Rychlá zpověď - Miroslav Kalousek o politice a stárnutí: Babiš rozhazuje peníze, které jsem ušetřil
Dnes slaví 60. narozeniny a v příštím roce pravděpodobně zakončí i své více než 22 let trvající působení ve Sněmovně. Miroslav Kalousek, obdivovaný i nenáviděný politik, už totiž nebude kandidovat a stáhne se do politického zákulisí, kde chce vyjednávat opoziční spolupráci. V rozhovoru pro LP-Life.cz otevřeně hovoří nejen o tomto plánu, ale také o stárnutí, zdraví a velkém stesku po prodloužených víkendech s operou a dobrým jídlem. Je totiž vášnivým posluchačem vážné hudby a za dobrými pěvci neváhá „popoletět“ i na druhou stranu Evropy.
Jaký máte momentálně pocit z Česka?
Bude to strašně těžké a jsou dvě možnosti. Buď současná populistická politika vydrancuje poslední trezory na dluh, zasype všechno penězi a díky tomu se jí podaří drancovat dále bez ohledu na budoucnost. Nebo volby příští rok vyhraje odpovědná demokratická většina a bude muset poctivě říct, jak na tom jsme.
Pokud máme investovat do rozvoje, musíme si přiznat, že už nemáme na takový rozsah veřejných služeb zdarma a sociálních dávek, na které jsme zvyklí. Naopak musíme „jet“ poměrně úsporný režim, abychom byli schopni modernizovat zemi, a to spousta lidí nerada slyší. Určitě se také objeví nějaký populista, který bude říkat: „Nebojte, já vám to všechno zajistím zadarmo.“
Oba scénáře opravdu nenabízejí jednoduchou budoucnost, a já se snažím udělat maximum, aby to nakonec byl ten scénář „b“. Aby politici dokázali lidem vysvětlit, že není jenom zítřek, ale je také pozítří. A pokud chceme zachovat budoucnost, musíme především zachránit přítomnost.
Nezávisle na tom, co se nyní děje, vy jste zažil jako ministr financí poslední krizi po roce 2009. Tehdy jste razil trend úspor, dnes se spíše vlády v Evropě chtějí proinvestovat. Změnil jste také názor?
Musím zdůraznit, že my jsme v krizi investovali mnohem více, než investovala vláda Andreje Babiše v roce 2017 a 2018. Takže řeči, že my jsme podsekli investice, jsou nesmysl. Spořili jsme na provozních výdajích.
Předchozí krize probíhala v úplně jiném prostředí. Za nás ještě bylo standardní chování centrálních bank, nebylo kvantitativní uvolňování a peníze měly nějakou hodnotu. Když jsem v roce 2010 přebíral ministerstvo financí, byla úroková míra státních dluhopisů 5,7 % a finanční trhy se začaly bát státních dluhopisů, že by to nemusela být bonitní aktiva. My jsme je museli přesvědčit, že se nás nemusí bát, jinak bychom nevydělávali na nic jiného než úroky z úvěrů. V roce 2011 nám zvýšili rating o dva stupně, já jsem byl vyhodnocen ve Financial Times jako nejdůvěryhodnější ministr financí EU a srazili jsme úroky pod 3 %.
Ale to bylo v době, kdy bylo kvantitativní uvolňování zakázané slovo. V roce 2013 přišel Mario Draghi do čela Evropské centrální banky a po vzoru amerického FEDu začaly centrální banky bezhlavé tištění peněz. Peníze najednou ztratily hodnotu, takže nebylo neobvyklé, že nejbonitnější aktiva se kupovala se záporným úrokem, což samozřejmě státům ulehčilo jejich dluhovou službu a firmám to umožnilo si levněji půjčit. Takže na jednu stranu pomáháte ekonomice přežít, na tu druhou srážíte konkurenceschopnost, protože na trhu máte spoustu „zombies“, které by tam za normálních okolností nemohly být. Já to pokládám za politiku, která umožňuje přežívat, ale neumožňuje rozvoj. A zaplatí to budoucnost.
V každém případě souhlasím s tím, že v krizi, jako je tato, je nutné masivně investovat. Nejsem si jist, jestli je možné se proinvestovat veřejnými investicemi, ale jsem si jist, že není možné se z krize prodotovat a prodávkovat. A tato vláda dotuje a dávkuje mnohem více, než investuje.
Vypadá to, že jste u politiky rozmrzelejší než kdy dřív…
Nejsem rozmrzelejší, ale uvědomuju si, že dobrých variant je méně a méně. A já jsem nikdy situaci nelakoval na růžovo.
Co vám pomáhá na smutek?
Mám docela slušný smysl pro humor a neznám práci, která by se dala dělat bez srandy. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. (směje se)
Jak prožíváte šedesátku?
Stejně jako na devětapadesátku, je to ročník jako každý jiný. Věk je jen číslo, znám čtyřicetileté starce a osmdesátileté mladíky. Netrpím krizí středního věku, přijímám to s pokorou. Uteklo to strašně rychle a zároveň doufám, že ještě není konec.
Když jsme dělali rozhovor před rokem, říkal jste mi, že jste měl poranění menisku. Objevilo se od té doby i nějaké další zdravotní trápení?
To souvisí s tou šedesátkou, už mnoho let mě trápí postupující artróza. Takže můžu plavat, chodit do kopce, z kopce už bych si měl dávat větší pozor, můžu jezdit na kole a dokonce jsem si domů koupil rotoped. Ale s mým milovaným tenisem začíná být konec. Když člověk neodolá a jde si tenis zahrát, tak mu otečou kolena, a to není příjemné.
Ale to je věc, která přijde s věkem, není to nic, na co by si měl člověk stěžovat. Je nutné to přijímat s pokorou.
Pečujete o sebe více a koukáte na své tělo s respektem?
A víte, že ano? Před deseti nebo dvaceti lety jsem na životosprávu myslel mnohem méně než teď. Mnohem více přemýšlím o tom, co a kdy jím, více myslím na to, abych půlhodinu denně sportoval. Vždy platí, že pokud si půlhodinku nenajdete, tak jste jen líný.
Dokázal jste si za těch šedesát let uvědomit, co doopravdy znamená úspěch?
Zažil jsem hodně úspěchů i držkopádů. Obojí je důležité, protože když občas nepadnete na ústa, neuvědomíte si cenu toho úspěchu. Úspěch je situace, kdy člověk chtěl něčeho dosáhnout – a podařilo se mu to.
A je to prchavé?
Je to prchavé za předpokladu, že z toho nic nebylo. Není to prchavé, když se můžete otočit a říct: „Tohle pokládám za správné a tohle zůstalo.“
Co je to ve vašem případu?
Třeba to, že mohl Andrej Babiš rozhazovat peníze na všechny strany, protože já jsem mu je ušetřil. (směje se)
Před časem jste měl závažné onemocnění, tak trochu jste se podíval smrti do očí. Změnilo se něco ve vašem uvažování o životních prioritách?
Nemyslím, že se něco trvale změnilo. Smrti do očí… To je příliš dramatické, pan primář říkal, že jsem měl namále. Nebyl to boj o život, byl to kritický moment, kdy jsem se z toho nemusel dostat.
Uvědomil jsem si některé životní priority, možná plánuju méně dopředu, protože když si něco naplánujete na pět let, zítra to může být jinak. Takové věci si v tu chvíli uvědomíte. A vážím si každé chvíle, kdy jsem úplně zdravý.
Nedávno jste ohlásil odchod z politiky. Povězte mi k tomu něco více…
Nerad tomu říkám odchod z politiky, protože to, co teď probíhá v Poslanecké sněmovně, nemá s politikou příliš společného. Je to karikatura na politiku. Už to není souboj politických idejí a argumentů, ale maximálně souboj o to, kdo si udělá lepší „selfíčko“. Dneska už se ani neargumentuje, je to otázka cirkusáckého marketingu.
A pokud jde o důvod, ten jsem řekl zcela jasně. Mají-li zvítězit síly, které si přejí demokracii a modernizaci země, nikoliv její další drancování, tak vzhledem k našemu volebnímu zákonu opozice nesmí kandidovat na více než dvou kandidátkách. Což znamená několik podmínek – a všechny jsou nutné.
První je, že se lídři musí dohodnout, tam vidím poctivou snahu. Když se dohodnou na nějakém kompromisu, v jejich stranách se nebude v řadě bodů líbit, a tam je potřeba strašně moc odpracovat, aby lidé v regionech dohodu podpořili. Vzpomeňte si na koalici KDU-ČSL a STAN. Lídři se dohodli, drželi se za ručičky, skákali spolu přes kaluže, a pak jim ty strany řekly „ne“. Protože se to neodpracovalo v terénu.
A já jsem už veterán, znám skoro každého, a myslím si, že toho mohu v tom terénu velmi mnoho odpracovat. Můžu se snažit, abych obrousil třecí plochy, řekl někomu „nelži a nevymýšlej si zástupné argumenty, tobě jde jen o tvou osobní ambici, na to teď není čas“. To můžete říct jen tehdy, když toho člověka hodně dlouho znáte. A také to můžete říct tehdy, když je jasné, že vy sám v tom žádnou ambici nemáte. Nikdo nemůže přemýšlet, co si to tam ten Kalousek pro sebe chystá. Nic si nechystá. Má jen stejnou snahu, jako spousta dalších voličů, abychom se dali dohromady. Pro tohle přesvědčování mám volné ruce, protože nebudu kandidovat.
Bylo to těžké rozhodování?
Bylo to poměrně dlouhé rozhodování, protože těch okolností a důvodů je celá řada, ale nijak zvlášť těžké nebylo. Jen jsem si potřeboval ujasnit, že je to správné rozhodnutí. Je to situace, kdy musí všechny osobní ambice stranou.
Takže bude konec vašeho mluvení a exhibování před kamerou?
Já jsem nikdy neexhiboval. (směje se) Budu se i nadále vyjadřovat, ale těch několik následujících týdnů a měsíců chci vést – a už je vedu – řadu neformálních rozhovorů, kdy budu lidi přesvědčovat, že tohle je podmínka, která když se nesplní, tak nemáme šanci.
Ale už nebudete poslanec…
Tak se budu živit něčím jiným.
A o čem přemýšlíte?
Je několik variant. Budete se divit, ale já jsem nikdy svou osobní kariéru neplánoval. Vždy to bylo přijetí nějaké výzvy. I toto je výzva, kterou s větším či menším úspěchem zvládnu. A neobávám se, že bych se neuživil.
Řada politiků se po šedesátce začíná věnovat více rodině a vnoučatům. Vy máte vnoučata?
Mám dva vnuky, ze kterých mám radost.
Jaký jste dědeček?
To byste se musel zeptat těch kluků. Rád si je půjčím, rád se s nimi potěším a nejradši ze všeho je zase vracím. (směje se)
Ale když už nebudete v té aktivní politice, tak bezesporu budete mít více času…
Myslím si, že budu pracovat, ať už budu někde zaměstnán, nebo budu mít něco svého. Asi nebudu méně vytížen.
Povězte mi, co rád jíte?
Bohužel všechno, celý život s tím bojuju. (směje se) Jen s tím věkem se snažím přemýšlet o tom, aby to nebylo těžké, kalorické. Mám rád ryby, dávám přednost bílým masům, ale také mám rád svíčkovou, kachnu a rád si zajdu na srbskou pljeskavici. Mám prostě rád dobré jídlo, vyhýbám se jen sladkým jídlům. Někdo miluje třeba švestkové knedlíky, a to já ne, maximálně jeden jako moučník.
Když jste doma a nemusíte zrovna přemýšlet o práci a politice, co rád čtete, sledujete nebo posloucháte?
Mám rád klasickou hudbu, nejraději ze všeho operu. Nejsem líný za dobrým představením a špičkovými zpěváky popojet nebo popoletět po Evropě, třeba do Londýna, Paříže, Drážďan. Ve Vídni mám oblíbený trojboj – Staatsoper, kde mám lístky na operu, Albertina, kde je vždy nějaká hezká výstava, a Plachutta, kde se dobře vaří. To je něco, co mi teď s covidem strašně chybí. Už jsem hodně měsíců nejel na prodloužený víkend s operou, naposledy v únoru.
A knihy? Mám rád dobré knihy, to je stejné jako s tím jídlem.
A je něco, co byste do ruky nevzal?
Není to o tom, že bych něco nevzal do ruky. Můžu třeba říct, že jsem nikdy neholdoval detektivkám, ovšem s výjimkou tvrdého žánru – Raymond Chandler a Samuel Dashiell Hammett, to jsou dvě jména, kde jsem udělal výjimku a přečetl jsem všechny jejich detektivky. Ale pro ten styl, ne pro detektivní zápletku.
Chtějí se s vámi lidé bavit také o něčem jiném než o politice?
Ano, dokonce mám pocit, že jsem docela vyhledávaný a nikoliv nudný společník. Ale musíte se zeptat jich.
Prý jste dobrý glosátor…
Vy chcete, abych se hodnotil, ale to já nemůžu. Musíte se zeptat těch, kteří to tvrdí. (směje se)
