Rychlá zpověď - primářka neurorehabilitační kliniky Jarmila Zipserová: Neurorehablitace je jako otvírat síň pokladů Indiana Jonese

Vy jste pracovala léta jako kardiochirurg. Jak k tomu došlo, že jste se najednou rozhodla, že budete místo tohoto oboru dělat rehabilitaci?

Budete se divit, ale je to víc prozaičtější, než se na první pohled zdá. Jeden krásný večer si tak v klidu operuji a najednou na sále zvoní telefon a tam se ozvou mé dvě děti s tím, že mají už hrozný hlad, jestli si můžou vzít Lipánka. A já jsem si uvědomila, že jsem dětem slíbila, že tento večer opravdu dorazím domů a tu večeři jim přichystám. Jenomže výkony na kardiochirurgii nejsou na 20 minut, to jsou tří až skoro jedenáctihodinové výkony. Jak operujete, tak nevnímáte čas. A já jsem se opravdu ztratila v čase, zapomněla jsem na své děti! A to mi řeklo, že si musím v životě udělat pořádek.

Přestože kardiochirurgie je úplně nádherný obor a strašně moc mě to bavilo, tak jsem si uvědomila, že moje poslání je také být někdy matkou. A kdy, když ne teď? Když mě děti potřebují. Samozřejmě mámu potřebujeme celý život, ale tehdy byly skutečně malé. Synovi bylo 8 let a dcera byla malinká, takže pro mě tento okamžik byl tím, kdy jsem celý život přehodnotila. Ale chtěla jsem dělat nějaký hodně zajímavý obor a ta rehabilitace mi tak vždycky připadala, proto jsem si ji zvolila.

Když jste měnila obor, musela jste si kvůli tomu doplnit nějaké další vzdělání?

Samozřejmě. Já jsem po fakultě nastoupila jako všeobecný chirurg. Kariéru jsem začínala před 30 lety, takže už to nějaký pátek je. Byla jsem tedy všeobecný chirurg, udělala jsem si testy z všeobecné chirurgie a pak přišla nabídka na kardiochirurgii. Protože mě hodně bavily cévy, zajímal mě region hrudníku, to bylo přesně to, co jsem chtěla. Takže když byla možnost jít potom právě na kardiochirurgii, tak to byl splněný sen. U chirurga je to o tom operovat a mít výkony, protože tím získáváte zručnost a zkušenost. Je to stejné jako u klavíristy. Čím víc hrajete, tím jste lepší klavírista. A stejně tak chirurg. Čím víc operuje, tím má větší zručnost i zkušenosti, a to opravdu trvá roky. Já jsem 15 let zasvětila chirurgii, v té koncové části kardiochirurgii a pak jsem to změnila.

Pronájem moderní jednotky 1,5+kk, Hostivař, Praha 10

Zobrazit nemovitost

A co všechno nové jste se musela naučit?

Já jsem ze začátku, tím že jsem měla ten chirurgický background, vyhledávala spíše chirurgické pacienty. To znamená poúrazové, ortopedické pacienty. Protože já jsem zažila obrovský boom tepek, náhrady kloubů, kyčle, kolena, ramena, kotníky, prostě ten největší boom, kdy se opravdu operovalo hodně. A právě těchto pacientů jsme měli velkou část. Šla jsem pracovat na Čeladnou do Beskydského rehabilitačního centra, tam samozřejmě těch diagnóz bylo už více.

Byli tam jak pacienti vertebro, tak i s roztroušenou sklerózou a po cévních mozkových příhodách a podobně. Ale tam, se přiznám, mě neurorehabilitace ještě vůbec neoslovila, tam spíš ti pacienti tohoto charakteru.

Neurorehabilitace ke mně přišla až v Klimkovicích. Myslím si, že to bylo osudové setkání s Izabelou Koscielny, což je americká fyzioterapeutka polského původu. Ona přijela do Klimkovic udělat kurz a ten její inovativní přístup k těmto pacientům mi otevřel úplně jiné dveře a dal mi popud k tomu začít studovat hodně zahraniční literaturu. Protože, bohužel, literatury o neuro pacientech tady v českém jazyce moc není.

Musím říct, že mě to naprosto uchvátilo. Je to jako když Indiana Jones otevře hrobku s tím pokladem a teď tam vidíte nejrůznější poháry, mince, šperky, zbraně a vy nevíte, co si máte vybrat. Tak přesně tak mi Izabela otevřela takovou síň pokladů. A teď samozřejmě chcete zvládnout všechno, všemu rozumět, ale není to v lidských silách. Nicméně aspoň si odnášíte ty největší diamanty a s těmi nějakým způsobem pracujete.

Ví to ona, že pro vás byla takovýmto impulsem? Jste v kontaktu?

Ano, jsme kamarádky. Než začala doba covidová, tak dvakrát do roka přijížděla, protože tady dělala tréninky. Jinak jsme pořád v písemném kontaktu. Já s ní konzultuju i některé pacienty, protože jak se říká, nejvíc zkušeností získáte na vlastním preparátu.

Ona sice neřešila neuro problémy sama u sebe, ale narodila se jí holčička s dětskou mozkovou obrnou, velmi těžce postižená. Když je to vaše dítě, tak ta motivace tomu vlastnímu dítěti pomoci je obrovská. Je daleko větší, než když to jsou příběhy lidí kolem vás. Izabela vyzkoušela několik možných směrů, které bohužel na tu její dceru nefungovaly. Takže de facto vytvořila vlastní koncept.

Je to kompilát mnoha různých metod, které uspořádala do konceptu metody therasuit a využívá tam velmi speciálních pomůcek. Do té doby jsem já o takovýchto pomůckách ani neslyšela, ani jsem je neviděla. Jednou z nich je třeba speciální ortéza, therasuitový obleček. Pochází teda z Ruska a ona ho vylepšila, upgradovala, vlastně na něm pracuje do dneška. To je prostě živá pomůcka, protože Izabela s ním pořád pracuje, vylepšuje ho.

Protože co si budeme říkat, ty informace o mozku za posledních 5-6 let dostáváme pořád další. Vidím to i podle toho, že moje dcera momentálně studuje medicínu a co ona se učí a co jsme se učili my. Pokrok a informace, jak funguje mozek a jak s ním vůbec pracovat, jak oslovit mozek, to se mění a těch informací je dnes obrovské množství.

Pomohl dceři Izabely therasuit?

Ano. Přestože de facto takovýto pacient by byl za normálních okolností možná nechodící, nevím. Dneska tato holčina vystudovala vysokou školu, dokonce protože Izabela i její manžel milují Iron-many a rádi si dávají výzvy, tak absolvovala tento těžký závod v Americe. Byla na stáži ve Francii a dneska pomáhá Izabele na klinice. Opravdu to, co Izabela dokázala s vlastním dítětem, je pro mě důkaz, že ta cesta tam je. Když už jí někdo prošel, tak je jasné, že jí projdou i další, ale je potřeba si uvědomit, že je to lifestyle. Že to, jak vy normálně dýcháte, tak tito pacienti, pokud chtějí být v kondici a dobře fungovat, musí cvičit každý den. Tam neexistuje, aby na sobě nepracovali.

Je to stejné jako Jarda Jágr. O něm se říká, že on byl schopen po zápase trénovat, a proto je tak úžasný, proto je tak dobrý. V podstatě i bojovníci asijských umění také trénují pořád, každý den. Protože problém pacientů s poškozením mozku je dvojí. Samotné postižení mozku s komplexním dopadem a druhým problémem je dekondice. Tam vám běží dva problémy. Takže pacient, už tím, že má postižení, má problém. A tím, že se přestane hýbat, tím ten problém prohubuje. Vy musíte toho člověka dostat do kondice a musíte zároveň pracovat na tom deficitu, který způsobilo poškození jeho mozku. Stejně jako trénuje Jarda Jágr, tak stejně trénují naši pacienti a je to skutečně lifestyle, je to práce na celý život.

Vy jste kdysi řekla: Neexistuje stav, se kterým by se nedalo nic dělat. Stalo se vám už, že jste někoho nepostavila na nohy?

Samozřejmě. Pokud nemáte kontrolu hlavy, tak nebude nic. Tam nemáte kam dál postupovat, ale když docílíte kontroly hlavy, tak šance jsou. Samozřejmě jsou diagnózy, které člověka neposunou na nejvyšší metu. Zase Jarda Jágr, NHL - u nás je NHL stoj a chůze. Pokud tam ale nemáme struktury, nemáme to na čem vybudovat, tak tam jsou limity. Ale někdy nám nejde o NHL, nám jde někdy i o místní ligu. Dostat se aspoň s kontrolou hlavy do stabilního sedu.

Protože tady jde ruku v ruce spousta komplikací. Ať je to skolióza, která potom samozřejmě ovlivňuje veškeré vnitřní orgány, ať je to dechová činnost, srdeční, trávicí a tak dále, takže vyhnout se těm komplikacím.

Pronájem bytu 2+kk, Praha Smíchov City -, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Potom s sebou nese zátěž pro pacienta mnoho operačních výkonů. Každá narkóza má na pacienta dopad. I to, že je vytržený z rodiny, nebo že má sádrovou fixaci na 6 týdnů. Tam zase hrozí dekondice, ztráta svalové hmoty. Prostě má to spoustu dalších nepříjemných dopadů. Dostat pacienta do co největší soběstačnosti, do nejlepší kondice, to je cíl. A to vždycky jde.

Vám se podařilo otevřít si kliniku, která je jedna z nejvyhledávanějších v Česku. Jak se povede vybudovat centrum, které vyhledává celá republika?

Musíte být blázen. Je to o víře. Věříte, že se to stane, snažíte se dělat věci nejlíp, jak umíte. A je to samozřejmě i o tom, potkat správné lidi. Protože to není otázka pouze jedné osoby. Já jsem jenom ten, kdo říká: Pojďte za mnou, já to tady znám. Ale kdyby oni za mnou nešli a já jenom volala, tak se nikdy nic takového nestane. Je to vždycky týmová práce. Skoro vždycky jsem měla štěstí na skvělé terapeuty, fyzioterapeuty, ergoterapeuty, logopedy. Trošku možná štěstí na management, ale tím, že jsem lékařka, tak samozřejmě rozumím víc té stránce medicínské než té druhé. Je to týmová práce, není to jenom o mně.

Jak dlouho je na vás „čekačka“?

Tím, že máme dneska opravdu hodně vytrénovaných fyzioterapeutů, máme tři centra. Takže se snažíme nějakým způsobem rozdistribuovat pacienty mezi tato tři centra. Většinou jsme schopni se o pacienta, pokud nám to stav dovolí, postarat do tří měsíců. Nicméně když jde o akutní stav, tak u těch pacientů nepřemýšlím ani minutu a fakt hrajeme o čas. Je to z toho důvodu, aby nám tam nevznikaly právě ty komplikace, tam už je to potom otázka koordinace. U pacientů, kteří vydrží třeba ten měsíc ještě čekat, je to o domluvě. Vysvětlit jim, že teď je potřeba pracovat tady s tímto člověkem a toho upřednostnit.

Vaše centrum je v podstatě robotické, plné přístrojů, díky kterým se lidé staví na nohy, ale pojišťovny na ně přispívají hrozně málo. Pak se také dělají sbírky pro lidi, aby mohli rehabilitovat. Přestože postavit člověka na nohy je drahá záležitost, u vás v Axonu je vždycky plno. Ale nedokážu si vysvětlit, proč je to tak drahé, proč na to nepřispívá stát, nebo pojišťovny, aby si to mohl dovolit každý?

Já asi nejsem kompetentní, abych vám k tomu dala odpověď, kterou byste ráda slyšela. Intenzivní rehabilitace znamená, že vy s tím pacientem pracujete 4 hodiny denně třeba 4 týdny v kuse.

Když půjdete na jakoukoliv rehabilitaci, i lůžkovou, fyzioterapeut s tím pacientem většinou stráví 40 minut nebo hodinu, i když je to pro klientsky založené zařízení. Takto postižený člověk, než se vysvleče a než se zase oblékne, tak to máte 20 minut času pryč. Klasická rehabilitace, která je na 20-30 minut, absolutně nemůže těmto pacientům přinést ten benefit, co dělá intenzivní neurorehabilitace.

Potom normálně u klasické rehabilitace máte nějaký budget na pacienta na rok. Většinou může mít dvakrát do roka rehabilitaci a zase záleží, jaký budget to zařízení na pacienta má. Takže to absolutně nepokrývá potřebu. A ještě je tam další problém.

Když půjdete na masáž, kterou bude dělat masér, který s prominutím ještě včera obsluhoval čerpací stanici - a říkám to schválně, protože jsem to zažila, tak za to zaplatíte 800 korun. Ale když vám bude dělat masáž fyzioterapeut, který vystudoval 5 let, a ještě rok má povinně, aby mohl pracovat bez odborného dohledu, tak mu pojišťovna za tento výkon dá 273 bodů. My máme 0,8 haléřů za jeden bod. Tak si to spočítejte.

V podstatě daleko výhodnější je nabrat maséry, když to vezmeme byznysově, kteří si udělají kurz, někdy i víkendový, a můžete inkasovat tyto peníze. Kdežto když jste zdravotnické zařízení, máte za to zodpovědnost, musíte to mít nějak vybavené, tak je to obrovský nepoměr. Bodové ohodnocení tohoto oboru je opravdu absolutně podceněno, poddimenzováno, a proto spousta zařízení funguje ve stejném režimu jako my.

Část je hrazena ze zdravotního pojištění, ale velkou část si ten pacient doplácí. Vy sama, když půjdete se zády, taky zjistíte, že si můžete dovolit 6-8 rehabilitací na 20-30 minut. Ale mnohdy ten pacient potřebuje daleko víc. Obzvlášť když je třeba trošku pohybově méně gramotný. Protože potřebujete tu supervizi někoho, kdo vás tím provede.

Naši terapeuti nejsou jenom terapeuti, oni jsou psychologové, koučové. Když chcete vytvořit novou paměťovou stopu, tak tam to stojí na motorickém činění, jehož součástí je repetitivní opakování. Já nevím, jestli ten pacient potřebuje opakovat ten daný pohyb 360x nebo 514x. Pokud chci, aby tam ta paměťová stopa vznikla, nezbývá mi než tomu věnovat dostatek času. A na to asi není dostatek financí, ale bez toho se nepohnete dál.

Jaký je váš další cíl?

Já si přeju, aby to fungovalo. Aby i ze strany některých pacientů byla aspoň jakási slušnost a respekt. Nečekám dary. Protože občas se, bohužel, setkáváme s příběhy, kdy vy pomůžete člověku a většinou oni, když u nás začínají a jsou opravdu v těžkém stavu, tak vám slibují hory doly, černý les, a v okamžiku, kdy se dostanou z toho nejhoršího, tak najednou mají pocit, že už tomu rozumí a že si můžou diktovat, jak má ta rehabilitace vypadat.

Vždycky, když člověk přijde, já tam vidím krátkodobý i dlouhodobý léčebný plán a ten je potřeba dodržet. A všichni, kteří ho dodrželi, tak jsme k těm výsledkům dospěli. Ale ti, co si řekli, že už jsou tak chytří, že si to můžou řídit sami, tak k těm výsledkům nikdy nedorazili.

To mě trošku mrzí, protože když už do toho dáte tu energii a čas, když se rozhodnete, že z Prahy pojedete do Brna, tak já do toho Brna fakt chci dojet. Ale mnoho mých pacientů, kteří si řekli, že už to zvládnou sami, prostě skončilo v Humpolci a dál už se nedostanou. 

A je to velká škoda, protože mě vždycky bolí, když ten člověk má potenciál a nevyužije ho. Kdyby ho neměl, tak si řeknete: Ano, vyčerpali jsme všechny možnosti, dál to nejde, toto je náš strop. Ale to nebývá. Já bych si fakt přála, aby tam byla lepší spolupráce, aby tam byl větší zájem v tom pokračovat a dodržovat to, co my pacientům radíme.

Moc děkuji za rozhovor.