Rychlá zpověď - porodník a gynekolog Patrice Awonseba Baba Musah: České pacientky jsou mile překvapeny, když je rodí lékař z Afriky

Jsme teď v hotelu Šanov po tom, co spadla celá Morava po tornádu a nejde nám proud. Bojíš se?

Já jsem na to zvyklý, v Ghaně to je každodenní chleba. Každý den někde vypadne proud. Takže jsem v pohodě a rozhodně nemám strach. Ale samozřejmě to, co se stalo na jižní Moravě, je děsivé a já přeju všem hodně sil a zdraví.

Kde jsi se v Ghaně narodil?

Narodil jsem se v malém městě Bolgatanga, to je na severu Ghany. Má asi šedesát tisíc obyvatel, u nás to je malé město.

Do jaké rodiny ses narodil?

Tatínek byl úřední, maminka je kuchařka. Já jsem první lékař v rodině.

Pronájem bytu 1+kk, Praha 6 - Bubeneč - 53m, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Jak moc je pro rodiče náročné dostat svoje dítě do Evropy?

Pro ně je to myslím nemožné, ale já jsem dostal stipendium. Bylo to jednodušší, rodiče nemuseli nic platit, měl jsem celé studium zadarmo.

To jsi studoval u vás?

Medicínu jsem studoval tady.

Z čeho jsi tedy dostal stipendium?

Výsledky ze střední školy, v Ghaně.

Co to bylo za školu, jakého zaměření?

My to nemáme specifické jako tady. Já jsem dělal všeobecnou vědu. Měl jsem fyziku, chemii a zemědělství. Pak angličtinu, matematiku a sociální vědy.

To je zdarma?

Ano, je to zadarmo. Tyhle střední školy jsou u nás také zadarmo, jako tady.

Takže jsi měl dobré studijní výsledky, díky kterým jsi dostal stipendium. Bylo jasné, že půjdeš přímo do České republiky?

Ne, nejdřív jsem se hlásil do Ruska, udělal jsem ale nějakou chybu v přihláškách a nedostal jsem se tam. Někdo mi doporučil Českou republiku, říkal, že je to lepší než v Rusku. Za to jsem dnes vděčný.

Slyšel jsi vůbec do té doby o České republice? Věděl jsi, kde je?

Vůbec. Hledal jsem to asi týden, nemohl jsem to najít. Pak mě napadlo, že to je Československo, protože u nás si všichni myslí, že je to Československo. Já už jsem věděl, že jste dávno rozděleni.

Kolik ti bylo, když jsi sem přijel?

Devatenáct let.

Jaké to bylo? Předpokládám, že do té doby jsi Ghanu vůbec neopustil.

První rok byl pro mě hodně náročný, skoro nemožný. Doma jsem vždycky dostal najíst, nemusel jsem nic dělat. Maminka mi všechno koupila, nevěděl jsem, jaké mám číslo spodního prádla. Musel jsem si na koleji vařit sám, to bylo taky náročné, protože ne vždycky mi to chutnalo. Měl jsem ale hlad a musel jsem všechno sníst. Časem jsem se z toho ale dostal, všechno jsem se naučil - prát, uklízet, nakupovat, vařit a už vím, jakou mám velikost trička. (smích)

Myslela jsem to spíš po té emoční stránce. Jako devatenáctiletý kluk ses sám vydal do cizí země, o které jsi dřív ani neslyšel. Jak jsi to vnímal?

Pro nás je to prestiž vystudovat v Evropě. Já jsem z toho měl radost, věděl jsem, že se jednou vrátím k rodině. Psychicky to bylo náročné, protože rodiče jsem měl daleko, když jsem se chtěl o něčem poradit, neměl jsem s kým. Časem jsem tu ale poznal lidi a už je to dobrý. Mám tu nějaké kamarády.

Proč ses domů nevrátil?

Jednou se vrátím, ale momentálně si myslím, že toho ještě moc neumím. Až budu úplně kompletní lékař a až budu mít pocit, že všechno umím, vrátím se, abych taky mohl učit mladé lékaře v Ghaně, jak se dělá medicína.

Je ti 35, jak to, že toho ještě moc neumíš? Na co ještě čekáš?

Máme přípravu pět let, potom děláme atestace. Po nich toho člověk ještě tolik neumí, sbírá zkušenosti během let. Já jsem v praxi jenom sedm let, to není v medicíně moc, aby se toho člověk hodně naučil. Jsem cílevědomý.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Jak pro tebe bylo těžké naučit se česky?

Neuměl jsem ani slovo, ale v Mariánských lázních jsme měli intenzivní kurz, na rok. Naše třídní učitelka, my jsme jí říkali profesorka, byla trpělivá. Jediné neštěstí bylo, že nemluvila anglicky. Mluvila na nás jenom česky a já jsem jí nerozuměl. Po škole jsem si koupil slovník a snažil jsem se zapamatovat, co nám říkala. Také výslovnost, „ř“, bylo to pro nás opravdu hodně náročné. Ještě dodnes to neumím říct.

Z toho si nic nedělej, neumí to ani spousta Čechů. Na to je nejlepší si najít českou dívku.

Na co?

Na to naučit se jazyk. Nenašel sis českou dívku, aby ses učil češtinu?

Já si myslím, že jsem tolik času neměl, abych s někým chodil (směje se). Měl jsem ale dobré kamarádky, moc mi pomáhaly. Taky jsem hrál, nebo dodnes hraju, fotbal, a kluci z fotbalu na mě mluvili česky, díky tomu jsem se do toho dostal rychleji.

Říkal jsi, že během praxe jsi viděl narození dítěte a rozhodl jsi se být porodníkem. Co na to říkali rodiče, že sis vybral tohle, a ne třeba chirurgii?

Maminka nemohla uvěřit, že chci dělat gynekologa. Hodně jsem se styděl, když jsem byl v Ghaně. Nemohl jsem mluvit s holkou, vždycky jsem měl hlavu dole. Tatínek jenom říkal, že pokud jsem si vybral tenhle obor, tak doufá, že vydržím dlouho, protože to moc pěkný obor asi nebude. Naštěstí to ale pěkné je, děláme radost ženám, a to se mi líbí.

Nejsi ale jediný zdravotník v rodině.

Nejsem, mám tři sestry. Ta nejstarší je v Ghaně zdravotní sestra, respektive porodní asistentka, nebo porodní bába, jak my říkáme. Já jsem druhý. Druhá sestra dělá taky porodní bábu, a nejmladší sestra vystudovala komunikaci a finance.

Všechny tři jsou v Ghaně?

Všechny tři jsou v Ghaně, nejmladší sem přijede v září studovat do Brna.

To se musíš těšit.

Těším se, alespoň tady nebudu sám. Ona mi uvaří něco dobrého, něco afrického. (smích)

Pořád říkáš, že se vrátíš do Ghany, až toho budeš víc umět. Co když se tady ale zamiluješ?

To je možné. Pokud se tak stane, nemůžu ji nebo děti nechat tady a jít do Afriky.

Jsi připravený na to, že bys celý život strávil tady v Česku?

Jsem tomu otevřený.

Hypoteticky, kdyby sis našel ženu, ať už tady nebo v Ghaně, odrodil by sis sám vlastní dítě?

Vůbec. Ani bych to nikomu nedoporučoval. Kdyby se něco stalo, ponesu si to celý život, a to je špatné.

Jak ses dostal do Podolí?

Měl jsem kamaráda z Ghany, který nastoupil do Podolí. Zavolal mi, že je to tam dobré, super kolektiv a dělá se tam dobrá medicína na světové úrovni. Že nemám co dělat v okresní nemocnici a ať jdu okamžitě do Prahy na kliniku do Podolí.

Předtím jsi tedy nebydlel v Praze, ale v Mariánských lázních?

Bydlel jsem rok v Mariánských lázních, pak jsem studoval medicínu v Praze šest až sedm let. Pracoval jsem rok ve Stodě u Plzně, potom tři roky u Rakovníku a rok v Táboře.

To jsi toho prošel hodně.

Ono je to občas lepší, změnit pracoviště, aby člověk viděl, jak se medicína dělá na jiných pracovištích, i na okrese. Medicína je univerzální, ale postupy jsou různé v každé nemocnici.

Bylo místo, kde se ti opravdu nelíbilo, že právě ten postup nebyl pro tebe vyhovující?

Bylo to hodně o tom, že postup nebyl vyhovující. Když jsi mladý lékař, je lepší, aby se ti někdo věnoval. Já jsem měl začátek hodně těžký, protože jsem neměl nikoho, kdo by mi svůj čas věnoval. Měl jsem ale štěstí, v Rakovníku si mě vzali pod křídla pan doktor Hajči a pan doktor Růžička a ukázali mi, jak se to správně dělá. Od té doby jsem měl sebedůvěru v medicíně pokračovat.

V Podolí jsi jak dlouho?

Skoro tři roky.

Líbí se ti tam?

Je to hrozně fajn, opravdu. Skvělý kolektiv. Docentka Měchurová, které moc děkuji, mě přijala jako vlastního syna. Zkoušela mě každý týden až do atestací, věnovala mi svůj volný čas, aby mě připravila, jsem jí opravdu velmi vděčný za pomoc. Navíc je to dobrá klinika, dělají tam fetální medicínu. (pozn. red.: Fetální medicína se zabývá diagnostikou vrozených vad a léčbou plodu. Ultrazvuková diagnostika informuje o vývoji plodu, včas může upozornit na hrozící předčasný porod, vrozenou vadu plodu či na možné porodnické komplikace. Nemocný plod v děloze lze dnes v některých případech léčit již v průběhu těhotenství. Nezbytná je úzká spolupráce mezi porodníky, neonatology, genetiky a specializovanými laboratořemi v péči o nemocný plod)

To tě baví?

To mě baví. Ale já nedělám porodnictví, nejvíc jsem na gynekologii a ultrazvuku. Je to pracoviště se jménem a pro mě je to dobrá zkušenost.

Jak na tebe reagují pacientky?

Vždycky jsou překvapené, že přijde někdo z Afriky a tady rodí děti. Pak si nás ale žádají k porodu a říkají, že měly štěstí, že mohly mít takového lékaře a že mají zážitek do konce života.

Takže se u českých žen osvědčil?

Přesně tak.

Máš z toho radost?

Mám z toho radost. Bál jsem se, pamatuji si, že když jsem říkal, že chci dělat gynekologii, kamarádi mi říkali, že je to citlivý obor a mohl bych mít problém s pacientkami. Že ke mně nebudou chtít jít, protože jsem jiný. Říkal jsem, že to nevadí, záleží na tom, jestli to budu umět nebo ne.

Teď už víš, že to umíš?

To nemůžu sám hodnotit, to mohou hodnotit pacientky a kolegové.

Vzhledem k tomu, že jsi byl nominovaný na Anděla mezi zdravotníky, předpokládám, že jsou s tebou všichni spokojení.

Nejspíš ano, jsou spokojení.

Jaké měly covidové restrikce vliv na psychiku matek? Jak se to odrazilo u vás v porodnictví? Tatínkové nemohli u porodů být...

To byla velká aféra, že tatínkové nemohli být u porodů. Další věc byla v tom, že pokud to nebylo nutné, nemusely rodičky chodit pravidelně na běžné kontroly. Snažili jsme se návštěvy nemocnic omezit, pokud to bylo nutné. Pokud měla mít žena kontroly jednou týdně, prodloužili jsme to na jednou za čtrnáct dní. Ony z toho byly nešťastné, že by to mohlo stát život jejich miminka, když nebyla monitorována tak často. Většinou totiž děláme CTG monitor jednou týdně, po prodloužení se bály, že to není dostatečné. Pokud měly covid, když měly problém, nemohly jet hned do nemocnice. Musely nejdříve zavolat a informovat nás, že jsou pozitivní, abychom se na tu návštěvu připravili. Ono je to složité, oblékat se, všechno dezinfikovat. I přístup k nim byl trochu stresující, vidí nás v oblecích, s rouškami, měly třeba strach, že se děje něco špatného.

Teď už jste se vrátili do normálního režimu?

Ano, skoro.

Vnímal jsi, že psychika rodiček byla jiná než před covidem? Měly větší strach?

Nevnímal jsem to. Většinou, když jsem mluvil s tatínky, kteří nechtěli být u porodu, ženy je ale donutily tam být. Myslím si, že jejich absence nehraje důležitou roli. Nevšiml jsem si, že by to mělo negativní vliv na jejich psychiku.

V Rychlé zpovědi jsi říkal, že očkování těhotných je složitá otázka.

Není na to jednoznačná odpověď. Vždycky musíme zvážit, jestli má těhotná nějaké riziko, a pokud ano, tak je lepší očkovat. Pokud je například obézní nebo má vysoký krevní tlak, to zvyšuje riziko těžkého průběhu. Jinak bych v těhotenství neočkoval, pokud tam nejsou rizika, počkal bych až po šestinedělí.

Ještě mě zajímá obřízka. Obřezávají se v Ghaně ještě ženy?

Ženy už ne, už je to zakázané. Dříve se to dělalo, teď je to ilegální.

Viděl jsi někdy ženskou obřízku?

Ne, jenom v televizi. Musím říct, že překvapivě to prý dělají i ve Francii, kam cestovaly africké kmeny. Dělají to tam tajně. Jenom jsou to četl, jestli je to pravda, nevím.

Není to ale v pořádku.

Není to v pořádku, ženě tím zničíš celý život.

Moc děkuji za rozhovor, pane doktore.