Rychlá zpověď - adiktoložka Kateřina Francová: Snažím se být oporou vězňů, nad pacienty hůl nelámu

Jaký moment považujete za ten zlomový, kdy si pacient uvědomí, že je závislý? 

Často to bývá zlom, kdy je mu něco nepříjemné. Kdy se stane nějaký problém a někdo blízký mu řekne, že to vnímá jako průšvih. Buď ten signál přijde od toho samotného člověka nebo mu to dá najevo někdo zvenku.  

Jak vlastně můžeme poznat závislého člověka? Dá se to vůbec?  

Pokud člověk užívá třeba i kávu, tak taky zachází s nějakou látkou, která má potenciál k závislosti. Většina z nás to ale umí korigovat, kontrolovaně užívat. Někdy ale dojde k nadužívání. Můžeme pozorovat nesoustředěnost, když si to nedá, je nervózní a podobně. To už je chvíle, kdy nastává problém. Ve chvíli, kdy to přeroste.  

Z jakých nejčastějších důvodů pacienti začínají s drogami nebo alkoholem? 

Podle mě je to nějaký pokus o samoléčbu. Je to o tom, že člověk například velmi intenzivně cítí nějakou bolest a tím že začne užívat, si začne krátkodobě ulevovat. Mozek je chytrý a zjistí, že užití takové látky je vlastně hrozně rychlé a efektivní vypínání bolesti. Takže si vytvoří takovou zkratku a vlastně celé to konání potom směřuje k tomu, aby tu látku znovu dostal a ulevil si. Takže emoční bolest je velké téma. Může to být ale i touha po změněných stavech vědomí. Dostat se do stavu, kdy mám tělesný i mentální zážitek. Kdy se tím užitím mohu dostat k něčemu opravdu silnému, zábavnému a vymrští mě to z šedi.  

Luxusní penthouse s terasou na prodej - Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Krátkodobě to není tak velký problém. Ale po jak dlouhém čase se z toho stane závislost? 

Spousta lidí dokáže i s věcmi, které mohou být návykové, zacházet tak, aby se to do závislosti nepřeklopilo. Ale hodně lidem se to nedaří, protože je to fakt obrovsky silné. Ten chtíč, ze kterého se stane začarovaný kruh. Je potřeba vědět, že když s takovou látkou zacházím, že se mi to může stát. Stačí pár týdnů a měsíců.  

Přicházejí pacienti už s konkrétní prosbou nebo s čím většinou chodí? 

Když se podívám do ambulance ve věznici, tak tam se lidé většinou dostanou s tím, že mají absťák a že jim není dobře. Mají chutě a nevědí, jak dál. To je záchytný bod, kdy překonají nějaké obavy a stud, a začnou o tom mluvit. Může to být i chvíle, kdy jim dojde, že teď mají čas a můžou na tom pracovat. Že už se tam prostě nechtějí vrátit.  

Zmínila jste věznici. Vy působíte ve věznici na Pankráci. Do kontaktu s vězni se tím pádem dostáváte velmi často. Mátě někdy strach? 

Ze začátku jsem byla hodně obezřetná. Nevěděla jsem, jestli ten strach nepřijde, jestli to budu s vězni umět. Potom jsem pochopila, že my adiktologové jsme tam v roli pomáhající profese a ti pacienti si vás váží. Je to o tom, že jsme tam pro ně a oni to cítí.  

Jakou mají vlastně vězni možnost? Jak moc je to jiné, než když za vámi přijde pacient do ambulance?  

Když jsem tam začala pracovat, říkala jsem si, že aspoň nehrozí, že by mi pacienti odcházeli. Ale pravda je taková, že i ve věznici mají možnost odmítnout péči.  

Takže chápu to správně, že to pacienti vzdávají?

Někdy se objednají na jednu konzultaci, kde dochází k tomu, že se ptám na jejich životní příběh, na představy o tom, co s tím dělat. Hledáme možnosti, které jim mohu nabídnout. Přeci jenom mám omezené možnosti, je to ambulantní péče, a ne vždy se setkáme v tom, jaká je jejich představa. Takže se stává, že nedorazí a vypadnou z péče.  

Celý proces začíná detoxikací... Probíhá to postupně nebo se hned uberou pacientovi dávky, na které byl zvyklý?  

Ještě před tím proběhne ta úvodní schůzka, kde si řekneme, jak budeme postupovat. Potom nastává právě zmíněná detoxikace. Je to ta medicínská část péče, já předepisovat léky nemůžu. Pokud není stav pacienta zásadně kritický, zůstává na své cele, ale dostává medikaci na zmírnění abstinenčních příznaků. Neznamená to, že je úplně v pohodě, že nic necítí, pořád je to pro něj těžké psychicky i fyzicky. Nicméně já mám na starosti právě psychickou část. Navést ho tím správným směrem.  

Po jaké době v průměru se překonají abstinenční příznaky?  

Záleží na čem “frčíte”. Když je to stimulant nebo opiát, tak můžou příznaky přijít během několika hodin a dní. Nebezpečné je to u léků nebo alkoholu. Tam je potřeba pacienta sledovat docela dlouho, třeba týden až deset dní. I po takové době se totiž může rozvinout delirium nebo nějaký metabolický rozvrat nebo selhání orgánů.  

Je nejtěžší překonat ty první příznaky nebo ani po nich není vyhráno? 

Co tak pozoruji, tak se pacienti i po několika týdnech necítí dobře nebo špatně spí. Nemohou se soustředit. Ale jsou i ti, kteří si projdou pár dny a potom je jim dobře a zvládají to. Je to hodně individuální.  

Je horší fyzická nebo psychická závislost? 

Ono se řekne, že nejhorší je ta fyzická záležitost, kdy je člověku opravdu špatně, potí se, zvrací a podobně. Ale to je věc, která přejde brzo. Potom je tam ale ta psychika, která užíváním může být zmordovaná mnohem víc. Proto je potřeba vydržet, neodcházet po pár týdnech a být v kontaktu. Důležité je vědět, že je tu pro vás někdo, na koho se můžete obrátit.  

Pomáhají při odvykání rituály? Něco, na co se může člověk upnout? 

Když člověku vezmete jeho závislost, zůstane obrovský kráter. A to, že člověk něco hodně nadužívá, pro něj není jenom negativní. Jsou tam důvody, pro které ho to baví nebo mu to pomáhá si ulevovat. Člověku se může stýskat. Právě potom, když je mu nejhůř, může si říct, že na to kašle a napije se například nebo se vrátí k užívání.  Takže součástí léčby může být paradoxně i hledání toho, co mi na mojí závislosti přišlo skvělé. 

Takže je potřeba tu díru zaplnit...

Přesně tak. Pokud má nějaké ty rituály, něco, co ho začne bavit, tak je to skvělý. Často to bývá i součástí doléčování. Hledáme, čím by si člověk naplnil život. 

Kolik procentuálně pacientů si projde recidivou? 

Pacienty máme do doby výstupu, potom už s nimi v kontaktu nejsme. Takže často už nevíme, co se s nimi děje. Pracujeme s nimi v průměru rok, rok a půl, kdy to vypadá opravdu dobře. Potom je ale propustíme a nevíme, co se děje dál.  

Byt Smetanovo nábřeží 191m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jaké jsou podle vás nejčastější důvody, že se k tomu lidé zpátky vrací? 

Představte si, že žijete ve světě, který je barevný, senzoricky hodně zajímavý. Podněty jsou hluboké, otvíráte vrátka do jiné dimenze. Potom se najednou vrátíte do té každodenní šedi a řeknete si: Budu chodit do práce, splácet dluhy, starat se o děti. Najednou ten poměr radostí a starostí je propastný, takže přichází deziluze z té reality, kdy lidem dojde dech a chtějí si ulevit. A jak jsem říkala, mozek zná velmi dobře zkratku, jak si ulevit. Naleju si skleničku, něco si zakouřím a už to jede. Nejdřív třeba pomalu, jednou za měsíc, za týden a už se z toho může stát zase běžná záležitost.  

S jakou závislostí k vám chodí pacienti nejčastěji? 

Ve věznici převládají opiáty. Hned potom je nejvíc lidí, kteří chtějí přestat kouřit. Což jsou moji osobní hrdinové, když za mnou ve věznici přijdou s tím, že chtějí přestat. Je to jediná legální droga. Ale často chtějí rodině dokázat, že tu změnu myslí vážně.  

V moji soukromé ambulanci převažuje alkohol a tabák. 

Dalo by se říct, která ze závislostí je nejtěžší na zvládnutí?  

Troufám si říct, že každý z nás má nějakou látku, na které by si ujel, pokud by tomu dal příležitost. U někoho je to alkohol, u dalšího zase heroin. Můžu říct, že mě ale překvapilo, jak silnou závislost umí vyvolat nikotin. V některých studiích se píše, že to lze přirovnat k závislosti na heroinu, což se obecně považuje za těžkou závislost. Takže tabák umí být dost zákeřný. A i díky tomu, jak je to společensky tolerovaná věc. Ve srovnání například s injekčním aplikováním.  

Zdá se mi ale, že se kouření v posledních letech stalo poměrně společensky nepřijatelné. Naopak každý druhý kouří marihuanu a společnost jako by si na to zvykla. Proč to tak je? 

Když se kouknu do výroční zprávy o stavu ve věcech drog, tak je tam dlouhodobě uvedeno, že v českém prostředí je marihuana velmi společensky tolerovaná, oproti třeba jiným státům. Možná je to nějaké klima a nastavení. Možná v tom ta společnost nevidí nikterak velké riziko nebo si rizika neuvědomuje.  

Dá se právě marihuana považovat za vstupní drogu, která odstartuje tu cestu k těm tvrdším drogám? 

Dřív byla marihuana považovaná za vstupní drogu. Pro někoho být samozřejmě může, ale úplně se to nepotvrzuje. Když se na to podíváme z širšího hlediska, tak to často může být i tabák. Vlastně drogy jako takové jsou substance, které prostě jsou. Až naše užívání tomu dává náboj té pozitivity nebo negativity. Prostě pokud najdu nějakou látku, která mi sedne a pomůže mi "přežít" v životní realitě, tak je riziko, že se stanu závislou. 

Pracujete pouze s dospělými lidmi nebo byli i pacienti, u kterých vás překvapil věk?  

Před nějakou dobou jsem pracovala v ambulanci s mladistvými, kteří už experimentovali s návykovými látkami. Setkávala jsem se s dospívajícími od 13 let, kteří už se s tím seznámili a měli mnohdy bohatší zážitky než kdejaký dospělý.  

Jak moc velký vliv má to, komu se narodíme? Do jaké míry to dítě ovlivní? 

Určitě. Dokonce bylo vyzkoumáno, že existuje gen, který je zodpovědný za rozvoj závislosti jedince. Ale to, že se narodíte s tímto genem ještě neznamená, že budete závislý. Záleží i na jiných faktorech. To, jestli ten gen dostane zelenou a projeví se, hodně samozřejmě ovlivňuje prostředí. Na tom, jaký postoj k takovým látkám mají rodiče a jak k tomu dítě vedou, jak jsou rodiče schopni naplnit citové a vývojové potřeby dítěte. Ale i rodičům abstinentům se může narodit dítě, které k tomu potom přičuchne. Je to hodně komplexní a provázané. 

Jaké jsou nejčastější mýty o alkoholu a drogách? 

Přijde mi, že často je to o tom, že jsou lidé málo informovaní o účincích a rizicích. Pokud dělám anamnézu člověku, který přijde, tak se dostaneme k tomu, že první dávku heroinu dostal už třeba ve třinácti letech a že mu ji například aplikovala teta. A to si říkáte, že by byl zázrak, kdyby se tomu takový člověk vyhnul.  

Čím si během terapie pomáháte? Máte nějaké speciální metody? 

V poslední době jsme třeba začali pacienty brát ven. Říkáme tomu “Terapie v lese”. Je to o tom, že lidi chodí zhruba na tříhodinovou procházku se svým terapeutem. Nescházíte se s klientem v ordinaci, ale jdete do přírody. Je to skvělá změna, určitě i pro pacienty.   

Setkáváte se každý den s velmi těžkými životními příběhy. Umíte tohle nechat v ambulanci a vytěsnit z hlavy, když nepracujete? 

Jsme k tomu trénovaní. Mnozí adiktologové si prošli pětiletým psychoterapeutickým výcvikem. Je to každopádně náš stěžejní úkol to oddělovat. Neznamená to ale, že mě některé příběhy nezasáhnou. Někdy mě popadne lítost nebo vztek. Ale je to součást mé práce, nenechat se tím pohltit. Jinak bych nemohla být pacientům moc užitečná.

Velkou část života pomáháte lidem se závislostmi...Jak jste ne tom vy? Byla jste nebo jste na něčem závislá? 

Nikdy se mi nestalo, že bych měla problém se závislostí. Občas i přiznám: No vidíte, to si ani nedokážu představit. 

Já vám moc děkuji za rozhovor.