. Vím, že to je extrém, ale mám za to, že by bylo třeba fajn, kdyby ten prezident mohl třeba během nějakých povodní, si představím, opravdu vzít tu lopatu a být s lidmi. Ukázat, že bojovat za tu dobrou věc má smysl, že by se neměl nikam schovávat. A na to by bylo fajn, kdybychom měli mladého zdravého prezidenta, u kterého ty lidi vidí, že opravdu je za nimi a že to není žádný papaláš, prostě který se jen tak veze, ale myslí to vážně vždy pomáhat.

I vy pomáháte. Odjel jste na humanitární misi do Keni po škole. Jaké jste si odvezl zkušenosti?

No to je zajímavá otázka. Bylo jich hodně. Musím říct, že jich bylo hodně, už od nějakého vlastního sebepoznání. Toho, kdy je člověk vystaven nějaké extrémní situaci. Ale také jsem si tam uvědomil, jak žije vlastně šedesát nebo osmdesát procent lidí v tomto světě. Uvědomil jsem si, že osmdesát procent lidí žije opravdu v bídě, ale přesto také mohou být šťastní, což byl zajímavý poznatek. Také jsem si ale uvědomil to, kde si stojí naše země, kde si stojí Evropa. A že Evropa je opravdu takový ostrov dobrého života, nejrůznějších jistot a že si toho třeba také možná někdy nevážíme.

To je pravda. Vy jste tedy doktor a vy jste se věnoval výzkumu zhoubných nádorů rakoviny. Věnujete se tomu i nadále?

To už bohužel ne. Na to mi nezbývá čas, protože já jsem nedokázal spojit dvě práce najednou. Chtěl jsem a chci se věnovat senátorství a třeba prezidentství potom na sto procent. U toho prezidenta je to jasné. Zanechal jsem vědecké činnosti, ale udržuju si kontakt s fakultou, takže chodím učit. Učím mediky, to, co jsem dělal předtím, a to mi dělá radost, protože člověk se přeci jenom dostane také mezi normální mladé lidi. A to mi dělá radost, takže to dělám. Bohužel vědě už se teď tolik nevěnují, ale bůhví, třeba se k tomu někdy ještě vrátím.

Jak závažné je například onemocnění rakoviny plic?

Tak rakoviny plic je celá řada druhů a je to velmi závažné onemocnění. Já musím říct, že v rodině jsme měli právě člověka, který umřel na rakovinu plic. A je to nepříjemné. Takže všem bych doporučoval nekouřit, protože rakovina plic vzniká především také ve spojitosti s kouřením.

Doporučujete celkově zdravý životní styl? Nekouřit, nepít alkohol?

Tak já myslím, že všeho s mírou. Ano, je že důležitý v životě tak nějak držet nějakou rovnováhu. A to je i moje taková zásada. Takže všeho s mírou, vyrovnaně a občas si dát to i to. Ale to kouření myslím, že není úplně úplně potřeba. 

Co si myslíte o nynější situaci? Zdražování inflace překonala 17 procent. Jde to vůbec zastavit?

No, to je samozřejmě nepříjemné pro všechny. Já věřím, že to zastavit určitě půjde. Všechny inflace se vždycky nějakým způsobem zastavily. Je jenom otázkou, jak dlouho to bude trvat a abychom dělali takové kroky, abychom tu inflaci opravdu zastavili. Bohužel v minulosti se dělaly kroky, které k tomu přispěly. Samozřejmě teď máme i tu krizi, ale já věřím, že to překonáme. Je jenom otázka, za jak dlouho to bude, a doufejme, že to bude brzo.

Ještě poslední otázka. V roce 2014 jste protestoval proti postoji kabinetu vůči konfliktu na Ukrajině a objevil jste se polonahý na tiskové konferenci. Udělal byste to znovu?

Teď už bych to neudělal v té pozici, ve které jsem. To určitě. Tehdy jsem byl vlastně takový zoufalý občan a vadilo mi, co se děje a jak se k té věci staví naše vláda. Musím ale říct, že jsme byli polonazí jenom od od půlky nahoru. Takže úplně normálně, jako kdybychom byli na koupališti. Tady jsme měli napsáno: ,,Premiére, odvahu."  Moc  bych chtěl říct, že tehdy se nám hodně lidí posmívali a říkali si, že jsme nějaký blázni. Co to je jako za divné lidi? Musím říct, že tam tehdy mezi námi byli třeba docenti z Akademie věd, ale i doktoři a historici. Ti se nám také posmívali. A dneska se ukazuje, že před těmi sedmi lety jsme měli měli vlastně v hodně věcech pravdu. A že ty naše předpovědi se bohužel bohužel naplnily.

Ta odvážnost se vyplatila.

Tak odvaha se vždycky vyplácí. Já myslím, že člověk by neměl mít strach z věcí. A koneckonců i náš pan prezident Masaryk říkal: ,,Nebát se, nekrást a taky nelhat!"

Děkuji moc za rozhovor.

Také děkuji, bylo mi s vámi moc příjemně.